Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stargate Atlantis - Pax Atlantica

Accidit in puncto, quod non speratur in anno.

„Nuda.“ Jediné slovo, které byl schopen Ronon Dex vyslovit během další odpolední letargie, úplně vystihlo situaci několika posledních týdnů ve městě. Jídelna, ve které sedí i Ronon, je přímo ukázková. Sateďan sedí s hlavou opřenou o ruku, a vypadá, že co chvíli usne.
Doktor Rodney McKay staví pyramidu z nádobí a příborů, kterážto činnost mu zřejmě trvala dlouho. Bohužel za chvíli přichází nevrlý vojín z kuchyně, celé mu to rozhodí, a odejde s nádobím.
Rodneyho se to nemile dotklo, vstane a chce mu něco říct, ale zachytí Carsonův pohled opodál, a tak si zase sedne. Carson Beckett si cosi načrtává do sešitku, a jeho pohled občas zabloudí po ospalých, a z nudy zoufalých pohledech v jeho okolí, a smířeně své oči zaměří vždy znovu k sešitku.
Technik Chuck, který má právě službu, čistí obrazovku, když jeho důležitou činnost tvrdě protnou varovné signály z počítačů. Sotva si k nim sedne, téměř se lekne doktorky Weirové, která se u něj zjevila během pár sekund jako duch. Že by ta ženská měla opravdu šestý smysl, řekne si.
„Doktorko Weirová, senzory zachytily hyperprostorové okno na orbitě - identifikace - Deadalus!“
Chuck sice nechápe, proč se vracejí dříve, ale myslel si, že to nejspíš byla další mise plná neakce a nudy.
„Atlantis, tady Deadalus.“ ozve se známý Caldwellův hlas. Nyní se všichni napjatě sbíhají do řídícího centra. Rodney se ještě jednou lítostivě ohlédne na své znevážené dílo, ležící na jednom ze stolů s ostatním nádobím, a rychlým krokem odejde. Technik sebou znovu téměř cukne, když se blízko něj zjeví další postava – John Sheppard, zjevně odhodlaný vzít mu slovo.
„Deadale? Tady Sheppard, co se stalo?“
„Měli jsme v blízkosti Manarie kontakt se třemi Křižníky!“
„Máte ztráty? Poškození?“
„Beze ztrát i poškození. Neprojevili nepřátelské úmysly, a pouze jedna z nich se nám přiblížila…“
„Proč jste ksakru neodletěli?! Jak by…“
Caldwell si povzdechne, očividně si není jistý, co by zrovna měl přesně říct
„Zajistili zbraně, a otočili se k nám břichem trupu. A to není to nejpodivnější. (pauza) Odeslali naší lodi zprávu, patrně adresována nám všem. (pauza) Kódovanou. Pak Křižník pokojně odletěl, stejně jako ty ostatní.“
„Stevene, copak ses zbláznil? Mohla to být past!“ vytkne nevrle doktorka Weirová chybu veliteli Deadala
To už se plukovník ušklíbne.
„Právo k vyjednávání mají i Wraithové. Chcete snad říct, že s nimi vedeme opravdovou válku?“
„Dobrá, ale příště zbytečně neriskujte! Atlantis konec.“ Vyštěkne Elizabeth, a zruší spojení.
„Co si takhle poslechnout, co nám vzkazují? Snad to bude něco zajímavého, a ne to obvyklé – zhynete a podobné kecy.“ řekne John tak kysele, jak jen může.
Doktor Zelenka se zhostí tohoto úkolu s větší chutí, než kolem stojící a během minuty dekóduje zprávu.

