Draculovy povídky

„Cizí zásah do vaší hlavy byste ještě před týdnem také neuvěřil, že ne?“ major poklepe na sklovitý štít. Na okamžik se mu konečky prstů bezbolestně bíle rozzáří „Omluvte, že s vámi komunikuji takto, povolení k vám vejít jsem nedostal, a průhled mezi námi je pevně nastaven tak, aby zvuk zvenku neprocházel.“
„Před…týdnem…“ rozvzpomíná se. Tak dlouho?
„Byl jste v kómatu, ani jsme si nebyli jistí, jestli poškození není nevratné…“
Protokolární dron vplul do chodby, a ohlásil zprávu z velení pro majora Mordecaje. Pouze do vlastních rukou. Chytré to stroje. Jednoduché algoritmy funkcí, vysoká efektivita. Roznášejí jídlo, a v případě potřeby cokoli si majitel poručí…
„Pokud jsem svobodný,“ napadne Franka „Tak jak to, že mi můžete sondovat mysl? Mé pocity...“
„Jen dočasně. A jen ty pocity. Do hodiny se vám zpevní pochroumané neurální zakončení, a už vám ji nevysonduje ani deset majorů za sklem,“ usměje se povzbudově

„Štáb vzal v úvahu má doporučení…no už vás tu nebudeme dlouho držet. Jste propuštěn, můžete jít kam chcete. Jste volný. Ne, opravdu, je to tak, nebudeme vás ani sledovat. Tu věc jsme z vás dostali, a tentokrát má kdokoli znemožněn přístup do vaší mysli. Buďte za to rád, nepodařilo se to ani třetině…“
„Tak kdy a jak?“ zeptá se Frank zoufale a rezignovaně. Nikdy v životě se necítil tak na pokraji celkového zhroucení. Ani týdenní kóma mu moc nepomohlo, bylo mu špatně a byl k smrti unavený.
„Do pěti minut přijde eskorta a dopraví vás do města. Odtud budete moci odletět, přejete-li si tak učinit. Jestli budete mít štěstí, už mě nikdy nepotkáte.“



Armádní vznášedlo letělo plnou rychlostí k městu, přes pole a louky, až zpomalilo kvůli hustému provozu u továrních a dělnických čtvrtí. Aerokosmodrom, krkolomně nazývaná budova se smíšenou funkcí přístavu a obchodních zón, zářilo všemi barvami a především výboji z trysek podsvětelných motorů.
Brzy by mělo začít vycházet slunce, uvědomil si Frank, zíraje na hodinky.
Dostal místní prostý oděv, a důrazné varování moc nemluvit. Veřejnost není příliš nakloněna jeho krajanům, přestože je to nepoměrně lepší, nežli na Samarkandu, kde došlo k nepokrytému lynčování stovek lidí, a k takzvaným úmrtím zajatců „při pokusu o útek“.
Nerudný řidič nejasné původní národnosti, snad Francouz, sledoval Franka jako ostříž. Nepřipadalo mu, že je to taktéž následek války, ale jeho normální povaha.
Takový ten spravedlivý typ, co si to okmažitě s kýmkoli vyřídí násilím, avšak pouze pokud si to může dovolit.
Na linii vzdušné cesty do centra se zastavili v dlouhé koloně.
Frankův šofér proklel autodispečink i jeho programátory, a v dalších obměnách to slyšel za nimi i před nimi.
Po pěti minutách zjistí proč.

Z rovných střech vzlétnou legračně vzhlížející trychtýřovité objekty, kterých si Frank předtím nevšiml, respektive jim nevěnoval žádnou pozornost, protože typů antén jsou tisíce, tyto věci a začnou vyzařovat gigantické hologramy, obklopující a svítící městem všemi duhovými barvami.
Pak z nich nikým neviděná obsluha vystřelí nízce nabitou plazmu ve tvaru kapek a jisker.
Ohňostroj! Skoro na to zapomněl. Na poslední podobné byl před deseti lety, a to povinně, jinak by k smrti urazil Galarany. Ti, co vynalezli a zdokonalovali systémy chránící i manipulující…
Nejstarší spojenci Země, která jim kdysi poskytla hyperpohon…
Počkat, počkat…co to řekl ten…Mordecaj? Museli by mít přístup…a tehdy tam byly stovky pracovníků.
Znovu má záchvat vln bolestí v hlavě.
Vojákovi vedle to neujde, a na chvíli změní svou rozčilenou masku na trochu starostlivější verzi…
„Je vám něco pane? Nemám odbočit ke klinice?“
„Ne. Ne to bude…v pořádku. Jen bych se rád zeptal, co je to za oslavy? Nepamatuji si na žádný svátek v tuto roční...dobu.“ zeptá se. Zase mu to odeznívá.

