Stargate Atlantis – Dravec
Technik v místnosti brány přijímá zvukový záznam z planety, kde zmizel průzkumný oddíl. Podplukovník Sheppard vypadá podivně ztuhlý a přivírá jedno oko, když vidí záběry z MALP, a klidu mu nepřidá ani zvukový záznam, který sonda přijala.
„Dostaňte mě odtud!! (šum) …po nás! (šum)…mrtví všichni! Vysílačka brzy… >>SPOJENÍ PŘERUŠENO<<“
Tentokrát se John zaměří na detaily ze sondy.
„Počkej.“ řekne technikovi „Tady nalevo to přibliž…“ ukáže na obrazovce, a technik rozkaz samozřejmě splní.
Detail ukáže velkou krvavou skvrnu, ve které leží zbraň.
To už bylo na Johna příliš. Vytrhnul zbraň jednomu z členů bezpečnostního týmu, a druhému povytahal zásobníky z vesty. Všichni na něj jen zírali.
„Jdu tam. Kdo jde se mnou?“ říká pobledlý John. Přihlásí se, byť váhavě asi tucet mužů, ale podplukovník jen zakroutí hlavou a ukáže na pět mužů, které je ochoten vzít s sebou.
„Johne!“ uslyší za sebou, zatímco se chystá projít bránou. Běží k němu doktorka Weirová.
„Tuto misi zakazuji! (k Johnovi) Neblázni, přece jsi viděl, co tam je!“
„Neviděl jsem nic, ale zato vím, že tam jsou naši lidé, možná mrtví, ale možná jen ranění a čekají na nás. (pauza) Nemám ti dál co říct. (k vybraným mužům) Jdeme!“
Ti se rozpačitě podívají po Elisabeth, ale ta nakonec jen rezignovaně kývne.
„Takže to by bylo. Jdeme!“ říká John, a prochází bránou. Za ním ostatní.
„Rozestupy po třech metrech, a pomalu!“ rozkáže John, sotva se ocitnou na okraji rozlehlé louky s občasným porostem hustých křovin. V pravé ruce má antický příruční detektor, ve druhé devítku s laserem.
„Hej, Williamsi! Řekl jsem rozestupy jen tři metry!“ zařve na vojína vzadu, když se zrovna ohlédne.
„Promiňte pane.“ Zastaví se u MALP, kterou John jen krátce přejel očima, a právě se věnuje krvavé skvrně a zbraní v ní. Zjistí, že má plný zásobník. Její majitel tedy nestačil zareagovat.
„To jsou…“ říká vojín Williams při pohledu na podivné rýhy na sondě.
„Ano, všiml jsem si. (odmlka) Vypadá to jako od zubů, ale to jste si patrně také všiml. (k jednotce) Za mnou! A naposledy říkám – tři metry rozestup, žádné vzdalování kvůli ničemu! Všechno podivné hlaste, i hlasitější šelest! Jasné?“ dopoví plukovník, a jeho muži jen neslyšně pokývnou.
Atmosféra by se skutečně dala ne krájet, ale težce sekat sekerou. Naštěstí tu není žádná pitomá mlha, jako v horrorech, uvažuje John, a přepne zbraň na automatiku. Jestli nás to něco napadne, sázím na množství a ne na přesnost.
Krucinál, co to jen mohlo být za svinstvo?
„Pane, něco jsme asi našli!“ hlásí potichu do vysílačky další z mužů, a všichni, vzájemně se kryjící, jsou k němu.
Najdou několik klecí, rozcupovaných na kusy, plnou lidské krve a snad i krve té…těch věcí.
„Krytí ze všech stran, a pomalý ústup směrem k bráně.“ nařídí Sheppard velice tiše do headsetu.
Vojáci se rozestoupí do tvaru kruhu, a vracejí se k bráně.
Všem to připadá jako věčnost.
Pohyb a zvuky rozhýbané vegetace ke klidu rozhodně nepřidají, ale přesto přicházejí až k bráně, a vytáčejí Atlantis. Najednou je muž vedle Shepparda vyzdvižen do vzduchu, a hozen o bránu. Musí snad mít zlámané všechny kosti v těle nadvakrát, uvažuje plukovník, při pohledu na antický detektor. Není na něm vidět vůbec nic.
„Střílejte do všech stran! Tak tu věc snad odhalíme!“
„Pohyb, sakra, padáme odtud!“ nabádá své muže podplukovník Sheppard, podpíraje raněného seržanta. Žádná zranění na něm nejsou vidět, ale příšerně křičí, snad zlámané kosti.
