Hvezdná Pěchota : Vyhubení - Část 3.
25. 1. 2010
Výtah neslyšně zajížděl do hloubky, zatímco Aceův mozek zpracovával stovky nepravděpodobných teorií a smyšlenek. Pětice technicky vylepšených lidí okolo něj mluvila, aniž by to pořádně vnímal.
„Tak moment!“ zatrhnul jim jejich lítánii slov. Měl ne právě příjemný pocit, že na něj nemíří zbraní jen proto, že by ho každý z nich mohl rozlámát na hromadu, jeden z nich měl dokonce kompletně vyměněné kovové ruce, na které civěl, aniž by si to uvědomil. Než-li stačil říct něco víc, ta, na kterou se díval, usmála se a promluvila
„Musí to pro vás být šok. Víme, že vojenský režim na Zemi silně omezil technologický rozvoj.“ a dodala jakoby mimochodem, protože bylo jasné, na co návštěvník civí – „Ruce jsem si dala vyměnit, protože pracuji s nebezpečnými materiály.“
„Eh. Jen tak?“ zeptal se přihlouple
„Ano. Překvapuje vás to?“
„Slabé slovo…slečno.“
Třebaže jde nepochybně o lidi, připadal si nesvůj. On ve vybledlé uniformě důstojníka Federace, s přední zbrojí plnou hlubokých rýh z bitev s Brouky, oni, v absolutně běloskvoucích šatech, což v kombinaci se součástkami na tělech působilo…nelidsky. Nemohl si pomoct, ale působilo to něj tak.
„Překvapení je na naší straně.“ přerušil jí další z nich, který se tvářil všelijak, ale rozhodně ne přátelsky. „Nezdálo se, že bychom Federaci nějak zajímali po tom, co vyhnali naše předky do galaxie.“ dopověděl, a jeho umělé oči se od něj pomalu odvrátily.
„Tak to ani omylem, vážení!“ rozčílil se Ace. Jestli ho mají za nějaký zelený mozek narvaný propagandou, tak se tedy šeredně spletli. „Co vím, tak se jednalo o běžnou a dobrovolnou kolonizaci nových světů!“ řekl, a pevně tomu věřil
„O tom se můžeme přít, pane Levy.“ odpověděl další z nich, patrně nejmladší, a mávnul prstem nad pultíkem, který se vysunul ze stěny výtahu, jehož dveře se následně s cvaknutím a zasyčením otevřely dokořán.
Stříbrné město osvětlené horkým umělým světlem zdařile imitujícího sluneční paprsky přinutilo svými odrazy Ace k dočasné slepotě. Od výtahu šli skrze šťavnatou louku plnou kvetoucích rostlin a drobného hmyzu.
Nejvyšší budovy mířily snad do více jak kilometrové výšky. Mohl jen hádat, jak hluboko se nachází, a jak je celá tato biosféra ráje rozlehlá.
Na mysl mu přišla i možnost, že jsou zajatci mimozemské rasy, a vše co vidí, není ani trochu skutečné, nebo je, a vidí co chce vidět. Pak to zavrhnul jako naprostou pí…blbost.
Patrně museli překročit nějakou neviditelnou bariéru, neboť vzápětí ho srazil výboj, který by osobně popsal jako přátelské setkání s broučím bleskorpionem.
Bolestivě se celý mnul, a roztřeseně vstal, aby zjistil, že se skutečně válí v trávě u bran podzemního města v té vražedné soustavě, do které se touží už nikdy nevrátit, pokud se z ní vůbec dostane. Zatím to tak reálně nevypadalo.
V hlavě mu bolestivě tlouklo a viděl záblesky své občasné noční můry, té, kterou nenávidí bezkonkurečně nejvíc.
Před ním, za neviditelnou bariérou stálo dvacet pololidských bytostí ve stejném oblečení. Někteří si něco zapisovali na padech zabudovaných do svých rukou, jiní jen čekali s rukama složenýma za zády.
