Náš Domov - 2. Pol. 5. Kapitoly
Plán poptat se někoho z vyšších kruhů nebyl tak šílený, jak by se zdál. O Collinsově loajalitě, ať už to bylo jeho pravé jméno nebo ne, měl své pochybnosti, a tak mu nevysvětloval detaily.
Bylo však na něm vidět, že pochopil, co zkusí, jakmile se za pár minut vrátil k přistávacímu portu, aby se vrátili do úschovny pro pár věci.
Cestou se na rovinu zeptal, kde by mohl najít lidi, co mají hlavní slovo v řízení „rozvoje“ planety.
Ten se jen uchechtl, a doporučil mu casino Infinitas. Řekl, že počká před lokálem, a jestli se do dvou hodin nevrátí, může odletět. Po delší době by odtamtud věcí neznalý člověk neodešel po svých.
Navíc se musel dál smát přehnané opatrnosti pozemšťana vůči jeho osobě.
Průvodce a šofér v jednom, lidé jako on, museli být poctiví, jinak to ani nešlo. Ani neznal místní přezdívku těchto lidí – pustiňáři.
Jediné řemeslo, ve kterém se nedělaly levoty a člověk se nemusel spojovat s „legitimními obchodními partnery“.
Naproti tomu, Collins také neměl tušení, co všechno svede jeho najímatel, pokud chce.
Casino se nacházelo těsně u centra města, obklopené parčíky a zahradami. Pomocné výrobníky atmosféry prosycovaly okolí příjemně chladivým vzduchem, podobný tomu na Zemi, když je těsně po dešti.
Filtrovační antický systém naopak nasával cokoli, co by mohlo ctihodné klienty podniku jen trochu obtěžovat.
Téměř nerozeznatelný nápis na měděné desce u schodiště připomínal bývalou slávu a funkci této budovy – kulturního centra pro zábavu kolonistů a ke vzdělávání jejich dětí.
Tato utopie musela trvat velice krátce, neboť i vybavení casina už neslo patinu stáří, jak poznal při prvních krocích uvnitř komplexu. Hlídačům v nablýskaných oblecích, vybavených osobními štíty, hodil po dvou zlatých mincích, aniž by si je prohlížel.
Zatímco vnějšek vypadal i po nějakých stech letech moderně, exteriér působil značně starosvětský. Stěny byly mramorové, nebo z něj podobného ekvivalentu, a po obou stranách je zdobily funkční repliky hracích automatů 20. a 21. století, jako ukázka hloupostí tehdějších hráčů, ze kterých si majitelé heren dělali blázny skrze nepravděpodobnost výhry.
Po pár krocích se dostal až k přepážce do hlavní budovy, kde už jej čekaly skenery na zbraně a implantáty. Blázni, co je zkusili všelijak obelstít, nebo byli tak hloupí, že je ani nenapadlo nechat se dobrovolně prověřit, čekala v nejlepším případě bolest a vyhození, což nebylo specialitou Infinitas.
Zelené homogenní paprsky shora, a z boků tryskající jasně červené světlo nezjistily nic, vyjma toho, co nosí na sobě každý, plus pochopitelně slušný obnos peněz. Jinak než kešem se tu nesázelo, obzvlášť v době občanské války, kdy se platební schopnost bank a kreditních úvěrů mění každým okamžikem, bitvou nebo rozhodnutím toho či onoho státu.
Elegantní oblek z kůže již vymřelého tvora z planety P4X-247 umožňuje Frankovi snadno zapadnout mezi místní společenkou smetánku. Zdědil jej po pradědečkovi, a stále vypadal jako nový. Jako kluk si pamatoval na jeho vychloubání, jak tu potvoru ulovil osobně.
Zatímco prochází společenskou halou, vedoucí do dalších, plných všeho, co notorický gambler potřebuje, bedlivě sleduje ostatní.
Pestrobarevné obleky z neznámých tvorů probudí jeho profesionální zájem. Viděl ženu s podivně skleněným pohledem (zřejmě od drog, jak jinak), že má šaty z látky, připomínající jemnou krokodýlí kůži. Srdce mu zběsile zabušilo vztekem, když si uvědomil, z čeho jsou.
Byla to kůže z Unase, zřejmě jednou z obětí aschenského tažení. Jistí podnikavci platili Aschenské Konfederace za mrtvé tvory naquadrií. Velká causa, do níž byli zapleteni i vysocí státní činitelé.
Zbylí příslušníci nešťastné rasy byli přemístěni na svět bez brány, do galaxie Ida. Ta byla opuštěná jednoduše proto, že po válce s Replikátory tam nebylo téměř nic, co by stálo za těžbu nebo kolonizaci.