Otevření brány na Atlantis. Voják, co jí zadával, je změněn v rozmázlý kus, jako by jím projel masomlýnek.
Vzduchem létají granáty, jen čtyři muži drží pozici u brány, včetně jejich velícího.
První jde podplukovník s raněným na zádech.
I poslední z týmu projdou, krytí neustálou palbou.
„Zapněte štít!“ přeřve John svou i týmovou střelbu do červí díry
Antický štít obklopí atlantiskou bránu, po žádném záblesku nárazu do štítu není ani vidu, než se červí díra uzavře.
Lehký pohyb hladiny štítu, ničím nedetekovaný, se skryje v sekundě jejího vypnutí, i s tím, co to způsobilo.
Za zvuků přebíjených zbraní a kroků zdravotníků, spěchá John do řídícího stanoviště. Znovu obdivuje schopnost Elizabeth, být klidná za všech okolností. Ta ženská má nervy z ocele – to se mi na ní líbí nejvíc ze všeho. Jen když nezpochybňuje nutná vojenská rozhodnutí…ale k čertu s tím.
„Jste si jistí, že to neprošlo?“ zeptá se ustaraně „Zapnuli jste štít, hned co jsme dorazili, nebo ne?“
„Ano, pane.“ odpoví mu technik, jemuž neřekne nikdo ve městě jinak, než Chuck, překvapený, že se ho vůbec ptá. Potom, co viděl i on ze sondy, jeho mrštné prsty nebyly při zapínání štítu na bráně nikdy více pohotovější.
„Teď mě a mé muže omluvte, někteří z nás potřebují vyprázdnit napětí.“ řekne John, a v podtržení toho co řekl, jeden z vojínů pozvrací schody nad bránou. Jeho žaludek zažil příliš ve velmi krátkém čase.
Podplukovník podá svou P-90 jednomu z ostrahy místnosti brány, zjevně i on je pro tuto chvíli vyřízený.
Vojín si jí letmo prohlédne.
Celá zapatlaná červenou tekutinou, o pocákání kečupem kurva nešlo! Co to tam bylo?!
Hlášení v jednací místnosti u stanoviště brány. Tentokrát nejde o obvyklou, odzívanou rutinu typu setkání s dalšími pegasuskými vidláky.
Podplukovník Sheppard se posadil, již ve vyrovnané náladě.
„Moc toho k povídání není. Tohle byl jen masakr. Neviděli jsme nic, kromě toho, že to zabíjelo. Snad jsme to nebo je zraňovali, ale jistě to nevím.“
„Bylo jich spíš více, nebo méně?“ zeptá se Carson mírně. Zbytečně
„Já to nevím!“ rozzuří se John. Bože, to neviděli ty záběry z akce?!
„Johne, popořádku nám to pověz.“ utlumí ho Elizabeth. Od prvního příchodu do města nikdy nezapochybovala o jeho statečnosti, kterou musela mnohokrát mírnit.
Jestli se někdy bála jeho jednání v podobné situaci, bylo to dnes. V jeho osobní složce byla víc než jedna událost, kdy neuposlechl přímý rozkaz kvůli záchraně jeho vojáků a přátel, a to se stalo ještě na Zemi, dávno před tím, než měla i ona sama znalost fascinujícího artefaktu – hvězdné brány.
„Nikdo vás neobviňuje, pane.“ řekne major Lorne prostě, jakože se to bere samosebou.
„Major Lorne má pravdu, jsem přesvědčená, že jste udělal pro přežití vašich mužů. Bylo mé rozhodnutí vás tam pustit k záchraně napadených.“ přisvědčí Elizabeth. Nedovolí, aby se sám John z toho všeho obviňoval
„Co jsme prošli bránou…“ spustí podplukovník co nejklidněji
Kdyby velel kdokoliv jiný z Atlantis, je více pravděpodobné, že by nevrátil nikdo. Lorne je také dobrý důstojník, ale narozdíl od Johna Shepparda nemá tu vlastnost předvídat a vycítit nebezpečí mnohem dříve, a jak tak Elizabeth uvažuje do důsledků, neměla tu akci nikdy povolit. Ne, jako když je Wraithové překvapí při návštěvě jakéhokoli světa, tohle nebezpečí bylo zřejmé a jisté.
Bez informací, s důrazným varováním z té sondy.
„…za stavu vzájemného krytí jsem vydal rozkaz k ústupu branou. Ušli jsme sotva deset kroků, když to začalo. Ani útočné nebo oslepující granáty nedostačovaly. Věděli jsme, kde to je, vždy když někoho napadlo. Sedm živých, včetně mě, se dostalo k bráně. Zbytek jste viděli.“
Strašné. Tohle už nesmíme připustit, říká si doktorka Weirová, a není jediná.