„Teď mi musíte přiznat právo nejvíce překvapeného.“ syknul bolestivě, a roztřeseně vstal
„Nic nehrozí ani tobě, ani vašemu příteli na orbitě. Necháme vás odejít v míru, ať bude vaše odpověď přijatelná či nikoli.“ pronesla za všechny ta, kterou nazval slečnou.
„O…odpověď na co?!“
„Přijde nám nelogické, aby Federace plýtvala zdroji a schopnými lidmi, jen aby se s námi setkala, když vaši hvězdní maršálové ignorovali veškeré předchozí pokusy o kontakt.“
„Jak – plýtvala? Jsme tu sami!“
„Jste první, kdo se dostali až sem. Zaznamenali jsme celkem patnáct trosek v okolí, ty jsou však velmi rychle přitahovány gravitacemi velkých planet nebo beznadějně rozptýleny všude po soustavě.“
To není možný…to…nemůže bejt pravda tohle…
„Ale teď jste tady. Chce snad hvězdný maršál uzavřít…dohodu?“ zeptá se mrazivě mechanistka, a na své kovové ruce zaktivuje promítací zařízení tak, aby ho viděl i Ace. Byla to Garryho rozpačitý obličej.
„Sakra…konečně jsem tě sehnal. Na tom zatraceným světě je obrovský rušení…kde vůbec jsi? Hergot…a přes co vůbec mluvíš?!“ zařve, když si uvědomí, že nic takového jako velký zobrazovací vysílač Ace ve výbavě rozhodně neměl.
„Eh…no to je jedno. Před chvíli se mi tu spustil podprogram s videem, co nám tu nechala Phidová. Měl by ses na to podívat.“
Skutečně. Úsměvavá tvář úřadující hvězdné maršálky zářila nezměrnou všeobjímající dobrotou. Z léta pěstovaného verbálního i neverbálního projevu velitelky rozvědky Federace se prakticky nedalo nic vyčíst, kromě toho, co chtěla, aby každý viděl, a to i ti pozornější jedinci.
„Nejprve mi dovolte, abych vám pogratulovala k nikoli zanedbatelnému úspěchu. Úspěšně jste pronikli, řekněmě, záludnostmi bhatarské soustavy, a pravděpodobně jste již navázali kontakt s místními obyvateli. Neznám vás, ale byli jste vybráni pro tuto misi, takže jste nepochybně více než jen loajální Občané, a zasluhujete si plnou informovanost.
Pokud vynecháme detaily, v soustavě Bhatar byl ztracen celý kolonizační konvoj, dokonce jeden z prvních, v raných počátcích Občanství, na úsvitu nového věku, při vzniku Federace.
Průzkumné a záchranné lodě, vyslané aby zjistily, co se stalo, byly rovněž ztraceny, dokud se nevrátily úplně poslední z nich, kterým se podařilo s obtížemi a s obrovským rizikem alespoň získat několik trosek a zmapovat soustavu.
Byli jsme přesvědčeni, že existuje pouze mizivá, ne-li žádná šance na jejich přežití. Do doby před několika měsíci, kdy byla Q-Bombou zničena největší broučí entita v galaxii.
Retranslační stanice u Nového Berlína zachytila vysílání, očividně lidského původu, a pocházela z bhatarského systému.“
(Hvězdná maršálka vstala z křesla, a pomalým krokem se přiblížila ke kameře, která rovněž popojížděla vzad)
„V každém případě, vysílání mohlo být možné pouze pomocí vysílacího zařízení s nesmírně výkonným zdrojem, mnohem silnějším, než cokoli máme tady na Zemi. Tato jediná, a konkrétní zpráva zněla – Štěstí a sláva vašim životům. Hluboká vděčnost vašemu druhu.“
(Enolo Phidová znovu přikročila ke kameře, tentokrát jí neustoupila)
„Předpoklad renomovaných xenobiologů z Oppenheimerova centra je ten, že naši lidé jsou naživu, přinejmenším jejich potomci, kteří získali cennou technologii ukrytou někde mezi chaosem bhatarských hvězd, nebo se snad setkali s jejími stvořiteli.“
(Maršálka začne s rukama za zády přecházet znovu směrem ke svému křeslu, občas pozici horních končetin změní, a gestikuluje.)