„Naším zavilým nepřátelům z Atlantis - Zapůsobilo na nás vaše odhodlání, vynalézavost a síla k odporu. Chováme hlubokou úctu k vaší rase, a nabízíme vám možnost míru mezi námi. Tuto nabídku již nebudeme opakovat, odpovězte co možná nejdříve.“


„Že by menší pokrok?“ řekne pochybovačně John
„Wraithové by nikdy s nikým nevyjednávali.“ odpoví do ticha temně Ronon

Jednací místnost na Atlantis není obvykle přeplněná lidmi, ale tentokrát došlo k jasné výjimce. Kromě doktorky Weirové jsou přítomni snad všichni vyšší důstojnící, včetně plukovníka Caldwella. A jejich hlasy se tvrdě probíjejí do stěn okolo nich.
„Prosím přítomné o klid! Je pravdou, že v posledních týdnech mimo rutinných misí, jako navazování diplomatických styků mezi námi a nepříliš vyspělými světy, ale…“
„Ano! Je třeba něco dodávat? Wraithové za celou dobu nevyvinuli větší aktivitu jak proti nám, tak proti Geniiům, až na několik pravidelných sklizní, kterým jsme nestačili jakkoli zabránit. Z toho jasně vyplývá, že se něco děje!“ skočí jí do řeči rozhořčený major Lorne
„Jen klid majore, i vy všichni.“ přeruší jej John „Klidně to může být kvůli tomu, že se Wraithové znova zabíjejí jen mezi sebou, a chtějí se nás dočasně zbavit.“ otevírající zeď místnosti jej přeruší
„Ať tak nebo tak plukovníku,“ řekne Richard Woolsey „každá diplomatická nabídka stojí za úvahu.“
John se tázavě ohlédne po oku k Elizabeth, i Lorne a několik dalších obrátilo pozornost k ní.
„Pan Woolsey měl dorazit někdy odpoledne, nestačila jsem o tom nikoho z vás informovat. (pauza) Pane Woolsey, překvapuje mně, že jste dorazil tak brzy?“ zeptá se jej doktorka Weirová, zatímco si nově příchozí sedá na místo uvolněné nějakým kapitánem z Deadala.
„Promarnit šanci ukončit potenciálně nevýhodnou výpravu? Ano, to stojí za neodkladné zvážení.“

Obrazek
„Počkejte chvilku. To jako myslíte vážně? Utéct?“ zeptá se John překvapeně
„Tak to bych to rozhodně nezjednodušoval, plukovníku. V každém případě – vyslechneme si jejich požadavky. (hlasitý šum hlasů) Přirozeně, pokud budou nepřijatelné, to znamená, kupříkladu – odejít navždy z Atlantis, nebo jí dokonce přenechat nepoškozenou
„Kdyby něco takového odeslali, museli by vědět, že na tohle nikdy nekývneme. To by jim pak ta celá námaha nestála…“ argumentuje kapitán z Deadala, a zarazí se, když si všimne Woolseyho úsměvu
„Přesně tak, kapitáne. Evidentně to není vtip. (otočí se k doktorce Weirové) Pokud je mi známo, pod odeslanou zprávou jsou přítomné souřadnice brány jedné wraithské državy.“
„Doufám, že nepředpokládáte, že vydám komukoli rozkaz tam jít neozbrojený a s bílou vlajkou v zubech.“ podotkne John chladně, a letmo se podívá po ostatních důstojnících. Pohledy říkají – Jak jinak.
„To by nikoho ani v nejmenším nenapadlo. Ujišťuji vás.“ Proplešatělý úředník IOA se jen znovu usměje, a otevře svůj bezedný kancelářský kufřík. Vstane, vyndá z něj štosy listin v tvrdých deskách, jednu kopii podá doktorce Weirové, a druhou plukovníku Sheppardovi.
„Očekávám zítra ráno vaše vyjádření, doktorko Weirová, a vaše také, plukovníku.“ řekne, a otáčí se k odchodu
„Pletu se, nebo mám být hlavní….vyjednávač?“ řekne John, naoko jakoby to nic neznamenalo
„Máte z celého osazenstva tu nejlepší kvalifikaci. Kdo jiný zde zná Wraithy lépe?“
„Jestli si myslíte, že má být tohle kompliment, tak se ne hodně, ale obrovsky pletete.“