„Odteď bude platit přísný zákaz návštěvy té planety. Nařizuji zablokování té adresy v zadávacím zařízení.“
Vedoucí expedice zakončí schůzi. Při odchodu si není jistá, jestli by Johnovi nepomohlo si o tom ještě s někým promluvit, ale uznala, že je mu momentálně lépe, když nemyslí vůbec na nic.
Český vědec poklidně jde městskou chodbou , a píská si do rytmu melodii jedné skladby skupiny Lucie. Kontroluje údaje na svém tabletu. Zastaví se. Obrazovka se mu zbarví několika červenými body a nápisy.
„Že by výkyvy energie? Divný…“ zamumlá rodným jazykem, a rozhodne se to prozatím ignorovat. Určitě jen běžný problém, jen výtahy dokážou nadělat divných údajů mraky. Rodney by to s těmi úpravami protokolů neměl tak přehánět. Ještě by se něco mohlo stát, u ještě ty jeho řeči o pečlivosti…
„Je tam někdo?“ zeptá se docela klidně v reakci na silné a rychlé kroky. A funěním?
Přibližuje se to, ale pořád nic nevidí.
„Co to sakra…“ diví se Zelenka. Cosi mu kápne na dlaň. Doprovázené chrčivým dechem.
Neví co se děje, a nemíní to zjišťovat. Jde pozadu, nepřestávaje sledovat živé nic před sebou.
„Doktor Zelenka. Jsem v desátém patře hlavní věže. Něco tu je.“ řekne s klepající se bradou
„Klid, doktore. Zůstaňte kde jste, hned tam někoho pošleme!“
„Tak to promiňte, ale zůstávat nehodlám. Vlastně utíkám.“ dopoví a běží. Ani ti, kdo doktora dobře znají, by neřekli jak rychle umí běžet. Tablet už dávno nechal tabletem.
Náraz do ničeho. Bezvědomí.
Nedaleko, o chodbu vlevo dále, vedou dva, až moc inteligentní jedinci hlasitou, technicky zaměřenou debatu za přehnaně rychlé chůze.
„…přidělení na Atlantis vám skončilo, za týden opustíte město, tak mě přestaňte nudit popíráním vaší neschopnosti, Kavanaghu! Moje poslední slovo!“
„Při vší úctě, a vaším znalostem, považuji za nemoudré…“
Začne zase znova, jako kolovrátek, imbecil! Nestačí mu to říct jednou, dvakrát ani jedenáctkrát!
„Váš problém je, že absolutně…“ přehluší ho, ale přestane, protože slyší velmi neobvyklé, a děsivé věci. Zlověstné věci.
„Vy to také slyšíte?“ zeptá se Rodney otravného kolegy, ale ten strne na místě. McKay se podívá směrem, co on, a uskočí o krok dozadu, mačkaje tlačítka klávesnice zpola otevřeného laptopu.
Přibližující se zvuky nejsou to jediné. Rozmazané obrysy něčeho, zblízka nedokonale maskovaného…
Kavanagh začne také ustupovat výjevu před ním.
Přiskočí to až k nim, a zařve neidentifikovatelný zvuk, chrčení a pískot dohromady.
Dvojice utíká do bezpečí výtahu, rychlostí olympijského sprintera.
Rodney McKay hrdinně prchá napřed.
„Jak se ten tvor může pohybovat skrze zdi, bez použití výtahu?!“ pění John Sheppard. Setkal se s tím jen jednou a odmítá si představovat momentální realitu - nejde to vidět, nejde to zjistit senzory, projde to vším a zabíjí to.
Technik se slovenskou vlaječkou na rameni hlásí situaci – McKay a Kavanagh jsou ve výtahu, ale nemohou nebo nechtějí odpovědět.
Výtah se otevírá, zbraně připravené k palbě na cokoli.
Zevnitř se vypotácí dvě tragické, zhroucené tváře, a s žuchnutím sobě vlastním, se rozplácnou o podlahu. Tíži předchozí události zřejmě nezvládli
„Rodney a Kavanagh už dorazili...bože....pomozte jim, prokrista! “
Bezvládná těla křísili hezky dlouho.
Vyděsili se téměř k smrti.
Elizabeth to nesedělo. Ano, oba nevynikají hrdinstvím, a i Johnovi tečou nervy tak, jak ho nikdy neviděla. Lékařskému týmu potajmu zadala, aby zkusili nabrat vzorky od všech, co se s „tím“ setkali, i tu neviditelnou...hmotu.
