Náš Domov - 1. Pol. 1. Kapitoly
Domov - Kapitola 1. - Nový věk
Frank otevřel oči a potlačil silné zívnutí. Vstal a odešel do koupelny. Mezitím, jako vždy, jeho postel uznala nutnost vyčištění a složení prádla, už tak neskrčitelného a těžko spálitelného i autogenem, a tak se složila do zdi, kde tyto čistící procesy probíhaly.
Stále ještě znavený obyvatel bytu si prstem po zubech rozetřel nanitovou pastu, která se samovolně aktivovala a navázala na sebe veškeré nežádoucí látky. Párkrát ještě pohnul horním i spodním pantem, než tuhou pastu vcelku vyplivnul.
Sprcha byla záležitostí vteřin. Měl rád komfort a proto také měl „kulovou sprchu“ která měla trysky úplně všude naokolo něj. Horká voda s malou příměsí vonné a dezinfekční chemikálie.
Dávkovač ze zdi vyplivnul snídani. Zásobníky potravin se pro celý dům doplňovaly pravidelně každý týden. Na přání bylo možno objednat čerstvou zeleninu a ovoce z hydroponických stanic, čemuž dávalo mnoho lidí přednost.
Obyvatel bytu si promne spánek, kde je nepatrná boule pod kůží. Rozhraní mezi mozkem a bytovým intranetem nerad zapíná na dýl, protože pak ho to obtěžuje zbytečnými údaji o stavu vzduchu nebo záznam ze záchodu ohledně zdravotního rozboru jeho stolice.
Implantát zafunguje, neboť se mu na zdi promítne náhradník televize – plochý zářič hologramu.
Kdysi se uvažovalo úplném zrušení audiovizuálních zařízení a nahradit ho přímým nahráváním a promítaním do uživatele. Jenže už ze zkušeností získanými prvními týmy z té staré základny amerického letectva to nikdy nebylo realizováno.
Hlavní holovizní stanice UNN vysílá rychlé zprávy.
„V souvislosti se zvýšením daňové povinnosti pozemských kolonií dochází k nepokojům na mnoha světech. Místní samosprávy přesto ujišťují vládní úřady, že situaci mají pevně pod kontrolou. K dalším zprávám z galaxie se vrátíme po rozhovoru s aschenským velvyslancem, panem Revanem Kopsem v kulturně-diskusním pořadu Obzory. Hezký den, Země!“
Vypnul to.
Koukat se po ránu na dávku reklam po zprávách, to raději už půjde do práce. Ani populární historický pořad, pojednávající velmi dokonale o moderních dějinách ho nedonutí zůstavat o chvíli déle doma. Člověk s volnou pracovní dobou přesto musí dodržovat nějaký režim, jinak má brzy biorytmus v hájí. Toť jeho názor.
Ledabyle rukou odmávnul zámek vybaveným už archaickým snímačem dlaně. Bodejť by ne, však tyto byty byly postaveny v polovině 21. století, když byl každý blázen do kopírování monumentálních antických staveb.
Tento konkrétní věžák v Berlíně téměř přesně kopíroval jednu z alteránských věží, jejíž plány byly nalezeny při vykopávkách na jedné z mnoha planetách v galaxii.
Přestože jde jen o kopii, uniformovanou elegancí prastaré rasy to stálé září i dnes. Stěží odpočinutý xenobiolog si mne oči ještě v gravitačním výtahu.
Stejně, kdo přišel na to pitomé oslovení xenobiolog? Vypadá to důležitější, než je. Prostě biolog a tečka, uvažuje nahlas Frank.
Dole na ulici si přivolá aerotaxi pěkně postaru. Nevyskytuje se mnoho těch, co se po městské autostrádě proháněji ve stroji, který se dotýká země.
Satelitně hlídané dopravní pruhy ve vzduchu postrádají onu beznaděj, když lidé uvízli v zácpě. Pokud je stavěna nebo oprávována nějaká budova, nebo zažádá-li o klidný perimetr, jednoduše se vzdušné silnice posunou a změní během minuty. Nač se trápit byrokracií.
„Frank Cartwright, pracovník biologického dozoru v Kolíně nad Rýnem, při UNE.“ Prokáže vzorově svou totožnost skenem v taxíku, a zároveň zaplatí řidiči. Cena platí pro jakýkoukoli cestu v rámci města, samozřejmě.
