Star Trek Enterprise : Země za zrcadlem
Zefram Cochran byl plný radosti, jak by také ne. Jeho experimentální nadsvětelný pohon skutečně funguje. Nikdy by nečekal, co jejím ozkoušením způsobí. Ani nemohl tušit, kam až prsty z jedné ze světových frakcí sahají. Radikálních skupin hodlajících sjednotit planetu bylo více než dost. Žádna však nezískala rozhodující převahu, a víceméně demokratická spojenectví neměla tolik zdrojů, aby je mohla ohrozit.
Základní myšlenka byla jistě správná – jak někdo může povyšovat vágní ideologii nad potřeby vlastního druhu?
Kteří zarputilí tupci by chtěli rozpoutat další krveprolévání?
A jestli ano, jestli se stále takoví najdou, musí být zlikvidováni. Všemi způsoby.
Zejména enklávy bývalé Terránské Říše se hlásily o svá práva. Dosud nemají nic, co by jim pomohlo k někdejší totální mocí nad planetou. Zatím.
Vulkánská průzkumná loď přistávala u základny v Montaně. Zefram vyběhl ven, právě včas, aby uviděl prvního mimozemšťana, který oficiálně přistál na Zemi.
Nejevil nepřátelské úmysly. Pozdravil nezvyklým gestem, a promluvil anglicky -
„Žijte dlouho a blaze.“
Vědec nevěděl co říct. Snaží se napodobit mimozemšťanovo gesto pozdravu, ale nedaří se.
Zazní výstřely, a návštěvníci z jiného světa padnou mrtví.
Zjevně dobře vycvičené komando pronikne do lodi, a až na jednoho všechny zlikviduje.
Vynálezce warp pohonu pozoruje ten masakr, a pohled na něj ho přimrazí k zemi. Je v šoku.
Někdo mu přátelsky poklepe na rameno, a taktéž vřele k němu promluví.
„Gratuluji. Uspěl jste. Historie lidstva si vás bude pamatovat jako největšího průkopníka co kdy žil. Nemohu říci, že jsem čekal právě tohle, přesto – výborně Cochrane…“
Deník kapitána Archera, velitele říšské lodi Enterprise. Poručík Reed mě po působivé zkoušce nového vyslechového zařízení testovaném na Klingonovi požádal o rozhovor mezi čtyřma očima ohledně jedné mimozemské člence posádky.
Archer slýchal stovky triviálních výtek, které jen málokdy trestal. Kolikrát si říkal, že je asi měkký, jenže ani kousky pedanta nebo diktátora neměl v povaze.
Proto naslouchal i další Reedově „poznámce“ k vnitřní bezpečnosti.
„…a proto si myslím, pane, že její zjevná nezpůsobilost…“ pokračoval Malcolm, ale jeho velící ho zadržel jediným pohledem. Pak promluvil.
„Tyto názory byste měl přehodnotit. Už před pěti lety bylo vydáno nařízeni proti xenofobním náladám. Císař to řekl tehdy více než trefně – člověk nebo cizák, zajímá ho, jestli je poddaný věrný Říši.“
„Přesto pane, je těhotenství T’Pol proti regulím…služby. Měl jste jí na stanici Timur vydat rozkaz k návratu…“
„Subkomandéra T’Pol.“ opraví ho a nakloní se k němu vestoje „Chápu stálou nedůvěru k nelidské části posádky. Nehodlám však tolerovat tuto nesnášenlivost na takové úrovní, že to ohrožuje bojeschopnost a morálku. Jestli se ke mně donese jediný doslech o provokacích z vaší strany, čeká vás obvinění ze vzpoury. Rozumíme si?“
„Ano, pane.“
„Víte snad, že existuje pouze jeden trest za vzpouru?“
„Ano, PANE.“ dodá Reed křečovitě. Že přeteká nelibostí, to je pořád nedostačující slovní obrat.
„Ukazujte se mi jen když pro vás pošlu. Jinak ne. Odchod!“
Stále řešit ubohé detaily. Neblahé pro každého důstojníka s vlastním velením. A ještě tohle, věc co pohne celám kvadrantem alfa – pomyslel si, když zmáčknul klávesnici, a na obrazovce viděl zvětšený záběr tolianské základny.