„Je nesmírně důležité, abychom tyto…mimozemšťany, nebo kolonisty našli a zkontaktovali. Rozumíte? Ať už kvůli uzavření spojenectví v této kritické době, kdy Brouci znovu pomalu přecházejí do protiofenzívy, nebo kvůli neméně nutnému zhodnocení možné hrozby pro Federaci.“
(Phidová se posadí do svého křesla z tmavé kůže, a dá průchod nové dávce vyzařovaného optimismu, mnohem většího, než na reklamních spotech, vždy končících „Chcete vědět víc?“)
„Ale můj nejlepší předpoklad je, moji věrní Občané, že pokud by byli nepřátelští, na tuto zprávu by se nikdy nikdo z vás nepodíval, proto jsem nyní přesvědčená, že jste s nimi navázali přátelské styky.
Naléhejte, jednejte, použijte veškerou výřečnost, abyste se nevraceli na svůj rodný svět s prázdnou. Cokoliv ku prospěchu celého lidstva.“
KONEC ZÁZNAMU
Tak proto to paranoidní utajení. Proto neriskovali vyslání velkých kontigentů. Měla na tom zájem samotná hvězdná maršálka, což vypovídá už samo o sobě.
A objev před-lidské civilizace. To by naprosto otřáslo celým propagandistickým pilířem občanského systému.
Konečně to Ace pochopil. Teď si při pohledu na kamenné tváře nelidí (jiné jméno pro ně zatím neměl) kladl otázku, zda-li vůbec něčeho dosáhnou.
Mnohem zásadnější otázku, jestli vůbec přežijí, raději zatlačil někam na okraj vědomí.
Mechanicky vylepšení mlčeli. Neviditelný štít, ohrada, zeď, nebo co to bylo, dělil Ace od zářivých dlaždic ještě zářivějšího města a jeho (nových?) obyvatel.
„Myslím, že věcem nepomůžeme, dokud mi neřeknete víc. Nebo nepopravíte.“
Žena s kovovými rukami se téměř lidsky pousmála. Téměř. Jak moc je ta planeta změnila? Už teď jsou téměř k nepoznání, když si je prohlíží ze všech úhlů a světelných podmínek.
„Dobrá, ale promluvíme si nahoře. Zde jste už viděl více než dost.“ promluvila nakonec mechanistka, a poté co vyšla, mu pokynula, ať se vrátí k výtahu na povrch.
Dům na povrchu byl zdánlivě ze dřeva a cihel, ale pozornému oku neušla přílišná dokonalost každé cihly a každé spáry, každé fošny. Celé to bylo umělé. Vyjma nábytku. Ten byl letitý, stále však zachovalý, a nikde nebylo ani smítko prachu.
„Tyhle pseudo-pozemský domky jsou vtip? Nostalgie?“ zeptal se Ace, zatímco se kyborgská žena se stále větší zvědavostí zaobírala reakcemi toho primitiva.
„Tyto domy a prostředí byly stvořeny jistým druhem umělé inteligence. Naši předkové zůstali uvězněni na orbitě se zničenými pohonnými jednotkami, a mohli sledovat, jak se mění povrch, přesně k jejich podmínkám a potřebám.“ začala vysvětlovat svou verzi příběhu z první ruky, kterou maršálka ještě znát nemohla.
„Jen tak? Zničeho nic?“
„Ano. Museli být udiveni, jako teď vy, snad i víc. Poškozené nekvalitní a přetížené lodě nemohly konkurovat hotovým domům a úrodné půdě, tak se zde usadili.
Po deseti letech se jednoho dne u každého osídlení objevily sondy, plody nesmírně vyspělé civilizace, jak samy hlásaly.
Planetu pro budoucí kolonizaci jiným druhem připravila jiná, mnohem starší rasa, a to dokonce humanoidního typu.