Co to je? Oba dva jsou tím pokrytí. To museli být oba velmi blízko tomu…
Každý muž, každá žena z obyvatel města, pozemšťané i Athosiané, jsou ozbrojeni naplno, víc, než kdy jindy. I ten nejzatvrzelejší inženýr s velkým odporem ke zbrani nepustí zbraň z ruky, až mu praskají klouby.
Mnoho z nich nosí tolik nábojů a granátů, až skoro nemůžou chodit.
„Kontaktovali jsme SGC. Do hodiny nám dodají zbraně, použité při obraně před také neviditelnými bytostmi. Zrovna cosi dolaďují.“ snaží se Elizabeth všechny povzbudit, ale nikdo nereaguje. Také doktor McKay, roztřesenými rukami klepající na klávesnici řídícího terminálu.
Tohle není normální. Kde se to v nich bere? To dokáže kromě neviditelnosti šířit i strach?
Kdyby ano, tak proč je vůči tomu imunní?
Nebyla by jediná. I major Lorne se nezdá, že by cítil nějakou přílišnou úzkost nebo zoufalost.
„Rodney, jak to vypadá se senzory? Rodney! “ zeptá se docela klidně, dokud nevidí dosud protivnému doktorovi do tváře. Jak takovou hrůzu může způsobit něco, co není vidět? Kavanagh strachy oněměl, než se dostali výtahem k nim, a než k němu Carson přiběhl, omdlel, a neprobral se. To není samo sebou.
Na smrt bílý strachem, s několika míty se šedivými vlasy zuřivě mlátí do konzole. Studený pot se z něho lije po litrech.
„Vzpamatujte se! Co to s vámi je! “ chytne Rodneyho pevně za ramena a zatřese s ním. Bylo to nutné, protože nevypadalo, že by s ním cokoli jiného hnulo. Toho probere z klávesnicové agonie a začne překotně blekotat, že mu nic není.
„Má to signaturu malé vesmírné lodi. Počkejte, jde o tel'tak!“ nahlásí technik, sedící nalevo od Chucka
„Co by dělala goa'uldska nákladní loď v Pegasu? Nemá přeci ani mezigalaktický hyperpohon!“ zvolá rozhořčeně John. Uvědomuje si, že by takový neměl být, ale nemůže si od toho pomoct.
„Je to možné. Generál O'Neill s antickými vědomostmi už takto jeden tel'tak vylepšil.“ řekne potichu Rodney
„Ten byl ale zničen! Jak by tedy...“
„Zachycuji nekontrolovaný pád do atmosféry!“ hlásí znovu technik
Nákladní loď padla na planetu, připomínající kometu, narážející na severní točnu.
„Žádný pokus o zmírnění dopadu jsem nezaznamenal. plavidlo se pravděpodobně roztříštilo o hladinu.“ dokončí Chuck, a Elizabeth se nakloní dolů k týmům u brány.
„Seržante Collinsi, dejte dohromady dva týmy do jumperů, musíme zjistit, co se stalo!“ nařídí Elizabeth
John vypadá, že potřebuje také už prášky na uklidnění. Vidět ho opásaného kulometným pásem, s nervozitou kmitající každičkým nervem pod jeho kůží, náladě nepřidává.
„Pořád jsme nevyřešili, co s tím tvorem. Doporučuji pokusit se přenastavit vnitřní senzory města, pokud to jde, a stáhnout posádku do centrální věže, kde se můžeme lépe ubránit útoku. A kontaktovat SGC, s něčím takovým se už setkali.“
„Souhlasím. Jiné řešení neexistuje.“ přitaká Elizabeth, chápající, že si John vší silou udržuje normální rozumové pochody. Neví proč, ale musí tomu přijít na kloub, než se všichni zblázní.
„Co Zelenka?“ zeptá se tiše McKay, pomalu se probírající z deliria děsu „Nemůžeme ho nechat tomu...tomu...“
„Ne doktore, nenecháme! Podplukovníku Shepparde, musíme se pokusit nalézt doktora Zelenku, hned jak zabezpečíme věž!“
„Víte dobře, že bych rád věřil, že doktor Zelenka je naživu, ale...“
„Pokud je naděje, že ho ten tvor považuje za něco jiného než potravu, máme možnost ho vysvobodit.“
„Senzory ho nemohou lokalizovat, už jsem to zkoušel,“ zapojí se do diskuse Chuck „Ať to dělá cokoli, tak skrývá i Zelenku.“
Elizabeth Weirová komunikuje skrze otevřenou červí díru. Z důvodu vážného narušení bezpečnosti se spojila přímo s pozemskou bránou, a nikoli se stanicí Midway.