„Pár žetonů bych prosil.“ řekne ledabyle směnárníkovi, a hodí před pult několik naquadahových plaket potažených palladiem o průměru deseti centimetrů. Hotový poklad, roční plat dělníka v pozemských loděnicích.
Tady měl cenu pouhých šesti žlutých žetonů.
Nasadil poctivý a bezelstný pohled spořádáného mafiána, ve kterém se zračilo vše, co si pamatoval z filmů pro pamětníky, kdy ani neexistovalo nic, co by se vyrovnalo holovizi.
Na zjištění, že se v podniku fixluje, mu zase stačil pouhý zrak, ale šlo o takové férové fixlovaní – všichni věděli, jak to je, s tím počítali, takže funkčně se Infinitas vyrovnávalo Las Vegas i Monte Carlu.
První kus kovu prohrál při hře v kostkách, druhý a třetí znásobil u pokeru, jakmile si všiml okatého křenění majitelem nasazené volavky, nutící důvěřivé hlupáky sázet na nemožné výsledky.
Zřejmě tam takoví převažovali, neboť onen pracovník ztratil opatrnost. Takhle Frank několikrát položil karty, dokud mu nevyšla barva nebo čtveřice, se kterými s přehledem vyhrál.
Několik hodin obětoval dalším množením financí, zatímco zfetovaná a opilá většina, složená z pasáků, dealerů drog a podobné špiny, odcházela s prazdnými kapsami.
Spodina, co jednou týdně chodí do nejlepšího podniku, namlouvaje si vlastní důležitost ve světě černé ekonomiky.
Frank Cartwright mezitím vyhrával, aniž by z toho měl ten slastný pocit, provázející každou sázející trosku.
Lidé, co sázejí neradi, a jsou schopní u hazardu rozumně myslet, mohou vyhrát překvapivě často, oproti všem těm bláznům s koulejícíma očima, schopných prodat vlastní rodiče pro absolutně nepravděpodobný výsledek. Poučka z 20. století.
A v 23. století stále platila.
„Odkrývám poslední kartu.“ prohlásil ochraptělý krupiér. Další z povolání, kde nejsou lidé ochotní věřit stroji. Přitom je to nesmysl, když si člověk uvědomí, že přeprogramovat se v dnešní době může i on sám.
Zvedl kartu z tvrdého plastu. Předtím se léta používaly ultratenké neutroniové destičky, velmi drahé a módní, dokud se nepřišlo na švindlování pomocí různých typů radiace k označování karet.
Nevídaná věc. Královský Flush.
Vůbec by to nečekal. Jen dostal krále a eso, tak to zkusil. Dokonce vsadil jen minimum – pár kousků zlata.
Odešel si vyměnit žetony za peníze, a požádal o okamžitou schůzku s panem Garym Larsonem, majitelem casina, v neodkladné obchodní záležitostí. Nebyl ve filmu, aby čekal dvojici poskoků kvůli příkazu od šéfa. Kdyby mu měli dovést každého dobrého hráče, byť je jich tam málo, nedělal by nic jiného, a při té představě se Frank musel jen ušklíbnout.
Přesto ho překvapila nečekaná ochota. Dokonce mu nabídl sklenku koňaku, vybídl ho, aby si udělal pohodlí a trpělivě vyslechl oč jde. Při ceně a podmínkách ochota vymizela. Chvíli si údajného obchodníka prohlížel, a došel k podobným závěrům jako jeho krajan - Ted Collins. Vzdělaný, v jádru měkký jedinec, nadaný hereckými schopnostmi. Dobře na něj zapůsobil tvrdým pohledem, zdánlivou nenuceností, nic nepřeháněl. Ale z toho člověka žádný velký kšeft nekouká…bohužel pro tohohle…chudáka.
„Neznám vás, neslyšel jsem o vás, a nevidím velký výnos pro mou osobu.“
„V souladu s dobrými mravy vám dobře radím, abyste nezkusil to, co teď uděláte.“ pronesl Frank kousavě
„Už rodiče mi říkali, koho neznám, tomu nemám co říct. I v dospělosti je to rada k nezaplacení. Pamatujte si to.“
Majitel casina bez zájmu kývne na strážce, jehož implantáty mu trčí snad z každého milimetru čtverečního kůže, ten návštěvníka popadne, s očekáváním odporu a pokusu se vysmeknout.
To by mu udělalo radost. Rád láme lidi napůl. Legrační křupnutí kostí…podstoupil bolestivé augmentace svých schopností, aby mohl efektivněji zabíjet.
