Jdi na obsah Jdi na menu
 


Aliens : Lovecká sezóna I.

Tak přece. Národy světa zakončily své konflikty, a sjednotily se bez potřeb nových světových válek. Ironií osudu se tak stalo jen a pouze díky důvodům ekonomickým. Velké nadnárodní koncerny a korporace se dokázaly dohodnout mnohem efektivněji než by to kdy dokázal obyčejný politik.
Vzdor všem ideologům – Lidstvo bylo nakonec sjednoceno penězi. Ne velkou myšlenkou, filozofií, nebo jinými, pro většinu lidí nepodstatnými nesmysly.
Veškeré státy se staly zbytečnými, ovládnuty monopolními koncerny, které rozdělily svět vývoj technologií, gigantické zbrojení spojené s expanzí do vesmíru (přestože nebyl zaznamenán jediný kontakt s vyspělou mimozemskou civilizací), a na konzumenty, tedy obyčejné lidi, jejichž práva byla omezená neprorazitelnou zdí dohod mezi korporacemi a koncerny.
Ani doživotní pracovní smlouvy nebyly nic neobvyklého.
Jeden z možných způsobů relativního úniku bylo, stát se kolonistou. Pokud jste se ovšem nezabydleli na bohatém světě, cennou pro některou společnost, ochotnou vydat mnoho prostředků i do terraformingu.
Nehledě na to, že ne každý svět byl před příletem nových obyvatel důkladně prozkoumán.
Jen velké štěstí ochránila jednu kolonizační posádku od masakru, když jeden z jejích pedantských důstojníků trval na zjistění forem života a na geologickém průzkumu. Jeho naléhání muselo být velké, vzhledem k tomu, že zástupci společnosti, které loď zafinancovala, byli bez výjimky až šílení v tom, aby si zajistili lepší kredit a šance na postup, což znamenalo mimo jiné získat stálé místo v ústředí společnosti na Zemi.
To, co zde objevili způsobili hotovou bouři. Ostatní korporace striktně odmítly, aby Yutani získala dle práv objevitele svět plný smrtícího mimozemského druhu hmyzu.
Nebezpečí výzkumu takových stvůr bylo zjevné, ale podstatné bylo, že jakékoli vážné porušení rovnováhy zisků od „konzumentů“, a i GDF (Global Defense Force), na které byla absolutní moc společností závislá, by mohlo způsobit změnu síly kapitálu, a to většina samozřejmě nehodlala dopustit. Takzvané bezpečnostní oddíly a pacifikační lodě, které společnosti vlastnily, byly velmi početné a schopné se postavit i GDF, ale tímto krokem by se desítky lidmi obydlených světů vzbouřily.
Nalezený druh byl posléze latinsky pojmenován , a byla podepsána dohoda o absolutní blokádě toho světa, a zákaz odvozu živých jedinců a zejména vajec.
Korporace Yutani však mohla dle znění dohod „provádět výzkum živočišného druhu, ale pouze na místě jeho přirozeného výskytu.“
Nějakou dobu se nic nedělo, až jeden odvážný korporační manažer si na své soukromé jachtě přivezl exotické ostatky jednoho z těch početných tvorů.
Vyskytlo se dost těch, kteří projevili zájem mít lebku nebo ocas toho stvoření doma, ochotných platit i závratné sumy. Ohledně dovozů mrtvých ostatků se v dohodě nehovořilo, a dle zákonu trhu musela být naplněna i poptávka. Korporace ale nechtěla ani omylem dovolit hromadný dovoz, a naopak nechat cenu na astronomických částkách, vedle kterých byla odměna lovců, i tak velmi vysoká, učiněná almužna.
Řešení bylo, vydat licence jen několika „šťastlivcům“, ze kterých se rázem stali bohatí lidé. Každý dostal speciálně konstruovanou výbavu, kterou svými úlovky postupně splatili.
Pro všechny lovce zůstavalo velkým tabu, co se děje pod povrchem, v obrovských tunelech vystlaných odpornými výměšky stvůr plných kyselinové krve.

