Náš Domov - 2. Pol. 4. Kapitoly
Bary v zapadlých částech Londýna se své pověsti bezpečných podniků pro domlouvaní zločinů zřejmě nikdy nezbaví, podobně jako Paříž přeplněná velvyslanci a agenty různorodých mocností a organizací, nebo Hongkong, coby centrála mnoha asijských Triád, zasahujících svými aktivitami až do galaxie Pegasus.
Turista, co by měl odvahu a chuť do podobných městských částí vstoupit, by se mohl mylně domnívat, že jde o historický, s třebas tři sta letou tradicí se honosící anglický pub.
Budova sice pamatovala viktoriánskou dobu, kdy byly zaměstnanecko-firemní vztahy sotva lepší než otroctví, hezkou, prachsprostou nálevnou byla teprve padesát let.
Majitel byl vnukem Kelowňana, co tak úplně nesouhlasil s globalizací na své planetě. Zároveň toužil navštívit Zemi, svět, co zachránil ten jeho před Goa’uldy i sebezničením. Vidět domov předků.
Na jeho vkus byly novostavby na antický způsob trochu moc přetechnizované, tak koupil poněkud starší budovu, sídlo feťáků a squatterů, předem vyčištěnou bezpečnostní agenturou.
Snadná přestavba, pár senzorů a zařízení ihned zkulturnilo ponurou cihlovou strukturu.
Muž jižanského vzhledu si u robočíšníka objedná mojito a nakloní se k jinému muži, jehož řeč přechází v rychlý sykot, v němž jistě létají i urážky.
Velmi zvláštní druh člověka. Uměl být drzejší než většina, ale co ho Stetch znal, nikdy nic nepřeháněl a častěji si věci jako strach nebo obavy nechával pro sebe.
Kromě tichých, ironických a vždy vulgárních hlášek
Jeho plány do budoucna, s nimiž se také nesvěřoval, pro něj očividně znamenaly tolik, že už od začátku války ztratil svůj pověstný klid.
Až to Stetche děsilo.
„Jseš blázen. Cvok. Magor. A nesmím opomenout – blbec – tvůj přítelíček nás ojebe, nechá nám tu krámy, co už samy o sobě mají cenu dvaceti let nucenejch prací a ty nám zkoušíš nabulíkovat…“ začal Diego znovu, sotva dostal kýžený alkohol.
„Jo, tak ty chceš alternativy? Koukni se kolem sebe – brzo máme po lodi, protože na povolení k odletu nejsme ani dost bohatí ani dost důležití. Probíhají internace lidí z kolonií, co tu zůstali, a mají nazítří schválit omezení občanských práv těch, co dlouhodobě žili na vzbouřených světech. Máš žaludek na tohle?“ pronese Stetch ponuře hlavní protiargument.
Proti tomu, že pod cenou prodal náklad, aby měli kapitál v ruce, nikdo neprotestoval – agendy ministerstev obchodu a obrany vydávaly příkazy k zabavování lodí jak na běžícím pásu, protože si uvědomovaly přítomnost pašeráků ve službách rebelů.
„Ou, to já vím. A náš „bankéř“ nám milostivě předhodil šanci nechat se chytit pro vniknutí do vládních prostor, k tomu nám připočtou špionáž a už si vybíráme poslední večeři.“
Dodal a bolestivě sebou trhnul. Karen ho totiž vší silou kopla do holeně.
Stetch byl v názorech i teď neoblomný.
„Jediné na čem záleží je, jestli tu chceme zůstat. A já tu nezůstanu.“
„Ani já ne.“ pronesla Karen skálopevně
„Zase jste mě dostali, konec odporu. Těším se na sebevražedné úniky před hlídkami UNE.“
„Měls líp poslouchat, když jsem ti to vysvětloval. Ta loď JE naše. Je psaná na nás. Pokud a jestli nás chytí ve vesmíru, řekneme, že byla zajata nějakými piráty, ti byli zabiti při útoku povstaleckých jednotek, co nám je milostivě předali na některé z kolonií. Nemůžou nám dokázat, že ne. Jediný fígl bude, aby to vypadalo, že jsme odletěli z povrchu Terry, a kdesi zmizeli. Nesmí vědět, kdo se jim vloupal do baráku. Ještě nějaký dotaz?“
Krví podlité oči svědčí o tom, že Hispáncova pochybovačnost byla zesílena množstvím vypitých skleniček. Stále byl o celé věci nepřesvědčený, ale klidnější.