John schlíple skrze sklo pozoruje noční oblohu. Stále se nemůže srovnat s tím, co může přinést budoucnost.
„Tak co bude?“ zeptá se Ronon. John si až teď všiml, že přišel, a trochu nervózně se ohlédl.
„Co by. Možná tu zůstaneme…možná ne.“
„Věříš tomu?“ zeptá se ho Ronon
„Nevím čemu mám věřit. Zbláznil jsem se já, nebo oni?“
„Určitě oni.“ odpoví mu optimistickým hlasem Sateďan „A jak to vlastně lidé kolem Woolseyho naplánovali?“
„Docela jednoduše. Najdeme nějakou vzdálenou planetu, tam postavíme u brány pár stanů, a přes MALP si pokecám s Wraithem. A na orbitě bude čekat Deadalus, kdyby se přece jen něco dělo. Už tam před hodinou odletěl, jak si asi slyšel.“
„Poslyš, nejsem žádný velký stratég, ale už i já si myslím, že Wraithové chtějí opravdu vyjednávat. Kvůli čemukoli, ale vyjednávat chtějí. Přece kdyby chtěli nastražit léčku jako tolikrát předtím, tak to udělají…jinak.“
Plukovník mu na to nic neříká. Koneckonců, kdo se má v nich vyznat líp, než bývalý Běžec, a člen vyhlazeného národa, který proti nim bojoval?
„I tak, může být snad lepší ukázka toho, že váš boj tady má smysl?“
„Snad máš pravdu. Nedáme si něco v kantýně? Ještě mají určitě otevřeno“
„Třeba.“ Odpoví mu povzbudivě Sateďan

Místnost brány je nebývale přeplněna lidmi, především plně ozbrojenými vojáky, s několika techniky a spoustou beden vybavení. Včetně MALP, u které je skloněný doktor Zelenka, s mikropájkou v pravé, a miniaturními kleštěmi v druhé. John právě sbíhá po schodech, a v chůzi si přebíjí devítku. Sotva jí zasune do pouzdra, téměř se rozrazí o Rodneyho, s jeho normálním pracovním (samolibým) elánem.
„Takže – Weirová ani Woolsey si nepřejí, abych se toho zúčastnil, ale udělal jsem pár úprav… no zkrátka, abys to pochopil, 38 minut na nějakou dohodu nemusí stačit, tak jsem Zelenku zaúkoloval, ať do DHD nahraje autovytáčení brány, takže by to ti na druhé straně neměli stihnout.“
„Jseš si jistý, že to bude fungovat?“ zeptá se pochybovačně John, spíš aby Rodneyho popudil
„Stoprocentně. Tedy snad na 99,999%, úplně stoprocentní není…nic. No, tak to bychom měli. Hodně štěstí.“
Dopoví McKay, a rychlém kvaltem zmizí. John zkontroluje vybavení, když se k němu spěšně přiblíží major Lorne. Plukovník si ho všimne, ale než se ho stačí zeptat, odpověď hned dostane.
„Pane! Z Deadalu přišla zpráva – vše je v pořádku, žádná známka po wraithské aktivitě.“
„V pořádku. Pak můžeme vyrazit.“ Řekne John, ale tu už vidí, jak prosvítávají modré symboly hvězdných soustav. První již zapadla.
„Vysílání by mělo být v pořádku, ještě jsem dovybavil sondu lepší přenosovou výbavou.“
Řekne Zelenka strojeně Johnovi, zatímco zapíná pouzdro s pájkou, a pozoruje vytáčení dalších symbolů.
Podobnou zprávu zřejmě dostala i doktorka Weirová a Woolsey, protože z povzdálí bez podivení pozorují vytáčení brány. Woolsey už napohled pln zájmu, pro Elizabeth plnou pochyb o rozhodnutí IOA, jde spíš o negativní pocity. Bude John jednat s královnami? Nebo jen s nějakým jejich poskokem?
„Pozorujete to, jakoby jste v to skutečně věřil.“ řekne Woolseymu do očí Elizabeth
„Proč by ne? Ne, že bych měl o Atlantis mluvit jako někdo z vás, kdo tu skutečně bojoval za náš svět – ale možná vize Atlantis, vracející se na Zemi, je daleko příjemnější, než ve vší opatrnosti a strachu, bez jakékoli výraznější převahy v čemkoli, provádět průzkum zcela nepřátelské galaxie. (pauza) I někteří lidé v této galaxii, a nebylo jich právě málo, se vůči nám projevili leckdy i nepřátelštěji, než by velel zdravý rozum, nemyslíte? A nebyli to jen ti Geniiové.“ řekne Woolsey rozhodným tónem, jakože není o čem diskutovat
„V galaxii jsme pomohli a pomáháme milionům lidí. To je pro vás snad málo?
„Upřímně? Víc mě, i IOA, záleží na těch miliónech na Zemi, než tady. Zvláště, když o naši pomoc nestojí.“
Zapadnutí posledního hvězdného symbolu. Proud nestabilní energie, jako vždy.