Ráno na zakázaném světě. Východ blízké dvojhvězdy nad obzor značí začátek rána. Ve velkém vznášedle, fungujícím jako nebeský hausbót vstane s nadávkami z postele jeden z nemnoha, mající privilegium získávání zbytků místních tvorů. Dalších 31 hodin předvádění loveckého umění. Heh, nikdy si nevzpomenu, jaktože kvůli čemu se ta planeta tak pomalu otáčí. Přitom je sotva velká jak Měsíc.
S náladou kopnutého psa do sebe nalije pár hrnků kafe z kávovaru. Pravou kávu, ne to svinstvo plné nanitů, čím nalívají z automatů svoje dělňasy. To je panečku luxus, řekne si pro sebe.
Po nezbytné hygieně a převlečení následuje průběžná kontrola nezbytné výstroje. Ještě jednou si zívne, když otevře hermeticky uzavřenou kovovou skříň s vybavením.
Není na něm ani škrábnutí. Vrhač bumerangů s ostrostí samurajského meče není zrovna standardní vybavení, zato railgun zabudovaný do brnění chránící ruku , je.
Trochu znuděně vleze do bojového exoskeletonu, sotva je v něm, celým blýskavým povrchovým materiálem projdou výboje žluté energie, a všechny švy se v okamžení zataví.
Člověk v brnění vyzkouší odjištění zbraní, a několikrát zkusí pohyb hlavy a rukou. Musí si být jistý.
„Do práce…“ zamručí si pro sebe, a stiskne tlačítko na holografickém displeji, vystrýskající z ovládacího panelu na stěně.
Vznášedlo se střemhlav snese až na asi sto metrů nad skalnatý povrch plný roklí a písčitých strání.
Černá postava vyskočí přímo z něj, a s podřepem se pádem zarazí do země, po čemž vstane odejde si jakoby nic. Vznášedlo se znovu vznese do oblak.

Zasraná práce. No tak fajn, s vybavením na sobě je to sice jako bych letěl na lov jelenů v Kandě, to jo. Ale teď, aby člověk handloval s těmi parchanty z Yutani HuntCorp kvůli konkurenci – ty zloděje, co tu loví bez licence bych těm potvorám házel do děr. Jen bůh ví, co by je čekalo, někdy se totiž řev páráného neozve…
Dálkový detektor pohybu začne vysílat varovné tóny. A do prdele. Další hmyzáci. Jednou je hledám vznášedlem jak idiot, a pak si uráčí běhat každou chvíli naproti. Než to zas celé svezu, budou hmyzáci v okolí ještě namíchnutější. Zajímalo by mě, co vlastně žerou? Tak dlouho jim ustřeluju hnáty, a doteď o tom sám vím kulový. Že by měl pravdu ten žvanil na Proximě 3? Prý že nějaká dorustájí biomasa v kobkách pod zemí, jako když si mravenci pěstují na spodku hnízda houby…no všechno je možný.
Samozřejmě, nikdo s posledními zbytky zdravýho rozumu to zatím nešel ověřit. Až na ty magory z institutu na Marsu. Blázni zatracený. Exli tam další tři lovci, než vytáhli aspoň ruku jednoho z těch vědátorů…
Ony ty kurvy jsou dost chytrý, aby rotřískaly i sondu.
Možná by to tu měli celý…pokračuje v myšlenkovém monologu, když v tom na něj cosi mohutného a mrštného skočí, ale člověk stihne odskočit o pět metrů dál, a při dalším skoku je obří hmyzoidní tvor s táhlým skřekem a zamáváním ocasem složeným z bodců rozstřelen pažním railgunem na odporné, kyselinou potřísněné prvočinitele.
Pár kapek kyseliny dopadne i na lovce, ale s ním to ani nehne. I kdyby se plaval v bazénu plném rozšlehaných těl hmyzáků, nemusí se bát. I pístovým botám na vysoké skoky a doskoky neudělá taková lázeň problémy.