„Vyžádat si povolení k odletu, riskovat tím sto ku jedné , že tu ztvrdnem do konce tyhle posraný války, nebo si naše prachy vybrat, třebas i v naturáliích. A ta loď nám patří, tak jakýpak copak.“ dokončil Stetch
„Vynechal si tu část, kde nám říkáš, jak v Riu přelstíme pět bezpečnostních úřadů a intranetových sítí z bilionů senzorů. Sice nejsem Terránec, ale vím dobře, že jen teď na každýho z nás čumí tak deset čidel.“
„Boha jeho, nechej těch teorií spiknutí. Ty máš snad agorafobii nebo co…narvi se machanickýma augmentama a rušičkama, třeba se jako borg budeš cítit v pohodě…“
Nebyl jediný u stolu, kdo měl jistou hladinu alkoholu v krvi.
„Souboje si nechte na později.“ sykne Karen „Jak moc se máme bát, že to celý kixne? Co ty sítě a zařízení?“
„Vlastně jich bude víc, než zmínil Diego, ale je to fuk. I kdyby jich bylo sto, na věci to nic nemění.“
„Jasně, bude to brnkačka. Až supermanským pohledem ze vznášedla zničíš dvacet křižníků mezi Zemí a Měsícem, dej vědět, abych silou vůle obešel pár stovek stráží a robotů, Karen pak jedním nehtem otevře hangáry…pohodička, vážně…“
Tomu pseudošpanělovi za chvíli vymlátím všechny zuby z huby, pokud se nezklidní.
„Mám plán, záložní plán a záložní plán k záložnímu plánu. Stačí?“
„Právě toho jsem se bál, pane kapitáne…“ dodal Diego kysele, a začal žvýkat úspěšně vylovenou olivu.
Zatímco Kelowňanův bar svou klientelou působil pochybnosti, vedle postranní uličky uprostřed bludiště špinavých ulic přímo překypoval seriózností.
A právě v této uličce sídlila společnost, provádějící služby pouze pro takový typ zákazníků, co se v takovém prostředí cítí bezpečně a sebevědomě.
Čtveřice právě takových individuí vycházela zadním vchodem. Dvojice dvojčat? Odrazivé protisenzorické pláště mají pouze dva, instrující další dva
„Rozumíte, co po vás chceme?“ zeptá se Stetch svého dvojníka
„Odletět na lunární bázi, rozdělit se, a nejlíp si stopnout nouzový transporty do Pegasu.“
„Rozumíme. Nemějte strach, někam se zdekujem.“ přitákává snaživě druhý, Diegovým řezavým hlasem
„V tom případě hodně štěstí. A tady máte zbytek peněz.“ dodá skutečný Stetch a podá jim oběma sáčky se zlatými mincemi.
Jen se ukloní, a okolí znalí dvojníci spěšně zmizí ve tmě uliček, aby si někde odmávli aerotaxi.
Technologické zázraky budoucnosti. V takových počtech, že už o tom nemá nikdo přehled. Kopie antických zařízení, asgardských výdobytků, co se dostaly ven mezi lidi, a tisíce odvozenin…
Změna podoby pomocí měniče buněk na molekulární úrovni, například. Aniž by kdokoli tušil princip tohoto, snad původně wraithského, přístroje, byl také pohlcen překotným civilizačním rozvojem.
Dočasná nezjistitelná proměna identity byla noční můrou pro státní správu.
Její majitel také žádal vysokou cenu, jakmile ho navštívil Stetch s Diegem.
Nezajímalo ho, proč chtějí proměnit podobu. Na Zemi provozoval svůj „kosmeticky salón“ půl roku, a dělal co mohl, aby ho nikdy nechytili.