Snad ho to přejde, jak slíbili. Jakmile bude mít čas, něco si o tom přečte, doteď nevěnoval téhle problematice pozornost. Kdyby tu tak byl Kruglov, vedoucí výzkumu psioniky na Io. Jestli ani taková kapacita by mu nevysvětlila, co to s ním udělali, tak už nikdo, a to i když spočítá všechny lidské civilizace o kterých ví.
Dočasný osobní šofér Franka Cartwrighta znovu zpevní podezíravý pohled, ale přesto neochotně vysvětlí, o co tu jde. Taky aby si ten náfuka z Terry nemyslel, že nectí tradice a nadává na ně.
„Ehm…je to jen generální zkouška zítřejší celoplanetární slavnosti. Vlna se vrací i se zbyt…s naší vítěznou flotilou z úspěšného protiúderu.“
„Promiňte, co je Vlna?“ snaží se zeptat nanejvýš zdvořile. Řidič i tak mluví trochu dotčeně.
„ Viceadmirál Sainenn. Říká se mu tak od bitvy v Krabí mlhovině, kde roznesl na kopytech terránskou flotilu, a zahnal jí s těžkými ztrátami a se staženými ocasy. Tu přezdívku si zasloužil, potom co vás rozmetal, a roznesli to lidi i média. Ještě něco?“
„Děkuji, to bude vše. Provoz je už opět plynulý, zdá se.“
„Už tam budeme.“ a důrazně doplní – „Pane.“



Klasická propagandá. Hezké – hrdost rozhodně mají. Ochraňovat svobodu. Podívá se po čtvrti, kde mu zastavil. Lidnatá část města plná obchodů a bytových jednotek, zejména pro střední vrstvu. Loděnice jako na dlani, stačilo pár minut a tři zastávky maglevu, a byl by tam.
Bude si muset dát pozor. Sice mu byly uploadovány doklady politického vězně, a to dokonale zakrývá všechno kromě jeho jména a podobizny v databance. Ne v pozemské, jen v koloniálních. Na Zemi bude veden jako nezvěstný pracovník, a podle náznáků mu při odchodu důrazně doporučili zůstat na Prometheanu, že tady bude bezpečněji.

Moc tomu nevěří. Hned po probrání se na základně si usmyslel, že se dostane na zpátky na Zemi. Ta se podle všeho uzavřela. Přemosťovací stanice ve sluneční soustavě ignoruje koloniální vysílání, dokonce i hlášení o uprchlících. Vyhlásili stanné právo, bez něhož by na to vláda neměla právo, a mobilizovali zálohy.
I platební implantát je Frankovi k ničemu. Kredity UNE jsou už neplatné a nikdo mimo oblasti kontrolované Zemí se nedostane ke svému účtu.
Nehledě na to, že co v bankách patřilo „zrádcům a renegátům“ už týden nepatří nic. Mají štěstí, že svou vlastní na Zemi nezávislou měnu mohou podložit místními pěněžními ústavy s docela hojnými zásobami cihel zlata a naquadahu.
Prozřetelnější provedli transakce do takových bank těsně před vyhlášením výjimečného stavu a zmrazení účtů.
Frankovi nezbývá, než čerpat z toho, na co má nárok – z prometheanského fondu pro utečence.
Za ty peníze se nebude mít zle, jenže ani deset takových by mu nestačilo ani na cestu alespoň k Dakaře, kde měl mezi Jaffy několik dobrých přátel. Pro transporty z neutrálních mocností omezení neplatila.

Z toho co zatím za tu hodinu pochytil z holobilboardů a informačních terminálů, se jen málokteré soustavy přidaly na jednu ze stran. Hebriden, Galara, Langara a Pangar oficiálně prohlásily, že budou UNE při potlačování rebelie nápomocní, pokud o to budou požádáni.
Totéž prohlásil senát Aschenské Konfederace. U ní to Franka překvapilo – Země jim už tak dlouho překáží v expanzi, a donutila je podepsat v podstatě vyděračské dohody, aby se nemohli moc vzpouzet.
S těmi všemi nezávislé kolonie přerušily všechny vazby a zadržely transportní lodě. Jaffové zachovali neutralitu s tím, že obchodní styky se Zemí a koloniemi zůstávají tak jak jsou, jen s tím rozdílem, že náklady musí být na hraničních pásmech překládány z jaffských do lidských lodí.
Co se stane za hranicemi už není jejich starost.
Frank se při čtení těch slov srdečně zasmál. To je vskutku geniální vykličkování. Nikoho tím neurazili, aby jim nehrozily sankce, a zároveň zamezili všemu obchodu – nikdo nebude riskovat opakující se bitvy o konvoje na okrajových vzdálených sektorech s mizerným zázemím.