Obrazek


Vybombardovat, vypálit je z povrchu. Skvělá kořist, ale přece jen trochu nebezpečná na chov…znovu dopřemýšli, protože je obklopen zhruba osmi hmyzáky. Devátého už zneškodnil bumerangovým vrhačem, čepelka mu s chirurgickou přesností utnula hlavu, což je v takové situaci velká vzácnost.
Vylepšené reflexy a impulzy z exoskeletonu způsobily, že by pro případného pozorovatele bylo nanejvýš težké rozeznat člověka od hmyzáků. Jeden z nich se přesným skokem snažil dostat k zádům lovce, ale ten mu stačil seknout ocas katanou, kterou měl dosud schovanou na zádech. Rychlost boje se zvyšuje, až to vypadá komicky, jak se snaží uhýbat jejich skokům a ocasům. Naslepo vymrštil další čepelku. I tentokrát má velké štěští, trefila se a usekla jednomu z nově příchozích tlamu i s tou vnitřní, přesně pod lebkou.
Na dalšího od boku střelil railgunem, a jeho prskající vnitřnosti rozleptaly mnoho kamení na tom malém místě hornaté pláni, stejně jako střeva několika jeho soukmenovců opodál.
Zatraceně, další!
Po tomto zjištění vyskočí na jeden z vyšších kamenných výstupků, zároveň katanou rozsekne při skoku dalšího, a z vyvýšené pozice stihne rozprsknout silně rozptýlenou dávkou šest zrůd, neschopných se za obrněným člověkem tak rychle dostat, i přes jejich neuvěřitelně vražednou rychlost.
V poslední chvilce seskočí, při dopadu rozdrtí umírajícího hmyzáka, síla doskoku je tak značná, že mu promáčkne lebku. Veškerý obsah se rostříkne všude kolem, zasažená hornina je značně leptána.
Lidský lovec už téměř nemá energii v brnění. Iontový akumulátor už jede z posledního, nedokáže nabíjet tak rychle exoskeleton, a rároveň railgun. Sekne s rozběhem katanou, která se zarazí do hrudi dalšímu z hmyzáku, který se skřekem padne k zemi. Musí přivolat vznášedlo, nechce nic riskovat. Beztak tu jsou někde další, takhle už pár dobrejch chlapů zařvalo…
Zabít se tu nenechám, dopičefix, to ne, myslí si lovec, zběsile běžící a skákající po skalnaté pláni. Mezi ním a jeho pronásledovali se ale neustále zmenšuje vzdálenost.
Vznášedlo klesá k zemi, ale těsně před evakuací ho překvapí asi dvacítka hmyzáků, a zamezí mu cestu k ní. Tak to je konečná. Ty svině si mě normálně naháněly. Tak snadno mě ale nezabijou…rozčílí se, a pěstí v kovo-krystalické rukavici roztříští dalšímu z nich lebku. Ten ho ale sekne ocasem, až mu z té rány málem pukne hlava. V helmě to zazvonilo dost. Oblek vydrží opravdu hodně, on už míň. Přepne railgun na dávku a posledním zbytkem energie rozpůlí dlouhým výstřelem další tři zrůdy.
Dostaly ho až do kouta. Chce vystřelit aspoň bumerangovou čepel…ale nejde to. Ta rána je musela vyřidit.
Lovec, zahnaný do kouta pomalu se přibližujícími hmyzáky, spokojeně mrskajících ocasy a vyplazujíc doslova svou druhou tvář, ani netuší, jaké má štěstí.
Ještě jiný lovec se tu v okolí pohybuje. Velmi zkušený.
První dvě zrůdné oběti, na které ale muž neviděl, byly jako první zneškodněny přesnými zásahy kovoými šipkami, vylétávajících z ničeho.
Obří disk párající čtyři hmyzáky mu ale i tak nedá úplný pocit bezpečí, navíc s ohledem, že vyletěl odnikud.
Odkud se vysvětlí hned, jakmile se deset metrů od něj zhmotní obrněný humanoid a vypálí několik energetických koulí ze zbraně na svém rameni do zbytku přeživších potvor.
Přiběhne k disku, který přišpendlil jednoho z hmyzáků ke skalní stěně a hodí jej znovu, proletí asi třemi, ale tentokrát se vrátí svému majiteli do ruky. Ten přijde k člověku, od další rány s vyraženým dechem, a podá mu ruku, s jak si všiml, velice silnou kůží, jako od nějakého plaza, s drápy místo nehtů.
Váhá, jestli jí přijmout, ale s ohledem na situaci by to byla skutečně nevychovanost. Však už také mimozemšťan až podivně lidsky pohnul hlavou, jako by říkal „neblbni brácho, je to v pohodě“.
Zranitelná lidská ruka zapasovaná v ultratvrdé rukavici s váháním přijme nabídnutou ruku, a pevně ji stiskne.
Ta, prostřednictvím svého tajemného majitele, s nečekanou silou postaví lidského lovce zpět na nohy.

Aliens : Lovecká sezóna II.

