Draculovy povídky

Zrození

2034 – Amazonská poušť, místo nedávné bitvy

Osamělý mutant v dlouhém kabátci, skrčený za velkým kamenem shlíží nedávné bojiště. Mnohé trosky stále dohořívají, a v dáli slyší výkřiky raněných, trpících bolestmi i vdechovanými výpary z polí zelených krystalů všude kolem nich.
Nemohl by pro ně nic smysluplného udělat. Ani jejich druhové, ať už z bratrstva, nebo od GDI. Jediná naděje pro ně je, že se stanou tím samým, co on.
Přitom se od lidí nijak zvlášť neliší. Jeho žíly prosvítají zeleně, ale jinak se necítí příliš změněný. Je silnější a rychlejší než býval, a holou rukou si mne řetízek z neobvyklého modrého tibéria, objevující se teprve poslední dvě léta. Jako každý organismus se i to vyvíjí. V dětských letech, když televize vysílala záběry z první války, viděl tibérium, jak proměňuje rostliny, a samo více přípomínající bizarní mimozemské květiny, než neživé krystaly.
Nedlouho poté jeho sestra a matka zemřely na otravu. Vdechly zvířený prach s částicemi těch věcí, a potkal je tak osud desítek miliónů dalších.



Z důvodů, jaké neznal, byla hrstka takových, jako je on. Ani nejlepší vědecké kapacity obou hlavních světových mocností nepřišly na to, proč se někdy lidské buňky přizpůsobí jedovatému organismu, který jim dodá sílu a imunitu proti němu samotnému.
Mohl si vybrat mezi laboratořemi jedné z frakcí, nebo zkusit na vlastní pěst přežít s podobně postiženými lidmi, nenávidící to, co se z nich stalo, přesto chtějících žít.
Mohou mít i děti. Je to jedna z mála útěch v životech proměněných. Stejné, jako jejich rodiče.Ty do dospělosti neuvidí nic kromě nekonečných polí té smrtelné hrozby pro celý svět. A na okrají jeskyní už teď skrývajících zárodky podzemních měst budou pravidelně vídat iontové bouře, oblaka přesycená výpary a výboji ze zbídačené mrtvé země pod nimi.
Sídla v jeskyních s pulsujícími kořeny krystalových hor hluboko v zamořených oblastech, a občas nebezpečná bytost sunoucí se odnikud nikam, průzkumné jednotky jedné či druhé strany, snažící se je chytit, nepovažujíc je za rovnoprávné bytosti. Verbež, co si neumí představit, v čem žijí.
Slova vůdců zanechávaly mutanty jen s větší nechutí ke kontaktu s obyčejnými lidmi.

Zaslechne nějaké zvuky. Nervózně se ohlédne kolem dokola, svíraje dalekonosnou pulzní pušku. Jedna taková dosud neobvyklá věcička jednou ranou vyřadí kyborga Bratrstva.
Visceroid, nespecifikovatelná hmota, útočící na cokoli se pohybujícího, byl vzdálen asi sto metrů za mutantem.
Snad i to bylo kdysi člověkem nebo zvířetem. Teď to není ani jedno. Zrůda regenerující se na mrtvé půdě prorostlými všepožírajícím tibériem téměř nelze zabít. A každý kousek jak měňavec doroste.
Před rokem pozoroval vojáky Bratrstva, jak se pokouší s plamenometným oddílem visceroida zajmout. Do dvou minut, ani o sekundu déle, se jejich tělní hmota připojila k jeho. I s plamenomety.

Znovu si prověří jeho pozici. Pomalu se vzdaluje, jeho oči protkané dozelena zabarvenými žilkami ho přesto podezíravě dál pozorují.
Je nepravděpodobné, že by si jej všiml, pokud nebude činit žádné prudké pohyby směrem k němu.
To nemá v úmyslu.
Vrátí se k pozorování situace. Žádný pohyb od místa bitvy. Až na jednoho, škrábající se zpod pozůstatků mobilního raketometu GDI.
Je zmatený, a nechápe co se děje. Bodejť by ne. Před hodinou měl zlámané nohy. Byla to vlastně hodina?
Boj byl tak dlouhý, a posily žádné.
Ne, usoudí, když se domátoží k funkčním hodinkách mrtvého nepřítele. Musel tu ležet tři dny.
Bratrstvo má ty děla určitě v troskách města Brasilia, uvažuje, s očima upřenými na jih, že si ani nevšimne plížícího se mutanta, skrytého pod špinavým, hutným oblečením, pokrytým mnoha vrstvami zeleného prachu, poletujícího v mračnech doslova všude, kam se kdo podívá.

Trvá hodinu, než nově zrozeného mutanta přesvědčí, ať s ním odejde. Půjdou však jinou cestou, aby se vyhnuli onomu visceroidovi. Jsou to až moc vzteklé bytosti.
Výbuch z jihu, a nezbytná tlaková vlna oba srazí k zemi.
Iontové dělo. Velení GDI muselo ztratit trpělivost. Vyhráli válku, a snad zlikvidují ty Kaneovy parchanty do jednoho, jak probleskne myslí obou. Již bývalého vojáka GDI, a bývalého majitele obchodu z Ria, se kterým si pohůnci bratrstva hráli v laboratoři, jen co zjistili, že ho ta věc, co roste všude, nezabíjí.
Nic z toho však již není starostí mutantů, pozvolna mizejících v pustinách, stále více a více zarostlých toxickou, proklínanou i oslavovanou substancí s potenciálem nevyčerpatelné energie a živoucí smrti – tibériem.

2047 – Australské vnitrozemí, raketová základna GDI

Uvnitř kasáren armády Světové Obranné Iniciativy, GDI, byly slyšet vzdálené rázové vlny způsobované bombardéry té fanatické organizace – Bratrstva Nod. Zrůdné názory duchovního vůdce, jestli se ten šílenec dá takto nazvat, utajení a populismus, zajišťující jim podporu na všech kontinentech.
Generál Cortez používal náhradní připojení přes mobilní vysílací věže. Celá satelitní síť včetně globální komunikace vypadla před třemi dny, a to ve všech oblastech
Dveře se rozrazí dokořán.

„Hlá-hlášení, jak jste si-i vyžádal, p-pane.“ řekne udýchaný major, ve spěchu salutující „Bratrstvo Nod už nevykazuje větší bojovou aktivitu, snad se už stahují ze sektoru A-NZ. Naše silná opevnění čelí pouze oťukávacím úderům, zatím si ani na jednu z nich netroufli, přesto trvá tlak na celé frontě.“
„Je to odhad nebo fakt?“ zeptá se netrpělivě
„Prozatím rozešlu rozkaz k přeskupení, musíme se udržet na stávajících pozicích. Reykjavik byl obsazen už před 36 hodinami, a z Pentagonu dosud neobnovili komunikaci s izolovanými armádami. Musíme vydržet co nejdéle. A majore, tyto rozkazy musíte velitelům na pozicích předat osobně. Nepochybně už prolomili kódy i firewally, máme mnoho podezřelých ze špionáže, mezi nimiž se nepochybně najdou skuteční agenti. Odchod!“

K smrti unavený major, s levým rukávem postříkanou od krve někoho cizího, se rychlým vypotácí ven. Jenom mu vrtá hlavou, proč se mu zdálo, že tam uvnitř vedle něho někdo stál. Asi mi už hrabe z nevyspání, řekne si. Sto metrů od okna vzlétají transporty s posledními rezervisty, aby posílili obranu kót dobývané neustálými útoky. K místům určení se jich naživu dostane sotva třetina.
Mobilní protiletecké baterie jsou všude, a nestačí je odhalovat a ničit jednu po druhé.
Generál si je toho vědom,a nemůže s tím nic dělat. Plně vytížení stíhači mají problémy ubránit především Sydney plné vyděšených uprchlíků z celého sektoru.

Umožnit bombardérům průlet by způsobil obrovské krveprolévání. Používaly výparové nálože z tibéria, třikrát účinnější než starý dobrý napalm. Bojoval v poslední válce, a viděl, jak se ulice plná lidských bytostí změnila na ohořelý kráter se spečenou organickou hmotou.
Tehdy měl blízko k šílenství, a nejen on. Donutili zajatce aby se plazili nazí po poli tibéria, a šlapali jim na záda, aby se rozedřeli do krve.
Lepší už by byla sůl v ranách. Prosili o smrt. Když už nereagovali, vyhodili těla vojáků Bratrstva do propasti. Dělalo se to tak běžně, bylo určité nebezpečí, že by výpary změnily jejich mrtvá těla na tu tupou pohyblivou hmotu.



Vypouštěl je tvor, připomínající obří popínavou rostlinu, žijící uprostřed krystalů. Při pocitu napadení vypouštěl toxin na základě tibéria a retroviru. Bratrstvo z nich vyrábělo chemické zbraně. Každou nalezenou spálili iontovým dělem z orbity.
Tvor bez tvrzeného skafandru se v „to“ změnil za chvíli, a nešlo tomu zabránit ani zvrátit následky. Tento osud potkal Paříž a Seattle.
Stvoření se stalo prvním tibérovým druhem vyhlazeným člověkem.
Nových nebezpečných zrůdností v zamořených oblastech vznikalo pořád více. Naštěstí pro lidi v méně zasažených územích se o ně obyvatelé těchto pustin obvykle „postarali“.

Před Cortezem se odmaskuje člověk zahalený v oděvu s převažujícími částmi uniformy vojáka GDI z dob Druhé tibériové války, a zajistí dveře.
„Můžeme pokračovat? Máme čas nejméně hodinu.“ řekne generál mutantovi, kterého znal léta jako Caldunna. Pravděpodobně to nebylo jeho pravé jméno, mutanti si často volili svá jména sami.
I přes vcelku přátelské vztahy neměl tušení, jak žijí. Slýchal nepotvrzené zvěsti, že jsou rozděleni do kast, a mají pevnou hierarchii. Vcelku tomu byl ochoten uvěřit
„To nebude potřeba z funkce a pravomocí velitele jste potvrdil spolupráci s našim národem. Upoutáme na nás pozornost posil Bratrstva Nod, směřující na vás od Ayers Rocku. Dobře víte, že proti nim nemáte šanci.“
Generál nerad přikývne na souhlas.

„Využíváte naší, co vám budu namlouvat, zoufalé situaci, abych uznal, že je vaším územím polovina Austrálie. Snažím se vám říct, že mé slovo ani podpis vám nic nezaručuje. Nemohu mluvit za ostatní světové sektory. A ať bude nové vedení GDI po výbuchu stanice Philadeplhie jakékoli, nemusí změnit dlouholetý názor vás v podstatě ignorovat.“
„Mí lidé chtějí něco hmotného. Věřím, že naše úsilí v těžké době by vaše nadřízené mohlo přesvědčit.“
„Uvidíme.“ odpoví generál. Pochybuje o tom. Veřejnost by souhlasila, to si je jistý, bohužel by se i tak vzedmula xenofobie a podezírání. Lidé se ani za po čtyřech světových válkách, z toho dvou tibériových, nepoučí.
„Zatím jste se k nám za ty roky projevili jen o málo shovívavěji než Bratrstvo. I kvůli tomu jsme si dobrovolně zvolili odchod do Červených zón.“
„To uznáváme.“ řekne generál „Přesto jste mohli zůstat pod ochranou GDI. Nevíme jistě, že je to nevratné.“ doplní, ale mutanta to jen více rozčílí. Nešel přece vést diskusi tohohle typu.
„A být neplnoprávnou menšinou? Aby se nás lidé štítili? Zvolili jsme si tak z vlastní vůle. Nejsme objekty výzkumu, jak si myslí Kane, ani nejsme nakažení ubožáci, změnění od základu v něco sotva považovatelné za člověka. Je pravdou, že nejsme lidmi. Jsme jiní. To vám dává jaké právo?“ řekne Caldunn, znovu se zahalí do maskovacího pláště, přesně replikujícího okolí.
Rozhostí se ticho.

„Už odejdu. Náš návrh bude trvat. Znovu upravte senzory, nechcete přece, aby mě zajmuly vaše bystré hlídky.“ pousměje se mutant, na odchodu se ještě obrátí ke generálovi, co ho zadrží, a nabídne mu ruku.
„Nikdy jsem vás nepřestal pokládat za lidi, to vám přísahám.“ řekne, a Caldunn jeho ruku přijme
„V našem krytu, kde žili první z nás, jsme ve skleníku s čistým prostředím a s umělými slunečními paprsky měli skutečný, živý strom obrostlý listím. Aby nám připomněl, že tohle okolo nás není náš svět, ať si pamatujeme odkud pocházíme. Jedno z dětí přišlo na otevírání komory, tak tam vešlo, a dotklo se ho. Ten kluk se nikdy nedotkl ničeho žijícího mimo tibériová pole. Do tří dnů stromu opadalo listí, zezelenal a uschl. Stal se z něj mrtvý pařez prorostlý částicemi v mé krvi, ve vzduchu, i v zemi pod vámi. Ne proto, že se ho chtěl dotknout, ale svět, kde žil, ho zabil. Do vašeho světa jsme dávno přestali patřit. Snad se ještě uvidíme, generále.“