Larson si tohle nemyslící psychopatické monstrum rád hýčkal, bylo mu užitečné pokaždé. Mimo setkání s tvrdohlavým a odolným jedincem, a k tomu s lepšími bojovými údaji než on.
Schopnosti, kterých nabyl po psionickém průplachu na Prometheanu mu zůstaly. Před přistáním se musel srovnat i s tím, že má všude v těle samoreplikující se nanity, se schopností maskování.
Jen skrze důkladné vyšetření doktora, jehož skeny měly ještě méně jistější licenci k provozu, než on sám, se o tom dozvěděl včas. Vysvětlovalo to, jakto, že neměl problém s likvidací Prometheanců.
Při tom pomyšlení si oddechl. Zřejmě nepřišli na ty nanoroboty, jinak by tam ležel doteď.
Věci, přítomné v jeho těle, a znalosti boje uzamčené v podvědomí se spojily v mikrosekundě. V milisekundě měl osobní strážce nadvakrát zlámanou ruku, a po dvou vteřinách zůstal ležet rozbitý na podlaze.
Kdo jinému jámu kopá…
Plazmovou pistoli už neměl v pouzdru. Ta byla v rukou napadeného, a dva pulsy letěly doprostřed tváří zbylých bossových goril, nevypadajících o nic méně nebezpečně, než skolená zrůda, dokonávajících u Frankových bot.
Zbraň podal Larsonovi. Ten jen překvapeně civěl na mrtvá těla se smrtelně bílým obličejem. Ten člověk – pokud je to člověk – by ho zabil bez potíží, uvědomil si, zatímco pistoli odložil na stůl, dál od sebe. V duchu si nadával, proč nenosí osobní štít pořád, nejen kvůli cestám mimo svůj podnik.
Jeho potenciální anděl smrti si sedne zpět na pohodlné křeslo. Má co dělat, aby skryl třesavku. Studený pot mu tekl mu promáčel hedvábnou košili. Udělal to vědomě teprve podruhé, a nebyl to dobrý pocit. Jakoby se ho zmocnilo něco, co nedokáže ovládat, dokud není to, co ho ohrožuje, mrtvé nebo umírající.
Je mu to odporné. Kdyby ho před pár hodinami, při západu slunce, přepadli jím najmuté vznášedlo, raději by se nechal okrást, než probudit něco v něm, co nebyl on, a co ho znechucovalo.
Prvotními zastávkami na Zemi budou Nanotechnologický institut v Moskvě a katedra psioniky na Harvardu…má tam pár známých, co by mu určitě pomohli.
Ne, nejdřív by měl zalarmovat úřady. Určitě o tom musí vědět, a postarají se o nalezení viníků. Kdoví, co je to zač za organizaci nebo společnost, schopnou měnit lidi na loutky. A za jakým účelem?
Teď má co dělat, aby sehrál svou roli. Ten samozvaný don si jistě udělal svůj názor. Špičkový nájemný vrah, využívající další neznámou technologii nebo artefakt, co právě skolil tři kyborgské bodyguardy.
„Jsem přesvědčen, že ta věc před chvílí byl politováníhodný omyl, z úcty k vám jsem ochoten na něj zapomenout. O čem jsme to mluvili předtím?“
„Přejete si pronajmout, nebo zakoupit menší plavidlo s výkonným hyperpohonem.“ odpapouškoval boss bez jakéhokoli náznaku odporu nebo nechutě v hlase.
„Přesně tak. Jen to jedno, zaplatím jak se sluší a patří, a rozejdeme se jako přátelé. Souhlasíte?“ zeptal se ho Frank, jakoby si chtěl tu věc ujasnit.
„Samozřejmě. Jde o pouhý obchod, nebudeme do něj zatahovat něco jiného…“ přitakával tázaný.
Byl ochota sama.
„Pochopil jste mě správně, pane Larsone. Mohli bychom přejít k výběru?“ zeptal se stále zdvořilý Pozemšťan, doufaje v další poklidný průběh událostí. Jen s velkou lítostí by se musel zase bránit. Nic na tom neměnil fakt, že jde o vyvrhely, jeden větší, než druhý. Pořád to byli lidé.
„Na kosmodromu kotví celkem pět lodí, každá by vám byla k službám.“ řekl Larson, a promítl před ním složitý hologram nad konferenční stůl. Trojrozměrná mapa s vysvětlivkami, a pět zvýrazněných bodů.