Kdekoli na planetě jim pšenka pokvete stejně. Pořád se najdou parchanti, co nastrčí chudáka z ulice, aby mohli zmizet kvůli alimentům/daním/krádeži/vraždě a pokaždé se najdou ti, co si to mohou dovolit.
Častokrát jejich přičiněním chodili údajní pachatelé do vězení dobrovolně, než se proměnili zpět, a státní aparát byl tak opět napálen, zvyšujíc snahy najít vykuky s měničemi struktur živých bytostí.
I tak je tu nejbezpečněji, jak provozovatelé dobře věděli.
Právě tady, na nejlidnatější planetě galaxie, kde se může každý snadno ztratit, když ví jak na to.
Jeho nevlastní brácha, technický virtuos, našel jednu z těch věcí na samarkandském smeťáku, a už věděli, že buď za pět roků mají vystaráno, nebo zjistí, jak je nemožné utéct z vězeňských komplexů na mrtvých planetách.
Není třeba poznamenávat, že to riskli.
Okamžitá možnost vydělání peněz je v lidské mysli pokaždé nadřazená jakés takés šance na návštěvu federálů.
Dnešní noc byla opět nezajímavá dalšími změněnými lidmi.
S bráchou se domlouvali, že to zapíchnou za tři dny, a zkusí to v Taškentu. Tam to bude provoz víc nenápadný.
Zákazníci odcházeli svou cestou. Jen jeden se občas ohlídl do temnoty za sebou.
„Nezradí nás? Vždyť jsou to absolutně nespolehliví…jo a proč jsme vlastně nezměnili podobu taky?“
„Co znamená spolehlivý? Prvního jsme našli v hromadě blitků, a druhýho, jak si kape do oka drogy. Oba jsme dali dohromady, vykurýrovali během týdne. Jedni z miliónů nebožáků bez šance na lepší život od narození. Ať kradli nebo vybírali odpadky, snili o životě někde daleko. Spolehlivě nenaruší splnění snů žvaněním…co se týče toho druhýho, prý to může způsobit nezvratný rozpad buněk.“
Bezdomovci na krycí misi kvůli popření identity. Bylo to tak hloupé, že to musí vyjít.
Vojenské letenky byly silným argumentem. Byly vydávány jen při vyhlášení vyjímečného stavu, a jejich nositelé se od místa odletu do místa příletu nemuseli bát, že se jich kdokoli na cokoli zeptá.
Jako se všemi státními privilegii, i s nimi se kšeftovalo. Systém byl tak komplikovaný, až byl snadno prolomitelný v každé sféře vyspělé pozemské civilizace. Naneštěstí.
Zrovna teď se trojice narušitelů pořádku pohybovala bez omezení odletovou zónou. Zaprášenými skly šlo matně rozeznat blízké i vzdálené siluety scram-jetů, při odletech i příletech.
Země byla vyjma Langary jediným světem, kde létaly stroje, klouzající nad stratosférou, jež pohání pouze kyslík. Při vzletu v kapalném stavu, při dosažení střední letové hladiny i atmosférický.
Pozůstatek překotného 21. století.
„Nevěděla jsem, že tyhle krámy pořád nechávají spalovat atmosféru.“ říká Karen, zatímco si prohlíží rejnočí trup stratosférického letadla
„A kdo by pak vrážel prachy do výrobníků atmosféry, kdyby kyslík potřebovali jen lidi, zvířata a rostliny?“
Technička se odmlčí. Pak se zase ozve
„Vždyť je to na hlavu!“
„Mě to říkat nemusíš.“ zašklebí se Diego a rusovláska mu úsměv nervózně opětuje
„Nebo by to mohlo být v tom, že co nemá inerciální tlumiče, to nemusí procházet pravidelnou kontrolu kvůli techničáku.“ vmísí se Stetch do hovoru a suše dodá „Výhodou je úplná ignorace od kontrolních stanic. A nehody scram-jetů nikdo moc neřeší.“
Veselost dvojice se kamsi vytratila. Na chaos a podivnosti poměrů na Teřre si každý nezvykne, pokrčí rameny, a jde zkontrolovat odlet.
