Náš Domov - 1. Pol. 6. Kapitoly
Náš Domov – Kapitola 6. – Ale pro milost boží
Zhmotnění válečné lodi v normálním prostoru signalizovala síť výstražných bójek zásobovacího měsíce Adrianopol VIII. Nacházel se na pomezí žárlivě hájených hranic Jaffské Republiky a Aschenské Konfederace, což jim paradoxně přidávalo k bezpečí před vládní flotilou. Osoba v bezchybně padnoucí uniformě poklepala na krystalickou konzolu a tvrdým hlasem, zvyklým poroučet pronesla -
„Komodor Creutzfeldt, válečná loď Karelia. Nabrání zásob, protokol K1-8596, rozkaz zprostředkován subsignálem Bravo-Delta-Echo-9. Konec.“ v adrianopolské základně si úlevně povzdechli. Jsou tu jen na skok. Žádná přísně tajná operace, kvůli níž by hrozila tvrdá odveta. Už dvě základny zaplatily za něco, o čem paradoxně nevěděly ani ťuk.
Otevřený hangár Karelie odhalil další, objektivně velké, ale na rozměry bitevníku mrňavé, nákladní plavidlo. Mechanické i energetické zámky povolily, a to se pomalu vzneslo ze své nedobrovolné těsné garáže.
Na obou stranách se na ní skvěl laserem elegantně vypálený nápis Šťastný Luck, podle všem třem z dětství oblíbené westernové postavy.
Po dlouhých hodinách hádek se přece jen shodli tomto názvu lodi. Lucky Luck sice zněl v současnosti ironicky, ale jak správně podotkla Karen, trochu štěstí navíc nikdy nemůže zaškodit, třebas i toho iluzorního.
„Konečně. Z těch ochránců svobody mi už bylo špatně. Tak jakej je plán? Zmizet, nebo chvíli hrát divadýlko pro to starý kladivo?“ zavrčel Diego potěšeně.
Komodor opravdu nevypadal jako nejvhodnější parťák na pivní masakry. Stetch upřímně doufal, že jeho velení nad nimi nebude mít dlouhého trvání. Člověk, který staví vítězství úplně nad rozum a bezpečí svých podřízených jistě není ideál hrdiny pro román o válce (kterým se nevyhne ani tento konflikt. Jen ještě nebylo jasno, jestli hlavní postavy budou věrny přísaze Zemi nebo koloniím).
„Raduješ se dost předčasně, akorát nás mají jako psy na vodítku.“ na překvapené pohledy obou doplnil „Včera nám lodní programátoři nainstalovali pár…věcí.“ kromě jiného dálkové ovládání lodi, pokud bychom nebyli poslušní „dobrovolníci“, ale to jim zatím neřekne.
„To nám říkáš až teď?“ pronesl Diego pobouřeně.
Karen jen obrátila oči v sloup a začala nervózně podupávat.
„A co by jsi s tím udělal? Vzbouřil se?“ zeptal se ho Stetch a štěkavě se zachechtal. Ono není vlastně čemu se smát, ale umělý smích měl vyzkoušený coby prostředek proti vzteku. Sice pak člověk vypadá jako idiot…ale co. Tady to stěží může vadit.
Jejich společnice si mezitím odešla strachem kousat nehty do strojovny. Oba věděli až moc dobře, že doteď byla tak klidná, protože doufala, že ti dva zase vymyslí něco šíleného, co vyjde, jako se to stalo snad stokrát při malých i velkých průserech.
Poraženecký výraz jednoho a vzdorné zoufalství druhého jí určitě z toho omylu vyvedly.
Protokolární droidi ukládali poslední zapečetěné kovové bedny do posledního ze třech nákladových prostorů. Nemuseli si ani dlouze prohlížet podezřelá označení na většině z nich. Nepočetní Adrianopolští technici a duševně ztrhaní důstojníci je přesvědčili podle jediného pohledu, jak jsou rádi, že se zbavili povinnosti skladování, nebo spíše přechovávání věcí vražedného charakteru. Ani jim nedovolili vystoupit, jen Stetch je po dlouhém řvaní přesvědčil, aby směl osobně dohlédnout na uložení, když vypozoroval nejméně tři kiksy z důvodu zřejmé nezkušenosti místních.
Stetch se nebál. Řekl jim přímo do očí, že ty svinstva se musí ve velkém prostoru uložit bez pomoci plazmových svorníků, nýbrž v ručně montovatelných samostatných boxech.
Nebyl blázen aby letěl s přepravkami sebevražedných dronů a dobíjecími články do ručních zbraní a vozidel bez řádného zajištění.
Dokonce rozesmál i komodora, který nenadálý konflikt vyřešil uznáním, že obchodník nebo pašerák, pořád toho o přepravě zbraní ví určitě víc, než kterýkoli voják.
Bylo tedy po jeho, a s nadávkami a přáním smrti se tam zdrželi o trochu déle.
Adrianopoliští jej s namířenými zbraněmi vyprovodili zpět do obytné/můstkové části. Když pomocí skenu duhovky a DNK zamykal řekl poslednímu z nich
„Děkuji za vaši plodnou spolupráci, pánové! Obchodovat s tímto světem je radost.“ zopakoval jednu ze zdvořilostních pouček z „Rady pro mezigalaktický obchod“.
Ještě stačil zahlédnout jeho neverbální reakci. Pochopil skutečné znění. Do prdele s vámi všemi.
Procházeje směrem k můstku, nikoho nepotkal. I běžnou chůzí to byla docela velká vzdálenost. V Antigue byl každičký prostor propojen s dalším, ale tady…zvuky se ztrácely v záplavě triniocelových desek a vzpěr, odpuzeny zvukotěsnými těsnami. Energetická vedení zatavená a několikanásobně zabezpečená před selháním.
Třída Starbuster už zkrátka neměla to retro kouzlo designově hnusných mnohoúhelných lodí 21. století.
Žádný krasavec ani elegán to ve srovnání s často esteticky tvarovanými křižníky nebyl, přesto šlo o velký skok, na který si vůbec nestačil zvyknout, když je na samém začátku nové cesty spolkla ta zasraná Creutzfeldtova plechovka..
Lewis Stetchkov byl v jádru mírumilovný člověk. Pokaždé jednal stejně, ať už mluvil s póvlem ve stoleté kraksně, nebo s nafrněným snobem, u něhož je vrchol kultury jachta ze zlata, a s vlastní hvězdnou bránou.
Ale co mu bylo po nějakých ideologických přestřelkách, principech svobodného vyjádřování a všeho toho ostatního bordelu? Samozřejmě doufal, že zvítězí pravda a spravedlnost, na druhou stranu nebyl blázen.
Sedět v jednom z tisíců ovládacích křesel, navádět stíhače, mecha, tank nebo proud řízených střel, a pak umřít dřív, než si to mozek v pilotním oblouzení uvědomí, to v plánu neměl.
Ještě méně toužil běhat po zamořeném světě, kde (pokud by jeho každý atom nesežehla plazmová puma) mohl čekat nanejvýš zajetí, které se i teď rovnalo…no…protože co si budeme povídat, ta problematika věci se zajetím se nezlepšila ani při mezihvězdných válkách.
S těmito příjemnými vyhlídkami zapadnul do pilotního stanoviště. Ruce položil na přední pult, a podíval se po vnitřních senzorech. Na přímá napojení s počítačem hleděl vždy se skepsí, tentokrát to bylo stejné. Přes zrakový nerv mu helma přehrála záznamy z posledního souhrnu updatů, staří dvě minuty.
Vše funkční. Bezpochyby.
Levá ruka se po dokonale hladkém šedém pultu začala posouvat dopředu. Pak dozadu.
Zadní trysky se posunuly dolů, a spolu s se sérií pomocných bočních se začaly zvedat z nakládacího portu.
Čtveřice prstů klepla o kov.
Síla inerciálních tlumičů Lucky Lucka odmrštila od planety.
Karelia počkala na Stetchovu loď, a nejen na ní – dalších pět nákladních a osobních plavidel, někdy i nepozemského a nekoloniálního typu.
Stetch ani neměl chuť se jich zeptat, jestli se také stali „dobrovolníky“.
Hyperprostorové okno, vytvořené bitevníkem, bylo dost velké i pro šestici menších, které do něj vklouzly téměř bez pomoci vlastních hypergenerátorů. Dřívější oblíbený trik černých pasažérů, toužících se proletět zadarmo třebas až do Pegasu, Idy nebo do jiného známého kouta kosmu. Jak známo, zbraně jsou v tomto „neprostoru“ i dnes většinou nefunkční a senzorové ústrojí krátkého dosahu je často neodhalilo včas.