Lidský lovec se s námahou vyštráchal na nohy, a promnul si pomlácenou ruku. Vrhač čepelí je v hajzlu. Nevadí, mám náhradní – řekne si, a cosi namačká do konzole pod levačkou, kterou zakrýval krystalický pancíř, chvíli hledá katanu. Říkal si, jestli třeba nezmizí, jakmile se k němu zkusí vrátit na přátelský pokec.
V těch pitomých filmech z konce 20. století se vymyslelo tolik srdceryvných nebo brutálních scén setkání s mimozemšťany, a nakonec to první setkání proběhne takhle…
„Co jsi zač? Umíš mluvit?“ zeptá se mimozemšťana v brnění. Nezdá se, že by byl ochotný mluvit. Jen mlčky kývne na kusy, které z královny vyřízl, zatímco se člověk, kterého zachránil, dával dohromady.
Ocas, lebka a drápy. Že by měl tutéž práci, co já?
Zkusím něco jiného, pomyslí si, a uvolní uzamykání rukavic. Přijde k němu, a natáhne k němu ruku. Snad to pochopí. Dlouho se na sebe oba lovci dívali, až se ten mimozemský přiblížil až k člověku, několika dlouhými kroky. Tom ani nehlesl, když si tvor sundá helmu, a odhalí svou pravou tvář. Ne právě vábnou, a normální člověk by hned sáhl po zbrani. Jenže člověk, co loví každý rok tydle zrůdy, je otrlý na všechno.
Lidský lovec si znovu uzavřel ruku do masivní kovo-polymerové rukavice, po čemž si sundá sám helmu.
Hodnou chvíli se měří pohledem. Neoholená tvář člověka se přece jen zachvěje, když mimozemšťan cosi zařičí, a roztáhne výrustky se zuby. Nyní upře oranžové oči na zbytky královny, ale Tom odmítavě zavrtí hlavou. Nech to bejt brácho, beztak si mi zachránil život. Ty trofeje jsou fakt to nejmenší.
Jenže mimozemšťan se nedá odbýt, a znovu a dlouze výskne jiný zvuk, ne zrovna příjemný, když mu do se do rytmu pohupovaly ty divné výrůstky na hlavě s kovovými ozdobami. Když člověk znovu zakroutí hlavou, rozčílí se, přiskočí, a hodí mu pod nohy královninu lebku.
Nandává si znovu helmu, a zřejmě chce odejít, ale Tom se už vztekne, a střelí do lebky několikrát svým pravoručním railgunem, dokud není na kusy. Mimozemšťan se otočí, a už vidí jen spálené pozůstatky, před několika okamžiky ještě poměrně výstavního hmyzáka, a člověka, jak zatahuje svou zbraň do pouzdra a zůstává stát v odmítavém gestu.
Lidský lovec uvidí temnou siluetu za jeho mimozemským kolegou, napřahujíc ocas. Pak se stanou dvě věci. Člověk střelí railgunem tak těsně od mimozemšťana, až mu rána rozžhaví kus brnění na ruce. Než stačí palbu opětovat, uvidí důvod jeho střelby – kvílející hmyzák s ustřeleným ocasem, prskající dávky kyseliny do všech směrů. Ramenním kanónem ho dorazí, a přijde až ke člověku, zrovna přebíjel zásobník mikrostřel do railgunu. Ke střelbě jich není potřeba mnoho.
Vydá chrčivý zvuk, a otevře svůj ruční displej. Lidský protějšek překvapeně zalapá po dechu, když uvidí rudý hologram o poznání větší potvory, než je tady k vidění. Mimozemšťan zřejmě aktivuje další funkci, a nyní sleduje animaci, jak ta věc líhne vajíčka, a jak je velká oproti ostatním stvůram.
Bože. Tak je to pravda. Královna. První člověk, který dokázal ulovit královnu…
Neumělou znakovou řečí a mapou na vlastním displeji se snažil zjistit, kde myslí, že je. To, že mu právě nabídl možnost společného lovu, mu bylo zřejmé dříve, než se na sekundu stačil zasnít o nepředstavitelné kořisti.
Po smršti mnoha nesrozumitelných pokusů o domluvu, si nakonec oba, jako zázrakem, seřídili dle svých map okolí nejrychlejší cestu, přičemž jejich domluva byla asi čtyřikrát přerušena dalšími hmyzáky, kteří ale byli bez šance na úspěch. Útočit na volném prostranství není pro hmyzáky zdravé.