„Nařídila jsem karanténu města. Úplný záznam celé události, včetně stručného hlášení podplukovníka Shepparda je vám v tuto chvíli odesílán. Obsahuje také obvinění proti těm, kdo nařídili nepovolenou misi.“
„Vyčkejte. Vyhodnocujeme váš problém, pan Woolsey tu bude co nevidět.“ odpověděl Landry
Pohotovostí jim to tam řinčí, i kdybych neslyšela, pomyslí si. Běhající stíny, Landry štěkající rozkazy…
„Poskytneme vám osm TER zbraní, použitých proti Reetou teroristům. Mechanismus zářiče odhalující fázově posunuté biologické struktury teď umožňuje .“, řekne plukovník Carterová, naklánějící se přímo nad obrazovku. Bylo docela štěstí, že tam byla. Co Elizabeth viděla z hlášení, tak poslední dobou se nezastaví mezi oblastí 51 a "zvláštními úkoly" vedenými Odysseyí.
Plukovník Carterová je zdvořile odstrčena panem Woolseyem, žádající striktně soukromý dialog s civilním vedoucím expedice na Atlantis.
Woolsey si vyslechl všechno do posledního písmene, a co slyšel, jej nikterak nepotěšilo. Co nepotěšilo – rozčílilo, jak jen tohoto člověka jde a to se povede málokdy, i v jeho stávající funkci.
„To jsou vážná obvinění, doktorko Weirová. Můžete je něčím podpořit?“ zeptal se Woolsey odměřeně. Generál Landry musel slyšet všechno, ale zachoval svou obvyklou rozvážnou tvář velitele.
Vrchní představitel IOA ve styku s Atlantis a SGC, Richard Woolsey, se prodral personálem SGC až úplně k přenosovému zařízení, a požádal o diskrétní prostor.
„Už jsem si to promyslela, a můj předpoklad zní, že došlo k nepovolené akci. Nevím, jestli za tím snad stojí sama IOA, ale předpokládejme, že ano.“, pokračovala Elizabeth
„Mohu vás ujistit, že pokud by IOA měla zájem na určité misi, tak bych vydal oficiální nařízení. Spíše jsme narazili na šanci odhalit vážnou infiltraci. Možná pokračovatel Trustu, nebo odpadlíci z NID. Byli jsme si jistí jejich eliminací, ale je to možné. Bylo zachráněno něco z té nákladní lodi?“
„Máme dost důkazu jak z té planety, tak i z havarovaného tel'taku. Poznámky, dokonce i jeden flashdisk., jehož obsah nyní dekódujeme. Je mi líto, ale jistě pochopíte, že nejdříve se s těmi důkazy seznámím sama. Jak jste řekl, je to narušení bezpečnosti a nemohu vyloučit, že někdo takový je i na Atlantis.“
„Souhlasím. O všem mě informujte, jak budete moci.“
Radek Zelenka se s pocitem vlčí mlhy probere, cítící silnou bouli na hlavě a pár podlitin. Záda má bolavé tak, že by přísahal, že se postavil proti pochodující anarchistické demonstraci. Všude cítí cosi…lepkavého kluzkého. Není si jistý, kde je, ale určitě stále ve městě.
„C-co to po n-nás ch-ch-chce. “ šeptá Zelenka Lornovi
„Nedošlo ti to, vědče? Přece... “ zakašle a vyplivne krev "Přece je to docela jasný, proč tě to nezabilo. Je to zvíře."
„A-a co?? Snad mi nechceš tvrdit... “
„Jo, doktore. “ odpoví Lorne a tiskne si vší zbývající silou vykouslou ránu na hýždi. Nevypadá to tak vážně, jak mohlo být.
„Jsem jídlo, a ty seš ten, kdo mě má sníst. Je to nad námi, to víš. Musí vidět... “
„Ne, t-to nikdy, majore. “ zasyčí Čech, až si uvědomí, kde je a co se děje, takže znovu upadne do předešlého stvu totálního strachu.
„Ty na sobě nemáš ani škrábanec, je to jasný. Neví to, že seš taky jen člověk, ale když se nenakrmíš tím samým, kdoví co to udělá... “
„Ne, já nemůžu! “
„Musíte, Zelenko! “ trvá Lorne na svém. Většinu ran obvázali, a major se snaží nehýbat. Nezraněnou levačkou vytahuje třaslavě devítku Berretu, a podává jí Zelenkovi. Přesněji mu ji z posledních sil hází k nohám.