Sondy byly přeplněny informacemi o tomto druhu, a obsahoval zcela dobrovolnou výzvu přijmout civilizaci jejich tvůrců, umístěnou v podzemní biosféře.“
„Přijmout?“
„Totiž, jestli jste to schopen akceptovat,“ pokračovala nepokrytě arogantně mechanistka „nemysleli vůbec jako lidé. Nestačilo jim pouhé zachování informací o svém vymřelém druhu, chtěli obnovit svou kulturu jako takovou, a to pomocí jiné, mladé, humanoidní rasy. Planetární systémy vyhledávaly na mnoho světelných let odtud jakýkoli náznak civilizace, schopné cestovat vesmírem, a tu pak nasměrovat sem. To jsme zjistili až o mnoho let později, a nelitovali jsme toho,“ doplnila, když se Ace Levy nadechoval na smršť nadávek a protestů. Copak nechápou, že je vlastně zotročili? To…
„Nezotročili nás. Dali nám víc, než to. Stali jsme se jimi.“ odpověděla, a konečně si uvědomil, co ten záblesk ze snu znamenal. Četli mu myšlenky.
„Vidím, že nenosíte helmu jenom pro parádu Aci Levy. Odpusťte, u vás jsem prostě neodolala tomuto archaickému spojení slov. Přes všechny vaše nedostatky, a tím nemyslím jen ty tělesné, vás necháme odletět. Dokonce jsme schopni vytvořit bezpečný koridor po celou dobu letu ze soustavy
„Ještě poslední otázku.“
„Proč jsme o nás vůbec dali vědět Zemi?“ odtušila tiše bez telepatie „Jednoduše proto, že naši vymřelí předchůdci měli chorobnou touhu poděkovat.“
Na krátký okamžik se jakoby zarazila, a zůstal bez hnutí. Najednou vstala a řekla –
„Vaše korveta přistane poblíž do pěti minut. Lidský druh jde do záhuby sám. K tomu nás nepotřebujete.“
Ace zaťal pěsti vztekem. Tohle bylo trochu moc. Neměl rád, když na něj někdo šel moc zhurta, a tahle polorobotka si počínala velmi dobře.
„Dobrá! Pokud vám nevoní společný boj, tak prosím! My se obejdeme i bez vaší pomoci! Ale buďte si jistí, buďte si kurevsky jistí, že vás čeká návštěva. Naše až zvítězíme, Brouků, pokud je sem nalákáme nebo přinutíme ustoupit do tohoto sektoru. Dřív nebo později se to stane! Takže dámo, nedívejte se na mě zpatra jenom kvůli nabídce pomoci, a pokud bychom za to něco požadovali, tak jen v rámci slušnosti každého spojence!“
dostal ze sebe Ace, a počastoval ženu, která dokonale, přímo i nepřímo popřela své lidství, nenávistí, ostře kontrastující s perfektně strojeným optimismem Phidové.
Brzy již jen lehce poškozená federální korveta opouštěla bhatarskou soustavu jakýmsi tunelem, vytvořeným z vysokofrekvenčních gravitonových cívek na planetě kyborgů. Výsledný trychtýř z nich rozrazil obrovské množství úlomků planet, lodí a prachu, a skýtal dokonalou ochranu proti gravitačním kolapsům způsobeným blízkostí tolika velkých planet.
K centrální hierarchii připojené mysli se setkaly v kruhové komnatě bez oken. Z tváří jim zářilo matné světlo. Starší promlouvali.
„V něčem měli pravdu. Broučí druh musí být vyhuben.“
„Je to v dlouhodobém plánování.“
„Nemáme důvod nevěřit záznamu hvězdné maršálky. A senzory dalekého dosahu to potvrzují. Hmyzí společenství je slabé.“
„Ano. Je nutný další krok.“
„Souhlasím.“
„Proces očištění tedy začne. Minulý cyklus byly jisté pochybnosti ohledně přeměny našich nešťastných příbuzných.“
„Z mé strany již žádných neuslyšíte. Rozhodně by měli dostat šanci dosáhnout potenciálu. My jsme toho důkazem.“
„Nakonec, ne každý ve Federaci souhlasí s vojenskou vládou a nařízeními omezenou vědou. Kolonisté, jako byli naši otcové a matky, ti stále vzdorují. Viděl to, a viděl jsem to proto také.“
„Nesporně.“
Vír dočasně donutil ničící chaos bhatarských těles k poslušnosti. Znovu. Byl širší, neboť jím proplouvaly z planety vzlétající plavidla doutníkových a diskových tvarů.