Na ten pověstný první pohled tam není co vidět. Avšak při přiblížení – plavidlo z budoucnosti. Supermoderní válečná loď s pohádkovým potenciálem. Talířová sekce, víc než zřejmé poznávací znamení terránských lodí, a dozajista neskutečně výkonné motory.
Už jen to pomyšlení ho fascinovalo a už dva dny nemohl usnout. Dostal přeci jasný rozkaz, přidat se k útočné flotile ke konečnému rozdrcení povstalců.
Nalil si whisky, a pak se sklenicí praštil o podlahu. Pak si loknul z láhve a rozbil i jí. Znovu si sedl a uneseně si prohlížel záběry základny a lodí v ní, s nápisem DEFIANT.
Země protnutá mečem od jednoho pólu k druhému, pohupující se na rameni kapitána. Ozbrojená stráž v vchodů do sekcí lodi uctivě pozdraví, nikoli pouhým zasalutováním, nýbrž zvednutou pěstí, která se předtím dotkla hrudníku. Nic by sira Jonathana Archera nepotěšilo víc, kdyby každý tento pozdrav byl upřímný, a opravdu od srdce, jak to samo evokuje.
„Úctu a čest.“ odpoví na pozdrav komandéra Tuckera, nacházejícího se na můstku. Ten sebou trochu vyděšeně cukne. Avšak hned se mu podaří se sebrat, položí mikropájku a odpoví na pozdrav. Nemůže mu to mít za zlé. Ten poslední útok před půl rokem, co Enterprise pochroumal víc, než si byl ochotný přiznat, stál život patnácti lidí, se kterými prošli snad dvacítkou bitev. A ještě to odnesla Tripova tvář. Na jedno oko téměř neviděl, a kapitán ho nikdy neviděl tak rozzuřeného, jako ten den, kdy mu oznámili, že ho možná kvůli poškozenému zraku odvelí z prvoliniové lodi a pošlou ho někam na opravářskou stanici dirigovat dělňasy.
„Jak to jde, Tripe?“ zeptá se kapitán nenuceně a přátelsky
„Křeslo už je v pohodě, jen potřebovalo maličko seštelovat. A sulibanské maskování je funkční už dvě hodiny.“
„Výborně. Vrať se do strojovny, bude tě tam teď nejvíc potřeba. Protože letíme na souřadnice, které právě určuji…“ prohlásí, a opravdu zadá do navigačního rozhraní místo kdesi v tolianském území.
„Pane, to je přece…“ namítne T’Pol, kapitán jí však přeruší.
„Obdrželi jsme jiné rozkazy, tak se budeme řídit podle nich. Jde o utajenou misi, a víte sama, co to znamená. A přirozeně - maximálním warpem!“
Let netrval příliš dlouho. Jak správně podotkla T’Pol, Toliané své území zvětšují anexemi soustav až geometrickou řadou.
Dobře že jim v tom zamezíme, pomyslel si Archer. Tak nebo tak by na ně brzy došlo.
„Dálkové senzory?“
„Nic, pane…počkat. Na okraji senzorů – jde o malou loď, tolianská signatura. Letí pouze podsvětelnými motory, pravděpodobně hlídka.“
„Vidí nás?“
„Určitě ne. Maskování funguje bezchybně.“
„Pozvolné přiblížení. Pak zaměřte motory. Musíme jednoho z těch hajzlíků chytit. Neradi se nechávají zajmout živí, jak víme.“
Až moc dobře. Enteprise už odpravila tři takové lodě, naštěstí pokaždé osamocené. Dvakrát z toho spustila posádka autodestrukci. Ve větším počtu jsou smrtelně nebezpečné, jednou šesti takovým parchantům sám Archer unikl jen o vlas, to když sloužil na Intrepidu.
„Pal!“ zahřmí kapitánův hlas. Dva červené paprsky s přesností odstřelovače zasáhnou motory nepřátelské lodi.