„Ještě že tím neletím.“ sykne Karen potěšeně
Dle Diegova doporučení si z Rioského letiště objednali každý své aerotaxi a až pak se vydali do blízkosti vojenské báze - každý jinou cestou. Pod ochranou odrazivých oděvů, senzorických rušiček a EMP výbojek, co museli občas použít na dotěrné kamery a čidla, se proplížili přes bezpečnostní vrstvy.
Armádní sklad měl jen minimální lidskou ostrahu. To sice jen hádali, ale hádali správně.
Podružné objekty s jen hrstkou cenných předmětů přece nebudou chránit dobře vycvičení mladí a plně bdělí vojáci, když přesně takoví jsou ve válce potřební všude jinde, jen ne k ostraze nijak zvlášť důležitých objektů.
Ostatně s bezpečností si nikdo nemohl dělat velké iluze, ani místní velení. Co platilo o Latinské Americe v minulosti, platilo i dnes. Hlídací boti zastarelého typu byli zmateni obyčejnou subprostorovou signálkou, a po přilepení k vnější zdi se základními rozvody si už vetřelců nikterak nevšimli.
Vzácné vybavení od „bankéře“ se konečně dostalo ke slovu.
Beze slov si vyměnili výmluvné pohledy. Diego se vší opatrností a s graciézí pohybu vytáhl hackovací klíny.
Stetch si vzal první z nich.
Do datového portu se vší opatrnosti zasunul ten nejmenší z klínů. Principiálně šlo o extrémně výkonný plochokrystalický čip na jedno použití, umožňující jediný průnik skrze bezpečnostní a poplašné systémy.
Jeho držení je podle trestního zákoníků Spojených Národů Země tak těžkým zločinem, který překonává už jen úkladná vražda a velezrada, a padlo tucet obvinění na osoby podezřelé z jeho vynalezení a výroby.
Pravý a původní tvůrce podle všeho zůstavá na svobodě.
Klín zasvítil mihotavou bělostnou září a vzápětí se zničil, spíš tedy rozlomil. Stetch tohle čekal, proto ho to nevyděsilo, což se o spolupachatelích konaného trestného činu říct nedalo.
„Karen, kam tě to hodilo?“ zeptal se subvysílačkou, zatímco si zbytek klínu vsoukal do kapsy.
Ještě že mě nevidí, uvažovala, a snažila se převést data z jednoho holopadu do druhého. Dost nešikovně.
„Hej, jo…jo jsem tam. Takže – otevírám údržbářský poklop. Mapu vám nahrávám, na jejím konci byste se měli přiblížit vnitřnímu sektoru.“
„Jak moc přiblížit?“
„Tak do poloviny cesty. Víc toho nesvedu, další datalinky jsou silně blokovány.“
„Fajn, budem s tím počítat. Jakou dobu jim zabere nás najít?“
„Pravděpodobný odhad do 60 minut, kdy provedou diagnostiku podsystémů.“
„Do hajzlu...lezu první.“ prohlásí rozhodně Diego a než mu stačí něco říct, vidí jen vrch hlavy mizící v šachtě
„Zatracenej cvok. Poslyš, pokud bychom to nestihli…“
„Ruším spojení, a budu hrát blbou lodní čubku, co jste jí nechali v hotelu.“ dopoví za něj. Přesně jako když nás chytli za prdele při převozu Tretoninu-D z Chulaku do jistých lázní u tropického světa, kde nabízeli cenově dostupnou kúru dlouhověkosti. Stačilo zahrát uječenou megeru, a dotěrní Jaffští policajti jen lítostivě kývli na podezřelého Terránce, jak může vůbec vydržet s takovou bestií.
Když to znovu vyprávěli Diegovi, všichni řvali smíchy.
Bdělost obsluh pozemských orbitálních stanice byla téměř denodenně prověřována kontrolami a falešnými poplachy. Nevyhnutelná laxnost posádek základen a válečných lodí kvůli opakujícím se kontrolám byla přísně trestána, takže neustálá pohotovost se stávala stresem. Tací, co věřili v ve svaté poslání obrany bašty lidské civilizace zde byli zase ve svém živlu.