Zkusím se konečně pořádně vyspat, přemýšlení nechám na zítra, pomyslí si, a zamíří k podniku nevalné kategorie, s nálevnou dole a ubytovnou nahoře.
Víc si stejně nemůže dovolit.



Ani v útulné špeluňce v nejstarší oblasti města nebyla pro Franka hračka sehnat hovorného člověka s nápady. Kupoval nadějným lidem drinky, a dával se s nima do řečí, aby je mimoděk vždy navedl na možnost vypadnout z planety. Reakce byly různorodé, rozporuplné. Dva se ho snažili mermomocí přesvědčit aby zůstal, měl totiž špatný odhad, a koupil jim těch panáků víc.
Kloudný nápad z nich nevyrazil, protože hned přešli do opilecké lítosti, a pozapomínavali, co po nich vlastně chce.

Další byl podezíravý, a mluvil jen o místních událostech, sport, počasí, úroda a tak dále.
Téměř mu už protekly peníze i nervy z neúspěchu, dokud si netipnul nachmeleného staříka ošlehaného mnoho let dýchaným iontovým vzduchem v nákladních lodích a cestami po galaxiích.
„…tak to je. Uvízl sem tu, a nemůžu dát ani bráchovi vědět. Dostat teď něco do Pegasu i za hotový prachy je hotovej zázrak.“ vymýšlí si Frank, a lodník, co už má nejlepší léta za sebou, mu jen kýve na souhlas.
Žilky po obličeji, červený nos a hlavně stálý rumový dech by i slepému napověděly. Momentálně mu oči svítí jak dva reflektory.
Jen co ho pozoruje, tak vypil už za dva chlapy, co už by při takovém dávkování byli v bezvědomí. Máme to ale zocelenou obchodní flotilu, uchechtl se pro sebe…

„Ty kámo, z planety se dostat můžeš. Klidně a v pohodě. Podle toho, co umíš. Na orbitě už zanedlouho dosedne maxitrajler aby vyložil zásilky a pasažéry. Tam bys mohl snadno sehnat prácičku. Znáš tyhle přepravní monstra?“
„Na žádném jsem ještě nebyl…ale vím co to je zač.“
„Jasný…dobře, rozuměj – pár měsíců sem tam byl, teda co ti budu kecat, jako čistič manévrovacích trysek, pár let přesluhují určitě, mě teda…to tě nezajímá co? Tak fajn,…eeehm…sežeň si přímej paprsek jim na na velín, jestli nesháněj pár pracantů. Vsaď se, že jo…co chvílí nějaká nehoda sem tam někoho zruší, nebo se jim na to vykvajzne a táhne jinam…jasná věc…“
„A máš komunikační kód? Mohl bych to sice vyhledat, jenže…“
„V pohodě…tady to máš. Užij si je…“ odpoví lodník velkodušně, a holoemitor na ručním komunikátoru mu vyzářil shluk čísel a písmen. Hexadecimální kód ke zkontaktování lodních veřejných lodních záznamů.

Šel si sednout, nechaje lodníka lodníkem. Pak šel, a už už otevíral pusu, aby mu ještě poděkoval ještě jedním tekutým prezentem, tak už dosáhl svých hranic a chrápal, dokud nepřichvátal protokolární dron a neodnesl ho k vystřízlivění. Za příplatek se mohl onen dron stříknout vakuovou jehlou protijed, co neutralizoval alkohol, jenže to by pak nemělo cenu se zpít do němoty. Postrádalo by to smysl.
Tak si Frank zase sedl, a probíral nabídky práce. Tohle mu ušlo. Prakticky jediná věc, co by ho dostala jinam, a za minimální riziko. Pokud ho tam nepostihne nehoda. Podle smíchu a řečí toho vysloužilého opilce se Frank připravuje na nejhorší, a to nejhorší je, že nemá ani páru, jak až hrozné to tam je.
Zkusil si vybavit každičké slovo o maxitrajlerech.
Teď ví, jak si připadá slepý, co přijde k houslím.
Zkouší si vybavit porouchaný kolos, a v něm orientálně laděné tržiště. Metalžrouti, hlodavci, hmyz a plísně tam patří mezi stálé problémy, na jednom kdysi byl, když začínal.
Jeho tehdejší vedoucí sekce biologického dozoru mu to ku své cti řekl velmi naturalisticky, že se musí pocvičit na starém dřevě, než jako mazák dostane mladé maso.
Časy se přece jen změnily, a ty maxitrajlery na tom jsou ještě hůř než teď, uvažoval. Nováčci se vraceli čím dál víc zničenější, až se likvidovalo hromadně prokouřením celých sekcí biotoxiny, co by sundali ze ze škvír i nejodolnějšího prvoka.