Stargate Atlantis - Pax Atlantica - 2. část

Planeta s bránou, zapadnutou uprostřed špičatých skal posetých křovinami, na první pohled neskýtá příliš pohodlí pro nové, dočasné obyvatele. Studený vzduch ovane jednoho z vojáků, až se oklepe. Všem se kouří od pusy. Zřejmě ale není mráz, jen pár stupňů nad nulou.
„Tropický svět nebyl na skladě?“ zeptá se John onoho kapitána z Deadala, který se mu právě přenesl do vytápěného, ale mrňavého domku z lehkých prefabrikátů. Kapitán se jen ušklíbne, a započne s kontrolou jednacího vybavení, což Johna docela překvapí.
„Všechno už překontroloval Zelenka, neměli bychom se jim už spíš ozvat, kapitáne?“
„Jak si přejete. Koneckonců, oficiálně jste vy velícím této mise.“ Odpoví mu kapitán mechanicky, předpisově zasalutuje, a pochodovým krokem odejde ven, kde začne štěkat rozkazy.
Heh, zajímalo by mě, kdy vyšel z akademie. Snad ho to kašpárkování brzy omrzí.
„Doktore Zelenko? Vše je připraveno?“ zeptá se kapitán, a český vědec jen s povzdechem kývne, odcházeje s kufříkem nářadí a laptopem od brány. Kapitán se podívá do svého PDA, kde má zapsány symboly, a započne s vytáčením. Všude okolo se tyčí vysoké skalní masívy, a silný vítr. Obojí by už jen samo o sobě znamenalo popravu případných narušitelů v podobě wraithských Dartů.
I bez toho bylo místo k jednání tak bezpečné, jak je mohlo. Railgun, mířící na bránu, toho byl nejjasnějším důkazem, včetně velkorážových kulometů, kryté záhyby skal. Jeden z vojáků, který obsluhoval tu nejbližší k bráně, překousl párátko, které už notnou chvíli převaloval v pravém koutku, zároveň s kapitánovým stiskem posledního symbolu. Otevření červí díry. Pokračování je na plukovníku Sheppardovi.
John v montovaném domku znuděně zadává kódy k MALP, a levačkou s joystickem jí navádí do brány.
Bezeslovně pozoruje obrazovku, nikým nerušen, přestože odhaduje kolik jeho lidí čeká s prstem na spoušti, nebo na rychlé přenesení do Deadala. Wraithové si musí teda hodně věřit, to jo.
Sonda prošla bránou, a příjímá vizuální údaje. První co vidí, je noha wraithského vojáka. Jistě, kamera je přece nastavená směrem dolů. Zvedne kameru, a vidí, jak voják, bez známky agresivity, stojí v pozoru. Tedy jestli se to dá nazvat. Cukne s kamerou, a vidí druhého.
S MALP pojíždí dopředu, skrz chodbu organického ražení, až dojede do zvláštní komnaty, kde sedí pět Wraithů – královna, a po každé její straně dva jiní Wraithové. Snad technici nebo důstojníci. Možná.