„Kam to teda bude, šéfe?“
„Potřebuju se dostat k terminálu s kruhy na Bendler Strasse.“
Snad ještě stihne svůj oblíbený šálek kávy na stanici Persepolis 2 s výhledem na Zemi...
Aerotaxi nabralo výšku, a už letělo spolu s mnoha ostatními dopravními stroji mezi mrakodrapy.
Formálně existovaly všechny státy jako před obdobím velkých revolucí mezi léty 2020-2032, kdy se rozpadly všechny velké církve, když i ti největší fanatici viděli, že zázraky psané ve svatých knihách jsou tak reálné, jako oni sami. Mýty se rozbíjely bez milosti a slitování.
Pochopitelně, že se mnozí bránili, ale byli bez šancí na uvedení starých pořádků.
Frank nemá čas kochat se jemu už tisíckrát známou scenérií Berlína, a tak ve svém záznamníku v podobě stříbrného náramku s krystaly prochází e-vzkazy z práce a od přátel.
Jeden z nich ho velmi rozčílí, tak odpovídá ťukáním na světelném displeji, vyzařovaném kameny náramku.
Že je jeho neteř Anja blázen do toho mladého Jaffy, co k nim přišel na univerzitu, to už věděl, ale že jí kvůli tomu vyžene její matka z domu, to nečekal.
Musí si se svou starší sestrou promluvit co nejdříve. Co jí zemřel manžel při výbuchu na hyperbráně u Měsíce, tak se zatvrdila proti všemu možnému. I nové předsudky ke všemu možnému si vytvořila. To už není možné…
„Tak změna, vemte to na Unter den Linden, pozice 532-896.“ každé parkovací místo je řádně označeno. Ani mestr čtvereční nazmar. Jaká to změna po letitých hádkách kvůli parkování.
„Řidiči, počkáte dvacet minut?“
„Klidně tisíc, taxametr jede, pane.“
Gravivýtahem se dostal do bytu své sestry, kde div nerozrazil dveře z ušlechtilého dřeva z Orbány. Stále ještě docela pohledná čtyřicetiletá žena nestačí překvapením říct ani ň, ale stejně by neměla šanci.
„Poslyš, nemám moc času Catrinne, ale přestaň bláznit! Anja je už plnoletá, tak to neřeš!“
Rozohní se Frank. Pořád s ní něco řešit, měla by si najít chlapa, ať má chvíli klid. Ještě že má ty služební cesty po koloniích, jinak by se už dobrovolně přihlásil do školy pro kamikaze.
Být teda nějaká.
„Ty snad souhlasíš, aby se zahazovala s nějakým vakobřichem?! Vždyť to ani není člověk!“
„Nezlob se, ale tvoje názory jsou na úrovni těch samých blbců…jakže si říkali? Světlo lidství? Už takhle se na tebe lidi dívají jako na blázna, Cat!“
„To jsi přehnal! Je to moje dítě, a snad vím, co je pro ní dobré!“
„Zbytečně to dramatizuješ, a já už nemám čas ani náladu znovu rozebírat, jak je ti mizerně!“
Ona se snad opravdu dala do toho spolku pro ochranu pozemske rasy, nebo jak se ta srágora jmenuje.
Tohle nám cenu. Frank se otočí ke dveřím, ty se před ním automaticky otevřou.
„Taky už tu nemusím přijít.“
„On se tě o to někdy prosil? Udělej si svoje dítě s nějakou běhnou z kolonie na druhé straně galaxie, a pak mě choď okřikovat!“
To se spolehni, hysterko, zamyslí se při cestě k taxíku. Byla vždycky přecitlivělá, ale že jí to chytne tak najednou a začně bláznit, to nečekal. No nic. Pošle aspoň Anje nějaké kredity na byt.
„Tak mě dostaňte na ten zatracený terminál.“ řekne utrápeně řidiči, a znovu absolvuje identifikaci své osoby k zaplacení.
Celkem dost mu to hrabání v blivajzech z jiných světů vynáší, aby se měl ještě lépe, a přemílá svou oblíbenou teorií, čím víc peněz, tím víc problému s lidskými vztahy.
Aerotaxi znovu zarachotí letitými inerciálními tlumiči nad německé hlavní město.
Zhluboka se nadechl, ale výhled mu hyzdily laserové billboardy a reklamy. Co taky čekat od převážně obchodní čtvrti v historickém centru.