Jako biolog rozuměl Frank jen základním technickým pojmům, což naštěstí dostačovalo. Podle stavu a dat výroby hádal, o jak kvalitní dopravní prostředky jde, a to o hodně kvalitní.
Zato „obchodník“ si oddechl. Tak přece mu jde jen o loď. V tom případě už se nemusí bát, jeho smrtí by na získání
„Mám zájem o tu poslední. Manakain-4. Místo výroby je Hebriden. Nemýlím-li se?“ hebridenské lodě byly stavěny posledních šedesát let podle velmi specifického modelu, každá měla dokonale stříbřitý povrch s neznatelnými rýhami. Musely disponovat jak elegancí, tak vynikajícími letovými schopnostmi, čemuž odpovídala i cena pro cizí zákazníky.
V manévrovacích schopnostech se jim mohly rovnat jen málokteré pozemské a koloniální typy, navíc jde o inteligentní plavidla, které umí ovládat v případě nouze i naprostý laik.
Měl vybráno.
Právoplatnému majiteli ho přirozeně odešle co nejdříve. Alespoň mu pak dojde, že Franklin Cartwright nepatří k odpadu společnosti, jakým je on…
Dostat se na kosmoport bylo překvapivě rychlé, protože Frank žádné narušení toku děje nepřipustil. Také to mělo zcela určitě něco společného s jeho neústupností, aby jej doprovodil sám vládce casina.
Ani se nenadál, a jeho esteticky příjemná hebridenská jachta brázdila nekonečné vzduchoprázdno místní soustavy.
New Detroit se znovu odhaloval z pod stínu plynného obra, obklopen hustým shlukem hvězd, napovídající blízkost Jádra. Mezi tímto světem a Zemí bylo jen málo obydlených světů, a hlavní hyperprostorová trasa skrze ně byla jen jediná, a ta se stávala častým dějištěm bitev občanské války.
Z těchto důvodů se rozhodl pro nejjistější řešení – spěchat bez zastávky, a ignorovat subnetové výzvy, i kdyby se dělo cokoliv. Je příliš blízko domovu, než aby riskoval.
Umělá inteligence mu úslužně nabídla mozkové rozhraní v podobě pohodlné helmy, a tu její pán přijal.
Propojil se s lodí, a mohl sledovat vesmír tak, jak nikdo z výhledových palub a oken nikdy nemůže.
Cítil, jak se sluneční vítr otírá o stříbrný plášť jachty, i šimrání drobných meteoroidů, rozprskávajících se po průzorech z titanových krystalů.
Přes cokoli, co se mu od odletu z Německa stalo, si vychutnával tyto nové pocity s radostí dítěte z nové hračky. Kvalifikovaní piloti by si ťukali na čelo při jeho manévrech, co on sám vnímal jako směšné kotouly a stojky. Trvalo dobrou půl hodinu, než se vzpamatoval, a zadal koordináty letu.
Jednoduchá, přímá linka k bodu, označeném v deseti jazycích – Země.
Senzory ohlásily masívní nárůst energie naznačující brzký přílet velké lodi. Frank nastavil odpočítávání skoku do hyperpohonu na pět po příletu toho velkého neznámého plavidla. Do té doby hebridenská jachta doporučila klidový režim, tedy zminimalizovat šance na odhalení. Její nekvalifikovaný pilot souhlasil.
Pět sekund.
Dvě sekundy.
Hyperprostor, připomínající nekonečnou polární září, odhalil obrovitý trup silně pancéřovaného bitevníku s několikanásobnými mocnými štíty, ježící se mnoha zbraňovými platformami.
Frankovo plavidlo bylo vedle něj neskutečně titěrné. Několik okamžiků mu stačilo, aby věděl, s kým má tu čest, ani nemusel přemýšlet nad typem lodě. Byla to vzbouřenecká loď.
Odpočítávání nezastavil, a malá stříbrná loď vklouzla do hyperprostoru. Vojenské plavidlo jí stačilo prohnat senzory. Důstojník konající službu ohlásil tuto událost nadřízenému, a dál jí nerozebíral.
Prchající biolog neměl ani ponětí, že na palubě oné válečné lodi byla internována jiná, přesto veliká loď, jíž velel někdo, s kým se už krátce setkal.
Stetchův Starbuster, kterému nestačili ani dát pořádné jméno, doslova pohltil hangár prometheanské bitevní lodě, a to před posledním skokem do jiného prostoru, byla to Karelia, válečná loď ve službách svobodných kolonií. Každý transport, co osaměle opustil přísně střežené okolí Sluneční soustavy, a letěl mimo hlavní trasy bez ochrany konvojů, musel být zatraceně podezřelý.