„Jen kdyby se to chtělo pak nažrat na vás, víte co dělat. “
Wraithové nebo tohle - stejná volba pro člověka, vydaného na milost a nemilost hladovému dravci.
Otevření kovové bedny rázným trhnutím. Podplukovník Sheppard bere do ruky první TER zbraň, a potěžkává jí v ruce s jistou nedůvěrou a pochybnostmi. Antické mašinky selhaly, tak proč tohle by nemělo?
„Jste si jistí, že to bude fungovat?“
„Je to jediná šance. Tohle je jediná prakticky ozkoušená věc.“
Elizabeth vtrhne do kanceláře vyděšený voják z Lornovy jednotky a celý rozrušený se jí zhroutí na stůl, kde nahlas vzlyká. Chytá se stolu, jako by se bál, že bez něj někam spadne.
To už je vážně moc. Ještě že sebrala většina zbraně, a pro jistotu zrušila i kódy a odstavila ZPM a generátory.
Už to postihlo psychiku poloviny lidí.
Jen jeden pracoval, pro výtahy, senzory a počítače.
„Proboha…Siddonsi, vstaňte! No tak!“ vyzve ho už notně zoufalá velící Atlantis. Kromě ní je imunních jen hrstka lidí. Dost už jich museli omráčit a zavřít, aby neudělali něco sobě nebo jiným.
Podobné věci se děly jen u té nákazy nanovirem, který také stála životy členů Expedice. Její první skutečně uvědomění a ceny jí svěřené zodpovědnosti.
„Můžu za to. Za všechno. Přiznávám se!“ zakřičí hystericky desátník Siddons, když ho drželi dva vojáci, stále odolávající té záhadné epidemii, nebo co to bylo. Už i Sheppard skončil kvůli zuřivosti zasažený stunnerem a svázaný. Na jedny to působilo tak, na další jinak.
„Moment, nechte ho.“ Řekne, a podívá se desátníkoví do očí „Zopakujte to! Říkáte mi pravdu?!“
„Na planetách jsem zanechával hlášení z města, dodával jim informace!“
„Komu?!“
„Já…já nevím. Já…jsme měl…kázeňské prohřešky u SGC, slíbili mi, že mě dostanou na Atlantis, když jim budu čas od času podávat hlášení. Musel…tu být ještě někdo. Vždycky…jsem našel zprávu, kde a kdy při misi mám na planetě nechat informace.“
„Zavřete ho do cely. Ne, počkejte, ať mu doktor Beckett podá sedativa, odchod!“ nařídí strážím, až sama sebe opět překvapí. Že by už na ní působily záchvaty zuřivosti?
Proti svému zvyku vypije čtyři sklenice silné pálenky darované ze slušnosti jednou z pegaských kultur. To na ní při rozrušení i při zuřivosti působilo zaručeně.
Obojí se jí stalo přesně jen sedmkrát za život. Zatím.
Doktorka Weirová si vyžádala přímé spojení s SGC, a pan Woolsey zjišťuje, že by nechtěl zažívat stání na koberečku, být její přímý podřízený.
„Tajná operace schválená výzkumným odborem IOA? Aniž byste o tom věděl? To vám bude věřit jen blázen, nebo hlupák, považujete mě za ně?“ řekne mu ostře, bez špetky její normální důsledné diplomacie
„Chápete, že ani z mé pravomoce nemůžu sledovat...“
„Tímhle můžete uspokojit tak leda neznalého člověka, co nerozumí pokusu o lítostivé vykrucování. Uvědomte si, že naši lidé tu zemřeli snad i hůře, než co nám za ty roky hrozilo od Wraithů! Zeptejte se podplukovníka Shepparda, jaké to je, vidět lidi roztrhané na kusy něčím, co nevidíte.“
To se zarazí. Už jí děsí, jak se málo kontroluje
„Rozumím tomu, že jste prožili příšerné věci, proto vaše obviňující náznaky považuji…“
„Náznaky? Kdeže náznaky, pane Woolsey. Teď a před svědky vás obviňuji, že jste o té misi věděl, pokud jste jí dokonce nenařídil vy sám, aniž byste informoval ostatní představitele IOA, SGC nebo nás, Atlantiskou expedici.“
„Važte dobře svá slova, doktorko Weirová - ale ať si nemyslíte, že s tím svinstvem mám co do činění, milerád v tento čas navštívím Pegasus.“
„To bohužel není možné. Stanice Midway je v tuto chvíli odstavena, a nemůžeme plýtvat antarktickým ZPM.“ vmísí se do dialogu trochu neurvale Landry
„V tom s vámi plně souhlasím, generále.“ odpověděl Woolsey „Jestli vám to vyhovuje, doktorko Weirová, odstupuji ze své funkce, dokud se to nevyšetří. Skutečnost je, že selhalo IOA při zajištění bezpečnosti celé mise. Ať je to jakkoli, je to holý fakt.“
„Upřímná slova, potvrďte je výsledky vyšetřování. Karanténa města trvá. Weirová konec.“
Vydá příkaz k uzavření brány, a přepne vysílání k ošetřovně. Ta byla oddělena, a doktor Beckett v ní pracuje sám. Podobně jako ona je na účinky té věci stále rezistentní, stále to dokáže ovládat silou vůle.
Sám by to o sobě neřekl, dodnes má hrůzu z fiaska při pokusu odpálit dron. Říkali, že se to chce nebát, jenže jak se nemá bát? Polovina věcí ve městě je pořád předmětem dohadů, zkoumání, nebo nefungují, dron nebyl první ani poslední antická záhada, kterou jeho vůle nezvládla.
Kdyby aspoň i teď šlo o biologickou věc. Virus nebo cokoli jiného…tohle je přece práce pro technika. Kdokoli jiný, i samolibé nemehlo Kavanaugh by tomu víc rozumělo.
Záření neznámého původů, celou dobu může jen hádat…aspoň že zásah není trvalý.
Nakonec toho moc nezůstává. Jen máločeho by ještě mohli použít. TER zbraně neodhalily nic, a i Sheppard skončil zuřící a vztekající v izolaci. Zrovna jeho to muselo zasáhnout tolik, když to bylo znásobené předchozími událostmi na té planetě.
To se rozhodl doktorce Weirové říci jako první pozitivní zprávu. Trvalé poškození nehrozí u nikoho. Povzdechl si malou úlevou, když viděl, že aspoň to jí povzbudilo.
„Tohle je ono?“ zeptá se ho, který jí na laptopu přehrává jakési kombinované sinusoidy a amplitudy, o jejichž významu nemůže mít žádný laik ani tušení.
„Ano, zdroj záření jsem zhruba určil pomocí vnitřních senzorů města s pomocí jednoho z techniků, co se ještě drží na nohou. Je to bohužel jen odhad. Může být prakticky kdekoli ve třetině města.“
„Doktore, jsem vystudovaný diplomat, ale pár znalostí jsem tu už pochytila. Musíme to zvládnout sami, nedá se nic dělat. Jaká je povaha toho záření?“
„Mozkovým vlnám neznámé povahy. Ještě vám odešlu jeden údaj. Pro jistotu jsem prověřil údaje získáné při pádu té nákladní lodi. S určitostí i z ní vycházelo podobné záření, trochu odlišné, ale podobné než spadla do oceánu. Krátké hlášení z ohledání trosek jsem vám odeslal před chvílí. Já…nějak jsem se v tom nevrtal, ani mi to nepřísluší, mám ale dojem, že jediná podivnost byla, že měla mezigalaktický hyperpohon, podobný tomu v Deadalu. Omluvte ty…chyby. Muže co jsem psal držím také pod sedativy. Některé nezastaví ani stunner. A nadprodukce adrenalinu by je brzy zabila.“
„To je v pořádku, jak jsem řekla, musíme vše vyřešit sami. Kromě nás dvou je v tuto chvíli práceschopných jen pět lidí, z toho čtyři vojáci. Ten tvor zvládá procházet zdmi a skrývat se senzorům, proto kdyby vás popadla úzkost, zůstaňte v klidu a upozorněte nás. McKay ještě dokázal říct, že dokud nezačali běžet, nebylo to agresivní.“
„Rozumím. Zdá se, že se mi podařilo lépe zaměřit jeho polohu. Je v některé ze tří věží. Tady, tady a tady.“
řekne Carson, a odešle jí nová data.
„Ano, vidím to…aspoň něco, a už se vám podařilo otevřít ten kontejner co nám přivezl Jumper při kontrole trosek? Mohlo by to vyřešit vše, včetně té infiltrace.“
„Jediná určitá věc je ta, že jde o biologickou hmotu. Je k tomu připojen dekódovací program, ještě to potrvá nejméně hodinu….moment! Už je to hotové…otevírá se!“
„Co tam je? Tělo?!“ zeptá se Elizabeth neurvale. Rozluštění celé strašní situace…
„Ano. Je to tělo. A..“ vezme si antický příruční detektor „..mám důvod se domnívat, že v téhle bedně je to, kvůli tomu se to celé děje. Zdá se..to tak.“ dopoví, nevěřícně porovnávajíc minulá data s nejnovějšími…
„Rychle majore. Vrací se to.“ šeptá Radek, pomáhaje Lornovi k výtahu. Už se o to pokusili několikrát, tvor projevoval vysokou inteligenci, a způsobil i výpadky komunikace.
Urval si rukávy, aby měl čím obvázat jeho rány.
Nebo snad proto, že není komu se dorozumět? Ne, to by jejichtěla přivedl tady. Do zásobárny. Nebo je to doupě? I Zelenka už umírá vyčerpáním. Bez vody a se strachem o majorův život.
Je tak vyděšený, že už ani nerozliší přítomnost té bytosti
Major je v polobdělém stavu, a jen stěží se Radkovi daří mu zbraňovat, aby stále neomdléval ze ztráty krve
Radek si sundá zbytek svého pulovru, který považoval za uniformu. Ty skutečné s barevnými pruhy neměl v oblibě. Celý den se v nich špatně chodilo a tlačilo ho to.
Civilní pracovníci jako byl on tak chodili po městě běžně. On byl v jednu chvíli jediný, kdo tak chodil. Proto tu teď byl.
Obvázal mu ránu znovu i zbytkem šatů jenže neví, jestli to má cenu. Medicíně moc nehoví, a vypadá to vážně.
Naposledy aby neusnul nadobro ho několikrát seknul do ruky nožem, protože fackování, třesení i křik už byly absolutně neúčinné.
Najednou cítí, že je to zase tady. Tentokrát se to chová jinak. Odhodí Radka ke zdi. Křičí. On i ten tvor. Je přesvědčen, že to nějak…rozzuřil, a že bude mrtvý, jako zanedlouho i Lorne a spousty dalších.
Dokud nezaslechne, že to mizí.
U místnosti brány se už půl hodiny potácejí poslední relativně zdravě myslící zbytek posádky. Elizabeth i Carson se ještě kontrolují, ale bolí je hlavy k zešílení.
Vojáci na tom budou stejně. Doktor Beckett se snaží lépe uspořádat tok myšlenek, a na tabletu přepisuje, že nakonec nikdo není imunní, jen existuje třetí skupina, která odolává nejdéle, dokud nepocíťují známky silných bolestí hlavy v obou hemisférách s občasnými záškuby svalů…
„Nestřílejte! Nechte to jít!“ přikáže Elizabeth, která všechno pochopila, jakmile jí Beckett ukázal obsah kontejneru. Nedlouho potom z jiných měřících údajů došli k závěru, že je to instinktivně přitahováno aktivní bránou.
Tělo modře zbarveného, zjevně mláděte, jehož DNK se téměř shodovala se zbytky po neviditelném útočníkovi, leželo před bránou. Po chvíli ho cosi neviděné zvedlo do vzducho.
Vypadalo mírně, víc než Elizabeth čekala. Trochu jako hrošík s drápy a se čtyřmi velkými úzkými oky, díky níž muselo vidět na všechny strany.
Najednou to krveprolití, a ty vsugerované nenávistné a strachuplné vyzařované pocity dávaly smysl.
To přepravované co zemřelo muselo cítit kvůli něčemu strašné bolesti, a způsobované vlnění muselo ty lidi přimět, aby letěli k městu. Dokud nebyli tak iracionální a bez vůle, až nezvládli ani sestup.
Někdo mocný nedostane žádný pokusný subjekt, nepoužije žádnou z těch bytostí k výzkumu. O to se osobně postárám, pomyslí si Elizabeth. Nenechá to být, dokud nezjistí viníky.
Ti jsou vinni za všechny mrtvé na obou stranách…
Kdosi přiběhne od výtahu. Dvě momentálně zničené lidské trosky, jedna podpírá druhou.
„Zabilo to…a vy to necháte…“ chce se hádat major Lorne snášející strašnou bolest po celém těle, Elizabeth mu odmítavě skočí do řeči
„Jak by bylo vám, kdyby vám někdo unesl a zabil dítě, a snad i celou rodinu? Myslím, že pomsty bylo až dost.“
Ti, co to celé pochopili až nyní, nevěříčně zůstávali na místě. Nikdo ani nevydechl. Třem vynervovaným vojákům vypadnou zbraně s hlasitým nárazem na podlahu, sotva zavlní hladina i s odcházejícím, držící u sebe svého potomka.
Byl by slyšet i pád jehly.
Červí díra zmizí, a expedici zahalí tma. Dokud se nevzpamatují a zase nenahodí ZPM a zajistí plnou funkčnost města Atlantis.