Další konstrukční generace již měly přinejmenším účinné vybavení
Dobré věci zanikají záhy.
Stetch si s uspokojením sundal helmu. Svraštěl čelo a mnul si oba spánky. Z těch propojovačů ho odjakživa bolela hlava. Zrovna týhle výdobytky, u kterých jeho děda při jejich vynalezení jásal, by si s radostí odpustil.
Eskadry po sedmi malých strojích ve službách samarkandské planetární stráže se střední podsvětelnou rychlostí přibližovaly k zářivě žluté hvězdě, kulaté a žhnoucí, s už viditelnými majestátními erupcemi. Barvou i velikostí tak moc podobnou starému Slunci…
„…že posílaj zrovna nás, Iggy.“ zvolal vesele pilot z předního stroje „pro takový profesionály je tahle práce škoda, no ne?“ dopověděl sebevědomě, a z další stroje zaburácely smíchem.
„A to jsem požádal o přidělení na vlajkovou loď.“ řekl tázaný, pokračujíc tak v ironickém dialogu „jestli to tak půjde dál asi půjdu stěžovat přímo admirálovi, ať mě jako vezmou hned, nebo ať se mnou nepočítaj.“
Další vlny smíchu co setřel jiný, rozčilený hlas, po kterém ztichli.
„Nechte těch blbin, vy šašci! Nebo zítra doporučím vaše transféry k bojové flotile, když si toho myslíte o sobě tolik!“
Rozmrzelý postarší Samarkanďan zasune audiokrystal zpátky na své místo. Ti by vážně potřebovali proplesknout po hubách! Fláká se to tu, a místo aby byli jako pěny a děkovali, že nemusí do první linie, tak si z toho ještě dělají prču! Ti mladí vůbec neví, co je pro ně dobré.
„Pátrací uskupení, zvýšený rozsah.“ nařídil, a jeho podřízeni se poslušně rozptýlili, míříce přímo za hvězdu.
Uznával, že hledání poškozené pozorovací bóje, vytvářející díru ve výstražné síti proti slunečním erupcím nezní jako vzrušující mise, přesto jí považoval za stejně důležitou, jako kdyby skutečně letěli do války. I tohle musel zkrátka někdo dělat.
Ještě neměl tušení, jak velkou má pravdu.
Podle protokolů by se měli kolem hvězdy proplazit až k místu hledání, k tomu je nechtěl nutit, tak dal povolení zapojit nadsvětelné generátory. Na krátkou vzdálenost umožňovaly spolehlivé zrychlení na těsně nadsvětelnou rychlost. Tak ať se kluci trochu pobaví…
Většina v duchu nebo i doopravdy zajásala. Opřít se o gravitaci hvězdy, a pak svištět…něco, co nutně musí zažít každý, kdo má jen trochu odvážného ducha.
Několik desítek pseudokomet rychlejších než světlo opsalo široký oblouk, a octli se na místě určení.
Veliteli mise se úplně zastavil dech.
Pomohl jim vletět do pekla. A tentokrát nešlo o přenesenou frázi
Ošklivé hranaté trupy ověšené zbraněmi šířily smrt a zkázu do téměř bezbranného protivníka, obklopeného neskutečnou přesilou, početní i technologickou.
Byli by zničení ihned, kdyby admirál Darlan nerozestavěl stihací patroly na okraj těch části hvězdy, poskytujících ochranu před senzory dalekého dosahu. Před těmi je gravitace hvězdy chránila dostatečně.
Těsně před letem byl informován o infiltraci a je vysoké nebezpečí prozrazení, přesto trval na provedení zásahu, který považoval za chirurgický řez na těle lidské rasy.
Překvapení Samarkanďané, potomci prvních slovansko-asijských kolonizátorů chtěli dát na na útěk. Nadsvětelné motory potřebovaly celé minuty na nové spuštění.
„Odkud se berou ty svině!“ křik a neovladatelný stroj narazil do bitevní lodi
„Je jich strašně moc! To nezvládnem!“ ozvalo se z jiného
„Musíme je nějak…“ trojitý proud fialových dronů ho umlčel
„Jestli se jediný vzkaz z těch skořápek dostane ven…“ procedil Darlan skrz zuby, a vyhodil z místa hlavního střelce, propojeného s primárními systémy.
Rozhraní se spojilo s běžným spánkovým čipem a admirál cítil proud informací tekoucí skrze mozkové závity proti jeho vůli. Lodní počítač tak pokaždé šetřil kapacitu vlastní paměti na úkor pilota.
Důležité bylo nemyslet na nic jiného, kromě funkcí zařízení. Operační systém pak mohl považovat vzpomínku na zahradu u vily jako příkaz k útoku vesmír -povrch. Darlan přenastavil podsvětelné trysky, aby křižník zamířil do chaotického shluku bojujících, a zvýšil rozsah generátorů štítů.
Ty, co nezničilo škrtnutí o ně, přiletěly přímo pod hlavně dalších dvaceti válečných kolosů. Ani rychlé samarkandské stroje se nemohly vyhýbat věčně proudům naváděných střel a průbojných paprsků.
„Musíme varovat…!“ velitel nedokončil, protože mo zasáhla trojice modrobílých paprsků.
Zemřel s nejhorší možnou poslední myšlenkou. Tou o napadení jeho světa, co nedokázal varovat, tou o nemožností ochránit své lidi a v neposlední řadě - pravděpodobně nikdo a nic nezabrání porážce.
Zbytek se snažil uniknout na vlastní pěst, ale opustit tuto stranu hvězdy se ukázalo být nemožné. Obklopila je další přesila, ničíc i ty nejmenší trosky, co by je mohly odhalit.
Admirál Darlan s úsměvem na rtech pozoroval likvidaci posledního hlídkového člunu. Do devadesáti minut tu budou přítomny tři flotily v plných počtech.
Do dvou hodin by neměli poslat nikoho pátrat po zmizelých. To bohatě stačí…
Bezmyšlenkovitě se procházel opuštěnými sekcemi svého obtížně nabytého Lucky Lucka. Stal se vším co měl, ne tolik jako pro Diega a Karen. Ti by byli schopní začít odznova. On ne. I v tom největším srabu se vždy vzpamatoval při vzpomínce na svůj životní sen – nemuset se s ničím špinit, a tím nemyslel jen věci co byly špinavé doslova.
Měl být základem jeho nového života. První, pak i druhá loď, a další a další postupem času a podle úspěchů podnikání, nemuset se zajímat o pochybné zakázky a vědět, že člověk dostane vždy zaplaceno podle dohody.
Vézt náklady zazobanců i samotné zazobance po všech galaxiích, a častěji slyšet pane od jiných, než obráceně.
Mít jistotu až do důchodu, který si naplánoval někdy po pětaosmdesátých narozeninách. Měl na to pořád padesát let čas, ano, ale když se to tak vezme, někdy na spokojený život nestačí ani dve stě let.
Byl opravdu tak náročný? Byla to moc velká životní potřeba, aby si jí nebyl schopen vyplnit? A teď se v něm ubíjel tento sen s pocitem povinnosti k věcem, před nimiž hodlal utéct. Ne ze strachu o sebe, nýbrž ze strachu o ztrátu vlastních představ vesmíru, v nichž měl jasno od svých patnácti. Ta nejistota dřívě přesně naplánované budoucnosti mu vadila víc než cokoli.
Nechodil, ale ploužil se po zadní sekci vedoucí do strojovny hyperpohonu. Pohonná jádra svítící proměnlivými světlými barvami na něj měly odjakživa uklidňující vliv. Síla schopná sloužit i ničit, tedy stejná jako oheň. Dobrý sluha, ale zlý pán.
Od toho rozhovoru s komodorem si připadal jako největší idiot v galaxii. Rád si hrál na frajera nad věcí (ostatně, patřilo to k práci), znal známý vesmír jako své boty, ale nikdy si nepřipouštěl, že ho něco umí tak sebrat.
Ani si nevšiml, že někdo stojí za ním.
„Poslali nám souřadnice kosmoportu, kde máme vyložit…zboží. Za hodinu tam máme přistát.“ špitla Karen
„Beru na vědomí. Ještě nějaký vzkaz pro kapitána?“ z poslední věty čpěla vlna ironie.
„Nic…nic nálehavého…jen…že Diego šel opravovat vývody plazmy na přídi.“ řekla ještě tišeji
„Fajn. Já se tady ještě tak trochu vynadívám. Nebo nemáš nic na práci?“ zvolal, a konečně se na ní podíval. Lhal by, pokud by tvrdil, že jí už takhle někdy viděl. Byla smrtelně bledá, a ošívala se. Očividně je na zhroucení.
„No ták….to bude všecko dobrý. Dostanem se z toho, jako ze všeho. Uvidíš.“ řekl jí, snažíce se o starostlivý výraz. Vzhledem k tomu, jak moc měl sucho v puse a ještě před minutou vypadal jako reklama na šílenství, byl od toho dost daleko.
„Když já…já chci pryč. Nechci umřít.“ řekla prostě a v mihotavém světle plazmy se zaleskly slzy
Tohle už určitě nemohlo být pro Stetche větším překvapením. Jenže…jakmile se zamyslel, tak pokaždé byl v největším ohrožení Diego. Nebo on. Nebo oba. Karen spíš byla coby podpůrná síla, stejně jako naposledy v Riu.
Nevěděl co jí říct. Na proslovy hrdinů z románů nikdy neměl, tak jí jen přátelsky, instinktivně objal. Univezální citové gesto, na některých prudérnějších světech jako je Orbána, dokonce zakázané.
Objal jí a nechal , ať se vybrečí. Na ženskou měla tvrdou vůli, co přesto měla nějakou hranici výdrže. Její musela vyletět dávno nad stupnici zhroucení, kdyby tedy nějaká existovala.
Jaké to asi bude, až se dostanou, náhodou, nebo i vlastním přičiněním do skutečné bitvy? Je to snad jejich nepochopitelná skupinová hysterie, protože se neumí srovnat s hotovou věcí?
Najednou odtrhla hlavu od jeho hrudi.
Cítil na sobě vyčítavý, prosebný, vděčný…krucinál, jak se to ona na něj dívá?
Rozevřel rty, aby ze sebe vydal jistě přiblblou otázku (v návaznosti s tím, co mu právě nedocházelo, že se děje) a Karen ho živelně a bez rozpaků políbila.
Nebyl si jistý, jak se dostali ke stěně na protější straně generátorové místnosti
Hladově přijímal příchozí pocity, příjemnou vůni jejích rudých vlasů, chuť těla, veškeré doteky. Bylo to dávno, kdy tak lačně vnímal řeč tělesných pudů. Hodně dávno.
Pak se oba propadli do hlubin oboustranně prováděných rozkoší, a přestali přemýšlet úplně. Rozum, jež je trýznil, zatlačili až kdesi do rohu.
Admirál Darlan se bez ohledu na rozječený alarm podívá na hodinky. Ručně dělané hodinky s miniaturním neutrino-naquadahovým článkem, s jasně vyraženým rokem výroby 2040. Rodinné dědictví. Studené oči pozorovaly s nesmírným zaujetím neúnavně pracující vteřinovku.
O tohle tu vě skutečnosti šlo. V sázce bylo zachování celého dědictví Antiků, dědictví Země, domova všech lidí.
Tihle si to, zdá se, neuvědomovali.
Vztáhli na ní ruce, a odvážili se jí vydírat. Podle nich neměla právo uplatňovat jen proto, že si po pár generacích osadníci řeknou, že je jim všechno málo, a Země, jejich domovina, co jim byla matkou i otcem, se k nim údajně obracela zády.
Blázni.
Vlastizrádcové.
Jeden každý z nich.
Ten starý blázen Malcolm udělal chybu, když zpochybňoval jeho čest před zraky celé lidské rasy.
„Je čas!“ zahalekal, zapomínaje na svůj obvyklý přísně kontrolovaný hlas, a podruhé za den se ujal systémů řízení palby. Bude to bitva, jako za starých časů. Vojevůdcové museli být vždy v první řadě, aby si mohli vážit sami sebe. Příklad vhodný k následování.
Na dvě stovky bitevních lodí, křižníků, nosičů bombardérů a tisícové roje hbitých jednomístných stíhačů opustily svůj úkryt za místním sluncem a zamířily přímo k jediné obyvatelné planetě soustavy Sarmatia.
Orbitální zbraňové systémy a Karanovova flotila k nim propluly čelem, odhodlány bránit tento svět.