Nyní opět probíhalo cvičení. Seržanta Damona Wrewitze upozornily senzory na neobvyklou aktivitu u pomocné báze v sektoru u brazilského pobřeží.
Desátnika, obsluhujícího stejné stanoviště, rovněž zaměstnal k hledání původu. Ten namítal, že by se měli zeptat důstojníka konajícícho službu, zda-li smí odvolat účast na prověrce bojeschopnosti.
„Není čas, Najeefe! Může jít o sabotáž v základně! Na mou zodpovědnost, proveďte!“
Poslední hackovací klín zafungoval bez jediné chybičky. Stetch bez námahy ovládl centrální počítač báze, a s potěšením zjistil, že zde skutečně mají u jedné věci psáno, že jim bude po válce předána. Druhá věc, co je jej potešila byla schopnost skladiště otevřít střechu. Mohou tak rychleji zmizet z povrchu.
Rozsvěcel obrovské potemněmé prostory a zjistil, že ta, jim právoplatně náležící věc je hned za jejich zády. Chvíli to však trvalo, než si oči zvykly na silné světlo.
„Tady jí máme, krasavici.“ pronesl Stetch uneseně
Simon nelhal. Před nimi skutečně stála jedna z nákladních lodí třídy Starbuster, zatraceně odolných věciček, silně pancéřovaná, silným štítem a tak silnými obrannými systémy, jakými může nevojenská loď disponovat.
Zabírala celou středovou část skladu.
Otočil se zpět a horečně zadal kódy do bezpečnostního jádra, kde dopsal příkazy – odzemnit loď, stále přitáhnutou magnetickými zámky, a otevřít strop a hlavně – hned potom vyřadit celou základnu na pět minut.
Ke Stetchově překvapení mu klín zajistil přesně tolik času, aby stihl signálním majákem poslat na orbitu napohled pravé povolení k odletu s armádními algoritmy coby štemply legálnosti.
Ještě nepojmenovaný Starbuster se vznesl k oblakům, aby ho brzy obklopoval jen vesmír. Po zadání kurzu na vysokou orbitu opustil jeho nový kapitán můstek, aby si vyměnil pár slov s jediným dalším člověkem na palubě.
Stetch byl natolik důsledný, že nezapomněl na nezbytnou likvidaci všech zbytkových důkazů.
„Podej mi ten recyklátor.“ řekl Diegovi, hrabající se chvíli v plášti, a dostal do ruky jakýsi šedý předmět o velikosti hrnku s hadicí na konci. Do ní strčil zbytky klínů, recyklátor zavrčel, a odpad rozložený na jednotlivé molekuly letěl vzduchem.
Pro případ, kdyby se přece jen nějakým zázrakem hned nedozvěděli jména pachatelů a způsob provedení.
Taky jsou to až moc šikovný věcičky, než aby padaly do vládních rukou, třebas i zničené.
Až tolik štěstí jim nebylo přáno. Zatímco Stetch vyťukával transport Karen, která už jistě čekala v kluzáku nad planetou, polil ho studený pot.
„Kontrolní stanice Chandrayan nařizuje lodi s označením K6489548, aby se připravila k zadokování a prověření…“
Byl v tom sám. Diego spěchal k nahození hyperpohonu.
Na tohle plán neměl. A vzdorovat se ve velkém stylu, jako ve space westernech a motivy SG týmů před dvě stě lety tady jaksi chyběly možnosti i sebevražedná odvaha.
Než se stihl rozhodnout k čemukoli, jiný hlas mu oznámil –
„Stanice Chandrayan – předchozí příkaz zrušen, pokračujte v letu. Vaše pozice je nahlášena, u lunární báze projdete standardní prověrkou.“
S otevřenou hubou nejdřív Stetch nechápal, co to jako mělo být. Probral ho až Diego.