A je to dost blízko. Tak proto za žádnou cenu nechtějí, abych se tu producíroval. Tedy pardon, ty mlčenlivý patrone, pomyslí si člověk, když se podivná dvojice z okraje skály dívá na místo mezi skálami, prošpikované jeskyněmi a úzkými šachtami. Jeden z těch zpropadených hmyzáckých úlů. Je jimi provrtaná celá planeta, ale většinou se nedá prokázat, kde může být skutečné hnízdo. Je pravděpodobné, že po nějakém čase pozice hnízd mění, což je pochopitelné, jestli mají společné vědomí.
Mimozemšťan šipkostřílem zlikviduje osm hmyzáků, hlídajících ono místo, a kývne na svého nenadálého spojence. Tak jo, dobrá, prohlídnu to, řekne si sám pro sebe. S katanou v ruce předvede výskok s dlouhým obloukem, a znovu se při dopadu zarazí hluboko do země.
Žádný pohyb. Nechali by vchody hlídat jen malou skupinkou? Raději si připravím náčiní…
Jeskyně přímo naproti němu se otřese v základech, její okraje se trhají. Vyjde z ní obrovské monstrum. Asi ne královna, ale obluda to je zatraceně velká. Objemná hlava, a drápy, tělo pokryté zajímavě žíhaným pancířem, na což přišel ve chvíli, kdy na něm dosud spolehlivý railgun zanechal jen oděrku.
Aby to bylo ještě horší, další hmyzáci se valí za ním. Nedokáží se však přiblížit k útočníkovi, protože na ně dopadá smršť ohně a plazmy z ramenního kanónu jeho náhodného společníka.

 

Obrazek
Lehčí to neměl ani tak. Na svou velikost byla ta potvora hodně obratná, i když ne tak, jako ti menší. Nepřestával kličkovat okolo obludy, ale railgun ho jen zjevně škrábal. Když už nevěděl jak dál, Zaměřil se jen na těžko trefitelný krk, a z obou ruk na něj chrlil palbu ostrých bumerangových čepelek, a railgunové dávky.
Trvalo to dost dlouho, než byly výsledky té velké snahy.
Několik šťastných ran poslalo velkou zrůdu do pekel. Lidský lovec si ani nevšiml, jak je poslední doprovod zneškodněného obřího strážce ubíjen zápěstní čepelí mimozemšťana.
Jen ho zmerčil, novým posunkem mu ukázal, kam by se měli vydat. Tázaný zatáhne čepel zpět, a ukáže na jednu ze šachet. Buď je to velký profík, nebo zatracený blázen, a jen tak hádá. S mojím štěstím skončíme v obrovském sále plném dalších velkých hmyzích bratrů.
Oba do šachty skočí, a sklouzávají krkolomnými záhyby někam hluboko. Jak pak vylezeme, to tedy opravdu netuším. Jetpacky napatří k zrovna standardnímu vybavení exoskeletonu.
Jejich cesta končí na mnohem horším místě. Líhně. Všude samé vejce. Nestačí se ani rozhlédnout, cosi mu skočí na přední část helmy. Vnitřní obrazovka helmy se červeně rozzáří.
>>>ŠOKOVÝ SYSTÉM AKTIVOVÁN<<< zahlásí elektronika brnění, a výboj spálí malý hmyz na spečené nechutné cosi. To se opakuje asi desetkrát, až se rozčílí, a aktivuje plamenometný režim. Ne moc oblíbený ani používaný, ale zkusit se má všechno. Dobrých třicet metrů spálí kolem dokola na škvarek, i s vejci a jejich obsahy. Ale kde je…