„Ihned ho transportujte! Phloxi, je cela připravená?“
„Už hodinu tam udržuju stálou teplotu 300 stupňů. Toliané si bohužel potrpí na dost extrémní teploty. Tohle je pro ně jako chládek.“
„Bude mu to muset stačit. Je už tam?“
„Ano, pane, je. A má se čile k světu.“ řekne s úsměškem Denobulan. Stvoření za sklem zní velmi rozčileně.
„Určitě máš plnou…plný krystal nadávek. Tak to tě naučím slušnému chování.“ řekne, a sníží teplotu o padesát. Bytost se třese, a je jinak zticha.
Jeho plavidlo mezitím exploduje na jím nastavené přetížení. Kapitán předá velení T’Pol, a pokyne Hoshi a ostraze můstku, aby šli s ním. Utajení není nikdy na škodu.
Zajatec ve své vyhovující výhni vydává zvláštní zvuky. Znějí odporně a protivně.
„Bude mi rozumět?“ zeptá se Archer bez obalu Hoshi. Ta kývne.
„Jsem sir Jonathan Archer, kapitán lodi jeho císařské milosti Enterprise. Terranská Říše s vašimi lidmi nepodepsala žádnou zavazující dohodu o zacházení se zajatci, nemáte zde žádná práva. Rozumíme si?“
Vydá další změť o něco hlasitějších klokotavých tónů.
„Něco mi říká, že to nebylo „Ano, pane.“.“ zkonstatuje Archer trefně a z jeho pohledu na Toliana před ním namíří další dávka hlubokého pohrdání.
„Ehm…to opravdu ne. Byly to jen nadávky a nejhlubší prokletí vašeho rodu.“ odpoví překladatelka
„Opravdu? Co myslíte Phloxi,“ obrátí se k lékaři „Co by ho tak mohlo naučit zdvořilosti?“
„Takové snížení teploty by rozhodně pomohlo.“ usmál se Denobulan od ucha k uchu tak, jak to umí jen příslušníci jeho druhu. „Snižuji teplotu o 50 stupňů.“
Uvězněný tvor ustoupí a začne se třást.
„Ještě mu tam přidejte chládek. Ať rychleji pochopí své postavení.“
„Jak si přejete. Snižuji teplotu o dalších 50.“
„Nestihl jsem vám ani položit otázku ohledně jedné informace. Potřebujeme znát polohu základny, kde jste schovali tu zajatou terránskou loď z budoucnosti.“ Věděl, že všechno je v sázce na jednu kartu. Neměl ani tušení, jakou mají hierarchii, co když je to obyčejný pilot?
Zjevně bolestí zmučený Tolian zasípe novou várku zvuků.
„Co říká?“
„Prosí o slitování. Kdyby věděl, kde to je, tak to řekne. Měl jen hlídkovat podél nově vytyčené hranice.“
„Jak je na tom?“ zeptá se kapitán, tentokrát denobulanského doktora
„Krunýř mu začíná pomalu praskat.“ zamumlá Phlox „Máte tak dvě minuty, než začne v bolestech umírat.“
Kapitán se nelítostně zasměje.
„Takže ty patetický krystálku – nevěřím ti ani slovo. Doktore, ještě mu tam přidejte maličko klimatizace.“
„Dobrá, pane. Přežije minutu, déle ne.“
„To bude stačit, Phloxi.“
Zajatec sebou začal házet na všechny strany a vydávat děsivé skřeky a pískot.
„Kde je ta základna?!“ zahuláká Archer co nejhlasitěji
„Prosím ne…nechci…umírám…pomozte mi…“ překládá Hoshi trhavě
„Zabijte ho. Marníme s ním čas.“ uzná zklamaně kapitán a pokyne i všem kromě doktora „Sice se zdržíme, bohužel nemáme na vybranou. Musíme překvapit dalšího Toliana.“
Phlox sníží teplotu až silně pod bod mrazu, a Tolian ne a ne se rozpadnout. Je to vskutku odolný prevít.
Jakmile podlehl, rozpadl se na tisíc kousků.