„Co se kurva děje? Jsem slyšel…vypadneme teda, nebo je problém, nebo co do hajzlu?“
Předdefinovaný manévr zaměření Karen transportním paprskem, na který v tom šoku skoro zapomněl, provedl, a ta se zhmotnila hned za Diegem, až se lekl.
„Proč nás nechali na pokoji?“ výskne dost vyděšeně. Taky nevěří štěstí. Při stealth zlodějské akci jim vyšel každičký bod, bez zvratů, odhalení, nebo výbuchů
To je k nevíře.
„Vím já? Sypej zpátky do strojovny, nakopneme naši novou kocábku, ať už jsme pryč!“
Snad ten hyperpohon nahodí mezi Měsícem a Terrou. Ještě že nevrazili peníze na hyperpohonový rušičky v celý sluneční soustavě. Jenže to by je stálo tolik love jak jedna celá flotila.
Naposledy se o podobnou práci pokusili na Prometheanu před pěti roky, a posralo se jim vše od začátku do konce. Jen únikový plán ne.
Právě museli vyčerpat štěstí na podobné podniky tak na třicet roků dopředu…
A to úspěšné zmizení hyperprostorem, muselo vyčerpat posledních pár kapek štěstěny…
„Na co si tu hrajete?! Zasloužil byste před vojenskej soud!“ peskuje muž s hodností kapitána seržanta i totálně hrůzou zkoprnělého desátnika.
„Ale pane, ta loď…byly tam nejasnosti, a základna…“ vykoktává seržant vysvětlení, ovšem bez výsledku
„Vy se staráte o zasraný nejasnosti?! Vy máte především pomáhat v první obranné linii a ne si tipovat ilegální přesuny! Jste voják nebo federál?!“ huláká kapitán obranných sil, provádějící pravidelnou buzeraci operátorů.
Čas od času se ho pokaždé někdo zeptal, jestli to nepřehání. A čas od času se řekl, že stroje se pořád rozbíjejí, takže údržbáři jsou pořád nutní. Lidé zase polevují v práci i pozornosti. I oni tedy potřebují údržbu smyslů.
„Se vší úctou pane, cvičení není tak …“ brání se, v odpověď se rozmáchne ruka a uplatní dávné pravidlo subordinace. Chtěl říct, že cvičení je bezpředmětné v případě vzniklého rizika terorismu.
„A co kdyby ano?! Mám tu největší chuť vám připravit airlock pro osobní prohlídku vzduchoprázdna! “
Jednou za týden, nepravidelně, probíhala pohotovost pro případ úderu vedeném do Sluneční soustavy. Opatření zavedená před dvěma týdny. Bývalá 9. flotila admirála Karanova provedla přepad dvou základen poblíž, jen aby se okamžitě stáhla za Jádro, téměř až k Jaffy kontrolovanému Delmaku.
Kapitán zaklel, a protože mu končila služba, šel se zaslouženě občerstvit.
Vyladěné subprostorové rádio v kantýně nešlo považovat za zrovna spolehlivý zdroj informací. V každém případě, vyladit jej na jisté frekvence by pachatele stálo sedm dní a dvouletý zákaz povýšení.
Poslední reklamní perla „Zubní roztok od Lacalah - Zuby tvrdší než naquadah“ skončila.
Oficiální vysílání UNN zapískalo, ohlašuje konec reklamních spotů.
Projev premiéra Martyzenského spojený s debatou. S velkou výjimkou prezidenta byly čistky a demise na denním pořádku. Hned druhý premiér byl donucen k demisi, když naznačil nutnost předčasných voleb. Další nevydrželi, protože nezvládali udržovat parlamentní status quo.
Nemálo lidí děsilo, jak válku vede sám prezident, nařizující celkovou strategii. Demonstrace byly označovány za aktivity zrádců a válečných štváčů (!), podkopávající základy skvělé civilizace.
„Už v terminologii jsou občané dost zmatení. Mohl byste nám objasnit, jak si tedy vzbouřenci říkají oficiálně?“
„Ani se vám nedivím, slečno.“ uculí se novopečený premiér „Nezávislí si říkají zběhlí příslušníci flotily, Federací nazývají uzurpátoři kolonií své takzvané státní zřízení. Věřila byste tomu, že už nám nabídli dvakráte za sebou zastavení palby? Směšné…“
Reportérka se afektované zachichotala.