Neviditelný se dotkne jeho ruky, až pak se mimozemšťan rozhodne se odhalit v plné parádě. Vydá souhlasný skřek, možná se směje. Co ještě přijdou za překvapení? Raději bych to už nechtěl vědět.
Vydají se dlouhými chodbami, všechny do jedné pokryté slizkou organickou vrstvou něčeho, z čeho se senzory na brnění můžou zbláznit. Zatraceně složitá sloučenina, když se ty údaje můžou zbláznit.
Po celou dobu skákali ti malí hmyzáci z vajec jen na člověka. Drtil je rukama, až přišel na to, že ty věci jsou úplně blbé – stačí držet před helmou katanu, a ty potvůrky si samy naskočí pro rozpůlení.
Čím dál tím víc ho však frustroval klid toho druhého. Šel si jen tak, jako po parku. Jen tu a tam je přepadl typický hmyzák. Všímal si, že chodba se nějak zvětšuje. Mimozemšťan si zapnul maskování, a dokud ho ještě viděl, aktivoval i plazmové dělo na rameni.
Těžký dusot z dálky jej nenechal na pochybách, co přijde. Dokonce přišli dva.
Tak na tohle už nemám nervy, řekne si člověk, a ze silně opancéřovaného hrudníku vytáhne podlouhlý předmět, zapojí ho k ústí railgunu, a výstřelem se zasekne o mezistěnu dvou chodeb, ústících před nimi. Právě z nich vychází dva velikání, a mnoho menších.
Člověk odpálí onen předmět. O nic víc a nic míň nejde, než o malou štěpnou nálož. Dle instrukcí jich měl užít pouze v případě nejvyšší nouze. Nechci pak vidět to papírování a bla bla kecy přes WireNet o důvodech.
Odstřelilo to pěkný kus zdí, ale nezdají se nějak příliš narušené.
Všechno to nebylo. Zjevně neměli dost, a z hlubin slyšeli táhlé kvílení a zvuky lezoucích hmyzáků.
Zatímco si člověk pro jistotu znovu přebíjel railgun, první z nich byli velmi blízko.
Zamaskovaný mimozemšťan rozcupoval vrženým diskem dobrou polovičku první várky, o zbytek se postaral pěkně natvrdo zápěstní čepelí. Posledního z nich přibil ke zdi bytelným teleskopickým kopím.
V tomhle prostoru mají výhodu, sakra – uvědomí si, a přesekne nejbližšímu z nich.
Jednou rukou seká, druhou také bojuje jak se dá.
Spolubojovník je v těžké situaci, a brání se také seč může. Člověk vytáhne jeho kopí ze zdi, a to prolétne dalšími dvěma, než je chyceno jeho vlastníkem. Oba jsou zapatlaní od kyselinové krve a střev hmyzáků, a i když mimozemšťan nemá brnění po celém těle, ani jemu ta krev nevadí. Ta rasa má ale tuhý kořínek.
Celý zběsilý boj trval pět minut, ale zdálo se to jako věčnost.
Mimozemšťan se mlčky dal dohromady, vzal si zase ztracené kopí a disk, a šel dál. Lidský lovec za ním.
Zůstanou stát v podlouhlé komoře. Nikde žádná cesta ven.
Člověk rozhodí zoufale rukama, ale druhý lovec jen zavrtí hlavou a začne vší silou dupat do země. Připadá si jako úplný idiot, ale udělá totéž. Nakonec ztratí mimozemský lovec trpělivost, a střelí několik plazmových pulsů do podlahy. Ta se celá zhroutí, a oba se propadají, až dopadnou do rozlehlé jeskyně, plné krápníků, vajec a malých potvůrek. Pomlácený obsah exoskeletonu s námahou vstane, a drtí mezi prsty první z nich. Pohledem hledá druhého, ale ten se zřejmě zamaskoval. Dobře věděl proč.
Mezi příšerným skřekem, kvílením a zvuky drceného kamení rozpoznává – královnu.
Brnění hlásí poškození zdroje. Energetická zbraň je nepoužitelná. Má sice druhou bombu poslední záchrany, ale tahle jeskyně by se dozajista zbortila, to je bez šance. Zhmotněný mimozemšťan několik probleskne, a zůstane ve vidoucím stavu. Ukáže na zkroucený zbytek ramenního kanónu. Nevidí u něj ani disk, musel ho při tom pádu ztratit. Tak to nejsou dobré vyhlídky. On jenom s tou jeho ostřelovačkou s pidi hroty, a já s vrhačem čepelí.
Ručními gesty jako u pěchoty se snaží humanoidovi ukázat, jak to zkusí.
Patřičně rachotící královna s výstavním ocasem, rozměrnou lebkou, a drápy, které by jedním máchnutím dokonale vykuchaly i největší dinosaury, jde po obou drzých vetřelcích.
Ti střílejí ze svého omezeného arzenálu jak jen dokážou, ale nestačí to. Mimozemšťan se podivně přikrčuje, a cosi mačká do svého zařízení. Cosi vysoko nad nimi křupe, a padají velké kamenné kusy. Kamarád si zřejmě přivolal odvoz.
Pak člověka napadne něco nového. Naláká královnu mezi padající kusy, dokud jí jeden nestrefí a neomračí. Metodou pokus – omyl to dokáže. Malá loď s černým trupem vypustí kovové padací dvířka. Královna se zvolna probírá, a mimozemšťan čeká nahoře na lidského lovce. Ten vezme všechen rozum do hrsti, a do jedné z ran na královně vrazí druhou bombu. Vylézá po žebříků, a loď stoupá. Královna rve okraje podzemí, a snaží se na ně dosáhnout. Plavidlo se uzávírá a plnou rychlostí stoupá od planety. Další exploze zasypává zbytek královniny komory i její zbytky.
První kontakt. Podařenější ani být nemohl – E.T….to sotva.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář