Náš Domov - 1. Pol. 4. Kapitoly
Náš Domov - Kapitola 4. - Život v nekonečnosti
Mnoho let staré omlácené zdi, z níž odprýskávala kdysi pro zlepšení estetiky vynikající nanitová barva, nepoutaly pozornost svým pestrobarevně se měnícím koloritem už několik desítek let.
Automaticky nastavitelný gauč s mnoha upgrady, standardní lodní palanda, a velký emitor holovize.
Majitel kajuty, kapitán hvězdné lodě Antigua, jak jí sám kdysi nazval po baru, v němž zapadl, když ho vyrazili z flotily za, jak to sám nazval, „vopičárny“.
I řev je obvyklým dějem, se kterým se zde dá setkat. Dnešními protagonisty není nespokojený zadavatel zakázky, ale první důstojník a jeho kapitán, kteří by se u tohoto druhu titulování rozesmáli
„Ty si snad myslíš že jsem úplný vůl! Jasně, že jsem naše prachy nenechal v jedný bance!“ rozčiluje se Stetch. Vždycky považoval svého prvního důstojníka za bystrého chlapa, ale ten ho teď zavaluje výčitkama a nadávkama. Fňuká jak nějaká hysterická panna…
„Jo, to je výborný! Takže si pro jistotu naše společný prachy strčil na Samarkand, New Detroit a tomu zkurvenými lichváři na Zemi, co na každýho kouká stylem oškubu tě debile!“
To Stetche pobavilo.
„Trochu se mírni, Diego. Hele, možná je Simon prevít, ale vydělává slušně, a jen s 30% úroky. Pamatuješ na toho Araba, co ho chtěl oddělat? Jen se mu podíval do očí, a schytal mezi ně. U něj jsou naše prachy v bezpečí.“
Diego se tvářil čím dál víc ustaraněji. To na něj nesedělo. Stetch musel pár vteřin zapřemýšlet, co v tom může vězet. Tušil to.
Člověče, tak u tebe jde o pouhý výčitky svědomí…
„Neměj obavy,“ řekne Stetch mírněji „nějakou rezervu jsem schoval na lodi, a jakmile střelíme bokem ty nesmysly z nákladovýho prostoru, jsme za vodou. A po válce zbyde spousta poškozených lodí za pakatel. Pohoda.“
„Rád bych tomu věřil,“ zhroutí se první důstojník, a sedne na postel „kdyby to tak bylo aspoň pozdějc…“
Nedokončená věta započala hezky trapnou chvilku ticha.
„Raději zapnu zprávy. Třeba válka skončila a nemusím poslouchát ty tvoje kydy.“ ukončí ticho Stetch odevzdaným výrazem i tónem v hlase.
Cosi pod nimi zaskřípe. Podle zvuku chvějící se traverza.
No fajn, snad to s tou úsporou financí přeháněli. On teda určitě, protože snil o obří trajleru s posádkou třiceti lidí ve vyžehlených uniformách, co by mu říkali jen Ano, pane, ne, pane!
Karen, jak věděl každý, kromě ní, podstupovala ty zasebevraždící lety jen pro vilu s bazénem někde na výletním světě u Jádra, kde by jí podstrojovali svalnatí Jaffové.
Hrála si na ženskou, co je tvrdá jak hřebík z rakve, ale i Diego už jí prohlédl – má ráda pohodlí.
A co ten…zas tolik toho nenažvaní, to je pravda.
Osobně si tipuju rychlou jachtu s neutrono-intovým hypermotorem a taky tučné konto, následujíc bohémský život po galaxiích…
Heh, vůbec nejsme nároční, pomyslí si.
Jeho společník ve stejné místnosti nechápe, co je mu tak k smíchu.
Emitor obrazu zablikal. Svá nejlepší léta měl už dávno za sebou, ale jeho rotující krystal pro zobrazování v prostoru obvykle fungoval. Jen jednou téměř shořel, když Diego přivedl šest „společnic“ i s jejich „zaměstnavatelem“ a trval na tom, že všichni musí společně zapařit.
A samozřejmě, že právě jeho napadlo udělat z holoobzrazu světelnou show tak, že vrazil šroubovák vespod do rozvodů.
Kdyby tak Antikové tušili, co s každou technologií budou provádět jejich rozverní potomci.
Obraz, u nějž by se z duhových světel epileptik zvrátil na zem v záchvatech, se změnil na vyblitě zelenou, než se konečně proměnil na vyhovující koukatelnou věc.
„…čné až ohromující. Je strašné se na vlastní oči přesvědčovat, že lidstvo se ani po osvobození galaxií od agresivních ras a ideologií nedokázalo vypořádat se svým krvavým dědictvím. Zde, vážení diváci, vidíte vy i já důsledky selhání dvou stovek let snah. Skutečně to stálo vládě UNE za to, provést preventivní útoky, místo aby šli příkladem, a zůstali na Zemi u jednacího stolu? Greg Burdette, dříve zpravodaj UNN, dnes přispívající do subnetové televize Free Space.“
Byl oblíbený proto, že říkal vždy syrovou pravdu nebo trefováním do jedné z tisíce více méně tupých celebrit.
„Terrani nějak ztrácej.“ podotkne Diego se založenýma rukama, ležérně se opírající o hranu kovové zdi.
Stetch se akorát ledabyle ušklíbne.
„Pro nás má teďka spíš prioritu, jak kurva seženeme kupce na tuny těch svinstev vzadu – na Terře se všechno konfiskuje nebo dává pod zámek. Takhle tu zhnijem…“
„Trochu pozitivního myšlení, krucinál! Poslední hyperbrána nás vyplivne u Orbány, to by šlo, ne? Sice jsou to stejní sráči, ale nemění názory ze dne na den…“
„Toho se právě bojim. Kdyby planety měly prdele, tak v té pozemské jsou zavrtaní nejhloub. Jestli budou zabavovat a přeuctivě s poklonami Terranům předávat „podezřelé“, tak…“
„Budem v hajzlu. Fajn. Námitky jsem si s díky vyslechl, když budeš tak laskav mrkni do spodní sekce, nechci aby se zhroutila a skončil jsem ve vesmíru ve slipech…“
Orbánská hyperbrána otevřela průchod z jiné, na lokacích 857812/56 a 78R. Tyto nic neříkající údaje si čte jak místní úředník na orbitální stanici, tak i vojenský štáb. Poslední šarvátka mezi vzbouřenými koloniálními silami a UNE, tedy Spojenými Národy Země, se odehrála jen 10 světelných let od nejbližší orbánské základny.
Žádnou obyčejnou loď podle nových nařízení nenechají jen tak přistát.
Ani tahle není výjimkou.
Úředník až znuděně odešle zprávu posádce této civilní lodi jménem…helemese…Antigua. Dozajista jedni z galaktických pánů, pomyslí si kysele. Takhle někdy počastovávají lidé z jiných planet pozemšťany. Častokrát k tomu mají pádné důvody.
Kromě nich nemůže žádná jiná civilizace tak rychle expandovat jak by chtěla. Zatímco zadá příkazy na modře prosvícené konzoli, uvažuje, jestli je možný, že archonský sněm nakonec uzavře hranice soustavy.
Tento tok myšlenek je přerušen vpravdě rozhořčenou reakce nově příchozích. Dožadují se dialogu s obchodním cechem, spravujícím místní komunikace, od lesních cestiček, po každou ze čtyř orbánských hyperbran a hvězdných bran.
Mávnutím ruky otevře kanál. Mohlo by být ajímavé poslechnout si novou sérii jadrných výrazů v jednom z terranských jazyků.
Obsah sdělení jako by oficiálně opravňoval každého přepravce použít vulgarismy. A když ne to, tak zjištění, že jsou na ně zaměřeny zbraně planetární obrany.
„Stanovisko Orbánského úřadu pro věci zahraničně-politické, platné od 16. měsíce roku 556 s dobou trvání naneurčito, zní takto:
1. Ve vnitřním konfliktu UNE proti místním vzbouřencům zachová Orbána platnost smluv s vládou na Zemi, a bude respektovat její nařízení týkajících se neválečných záležitostí, tedy těch, co nesouvisí s přímým válečným úsilím.
2. Každý přepravní celek označený jako nezakonný podle rozhodnutí pozemských úřadů bude zabaven a těmto ůřadům také nahlášen. Tento bod se automaticky vztahuje na plavidla s imatrikulací jinou, než patřící do přístavu ve Sluneční soustavě (Země, Mars…apod.)
3. Přepravní celek civilní povahy, s řádně nahlášenou polohou domovskému přístavu ve Sluneční soustavě, má povoleno pouze 36 hodin (místního času) k doplnění paliva, k opravám či výkladce zboží. Lhůta není žádným způsobem prodloužitelná.
4. Pohyb osob z přepravních mechanismů, jimž bylo přistání, mají nařízeno pohybovat se pouze uvnitř přístavu. Jakékoli nedodržení tohoto nařízení se bude považovat za nezákonné vniknutí, a viníci budou potrestáni nejdelším možným trestem, čímž je 20 let na měsíci u plynového obra (poslední planeta soustavy).
5. Hvězdná brána je nyní pro běžný provoz zcela uzavřena.
6. Použití hyperbran v majetku Orbánského státu je zpoplatněno nejen běžnou cenou, ale i přiražkou 250%.
7. Celní správa je oprávněna proskenovat i fyzicky prohledat jakýkoli přepravní prostředek.
Prosíme o pochopení a doufáme, že toto rozhodnutí nenaruší vřelé diplomatické a ekonomické vazby jak se Zemí a jejími koloniemi, tak i s dalšími světy.“
„Boha jeho to jsou….to si z nás snad dělají prdel.“ řekl si pro sebe Stetch. Byl rád, že na můstku jedná vždy sám. Peprné nadávky na adresu úředníkovy rodiny, jak to dělá zcela nediplomatický hispánec z posádky, by se absolutně nehodily…
Tihle lidi snad předky z Terry neměli. Hebridenci jsou drzí a sebevědomí až do okamžiku, kdy je za třetí hyperbránou od jejich světa flotila UNE vyvede z omylu, a eskortováni jsou naopak oni.
Vyvázli, tak zkusili štěstí u dalších. Vybrali pragmatické Orbánce, a Stetch začínal opravdu litovat, že to nezkusili jinde.
Třeba Langara, kde je vláda k občanům UNE tisícinásobně shovívavější, než k vlastním lidem. Ale taky se to tam prohýbá šťouraly, agenty a terránskými vojáky, mnohem méně ukáznění, protože ví, že tam se jim nic nestane.
Stále s navigační helmou na hlavě vyťuká povely pro navedení Antiguy na orbitu. Ti hajzlíci by je sundali, kdyby dělali hlouposti, tím si byl jistý.
Už jednou na Galaře jim už svištěly ionty okolo trupu, a to jenom kvůli podezření na pašování. Tihle připosraní nervózové se třesou, abychom je při našem válčení nerozmáčkli jako brouka, přemýšlí, a to pomyšlení ho donutí k potměšilému úšklebku.
„Hned chci mluvit s tím, kdo to tady má na starost, a když říkám hned, tak hned!“ vyštěkne arogantně do problikávajícího pultu před sebou. Jeho běžná taktika. Většinou mu vyjde.
„Je mi líto, ale z rozhodnutí kontrolního výboru budou všechna cizí civilní plavidla jak proskenována, tak fyzicky prohledána, jestli nejsou přepravovány jiné osoby nebo potenciálně nepovolené předměty…“
Potenciálně nepovolené? Ty tedy perlíš, byrokratický zmetku. Terránští byrokrati – hadry vedle toho.
Ze začátku formální řeči se zvrhly na citaci všech upravených paragrafů do poslední tečky.
Mluvil a mluvil. Zdálo by se, že mluvit nepřestane. Kéž by šlo o tak pokrokovou kulturu, aby poslali zprávu s celým zněním, projede se to během minuty očima, a bývá klid.
Z nepochopitelného důvodu tenhle šašek praktikoval nudné řečnění.
On snad bude ty na hlavu postavené směrnice žvanit do skonání světa.
„…pochopitelně dovoz zvířat, nepatřící do původní fauny, musí být prověřená pozemským i orbánským zvěrolékařem a s tím spojenými…“
„A dost!“ zařve ještě arogantněji. Tady si bude muset vyřvat hlasivky a udělat ze sebe naprostou svini, jinak promrhají i ty drahocenné povolené hodiny. Nemluvě o tom, že tady jsou hodiny o třetinu kratší, mají tedy jen jeden jediný terránský den.
„Chci na konzulátu podat oficiální protest proti bezdůvodnému zadržování mé lodě, a aby vaše hlídkové čluny okamžitě přestaly se zaměřováním našeho hyperpohonu!“
Muž na druhé straně subprostorového spojení si upraví límeček obleku, a poněkud dotčeně zareaguje -
„Pane, ve vší slušnosti, zde není opravdu prostor pro subjektivní…“
„Fakta jsou taková, že vzdor vaším vlastním regulím a předpisům mi zabraňujete využít práva k zakotvení na oněch pár mizerných hodin. A to mě osobně zavání šikanou bezúhonného občana UNE. Pokud se zdržíme na povrchu, a dojde k zatčením, jako prvního uvedu vás, protože jste mi neumožnil okamžité a hladké přistání. Rozumíme si, pane celní správo?“
„Vyprošuji si takové chování, pane…Stetchkove! Osočujete mě snad z protiprávního jednání?“
„Jsem rád, že si konečně rozumíme. Mám setrvat na orbitě, a podat žalobu, nebo se tu přestaneme handrkovat o slovíčka a bezvýznamné úřední prověrky?“
Orbánce jeho řeč mírně zneklidněla. Pohybem prstu po pultu ukončil videorozhovor a zaslal pozemské lodě přístupové kódy, co je opravňují k onomu krátkodobému pobytu na Orbáně.
Po přistání opustí Stetch můstek, a dá vědět ostatním společníkům, jak je to s pohybem nebo spíš nepohybem venku. Setkal se s očekávaným výsledkem.
Karen si šla zapálit cigaretu a Diego nejdřív zaláteřil, vytáhl ze sebe pár peprných nadávek, že by ho Orbánci na místě zastřelili za urážku celé planety a civilizace a pak se šel opít.
Bohužel mu musel připomenout, že hyperpohon musí mít jakous takous funkčnost, tak ať se nejdřív podívá na něj a pak si může vychlastat třeba sud langaranského rumu…
„Ten jsme přece vypili už před dvěma týdny, nepamatuješ?“
„Sám sis odpověděl. Nepamatuju.“ zašklebí se, a na znamení odchodu mu odmávne parodii na salutování, jak má ve zvyku.
Musí vymyslet co dál. Moc toho skutečně na vybranou nebude.
Sedl si do křesla, jehož umělá inteligence mu začala vibrací napravovat z těch všech cest zdrchanou páteř, a otevřel si láhev šampaňského. Pravého francouzského, žádný replikovaný shit.
Byl toho názoru, že plánovaní na takovéto úrovní si žádá nějakou úroveň. Nebo se luxusně opít, když nic jiného.
Terra. Návrat na Zemi, odkud jsem se teprve vrátil, a kde musí probíhat šílenství. Podle SubNetu to tam není tak strašný, ale zas tak dobrý taky ne. Stanné právo je tam co chvíli naordinované kvůli demonstracím a jiným nepokojům.
Je tam jistá šance prodat zboží, třebas i pod cenou. Polovinu aktiv má Simon. Ne, ať si myslí Diego cokoliv, ten by je nikdy nezradil. Ani když z Terry pašovali sérií hackovacích klínů, co si objednaly newdetroitské kartely, tak je neudal, přestože by se mu to vyplatilo bez rizika.
Upil trochu šampaňského z láhve. Uslyšel pod sebou rány kladivem a ustavičné klení. Pak zvuk laserové svářečky. Jen aby v tom návalu neuřezal nosný pilíř. Jiných katastrof je dostatek.
Malá filtrační přepážka se otevře, a z ní vyjede malý umolousaný robot. Pípavě sdělí, že prostor je potřeba zbavit nečistot, a první se vrhne na stěny, po kterých jezdí odshora dolů, jako při tapetování ve tsrém stylu.
Obyvatel kajuty ho sotva vnímá.
Ta radostná zpráva, že po naší slavné drahé oklice hyperbranami se přece jen vrátíme na Terru, je asi sotva potěší.
Pouhých pár hodin letu hyperbránami proběhly hladce. Odevzdaně se u poslední, Lunární, osobně legitimoval důstojníku UNE, zatímco jeho muži ručními skenery prohledávali prostory do posledního mikrometru, a nevynechávajíc jediný detail.
Jen o vlas prošly trestní rejstříky a povinné lodní deníky. Vše v pořádku, jak potměšile prohlásil i onen major, zasalutoval a odešel.
Z hyperbrány vystoupil napolo zničený torpédoborec UNE třídy Vikrant. Než senzory Antiguy vypověděly službu kvůli záměrnému rušení prostoru, viděl Stetch ty strašná poškození z boje. Jestli tam vůbec někdo přežil, tak musí mít hrůzou bílé vlasy.
Mezi Měsícem a Zemí bylo zjevně vybudováno pásmo neviditelných min a dozorčích satelitů. A celé toto pásmo zářilo stříbrnými trupy křižníků, z nichž každý jeden by zničil dvacet civilních kocábek během vteřin. Odpálení všech dronů z jediného by zmasakroval všechny civilní plavidla u modré planety, jak se jí pořád poeticky říkalo.
Míst k přistání se kupodivu nacházelo více než dost. Vládní rádiová i subprostorová komunikace a vcelku obstojně zvládaly přívaly nečekaných návštěvníků. Uprchlíků z planet i zajatých „rebelů a renegátů“.
Prozřetelně si nejdřív zjistil, kde se zdržuje starý známý lichvář. A tam také zakotvili
Pro Simona Darlana, lichváře a překupníka neexistuje jediná věc ve vesmíru, co by ho dokázala překvapit. Patřilo to k jeho povolání. Ani nepovytáhl obočí ve chvíli, kdy mu neidentifikovatelný člověk položil na stůl krabici armádních bezpečnostních čipů do zbraní a vozidel, stejně jako v den, kdy k němu přišel hledaný člověk ozářený naquadrií s žádostí o antiradiční hypospreje, na které je jinak uvalen státní dozor.
Pokud náhodou seděl v místnosti kryté modrou energetickou bariérou a mřížemi z trinia, a provrtával po pohledem vládou placený telepat, nikdy si nevzpomněl na postavu ani vzhled či hlas člověka. Jak jim pokaždé říkával, vadný kognitivní implantát zabraňuje očím poslat informaci do dlouhodobé paměti. Ta skutečnost, že ho může vypínat a zapínat kdykoli se mu to hodí, už měl schované hluboko v mysli.
A kdyby na něj poslali víc telepatů, stejně by ho tím zabili, takže by nezjistili nic kromě toho vypínání.
Nezbytná polovina cigarety v koutku úst, tmavé brýle s ne zrovna legálními skenery, a přenosná kancelář v kufříku, spojeným s rukou elegantním jaffským náramkem.
I teď ve svém obvyklém vzhledu sedí v boxu v jednom z klubů na londýnské periférii a naslouchá žádosti starého přítele. Je rád, když ho považují za přítele. Je však natolik taktní, že nikdy nikoho z tohoto omylu nevyvede. Jen by to uškodilo obchodním vztahům.
A člověka, co sedí naproti němu, má opravdu docela rád, než aby ho zklamal. Jeden z těch čestných a jen příložitostných zločinců.
„Vaše peníze jsou u mě v bezpečí jako v trezoru. Momentálně jsou opravdu v trezoru.“ řekne tiše, protože vždy mluvil jen tiše. I to patřilo k povolání.
„No snad ti je…“ začal Stetch, zhrozený, že mu na jeho kšefty snad skutečně udělali razie
„Buďte v klidu. Jakmile jsi odjel, a začala hořet půda pod nohama, vrazil jsem peníze do spousty věcí, u nichž pozdějším prodejem budu mít jen minimální ztráty. A mně ses nejednou zmínil, že toužíte po nové lodi…“
„Ty jsi…“
„Ano, já jsem za tvoje peníze koupil transportní loď. Pro konkrétnost jde o třídu Starbuster, a pro ještě větší konkrétnost je zabavena ve vládním depu v Riu de Janeiro. S hanbou přiznávám, že jsem nečekal až takové znárodňovací praktiky a věřil, že Une rozdrtí vzbouřence za pár dní.“
Stetch do sebe hodí velkou whisku, a znovu pocítí nutkání se ožrat. Diegovo lamentování bude nic proti tomu, k čemu se schyluje u něj.
„Přirozeně, že není nemožné jí získat.“ řekne tiše, bez změny intonace v hlase, a neslyšně vedle něj položí tři věci, jedna nezákonnější než druhá.
Sada hackovacích klínů, univerzální armádní čip s legální identifikací, použitelný na čemkoli, od dvoumístného vznášedla po torpédoborec, a vojenská letenka scram-jetem do Ria. Na zítřejší dopoledne.
„Nejste jediní. Svým slibům vždy dostojím, jak to jen jde. Dokud neskončí válka, nehledejte mě.“
Vstane, a potřese si s ním rukou. Stetch je tak zmatený, že ze sebe nevypraví jediné slovo, a Simon Darlan zmizí někde ve davu návštěvníků lokálu.