Příště sebou vezmu i subkomandéra. Třeba bude Vulkánec platnější než mučící praktiky.
Jeho pochybnosti se za pár hodin ukázaly být lichými.
„Tenhle dělal větší potíže. Snad za to stál.“ pronesl Archer u dalšího zajatce. Na třetí pokus by už takové štěstí mít nemuseli. Musel Enterprise poslat hlouběji do tolianského prostoru v naději, že je opačným směrem zmate. Ten hajzlík si stačil zavolat posily…jestli maskování warp stopy nevyjde…
„Nechal…nechal jste tam zbytky jeho předchůdce, jak jsem žádal?“
„Ano, nechal. Ten nový začal snad zpívat žalozpěvy nebo co, a zametl to ke stěně, abychom to neviděli. O kolik mám upravit teplotu?“
„O šedesát stupňů. Pro začátek.“
Místnost změnou teploty opět zasyčí. A Tolian ustoupí a schoulí se.
„Jste na palubě terránské lodi. Až zjistíme, co chceme vědět, promyslím si vaše propuštění za našich podmínek.“
Krystalické tělo vyluzuje tytéž prvotní zvuky co od předchůdce.
„Ani mi to nepřekládejte.“ nařídí Hoshi dřív, než stačí otevřít pusu. „Chci vědět, kde je ta terranská loď z jiné doby, co jste ukradli. A doktore – dalších šedesát stupňů.“
Kýžený výsledek se konečně dostavil.
Tolian prozradil polohu, obranné možnosti toho místa, i to, že je tolianské lodě opravdu pravděpodobně hledají opačným směrem. Pro osamocené plavidlo je průlet jejich území sebevraždou.
„V tom máš pravdu. Pro normální loď ano.“ stočí se k doktorovi „Pro teď bude stačit…“
„Pane!“ ozve se poprvé od výslechu T’Pol „Vysílá signál nízkého dosahu!“
„Tomu nerozumím. Jak by mohl…“
„Je možné, že jeho tělo funguje jako vysílač.“ upozorní Phlox „Jeho křemičitá a energetická struktura je toho rozhodně schopná.“
„Tak to zabijte. Jestli lhal, stejně by ho to čekalo.“
Nyní věděl přesně, kam musí letět. Enterprise zamířila získat Defiant – obrovský technologický rezervoár a nástroj pro expanzi. Pln euforie začal dopisovat denní hlášení. Admiralita bude vyžadovat podrobné zápisky celé akce.
Do kajuty vtrhne poručík Reed, následovaný dvěma svými poskoky z komanda.
„Jste zatčen, kapitáne! Podle článku 285 jsem z pozice bezpečnostního důstojníka oprávněn zbavit nadřízeného velení, pokud jedná proti přímému rozkazu.“
„Dva osm pětku znám slovo od slova, Malcolme. Co tě vede k úvaze, že se tak děje?“
„Nedělejte ze mě hlupáka, pane! Dobře vím, že poslední rozkaz zněl zamířit k útočné flotile, a hlásit se admirálu Blackovi do 48 hodin. Místo jeho splnění jste svévolně uvrhl životy císařské posádky i majetku kvůli vlastní, neschválené akci!“
„Ach tak…jsem rád, že jste si vnitřní bezpečnost vzal až tak k srdci.“
Porthos, kapitánův rotvajler, vycítí, že je něco v nepořádku a na vetřelce vztekle zavrčí.
Zbraňový důstojník na něj mimoděk namíří zbraň.
„Jestli mi zastřelíte psa,“ řekl Archer tiše „tak si buďte jist, že vás nepředám vojenskému soudu.“
Malcolm Reed se pochybovačně ušklíbne, a pokyne mu, aby šel s ním.
„Klid, Porthosi. Pochutnáš si na něm později.“ řekne kapitán jako hotovou věc. Své věznitele tím přece jen vyvedl z koncentrace při odchodu do cely, protože si všiml, že levý strážce polevil v pozornosti.
Právě toho nabral kolenem do rozkroku, a druhého sekl hřbetem dlaně do krku. Stačil jednomu vzít zbraň, jenže Reed byl stejně rychlý.
Oba si míří mezi oči.
„Patová situace, pane Reede. Jak to hodláte řešit? Ptám se vás, neboť já svou zbraň nepoložím.“
„Potom je mi líto. Pane.“
„Aha. No, lituju jedné věci – že se nedozvím, jestli vám prokuratura a velení uvěří historku o šíleném kapitánovi. Popravy velitelů jednotek za nejasných okolností bez důkazů – to se jim nezamlouvá nikdy.“
„Teď se mnou půjdete do vězení. A dobrovolně. Nebo risknu vysvětlování u štábu.“
Uzemněná stráž se pokouší vstát. Jediný Archerův kopanec ho opět pošle do říše snů.
Kapitán se rozhlédne kolem sebe, ale tak, aby měl Reeda stále v zorném poli.
Má na dosah lodní interkom.
„Co myslíte Malcolme – když dám vědět posádce, co udělá, až přiběhne? Velice pochybuji, že o vašem malém pokusu vědí všichni. Ne…spíš je to tak, že vás rozcupují na kousky, a ty kousky narvou do torpédometu.“
Jenže příjemce otázky stále nepolevuje. Prst na spoušti se ani nehne, stejně jako celá ruka.
Neřešitelnou chvilku, při níž každý čekal, že z jednoho směru kdosi přijde, aby ukončil celé divadlo, ukončil T’Polin hlas z komunikace.
„Zpráva od velení flotily pro kapitána Archera. Urgentní šifrovaná depeše.“
Natáhne ruku k lodní komunikaci, pořád nespouštěje oči z Reeda.
„Tady kapitán. Přečtěte mi jí.“ řekne, a nastaví hlasitý odposlech.
„Operace v cizím prostoru : povolena. Bez podpory. Zodpovědnost Archerova. Konec.“
„To bychom měli. Položte zbraň, a ruce za hlavu, tři kroky přede mnou. Dám vám vyzkoušet něco z vaší vlastní medicíny.“
Reed kapituloval, ale neopomněl prohlásit, že to byla jeho povinnost, a každé porušení řetěce velení je zločin sám o sobě.
„Na vašem místě bych byl zticha a dělal se co nejmenším. Tyhle proslovy si nechte pro válečný film. Možná vás nakonec popravit nedám, na něco takového se známe až moc dlouho, ale u flotily jste skončil.“
„Takže nelhal. Kdo by to byl řekl?“ pronesl Archer s úsměvem na rtech, pozorujíce detailní snímky Defiantu uvnitř základny zapasované do měsíce. Je stále tam, a dokonale zachovaný. Snad.
Vstane z místa, a odejde k hangáru raketoplánů. Místo pozemských tam jsou malá, a uvnitř neskutečně těsná, sulibanské plavidla. Šéfinženýr Tucker pozdraví terránsky, a oznámí, že je vše připraveno. Čtyři mariňáci, on, a dva další technici jsou připraveni, čekají jen na rozkaz.
„Dáme se do toho. Archer Enterprise, otevřete vrata hangáru. Jestli zachytíte Toliany mířící k nám, zabavte je na nezbytnou dobu.“
„Rozumím.“ potvrdí subkomandér na můstku
Zhruba v polovině letu k Defiantu zachytily tolianské senzory energetické poruchy způsobované maskovaním sulibanského typu. K přibližnému místu zamířilo pět plavidel.
Zastavily se, a začaly vytvářet cosi jako síť. T’Pol si okamžitě uvědomila že je zle.
„Fotonová torpéda, plný rozptyl! Částicová děla na přídi i zádi se musí vždy zaměřit na jeden cíl!“
Stále zamaskovaná Enterprise vypálí několik salv, a zepředu i zezadu vypálí dlouhé červené paprsky do nepřátelských lodí.
Ty přestanou vytvářet onu past, a zaměří se na terránskou válečnou loď.
„Úhybné manévry!“ rozkáže Vulkánka „Strojovno, hlášení!“
„Warp pohon je zatím funkční, vypadává impuls!“
O poznání menší lodičky se přisají k přechodovým komorám Defiantu, a skupina osmi lidí míří na jeho můstek. Čtveřice mariňáků zabíjí všechno, na co narazí, většinou humanoidní otroky, o kterých Archer věděl, že tvoří hlavní tolianskou pracovní sílu.
Jak už zjistili ze senzorů, žádný lidský biosignál není přítomen. Posádku museli pobít. Jestli měl nějaké pochybnosti s popravou obou zajatců, teď už ani závan.
„Museli se hrabat ve všem na lodi!“ zařičí Trip vztekle, jakmile zjistí údaje z konzole. Archer opatrně odsune tělo mrtvého člena posádky, a sedne si na jeho místo.
Umínil si, že všechny mrtvé nechá slavnostně pohřbít na Zemi, přesně jak to má být, za zvuků fanfár a výstřelů.
Talířová sekce Enterprise je provrtána výstřely, a některé tolianské paprsky jdou skrz. Jen zázrakem zůstala loď funkční. S žádnou valnou nadějí se podařilo nahodit warp jedna celá pět.
Toliané je můžou dostihnout kdykoli chtějí. Proto je nechali jít, a zbylé lodě začaly proplétat novou energosíť před základnou, aby Defiantu znemožnili odletět.
„Je mi úplně jedno, že většině systémů nerozumíš, máme zbraně a impuls?“ zeptá se Archer co nejklidněji
„Kromě warpu, všechno co si zamanete!“ odpoví, ovšem dost nepřesvědčivě
„Toliané vysílají naším směrem. Mám to dekódovat?“ zeptá se jeden z Tripových techniků. Ten druhý zmateně hledá navigační senzory na jiném pultu.
„Proveďte.“
„Říká, že bychom neměli zapomínat na své…závazky. Dávají nám jednu minutu na kapitulaci.“
Tak závazky, pomyslel si Archer. Tázavě se podíval po T’Pol. Jako obvykle na sobě nenechala nic znát.
Musím si dát velký pozor, abych se netvářil provinile…
Ještě že jsou mysli všech důstojníci kondicionované na říšská tajemství.
Zavzpomínat si na nedávnou historii může dost kazit iluze o světě, v němž žijeme.
Jako syn jednoho z nejslavnějších lidí (hned po císaři Lyonelli), měl šanci se také dozvědět o náznacích brilantního plánu, provedeném na samém úsvitu říše.
Už dlouho se spekulovalo o roli Terry na andorijsko-vulkánské válce, ke které se přidali i Tellarité, aby podpořili Vulkánce. K jejímu vyvolání pomohly podivné souhry náhod, zákeřně přepadené či zmizelé lodě. Jedna strana vinila druhou, a tak vše skončilo válečným konfliktem.
Andoriané postupně podlehli přesile až byl jejich ledový svět obklíčen. Terránská 3. flotila admirála Grosvenora, doprovázejíc všechno, co zbylo z andorijských civilních lodí, zaujala pozice v blízkosti planety, aby podpořila probíhající evakuaci civilistů. Císař o několik hodin předtím oznámil vyslání humanitární pomoci Andorii, kde se tísnili uprchlíci z kolonií, a i samotní obyvatelé byli vydání bombardování na milost a nemilost.
Vulkánské vrchní velení vydalo ultimátum – pokud terránské lodě zabrání útoku na Andorii, bude to považováno za akt války. Admirál se jich nezalekl, a dále svými loděmi bránil planetu.
Tellarité a Vulkánci byli rozzuření za toto vměšování, a zatímco mnoho Vulkánců uznávalo, že přes odmítnutí kapitulace je genocida nepřijatelná, Tellarité byli mnohem přesvědčenější k co nejrazantnější akci.
Proto také bez domluvy se svými spojenci zaútočili.
Proměnili první města v trosky, když Terrané splnili, co slíbili.
Grosvenorovy lodě nebyly tak vyspělé, ale se sulibanským maskováním a vypouštěnými nukleárními minami byli útočníci poraženi.
Ohromení Vulkánci vyčkávali na pozicích u okraje soustavy, ale pragmaticky počkali, až bitva skončí. Vrchní velení mělo mnohem silnější a početnější flotilu než Tellarité, takže se neobávali porážky.
Postaveni Terranů bylo více než hrozivé, jenže zapracovaly dva prvky v podobě dvou dalších flotil, co se k nim vypravily na pomoc.
Admirál Truscott s 1. flotilou a vším, co zbylo z Říšské gardy z jedné, a tolianská přepadová eskadra z druhé strany.
Přes nedůvěru a pohrdání humanoidními druhy tentokrát Toliané pomohli. Mocenské vakuum po ochromení tří silných druhů pak budou mít šanci vyplnit. A také si sami dokázali dát dohromady nečekaný vzestup těch lidí, a náhlé náhody a nehody v sektoru…
V proradnosti a úskocích jsou výborní, soudili.
Terránská Říše anektovala každou tellaritskou a vulkánskou kolonii, zvlášť velký důraz byl veden na obsazování těch těžebních. Zdroje byly nutné vždy.
Toliané na akci příliš nevydělali, protože lidé, s kapacity okamžitě posílenými vděčnými Andoriany a opravenými kořistními loděmi je obsadili v rekordním čase.
Akci připravil admirál Grosvenor a Truscott, a jediný, kdo znal detaily, byl císař. Tato trojice byla také jediná, kdo znal pravou podstatu všeho předešlého…
Sotva to jen šlo, celé útočné jednotky byly hromadně transportovány do tellaritských a vulkánských lodí. Aby nedostali velení nezkušení důstojníci, dostali tyto kořisti do vínku kapitáni z, už léta rozpouštěného, terránského námořnictva.
Oficiálně tam byli přítomní v rámci výcviku s možností velet hvězdné lodi.
Andorianům to naštěstí došlo hned. Dokonce se i smáli, jací jsou růžoví filutové – za své zničené si prostě vzít lodě nepřátel.
A Toliané se přidali až nakonec, aby úplně zmasakrovali vulkánské zálohy…
Andoriané se za rok dobrovolně připojili k Terránské Říši. Formálně byli nezávislí, ale museli uznávat daně, zákony a společné bezpečnostní síly. Rovněž museli jako svého vládce uznat lidského císaře, stejně jako otroctví, ke kterému je možno kohokoli odsoudit za těžký zločin.
Zápasili s následky války, a nebýt říšské pomoci, tak by se andorijská civilizace zhroutila.
O pět let po válce se připojil i Vulkán. Byla to jejich vlastní pověstná logika, co je k tomu dovedla. Neměli na výběr. Blokády kvůli podezření podpory tellaritských povstalců, a vojenská cvičení terránské flotily v blízkosti vulkánské soustavy.
Tyto faktory se nedaly přehlédnout, a s torzem vojenských sil se vlastně dobrovolně vydali Říši. Tomu násilnému, nelogickému a nemilosrdnému uskupení, které bylo laskavé jen k těm, co se poddají.
Měli na výběr – stát se poddanými lidského císaře, nebo zcela porobeným druhem.
Rozhodující byla převaha extrémistických pacifistů, co Vrchní velení vinilo z celého zbytečného krveprolití.
„Jen text : Děkuji za navrácení Defiantu právoplatnému vlastníkovi v tomto vesmíru. Jestli neuvolníte prostor před základnou, všichni Toliané budou za Vaší chybu platit. Úctu a čest, sir Jonathan Archer.“
Žádnou odpověď nečekal, a žádná ani nepřišla.
„Zbraně jsou funkční, ale jen na poloviční výkon.“
„Bude to stačit?“
„Kapitáne, ty děla mají i takhle snad desetinásobnej výkon, než ty naše plivátka.“ prohlásí Trip bez rozmýšlení „Tedy v porovnání s tím, co máme na Enterprise.“
„Zaměřte je, a zničte do jednoho. Pokud má tahle věc i zadní děla, palte i do vnitřku základny. Je čas definitivně rozdrtit nepřátele Říše.“
Zatím nebyl vložen žádný komentář