„Tak moment!“ zatrhnul jim jejich lítánii slov. Měl ne právě příjemný pocit, že na něj nemíří zbraní jen proto, že by ho každý z nich mohl rozlámát na hromadu, jeden z nich měl dokonce kompletně vyměněné kovové ruce, na které civěl, aniž by si to uvědomil. Než-li stačil říct něco víc, ta, na kterou se díval, usmála se a promluvila
„Musí to pro vás být šok. Víme, že vojenský režim na Zemi silně omezil technologický rozvoj.“ a dodala jakoby mimochodem, protože bylo jasné, na co návštěvník civí – „Ruce jsem si dala vyměnit, protože pracuji s nebezpečnými materiály.“
„Eh. Jen tak?“ zeptal se přihlouple
„Ano. Překvapuje vás to?“
„Slabé slovo…slečno.“
Třebaže jde nepochybně o lidi, připadal si nesvůj. On ve vybledlé uniformě důstojníka Federace, s přední zbrojí plnou hlubokých rýh z bitev s Brouky, oni, v absolutně běloskvoucích šatech, což v kombinaci se součástkami na tělech působilo…nelidsky. Nemohl si pomoct, ale působilo to něj tak.
„Překvapení je na naší straně.“ přerušil jí další z nich, který se tvářil všelijak, ale rozhodně ne přátelsky. „Nezdálo se, že bychom Federaci nějak zajímali po tom, co vyhnali naše předky do galaxie.“ dopověděl, a jeho umělé oči se od něj pomalu odvrátily.
„Tak to ani omylem, vážení!“ rozčílil se Ace. Jestli ho mají za nějaký zelený mozek narvaný propagandou, tak se tedy šeredně spletli. „Co vím, tak se jednalo o běžnou a dobrovolnou kolonizaci nových světů!“ řekl, a pevně tomu věřil
„O tom se můžeme přít, pane Levy.“ odpověděl další z nich, patrně nejmladší, a mávnul prstem nad pultíkem, který se vysunul ze stěny výtahu, jehož dveře se následně s cvaknutím a zasyčením otevřely dokořán.
Stříbrné město osvětlené horkým umělým světlem zdařile imitujícího sluneční paprsky přinutilo svými odrazy Ace k dočasné slepotě. Od výtahu šli skrze šťavnatou louku plnou kvetoucích rostlin a drobného hmyzu.
Nejvyšší budovy mířily snad do více jak kilometrové výšky. Mohl jen hádat, jak hluboko se nachází, a jak je celá tato biosféra ráje rozlehlá.
Na mysl mu přišla i možnost, že jsou zajatci mimozemské rasy, a vše co vidí, není ani trochu skutečné, nebo je, a vidí co chce vidět. Pak to zavrhnul jako naprostou pí…blbost.
Patrně museli překročit nějakou neviditelnou bariéru, neboť vzápětí ho srazil výboj, který by osobně popsal jako přátelské setkání s broučím bleskorpionem.
Bolestivě se celý mnul, a roztřeseně vstal, aby zjistil, že se skutečně válí v trávě u bran podzemního města v té vražedné soustavě, do které se touží už nikdy nevrátit, pokud se z ní vůbec dostane. Zatím to tak reálně nevypadalo.
V hlavě mu bolestivě tlouklo a viděl záblesky své občasné noční můry, té, kterou nenávidí bezkonkurečně nejvíc.
Před ním, za neviditelnou bariérou stálo dvacet pololidských bytostí ve stejném oblečení. Někteří si něco zapisovali na padech zabudovaných do svých rukou, jiní jen čekali s rukama složenýma za zády.
„Teď mi musíte přiznat právo nejvíce překvapeného.“ syknul bolestivě, a roztřeseně vstal
„Nic nehrozí ani tobě, ani vašemu příteli na orbitě. Necháme vás odejít v míru, ať bude vaše odpověď přijatelná či nikoli.“ pronesla za všechny ta, kterou nazval slečnou.