Zvlášť jedna o knižním bestselleru „Superbránou“, napsanou důstojníkem expedičních sil v původní alteránské galaxii, kde se ještě před odhalením mezihvězdného cestování podařilo porazit povznesené bytosti.
Ještě desetiletí bude mokvat krvavý šrám na pověsti Země. Dobrý úmysl pomoci méně vyspělým domorodcům skončil smrtí milionů lidí a zničením staré superbrány.
Lekce udělené při vyčerpávajících válkách na jejich domovském světě pozemšťanům nestačily.
On sám nikdy nefandil silovým řešením. Říkat někomu v podstatě „budete se mít líp, i kdybyste nechtěli“ zněla stejně agresivně dnes, jako v době, kdy se lidi sekali pazourkama v jeskyních.
Aerotaxi se sneslo níže
„Tak jsme tady, pane.“
Pohon taxíku se ztlumil, a přistál na nízké plošině transportního paprsku. Verze vyvinutá Asgardy potřebovala v podstatě rovnou cestu, ale tento už téměř sto let spolehlivě funguje na bázi ohybu, takže hmota přeskočí horním obloukem.
Věděl, že nehrozí žádné riziko, ani kdyby v tom oblouku proletěl skrz přistávající křižník, ale stejně se na to netěšil. První pracovní den, nebo miliontý, pořád mu to přijde nepřirozené.
Hranice jeho obdivu moderní technice končí tam, kde se musí rozložit na atomy a letět někam se světlem.
Do portálu, umístěného vespod nablýskané kovové věže, vstoupí nový cestující.
„Kolín nad Rýnem, ústav biologického dozoru.“ zahlásí senzorům prostě, než ho vpustí do středové prosklené sekce, kde se nachází samotná transportní komora.
Věž bíle zazáří, a vyšle puls do jiné věže.
Sotva vyjde, už ho čeká finální transport do práce v podobě přistaveného vozidla. Samozřejmě jezdícím jen velmi nízko nad silnicí. Bezpečnostní opatření proti teroristům a špionáži bývají vždy technicky o krok předem. Nebo by měla.
Honosné, terasovité, administrativní budovy výzkumného ústavu životních forem při UNE v Kolínu nad Rýnem odrážejí ranní slunce dokonalou čistotou a rovnými liniemi svých zdí.
Samotné laboratorní komplexy jsou poněkud vzdáleny od jediného vjezdu do celého zařízení. Nedaleko je také jediná přistávací plocha pro atmosférické nebo vesmírné letouny.
Pět úrovní bezpečnosti k vnitřní sekci, kde má určitě co dělat. Opět.
Oční duhovka, test DNK z kůže na ruce, hlas a dvanáctimístný kód.
„Vítáme vás, pane Cartwrighte.“ pozdraví ho elektronický hlas v podobě příjemně ženském znění, měněném každý den. Každých 24 hodin je nadefinován zcela nový.
„Díky, SEVO. Hlášení? Něco neobvyklého?“
„Vyjímečné situace : negativní. Nehody o povaze biologické či technické : negativní. Hlášení bylo poskytnuto xenobiologu Franklinovi Cartwrightovi v 9:36 ráno, 21. srpna 2212.“
Zeptat se musel čistě pro pořádek. Co se stalo, už by bylo odklizeno bez jediné chybějící molekuly, ale takhle má v postupu možné body navíc, že se stará. Zodpovědnost za oddělení nenese nikdo jiný, než sám správce vyzkumáku a ti se obměňují rychleji, než je zdrávo.
Nahý projde dekontaminační komorou a několika skenery, než se obleče do čisté laboratorní výbavy, včetně osobního štítu, připevněném na hrudníku.
To byl začátek dalšího dne pro xenobiologa Franka Cartwrighta. Mnohokrát byl najat vládními výzkumnými instituty pro výzkum tak podivných substancí. Už teď je zvědavý, o co může jít tentokrát. Jeho původní specializace se týkala především anorganických životních forem, v pevné nebo plazmatické formě, ale po deseti letech cestování v galaxii už leccos zjistil i o houbovitých druzích, vykazujících inteligenci, či o na první pohled směšně vypadajících, chodících rostlinách, přitom smrtelně nebezpečných pro každého, bez ochrany tvrdého armádního exoskeletonu třídy jedna.