Takový i opravdu připadal komodoru Creutzfeldtovi. Karelie už dva týdny sbírala informace hluboko ve vládou kontrolovaných oblastech galaxie, kde brousily bitevní skupiny, hledající povstalce.
Komodorovy smysly a bystrý úsudek ve spojení s pouhou silou své lodě, už pomohly zlikvidovat trojici křižníků loajálních UNE, nemluvě o přepadech stanovišť a základen.
Nad šálkem čaje a taktickým holopadem polemizoval nad návratem, z důvodů oprav a doplnění zásob. Kromě toho začal mít obavy z dalšího vývoje války. Zatímco si tu hrají na korzáry a partyzány, může jich být potřeba při obraně samotných hlavních planet.
New California za svou podporu povstání zaplatila vysokou cenu, což měl na paměti on i zbytek důstojníků bojujících na stejné straně, o které věřili, že je ta správná, nebo alespoň ta správnější.
Výslechy zajatců nechával na, k tomu kvalifikovaných, zpravodajských důstojnících, a kruhy se přemisťoval do vězeňské sekce jen výjimečně.
Tentokrát k té výjimce došlo, aby se částečně omluvil zatčeným. Na velitelské konzoli si stačil přečíst, že veškeré výslechové metody vyšly negativně – archaický detektor lži, zatarců i psionický průnik.
Zajatá trojice se tvářila suverénně, přesně jako se tváří pašerák, jistý si svým propuštěním. Identifikoval je snadno. Dobrácké, poctivé obličeje, které nikdy neuvidíte u lidí s čistým svědomím.
A po letmém napojení na nepřátelský vládní subnet vytušil, jak to celé je.
Podal si ruku s jejich kapitánem. Nějaký Lewis Stetchkov.
Pěkní filutové. Téměř jim to vyšlo.
„Kdy myslíte, že bychom mohli odletět?“ zeptal se komodora s nadějí v hlase
Creutzfeldt potlačil úšklebek. Tak pryč by se vám chtělo…
Přátelsky mu poklepe na rameno, a odvede ho stranou.
„Víte, tohle je nebezpečná oblast kosmu. A mé rozkazy povyšují ochranu bezbranných civilistů až na první místo. Vyčítal bych si, pokud bych si nebyl jistý vaší bezpečností. Naše hypermotory vás dostanou k Prometheanu mnohem rychleji a bezpečněji, ujišťuji vás.“ řekne až úlisně, aby to tomu Terrou hledanému chytrákovi pohlo v mozkových závitech.
Ten ještě před hodinou věřil, že by mohli vyváznout. Nic nenajdou, všechno je košer, spěchají do války. Celý výslech to tak vypadalo. Nepředpokládal možný zájem velícího důstojníka, pohrdajícím lidmi, co si odmítají vybrat stranu a nechat se zabít pro něco, v co nevěří.
Jasně, že doufají ve vítězství kolonií, ale ani Stetch, ani Diego nebo Karen netouží po boji.
„Četl jsem pár kusých záznamů o vás, pane Stetchkove,“ pokračoval komodor sladce, neboť podle řeči těla oslovený pochopil, kam se bude dialog ubírat „neměl byste zájem vstoupit do služeb společné věci? Mnoho poctivých živnostníků jako vy nám pomáhá přivést do našeho malého kousku vesmíru trochu svobody…“
Nevydíral ho. Bude souhlasit s eskortem na Promethean, to je bez diskuse.
Pokud a jestli se chce zapojit do války – každý z nich vypadá odolně – může a nemusí. V každém případě svou lodí pomůže, ať chce nebo ne.
Ti federální bastardi doslova popravují transporty jen při podezření o lámání blokády, a sami řvou rozhořčením, když si dovolí jim ty zvěrstva oplatit. Však on je donutí platit. Když ne on, tak další. Sainenn. Karanov. Malcolm. Všechny dostat nemůžou a taky nedostanou…
Tenhle chlap se umluvit nedá, povzdechl si schlíplý Stetch, jakmile jim povolili návrat na Starbuster. Kromě ní, hangáru a kantýny měli zcela zamezen pohyb po Karelii.
Výmluvné vyčítavé pohledy Karen a nervozita Diega mluvily samy za sebe.
Učinili jim nabídku, jakou nemůžou odmítnout, jinými slovy – zrovna narukovali.
A to mi doma říkávalí, jen blbec po sobě nechá střílet, když má za zádama náhradu dalších tisícovek živejch terčů.
Svoboda, rovnost, spravedlnost…smrt.
Každá válka je na hovno.