Jediné nezadržovaná lodě byly proto, že se s tím nikdo nechtěl špinit, ještě navíc v teď době války. Nebo právě kvůli době války? Jsem to ale idiot – černý trh tam je jako doma už kolik roků. Stejně na to není spolehnutí. Stačí i vážné podezření, a pár křižníků si z toho udělá střelnici.
Teď mají žně, a nikdo nezruší kšefty, co sahají…kašlat na to…
Jaképak asi mají záznamy o průletech…tady to je. Taková bezelstnost k pasažérům, aby věděli co nejvíc, to se mu nechat. Ne každý přejde k nudným hlášením o dekompresích spodních palub, stupeň zamoření organismy obratlých i bezobratlých, a počet kapesních krádeží. Nějaká ta ozdobná a odněkud trčící tobolka s naquadahovými a zlatými mincemi se tam najde vždy.
Válečně lodě to jen přejely hloubkovým skenem kvůli výbušným zařízením, zbraním a tak podobně, a nechaly je vždy smrdět dál. Zajímavé. A letí, sice oklikou, ale přece k Zemi.
Takový tiše trpěný cirkus, vznešeně nazvaný mobilní obchodní středisko , svobodné létající město a blabla.

Tady to je. Výčet pracovních míst. Hm. Čistič recyklátorů. Děkuji, nechci. Opravář protokolár…ne, na to nemám, hned by mě při prvním zdržení nebo průšvihu zavřeli…
Tohle vypadá nadějně. Implantovaný certifikát z vysoké je asi neoslní, ale za zkoušku nic nedám.

Vesmírný výtah přejede ukotvovací stanicí na malém asteroidu s přibrzděním na dobití pohonných článků, a zamíří ke stanici na nízké oběžné dráze, kde stále kotví kolem deseti civilních lodí, což je i tak zázrak.
Běžně by jich tu bylo kolem padesáti, po zahájení mobilizace se polovině podařilo uniknout hyperbránou, a těm bez povolení zbývala nepovolené zaktivování hypermotorů.
Nikdo neměl zájem na zrekvírování své lodě za směšnou cenu. Už takhle centrální banky na Zemi zmrazily veškeré účty a jejich přístupy buď úplně, nebo jen mimo planetu. A ti, co si dosud v bezpečnostních schránkách na koloniích uchovávali rezervy financí v naquadahových a zlatých mincích, si mohli vskutku gratulovat, těm hrozilo jen minimální nebezpečí zruinování.
Jedna z lodí svou velikostí dalece překonávala ostatní kotvící plavidla. Série obřích obchodně-ubytovacích lodí třídy Conquistador z poloviny 22. století.