„O…odpověď na co?!“
„Přijde nám nelogické, aby Federace plýtvala zdroji a schopnými lidmi, jen aby se s námi setkala, když vaši hvězdní maršálové ignorovali veškeré předchozí pokusy o kontakt.“
„Jak – plýtvala? Jsme tu sami!“
„Jste první, kdo se dostali až sem. Zaznamenali jsme celkem patnáct trosek v okolí, ty jsou však velmi rychle přitahovány gravitacemi velkých planet nebo beznadějně rozptýleny všude po soustavě.“
To není možný…to…nemůže bejt pravda tohle…
„Ale teď jste tady. Chce snad hvězdný maršál uzavřít…dohodu?“ zeptá se mrazivě mechanistka, a na své kovové ruce zaktivuje promítací zařízení tak, aby ho viděl i Ace. Byla to Garryho rozpačitý obličej.
„Sakra…konečně jsem tě sehnal. Na tom zatraceným světě je obrovský rušení…kde vůbec jsi? Hergot…a přes co vůbec mluvíš?!“ zařve, když si uvědomí, že nic takového jako velký zobrazovací vysílač Ace ve výbavě rozhodně neměl.
„Eh…no to je jedno. Před chvíli se mi tu spustil podprogram s videem, co nám tu nechala Phidová. Měl by ses na to podívat.“
Skutečně. Úsměvavá tvář úřadující hvězdné maršálky zářila nezměrnou všeobjímající dobrotou. Z léta pěstovaného verbálního i neverbálního projevu velitelky rozvědky Federace se prakticky nedalo nic vyčíst, kromě toho, co chtěla, aby každý viděl, a to i ti pozornější jedinci.
„Nejprve mi dovolte, abych vám pogratulovala k nikoli zanedbatelnému úspěchu. Úspěšně jste pronikli, řekněmě, záludnostmi bhatarské soustavy, a pravděpodobně jste již navázali kontakt s místními obyvateli. Neznám vás, ale byli jste vybráni pro tuto misi, takže jste nepochybně více než jen loajální Občané, a zasluhujete si plnou informovanost.
Pokud vynecháme detaily, v soustavě Bhatar byl ztracen celý kolonizační konvoj, dokonce jeden z prvních, v raných počátcích Občanství, na úsvitu nového věku, při vzniku Federace.
Průzkumné a záchranné lodě, vyslané aby zjistily, co se stalo, byly rovněž ztraceny, dokud se nevrátily úplně poslední z nich, kterým se podařilo s obtížemi a s obrovským rizikem alespoň získat několik trosek a zmapovat soustavu.
Byli jsme přesvědčeni, že existuje pouze mizivá, ne-li žádná šance na jejich přežití. Do doby před několika měsíci, kdy byla Q-Bombou zničena největší broučí entita v galaxii.
Retranslační stanice u Nového Berlína zachytila vysílání, očividně lidského původu, a pocházela z bhatarského systému.“
(Hvězdná maršálka vstala z křesla, a pomalým krokem se přiblížila ke kameře, která rovněž popojížděla vzad)
„V každém případě, vysílání mohlo být možné pouze pomocí vysílacího zařízení s nesmírně výkonným zdrojem, mnohem silnějším, než cokoli máme tady na Zemi. Tato jediná, a konkrétní zpráva zněla – Štěstí a sláva vašim životům. Hluboká vděčnost vašemu druhu.“
(Enolo Phidová znovu přikročila ke kameře, tentokrát jí neustoupila)
„Předpoklad renomovaných xenobiologů z Oppenheimerova centra je ten, že naši lidé jsou naživu, přinejmenším jejich potomci, kteří získali cennou technologii ukrytou někde mezi chaosem bhatarských hvězd, nebo se snad setkali s jejími stvořiteli.“
(Maršálka začne s rukama za zády přecházet znovu směrem ke svému křeslu, občas pozici horních končetin změní, a gestikuluje.)
„Je nesmírně důležité, abychom tyto…mimozemšťany, nebo kolonisty našli a zkontaktovali. Rozumíte? Ať už kvůli uzavření spojenectví v této kritické době, kdy Brouci znovu pomalu přecházejí do protiofenzívy, nebo kvůli neméně nutnému zhodnocení možné hrozby pro Federaci.“
(Phidová se posadí do svého křesla z tmavé kůže, a dá průchod nové dávce vyzařovaného optimismu, mnohem většího, než na reklamních spotech, vždy končících „Chcete vědět víc?“)
„Ale můj nejlepší předpoklad je, moji věrní Občané, že pokud by byli nepřátelští, na tuto zprávu by se nikdy nikdo z vás nepodíval, proto jsem nyní přesvědčená, že jste s nimi navázali přátelské styky.
Naléhejte, jednejte, použijte veškerou výřečnost, abyste se nevraceli na svůj rodný svět s prázdnou. Cokoliv ku prospěchu celého lidstva.“
KONEC ZÁZNAMU
Tak proto to paranoidní utajení. Proto neriskovali vyslání velkých kontigentů. Měla na tom zájem samotná hvězdná maršálka, což vypovídá už samo o sobě.
A objev před-lidské civilizace. To by naprosto otřáslo celým propagandistickým pilířem občanského systému.
Konečně to Ace pochopil. Teď si při pohledu na kamenné tváře nelidí (jiné jméno pro ně zatím neměl) kladl otázku, zda-li vůbec něčeho dosáhnou.
Mnohem zásadnější otázku, jestli vůbec přežijí, raději zatlačil někam na okraj vědomí.
Mechanicky vylepšení mlčeli. Neviditelný štít, ohrada, zeď, nebo co to bylo, dělil Ace od zářivých dlaždic ještě zářivějšího města a jeho (nových?) obyvatel.
„Myslím, že věcem nepomůžeme, dokud mi neřeknete víc. Nebo nepopravíte.“
Žena s kovovými rukami se téměř lidsky pousmála. Téměř. Jak moc je ta planeta změnila? Už teď jsou téměř k nepoznání, když si je prohlíží ze všech úhlů a světelných podmínek.
„Dobrá, ale promluvíme si nahoře. Zde jste už viděl více než dost.“ promluvila nakonec mechanistka, a poté co vyšla, mu pokynula, ať se vrátí k výtahu na povrch.
Dům na povrchu byl zdánlivě ze dřeva a cihel, ale pozornému oku neušla přílišná dokonalost každé cihly a každé spáry, každé fošny. Celé to bylo umělé. Vyjma nábytku. Ten byl letitý, stále však zachovalý, a nikde nebylo ani smítko prachu.
„Tyhle pseudo-pozemský domky jsou vtip? Nostalgie?“ zeptal se Ace, zatímco se kyborgská žena se stále větší zvědavostí zaobírala reakcemi toho primitiva.
„Tyto domy a prostředí byly stvořeny jistým druhem umělé inteligence. Naši předkové zůstali uvězněni na orbitě se zničenými pohonnými jednotkami, a mohli sledovat, jak se mění povrch, přesně k jejich podmínkám a potřebám.“ začala vysvětlovat svou verzi příběhu z první ruky, kterou maršálka ještě znát nemohla.
„Jen tak? Zničeho nic?“
„Ano. Museli být udiveni, jako teď vy, snad i víc. Poškozené nekvalitní a přetížené lodě nemohly konkurovat hotovým domům a úrodné půdě, tak se zde usadili.
Po deseti letech se jednoho dne u každého osídlení objevily sondy, plody nesmírně vyspělé civilizace, jak samy hlásaly.
Planetu pro budoucí kolonizaci jiným druhem připravila jiná, mnohem starší rasa, a to dokonce humanoidního typu.