„Eh…Tak pro začátek bychom se měli představit – co říkáte?“ zeptá se trochu přihlouple John
Královna se při té otázce usměje, až vycení své dravčí zuby.
„Vám lidem příliš záleží na jménech. Důležité jsou tváře – a pach. Každý má svůj i lidé. Pomyslel jste na to?“ zeptá se Královna s, i na Wraithku, zlověstným výrazem ve tváři. Plukovník se zašklebí.
„Někdy mě to napadne. Takže formality můžem přeskočit, a řekněte rovnou, co po nás chcete – a jestli uslyším slovo „spojenectví“, přerušuji spojení.“ vyzve Wraithy kysele
„Nač ta nevraživost, plukovníku. Ano víme kdo jste. Dokonce jsem vás nedávno zahlédl.“
„Diplomacie nikdy nebyla pro vás to právě pravé, co se změnilo?“ přeslechl otázku popuzeně John
„Změnilo se to, že známe příčinu, proč vaši lidé stále narušují pořádek v galaxii.“ Řekne Wraith napravo od královny, která se zcela netečně a chladně dívá do MALP kamery.
To už Johna rozčílí do nepříčetnosti. Co to melou? Pořádek?!
„Asi jsem špatně slyšel. Můžete to zopakovat?“ zeptá se John.
„Máme vám připomenout vaše chyby? Jste přesvědčení, že pomáhate lidem v galaxii – ve skutečnosti nás svou činností nutíte se zaměřovat na světy, které jsme dlouho nechávali být, a nutíte nás k větším sklizním na jiných světech. Nebyli jste to vy, když jste po svém příchodu způsobili svým „záchranným“ zásahem vyhladit vyspělý lidský svět?“ řekne Wraith temně.
„Nejsem si jistý na co narážíte.“ odpoví John, ale už méně sebejistě. Po pravdě – už víckrát ho napadlo, jestli tou záchranou vězňů neudělali hůř, než kdyby něco vymysleli proti nim. Ale nikdy neslyšel ten důsledek tak natvrdo.
„Odbočujeme od tématu.“ řekne Wraith, od kterého dosud plukovník neuslyšel jediného slova.
„Ano, pravda.“ řekne královna „Podstata všeho je Atlantis, což pro vás nebude překvapením. Když jsme porazili Antiky, snažili jsme se město zničit, coby poslední baštu odporu.
Pak jste se objevili až vy, a jak jsme pochopili, považujete město za nedílnou součást vašeho světa. V tom vám nebudeme bránit. Zastavíte-li všechny útoky a veškerou podvratnou činnost, a pokud odletíte z této galaxie, se kterou nemáte nic společného, uzavřeme mír mezi našimi druhy.“
Taková zdvořilost a přímá nabídka dohody Johna šokovala. Nejde opravdu o nějaký podraz?


Richard Woolsey si naleje sklenku koňaku, nalije i doktorce Weirové, a poodejde k oknu. Proč ne? Nakonec, když pominu ty jeho věčné byrokratické výtky, je to bezesporu kulturní a vzdělaný člověk, pomyslí si Elizabeth.
„Musím tedy říci pane Woolsey, že vaše rozhodnutí povolat právě plukovníka Shepparda ohledně diplomatického jednání s Wraithy u mě zapůsobilo více než neočekávaně.“ řekne Elizabeth volně, jen tak
Muž z IOA se jen pousměje, a pomalu vypije svou sklenku, vychutnávaje si celý obsah.
„Kdyby jste zprávu podobného druhu obdrželi před tím…incidentem s údajnou spoluprácí, IOA by nedovolila žádnému z vašich lidí se ani přiblížit k tomu, aby mohli zasahovat do jednání z důvodu zaujatosti. Jestli – a jen jestli to myslí vážně – jejich nabídka vytrvá si sáhodlouhé jednání s plukovníkem Sheppardem.“
„Mluvil jste někdy s Wraithem, že byste k tomu v té hypotetické situaci nikoho z nás nepustili?“
„Jsou to částečně lidé, nebo ne? Sice jsem s nimi doposud nehovořil, ale každý dravec se dá chytit na návnadu.“
„Ano. To je pravda.“ odpoví Weirová volněji, vzpomínaje na uplynulé zkušenosti s wraithskými instinkty

„Tak jak to šlo?“ zeptá se Ronon Johna, který znechuceně vyšel z brány, s laptopem v brasně, který bezděčně podal Woolseyho asistentovi, který s výrazem aligátora čekal na schodech. Sotva dostal, co chtěl, jen se po něm zaprášilo, jak se vydal hledat svého nadřízeného.
„Někdo by řekl dobře, ale já říkám blbě. Jen blbce totiž napadlo vůbec s Wraithy jednat takhle.“
„Nemáš chuť si zajít na něco k snědku? Dneska dávájí steaky.“ Řekne povzbudivě Sateďan, vidíc, že jeho přítel na nejvyšším stupni rozčilení, v jakém může být. On sám to právě nepochopil. Jednat s nimi přes video, to by zvládl, ale za stolem by nejbližšími Wraithovi upálil hlavu, dřív než by řekl slovo.
„Fajn, na chvíli. Kde je vůbec Rodney? Že ho tu nevidím, jak spadává techniky…“
„Něco někde opravuje – co kdybys třeba navštívil Athosiany? Halling se po tobě posledně ptal.“
„Nemusím si řečmi ani cestou pročišťovat hlavu.“ odsekne John „No tak dobře, jak myslíš.“ řekne nakonec, když si všimne kamenného, paličatého výrazu v Rononově obličeji.

John, navrativší se od Athosianů, nevypadá jako vzor spokojenosti. Zamlkle odnese P90 do zbrojnice a míní si zajít na večeři, když jej téměř u řídící místnosti zastaví pan Woolsey, s doprovázející Elizabeth.
„Přál bych si s vámi jen na okamžik hovořit, plukovníku…“ začne Woolsey, ale John se na něj nedívá právě přívětivě, spíše by se to dalo nazvat úšklebkem.
„Četl jste mé hlášení o misi, pane Woolsey?“
„Ano, a chtěl bych vám poděkovat za vaší....“
„Nemám k němu co dodat – a jestli mě omluvíte…“
„IOA s Wraithy žádnou dohodu neuzavře. To vám pan Woolsey chce říci.“ řekne bez okolků Elizabeth
John se po ní překvapeně vpije pohledem, ale vidí jen skrytý úsměv.
„Děkuji, doktorko Weirová, ale sdělil bych to plukovníkovi i sám. Zkrátka – už není možnost.“
„Není možnost?“ ptá se John a tentokrát už vypadá, že nerozumí ničemu.
„Zatímco jste byl u Athosianů, dostali jsme zprávu od Geniiů – menší wraithské frakce se spojily proti té největší, která měla údajně v úmyslu provést mnoho změn – v každém případě šlo o velký podnik. Věc se má tak – poslali jsme MALP na planetu, kde jsi jednal s těmi Wraithy. Byly tam jen trosky a mrtvoly.“
„Takže ten celý podnik byl k ničemu?“ zeptá se John Woolseyho
„Ne zcela plukovníku. Mohu vám potvrdit, že od této chvíle máte povolení podobné výzvy ignorovat. IOA se i před touto novou skutečností usnesla, že jsou Wraithové příliš nebezpeční jak pro diplomatickou komunikaci, tak příliš nespolehliví pro účelové spojenectví.“ řekne, a John poté vstane
„Perfektní. Takže jsme zase tam, kde jsme byli.“ dopoví a odejde
Obrazek
„Ani mě to neudivilo, ten výsledek.“ řekne skoro s plnou pusou Rodney v jídelně
„Promluvil odborník na wraithskou psychologii.“ řekne obřadně John, a upije z hrnku. Všichni se smějí.
„Jen říkám, že se to dalo předvídat.“ brání se Rodney
„Co, ta jejich revoluce?“ diví se John
„Ale ne (netrpělivě), zkrátka ten výsledek – všimněte si, že když jdeme na misi, kde se má jednat, vždycky to skončí útokem wraithů.“
„Přecházíš od fyziky k věštění?“
„Pravděpodobnost, to je všechno!“
„Když shrnu to, že oni většinu galaxie ovládají, měli bychom na ně narážet ještě častěji, nemyslíš?“
„To je pravděpodobné.“ odpoví energicky Rodney. Všichni se znovu smějí.

„V jediném okamžiku se přihodí, co by člověk nečekal za celý rok“

Konec.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář