Náš Domov - 1. Pol. 2. Kapitoly
Náš Domov - Kapitola 2. – Pravdy
Nad překrásným modrozeleným tělesem kmitají stovky malých bodů. A nejen satelitů.
Zadržené civilní lodě, kroužící v houfech na jednom místě u malého měsíce, jsou obklopeny všemožnými místními ozbrojenými plavidly.
Transportní loď Orbitální Stráže se připojil k lodi Transworlds nad Prometheanem. Stejně činily i ostatní plavidla toho samého typu, používaném pro přepravu zatčených.
Trochu starobyle působící stejnokroj posádky vzbuzoval zasloužený respekt.
Jeden z nich zůstal v lodi OS, a osobně nařídil vypnout motory a nechat zapnuté pouze a jedině podporu života a protiasteroidovou clonu.
Na malinké úlomky vynikající, proti útoku – jako by tam nebyl.
Prometheanec v hodnosti kapitána kontroluje doklady. Zastaví se u Franka. Ptá se ho, jak dlouho bude tento stav trvat.
„Prozatím budou občané Terry drženi na tomto shromaždišti. Pak se rozhodne, zda-li budete deportováni některou z bran.“ odpoví mu odměřeně
„Země.“ opraví ho, ale důstojník se to rozhodne přeslechnout. Zvukový tón, přijetí a čtení zprávy ze cyberbrýlí ho zaměstná na dost dlouho, a pak se otočí k jinému cestujícímu.
K tomu, kdo se představil jako Lewis Stetchkov.
Proskenuje jeho ID kartu dlaňovým skenerem, a čte údaje promítáné do očí.
„Stálé bydliště na New Californii, narozen na Samarkandu – tak vás vítáme, škoda, že za těchto okolností.“ doplní úslužně, a pokyne mu, že má jít k přechodové komoře.
Přece jen ještě natáhne ruku k onomu Terránci, a popřeje mu hodně štěstí. Ve vládách byli odjakživa hovada, za které lidi nemůžou.
„Vám také. Jako akční zakončení dovolené to přeci není k zahození.“ snaží se Frank zlehčit situaci
„Tak nějak..“ řekne Lewis a protáhne se skrze komoru až do člunu Stráže, kde už sedí sedm lidí z různých kolonií. Moc jich v lodi nebylo, většinou to byli právě Terránci, cestující za prací nebo za zabávou.
„Smím se zeptat, odkud dostáváte rozkazy, ať jsem v obraze?“ zeptá se přímo pilota, na kterého jde vidět přes čirou energoclonu mezi kabinou a zadními prostory.
Ten, zapasovaný v kulatém ovládacím křesle reaguje tak, že svým nedobrovolným cestujícím rozešle lakonické údaje o hlasování místního parlamentu o vyhlášení nezávislosti. Tři čtvrtiny odhlasovaly odtržení od UNE. Ještě drtivěji dopadlo hlasování na Samarkandu, kde žijí převážně potomci Slovanů a středoasijců. Celých 189 hlasů proti 6 nesouhlasným.
Kolonie New California a Duang Khan svolávají mimořádná zasedání vlády.
Země by to samozřejmě musela potvrdit. V Ústavě z roku 2158 je psáno, že v kolonii musí dojít k demokratickému hlasování, a Země má právo veta. Pojistka pro případ vměšování Aschenů, či Jaffů. Stále nezlikvidovaná Goa'uldská rasa o sobě čas od času dávala vědět teroristickým útokem či vytváření struktur celogalaktických mafií, a nikdy se je nepodařilo do jednoho eliminovat.
To vše zaznělo ve zprávě, vytvořené pilotem pro nyní naloděné osoby. Nedostal žádných direktiv od velení, tak jim tam namíchal jen tolik, aby byli v obraze.
Až budou dole, tak je to do hodiny vyřídí, že buď odletí až do Pegasu, nebo se rovnou zapíšou jako dobrovolníci.
Pilotovi, mírný, hubený chlap ve středních letech, to bylo všechno jedno.
Práce jako každá jiná.
Určí koordináty sestupu, a člun klesá až k hlavnímu městu.
Boha jeho, ti v tom mají bordel, pomyslí si, sledujíc mapu před sebou, kde se bez ladu a skladu míchají a mačkají pohyblivé body, vznášedla, vojenské i civilní plavidla.
Volové. Zase musím přistát, kde je volno.
A pak, že to není žádná blbá revoluce. Každý si dělá co chce, brzy se bude střílet. Ne, to už taky. Na SubComu si letmo všiml, že na Samarkandu už třem kapitánům nedošla vážnost toho, co se děje, a zkusili přistát, aniž by se s někým bavili. Kruci, snad se nic takového nestane tady.
„Stráž 526-874. Žádám o přistání na pomocné dráze v centru Balticu, pozice X69 Y142.“
„Povoleno, 526-874. Časové rozmezí 125 sekund.“
Musím si pohnout, uvědomí si pilot. Jen dvě minuty mezi přistáním a vzletem.
„Připravte se k okamžitému opuštění lodi. Přistáváme.“ řekne lidem vzadu
„Už bylo načase.“ zabručí Lewis. Předchozí vztek na Zemi, na Terru, se už vytrácel od chvíle, co na linkovou loď vešel důstojník od Stráže. Až moc měnil místa a světy, že by si vypěstoval nějakou averzi proti jiné kultuře. Mohl by o sobě říct, že je tolerantní kosmopolita.
Teď je rozčilený právě kvůli tomu, že se nechal unést. Blbec úředník zavinil, že při události zemřeli nevinní lidé. Neozbrojená demonstrace, a ničení nákladů jejich vlastních potravin na protest kvůli clu a spotřebním daním, uvalené na kolonie.
V demokratickém státe se takové věci přece nemůžou dít. Snad se ten biolog dostane hned domů. Nic bych nedal za to, že až se to na Terře provalí, tak tam bude padat hodně hlav.
Ranní svit prochází přistávající lodí, i všemi budovami mezi ní. Baltic jako na dlani.
Po výstupu z lodi měl už na jazyku sto nadávek, že ho znovu chtějí legitimovat. Odjakživa měl odpor k tomu, že ho prověřují jako malého parchanta, co si chce koupit bouchací kuličky v obchodě.
Už jednou si poležel ve vězeňské kryostázi, protože svůj nesouhlas s úředním aparátem vyjádřil ranou do zubů.
„V pořádku, pane. Ať v našem městě dobře pořídíte.“
Souhlasně se na celníka usmál, a vydal se pěšky do města. Samosprávy kolonií upřednostňovaly lepší kontrolu příchozích a odchozích transportů, budiž, ale taková paranoia…
V době mezigalaktické krize se to znásobilo, jak tak viděl.
Člun Stráže odlétá, a přistává další, pro změnu jakási luxusní jachta. Beztak s nejmenovaným hlavounem na palubě. No už raději půjdu dál.
Postojí chvíli u zastávky městské nadzemní dráhy, než přijede další spoj do přístavu.
Ulice Balticu se černaly lidmi jen u obřích billboardů, vysílajících zprávy všech důležitých stanic. Mnozí čekající na té samé zastávce mělo zaplé některé ze subprostorových rádií, a sledovali poslední zprávy a komentáře. Pro ty méně zapálené jednotlivce, co si akorát chtěli zkrátit čekání, se stály nabízely možnosti dívat se třeba na sport.
Jiní zase dávali přednost vlastním očím, a tak se na chvíli zastavovali u zmiňovaných billboardů, z nichž jeden byl právě u této zastávky.
I Lewise Stetchkova zajímaly poslední události, co se zatím nijak hluboce neprojevily do života na Prometheanu. Ano, všude vidí po zuby ozbrojené jednotky domobrany, ale zatím to bylo v pomyslných mezích běžných událostí.
Jen kilometr odsud byla budova místní zvolené vlády, a online diskuse baltického intranetu byla plně pro samostatnost. Na lidnatějším Samarkandu, pouhých pár set světelných let odsud, tomu jistě bylo také tak.
Rozhodl se zapojit také, a napsal na místním fóru pár slov.
Napsal, že je sice nestálý obyvatel, ale jako rodilý a zcestovalý kolonista si myslí, že podstatné je, snažit se i tento problém vyřešit co nejméně násilně. Ať se nejdřív vyjádří UNE, jestli je svolné k dohodě.
Na tento názor šlo těžko něco namítnout, a další diskutující mu přitakávali na souhlas.
Velká obrazovka na budově přepla na vysílání UNN. Předtím tam pět vteřin zářil černý nápis „Vyhlášení samostatnosti a mobilizace New Californie, 1. flotila UNE váhá s útokem a setrvává na pozicích u měsíců planety.“
Baculatá ženská nalevo od Lewise se zhroutila šokem, a po vzkříšení cosi blábolila, že tam má manžela a děti, a teď tam budou ti šílenci snad opravdu střílet.
Ten jí zkusí povzbudit.
„Jen dělají bordel. To si nedovolí. Chvíli budou vyhrožovat, pak si dají pohov, a zkusí domluvu po dobrým. Vždyť to znáte, pořád ty místní konflikty. Nakonec se dohodnou.“ tvářeje se u toho tak sebejistě, že tu paní přece jen trochu zklidní.
Lokátor vlaku u stanoviště odpočítává blízký příjezd a odjezd do pár sekund.
Konečně.
Portály pro přenos hmoty na každém kroku je jistě lákává záležitost, jenže hacknout se dá všechno.
Přetechnizovaná a silně kontrolovaná Země s tím nemá takové problémy, a příklady jako je New Detroit, kde je korupce běžnější než dýchání a pašeráci si tam podávají ruce, je rychle naučily přehodnotit předpisy, i na úkor rychlosti dopravy.
Promethean měl štěstí v lecčems.
Vlak na magnetickém polštáři neslyšně rozráží vzduch, a klikatými kolejovými podložími míjí výrobní čtvrť, až za nimi je oficiální přístav pro nevládní organizace.
Dlouhé, obdélníkové stavby, tu a tam známka neoantického designu z časů prvních kolonistů.
Loděnice, továrny, i slévárna na zpracování kovů.
Zásoby trinia a naquadahu vystačí ještě na dvě stě let, i pokud se do toho počítá předpoklad dalšího zvýšení těžby. Loděnice neúnavně třicetihodinovým dnem i nocí nestačily plnit objednávky, co přicházely až z Pegasu od Geniiů, co se dosud raději spoléhali na kvalitně postavené, i když dražší plavidla z (pro ně) druhé galaxie, než na ty své, technicky sotva na úrovni slavného Promethea, ze začátku 21. století.
S prodejem obchodních lodí nikdy nenastaly potíže. Standardní mezihvězdný hyperpohon nebo protimeteorické štíty patřily k volně šířeným technologiím. Běžné povolení se udělovalo i na montáž obranných štítů kvůli aktivitám pirátů zvláště v sektoru Jádra, kde se bylo neobyčejně složitě cokoli najít, natož nějaké korzárské doupě, bůhvíkde v bůhvíjakém asteroidů vyvrtané.
Zato stavba čistokrevných válečných lodí muselo být výslovně povoleno vládní Mezihvězdnou obchodní agenturou, a přesně do posledního písmena a nýtu musely být určeny podmínky.
Směly je stavět pouze pozemské loděnice, prometheanské a samarkandské od nich měly propůjčenou koncesi, a mohly je stavět jedině, pokud je požádali o spolupráci.
Vzdor všemu je stavěly často, především pro koloniální ozbrojené síly. Pozemským výrobnám se tento trh zkrátka nezdál tak lukrativní, plně se zaměřovali na zakázky od vrchního velitelství flotily UNE, sídlící už sto let v Centrální Bázi, hybridu kopie antického města a asgardských zařízení.
Systémy Maglevu ohlásily příjezd do civilního přístavu na Balticu.
Hermetická kabina uvolní východy, a Lewis nasaje ozónem a ionty z motorů provoněný vzduch přístavu. Vzletové plošiny, hangáry a oprávárenské doky ledabyle nastavěné všudě možně, jak daly finance a volný prostor na rozsáhlé skalní plošině.
Vagón z menší, nadzemní dráha pro dopravu mezi přístavními sekcemi, zastaví, a nabídne cestujícím z města dopravu, kam si budou přát.
Napadne ho, že nejdřív zajde do putyky.
„Smyslové stimulační středisko.“ řekne, a malý osobní vagón pro jednoho se rozjede požadovaným směrem.
Ještě 36 hodin se nemusí objevit na Antigue, kde ho bezpochyby čeká kouzelně zasrané flikování dávno vysloužilých, omlácených kusů kovu, vydávajících se jako celek za mezihvězdnou loď.
Už před dovolenou by přísahal, že se „to“ nezvedne z planety, natož aby letěla k jiné. Dokonce i kovožrouti instintivně utíkají z trupu, když zarachotí inerciální tlumiče. Přesněji by se hodilo rachotiče.
Bar a grill „Tommyho Daidalos“, provozovaný uvnitř kopie před generacemi sešrotované lodi, byla v baltickém přístavu jediným lepším podnikem, šikovně kombinovaným s vykřičeným domem.
Lewisovi to od prvního okamžiku evokovalo námořnické krčmy před staletími na Terře. Drogy, chlast, ke všemu svolné potvory. Jen styl a technika se mění, lidi ne.
„Co to bude?“ zeptá se hostinský, pochopitelně Tom, umývající pěkně postaru sklenice v ruce.
„Pivo dvacítku, bez brčka.“
Odejde k pípě, a natáčí pravého, pořádně oroseného zrzka.
Jednu chvíli chvíli zkoušel jít s dobou, a nakoupil nádoby, co se nemusí umývat, tekutina dokonale steče do poslední částečky.
Lidi se mu kvůli tomu brzy vzbouřili, protože jim vadilo, že je nemyje. Nový materiál je nepřesvědčil.
Podobným fiaskem dopadla i instalace paprskové pípy. Odteleportovaná tekutina do sklenice vypadala efektně, ale zase si na to málokdo zvykl.
Proto už na pokusy zmodernizovat rodinný podnik kapituloval, jen si najmul víc registrovaných „společnic“, aby mu hákovaly u baru, když byl frmol. V tu dobu, například když přiletěla parta z těžebního měsíce, a chtěla si užít několikaměsíční plat. To se pak jeho zaměstnankyně opravdu nehly z místa.
Lewisovi podá pivo, a druhou rukou si z jeho implantátu odečte dva kredity.
„Ještě jednoho pivsona…“ pobídne obsluhu malý černovlasý policista. Podívá se i na Lewise, a překvapeně sebou cukne.
„Ty seš přece…Lewis Stetchkov! Jak jsem mohl zapomenout. Seděls vepředu, že?“
„Ty vole – snad Stetchi, ne?“
Zasmáli se.
„Už jsem na to málem zapomněl. To mě pořád pletla tvoje bývala Maria. Pamatuješ si ještě po všech těch letech, jak ostatní otravovala, aby ti říkali jen křestním?“
„Jo, ta na to byla vysazená. Však to taky byla střední. Perfekto, ty implantáty tenkrát. Hacknout a pak projíždět galaktické sítě, to byla hračka, ne jak teď.“
„Mluv za sebe, tys to pořád sabotoval jak blázen.“ šklebí se navrativší „Stetch“.
„Někdo je musel donutit udělat ty uploady vědomostí přívětivější. Bylo nás hodně.“
Přikývne. Moc dobře si vzpomíná. Nudné, idiotsky formulované texty, promítané výukovou helmou byly tolik let postrachem studentů, až některý právem rozčilený jedinec hacknul první bezpečné vysokofrekvenční implantáty, a ve výsledku byly nové programy pružnější, a došlo i k návratu k velkým výukovým konzolám ve třídách.
Konečně si přiťuknou a napijí se.
Oba se zatváří nerudně. Nechali stát krígly moc dlouho.
„A sakra…promiň, už to budeš mít taky zteplalý. Tady máš nový.“
Barman už jde za pípu a natáčí další.
„Co si ještě trochu povyrazit a připomenout starý časy? Za pár hodin můžou vyhláasit stanné právo, a pak budeme tvrdnout tam, kde makáme, hodně dlouho. Říkals, že den nemůže vadit.“
„Ale budeš cálovat ty! Havajské pláže mi sežraly většinu kapitálu.“
„Pohoda, příště mě zas pozveš ty.“
„Když myslíš. Tak dopijem pivka a pudem.“
„To je řeč! Stejně bych už musel jít, nemám náladu zase poslouchat nářky strážných, co jdou z noční směny.
Prý že zase někdo něco někde šlohnul, a prometheanská policie dělá hovno. Nakopat je do prdelí, hajzlíky. Sami to kradou, a jsou tak drzí…“
„Ty ses nějak rozkecal,“ uštědří mu Lewis herdu do zad „Už půjdem, vypadáš, že sám potřebuješ orazit od práce.“
„Teď bude stejně s dovolenýma utrum.“ mávne nad tím jeho kamarád policista, dopije zbytek na ex, a narazí na hlavu placatou čepici se znakem hlavního města kolonie.
Cestou ke dveřím odkopnul ke stěně jakéhosi feťáka, co si nakapal do očí vodou řezanou srágoru s extraktem z kassy.
Musel být totálně sťatý, ani nehnul brvou.
Vesmírné přístavy jsou prostě všechny na jedno brdo stejný, ať jde o sebectihodněji se tvářící svět.
Policejní vznášedlo proletuje cikcak nízkými stavbami v obytné čtvrti, míříce do centra. Ze dne stále zbývá většina odpoledne.
„Že si ale umíš vybrat načasování, Stetchi. Říkals, že už si tu od maturity byl nejmíň dvacetkrát, a vždycky jsme se minuli. Zrovna se potkáme při téhle opičárně.“
„Úctou k osvobozeneckému boji světu, co tě živí, neoplýváš.“ odpoví Lewis dost příhodně a jeho známý, pilotující vznášedlo, se cynicky zasměje.
„Tak to se hluboce omlouvám, že neskanduju „Terra smrdí“. Žádné pitomé demonstrace jsem nikdy rozhánět nemusel, a ani mě to nebere. Mimochodem, co si viděl cestou do přístavu?“
„Nic moc. Lidi normálně jezdili do práce a byli rozhození z rozmarů politiků. Ale žádné slova o smradech jsem nezaslechl.“
„Ona to vlastně žádná švanda není. Kdybys na některé kolonii žil aspoň celý rok v kuse, tak bys poznal, jak je to vážné.“ řekne policista.
U „Tommyho Daidala“ se zmínil, že v tuto dobu je „teoreticky ve službě“.