Sondy byly přeplněny informacemi o tomto druhu, a obsahoval zcela dobrovolnou výzvu přijmout civilizaci jejich tvůrců, umístěnou v podzemní biosféře.“
„Přijmout?“
„Totiž, jestli jste to schopen akceptovat,“ pokračovala nepokrytě arogantně mechanistka „nemysleli vůbec jako lidé. Nestačilo jim pouhé zachování informací o svém vymřelém druhu, chtěli obnovit svou kulturu jako takovou, a to pomocí jiné, mladé, humanoidní rasy. Planetární systémy vyhledávaly na mnoho světelných let odtud jakýkoli náznak civilizace, schopné cestovat vesmírem, a tu pak nasměrovat sem. To jsme zjistili až o mnoho let později, a nelitovali jsme toho,“ doplnila, když se Ace Levy nadechoval na smršť nadávek a protestů. Copak nechápou, že je vlastně zotročili? To…
„Nezotročili nás. Dali nám víc, než to. Stali jsme se jimi.“ odpověděla, a konečně si uvědomil, co ten záblesk ze snu znamenal. Četli mu myšlenky.
„Vidím, že nenosíte helmu jenom pro parádu Aci Levy. Odpusťte, u vás jsem prostě neodolala tomuto archaickému spojení slov. Přes všechny vaše nedostatky, a tím nemyslím jen ty tělesné, vás necháme odletět. Dokonce jsme schopni vytvořit bezpečný koridor po celou dobu letu ze soustavy
„Ještě poslední otázku.“
„Proč jsme o nás vůbec dali vědět Zemi?“ odtušila tiše bez telepatie „Jednoduše proto, že naši vymřelí předchůdci měli chorobnou touhu poděkovat.“
Na krátký okamžik se jakoby zarazila, a zůstal bez hnutí. Najednou vstala a řekla –
„Vaše korveta přistane poblíž do pěti minut. Lidský druh jde do záhuby sám. K tomu nás nepotřebujete.“
Ace zaťal pěsti vztekem. Tohle bylo trochu moc. Neměl rád, když na něj někdo šel moc zhurta, a tahle polorobotka si počínala velmi dobře.
„Dobrá! Pokud vám nevoní společný boj, tak prosím! My se obejdeme i bez vaší pomoci! Ale buďte si jistí, buďte si kurevsky jistí, že vás čeká návštěva. Naše až zvítězíme, Brouků, pokud je sem nalákáme nebo přinutíme ustoupit do tohoto sektoru. Dřív nebo později se to stane! Takže dámo, nedívejte se na mě zpatra jenom kvůli nabídce pomoci, a pokud bychom za to něco požadovali, tak jen v rámci slušnosti každého spojence!“
dostal ze sebe Ace, a počastoval ženu, která dokonale, přímo i nepřímo popřela své lidství, nenávistí, ostře kontrastující s perfektně strojeným optimismem Phidové.
Brzy již jen lehce poškozená federální korveta opouštěla bhatarskou soustavu jakýmsi tunelem, vytvořeným z vysokofrekvenčních gravitonových cívek na planetě kyborgů. Výsledný trychtýř z nich rozrazil obrovské množství úlomků planet, lodí a prachu, a skýtal dokonalou ochranu proti gravitačním kolapsům způsobeným blízkostí tolika velkých planet.
K centrální hierarchii připojené mysli se setkaly v kruhové komnatě bez oken. Z tváří jim zářilo matné světlo. Starší promlouvali.
„V něčem měli pravdu. Broučí druh musí být vyhuben.“
„Je to v dlouhodobém plánování.“
„Nemáme důvod nevěřit záznamu hvězdné maršálky. A senzory dalekého dosahu to potvrzují. Hmyzí společenství je slabé.“
„Ano. Je nutný další krok.“
„Souhlasím.“
„Proces očištění tedy začne. Minulý cyklus byly jisté pochybnosti ohledně přeměny našich nešťastných příbuzných.“
„Z mé strany již žádných neuslyšíte. Rozhodně by měli dostat šanci dosáhnout potenciálu. My jsme toho důkazem.“
„Nakonec, ne každý ve Federaci souhlasí s vojenskou vládou a nařízeními omezenou vědou. Kolonisté, jako byli naši otcové a matky, ti stále vzdorují. Viděl to, a viděl jsem to proto také.“
„Nesporně.“
Vír dočasně donutil ničící chaos bhatarských těles k poslušnosti. Znovu. Byl širší, neboť jím proplouvaly z planety vzlétající plavidla doutníkových a diskových tvarů.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