U přechodové komory Franka zastavil člen bezpečnosti s pečlivě pěstěným knírem. Nebylo pochyb, že jeho muži si za jeho zády z něj musí dělat legraci, a to oprávněnou – staří císařové na Zemi by mohly jen tiše závidět.
„Vy jste…“ začne, a prochází si záznamy zobrazené emitorem na paži. „…Frank Cartwright, biolog, nový vedoucí údržby?“
„To souhlasí. Z mého pracovního výkazu víte, že už jsem na podobné lodi dělal, tak vím co čekat. Kajuty i kanceláře správce jsou tady pořád v sektoru C?“
Bezpečák na to kývne a odcházejí od přechodové komory k výtahu.
„Tak Williamson…má to v držení pořád stejná rodina? Na Sarakawě to tak pořád bylo...“
„Bejvávalo, dokud to tu někdo,“ říká, dávaje důraz na slovo někdo „přivedl celý na buben, tak Russel Williamson je už tu jen správce. Když tenhle koráb přebrala banka, jmenovali ho jím, protože kdo by chtěl mít zodpovědnost za tohle.“ a ledabyle rozhodil rukama. Mazáci si nedělají iluze, a ani tento není výjimka.
„Tak díky, kde si mám dát vystavit pracovní smlouvu vím. A kamaráde, nevíš kam vlastně letíme? Vím jak to je, že nejsou nikdy stejný trasy, ale aspoň tak zhruba vědět, kdy si budu moct odpočinout od spalování metalžroutů hořáky, jak kanystry s jedem dojdou…“
„Trajler drží kurz mimo Zemi. Za osm dní bychom mohli být u New Detroitu. To bude nadlouho nejblíže, pak správce změní směr, a určí novou trasu okolo galaxie. Dělá to tak pokaždý co ho znám. Tak hodně štěstí. Kdyby něco, tak nás zavolejte, cvičení ve střelbě na potvůrky nezaškodí nikdy!“
Na tenhle den toho štěstí bylo moc. Nebudu ho pokoušet, řekl si, a počítač výtahu dostal příkaz k cestě do C-čka.

Dívat se přes pilotní rozhraní do vystrčené hlavně nepřátelské zbraně a vědět, že máte jen chatrnou loď a směšné protimeteorické štíty není příjemný zážitek, znásobený tím, když na to díváte z pozice samotné lodi, propojené s lidskými neurony.
Zpříma vlastním pohledem, jako neozbrojenému člověku v uličce, na kterého míří lupič se zbraní v ruce.
„To si snad z nás děláte prdel.“ vydechne Stetch, sotva na ně stříbrný stíhač namířil pulsní kanóny, a odejde z místa, překontrolovávaje senzory.



„Něco po náš chtějí. Přijímám zprávu v hebridenštině.“
„Nerozčiluj se…už vysílají výzvu i v antičtině.“
Ti se teda cítí. Vědí, že jde o civilní loď, přímo ze Země, a přesto posílají výzvu ve svém jazyce. Ještě si z dějepisu pamatuje, jak před padesáti lety, když blokovali zásobovací trasy, jim z celých ozbrojených sil a dvou měsíců udělali kůlničku na dříví, a mohli mluvit o štěstí, že prezident přijal návrh na příměří. Ani nemuseli kapitulovat, nebo strpět vojenskou základnu některé z flotil vítězů.
Na zlomek vteřiny uvažoval, jestli se snad nepřidali na stranu kolonií – určitě ne, ti arogantní bastardi si budou hrát na neutrály…
„Tak co chtějí?“ zeptá se netrpělivě Diego interkomem
„Máme vypadnout, žádná záhada, nemusíš si tím dělat na mozku uzel!“ odpoví mu Stetch, nacházející se v nejvyšším bodu varu.
Přesněji jim zakázali se hnout, zvláště se pokusit o přistání.
Trochu se vzpamatuje, a dává si dohromady všechno, co lze použít.
„Udejte jediné označení bodu v Úmluvě o galaktické přepravě, který vás opravňuje mířit na nás planetárními zbraňovými systémy a vašimi hlídkovými loděmi. Pošli jim to.“ nařídí vylekané Karen
Trmáceji se jak šneci oklikou a ještě zoufale pomalými hyperbránami, dochází jim šťáva v generátorech, a ještě se tu musí dohadovat s tou nepřekecatelnou bandou sráčů.

„Jen zopakovali předešlou zprávu, a doplnili jí pohrůžkami sestřelení. A do…taky…“
„Co taky?“ vyjede na ní, a dost ho překvapí její vyděšený obličej.
„Má nás s dalšími zadrženými loděmi eskortovat na Zemi. Čtyři křižníky nás budou ještě s deseti dalšími eskortovat přímou cestu hyperbránou.“
Zapadly tím části skládačky. Takže jsem tu jejich odvahu přecenil. Teď jim naše drahá Terra položila nůž na krk – spolupráce, nebo obsazení za plné palby. No výborně.
Odpověděl kladně, neopomenul se pomstit pár smrtelnými urážkami v místním jazyce, kterou si pamatuje z knajpy, kde před léty pomohli Jaffovi ztřískat tři Serrakiny.
Mysleli si, že když jsou důstojníci, tak se jim lidi neopováží dát pár facek.
K jejich smůle ten vcelku luxusní pajzl, kde se stala ta „neškodná srážka“, nebyl na Hebridenu, ale v New Detroitu.