Kapitán přejde až k rádiu, a přeladí ho na hudbu. Nikdo nic nenamítá.
„Nezávislí, Federace…jedna velezrádná havěť vedle druhé…“ zavrčí kapitán, a objedná si pivo.
Při útoku banditů mu na Marsu zabili rodiče, a ze sirotčince ho vytáhla vláda. Vláda ho poslala na akademii, kde se učil prosazoval světlo pozemské civilizace se zbraní v ruce. Ani v nejmenším by si nepřipustil, že jeho svět má nějaké podstatné vady.
New Detroitské základny byly opět po půlroční pauze svědky příletu maxitrajleru. Leckteří obyvatelé planety tyto lodě ukazovaly dětem v holovizích místních stanic, aby se na ně ještě podívaly. Skutečně jich moc nezbylo, a zahlédnout jej v tak výjimečně skvělém stavu, v jakém byl právě Williamson, to už stálo za přepnutí ze sportovního nebo pornokanálu.
Opět, jako každý půlrok, z mezihvězdného kolosu slétne mračno menších plavidel, kluzáků a člunů, a jiné podobná mračno se naopak vydá naproti.
Frank Cartwright se před odletem nezapomněl rozloučit. Bylo to jen pár týdnů, co mu pomohly zapomenout na předchozí události, jež by vydaly na děsivý thriller.
„Hoďte štěstí kámo! Jedinej, komu tady chybět nebudeš, jsou ty zkurvený paraziti cos pomohl zrušit…“
„Já děkuji, byla to zajímavá zkušenost. Třeba se ještě uvidíme.“ opáčí vděčně Frank
„To se ví že jo!“ dodá bodře, a uštědří mu dloubanec do žeber. Klepnou si kamarádsky pěst o pěst. Ještě před měsícem ani netušil, jak mu tyhle plebejské zvyky chybí. Naposledy jsem se tak loučil na maturiťáku, uvědomil si po týdnu, kdy se několik lodníků nenechalo odradit a trvali na svém, že nový hlavní deratizátor se s nima musí napít, jinak by je smrtelně urazil.
Ta moje slepá anabáze na Zemi se mi už změnila na sociální alegorii, pomyslel si při pohledu na vesnice roztroušené v polopuštní krajině
Jak tam přemýšlel, jeho pilot v člunu, který byl jeho jediné živobytí, hlásil brzké přistání na pefiferii hlavního města prašné planety, akorát neví, kde to pán chce přesně posadit.
„Místo zvolte sám, vypadá to tu přece všude stejně. Na mapě co jsem viděl…třeba Hellborow nebo Threesixers…“
„Pokaď de vo mně, tak nejradějc to mám v Devil’s Junctionu. Slušný jídlo a každej vás veme do města.“
Místní mají v satanistických názvech zálibu nebo co, protože na holografickém terénu najde i názvy jako „Firefield“ nebo „Hill Of Doom“.
Při přistávání je zvířen prach a písek snad na dvacet metrů všemi směry. Bohaté žíly naquadahu, promísené s ložisky neutronia, byly jedinými plus pro osídlení jinak nehostinného povrchu.
Kromě mělkých slaných jezer a naquadahem kontaminované artéské studně tu voda, základ většiny forem života, nebyla vůbec k nalezení.
Určité zjednodušení spočívalo pouze ve vyšší hladině kyslíku. Podle nánosů sedimentů byl New Detroit před několika tisíci lety příjemnou tropickou planetou s oceány a pralesy. Z původní fauny a flory přežil zlomek.
Náhle oteplení bylo evidentně způsobeno vyšší aktivitou místní dvojhvězdy.
Tak si to Frank pamatoval z univerzity.
Letmým pohledem po místním osídlení si ihned vybaví, jak vypadal divoký západ v 19. století na Zemi. Až na moderní budovy a paprskové zbraně, co se občas zablýskly pod oděvem místních.