Hvezdná Pěchota : Vyhubení - Část 2.
Malá korveta se nadsvětelnou rychlostí přímočaře vydala vstříc nenávratné zkáze.
„Tohle bych do deníku nepsal.“ řekl Ace se šklebem od ucha k uchu „Kvůli paragrafům na šíření poraženectví podobným způsobem visí dvacet let nucených prací.“
„Ještě že tu není žádný uvědomělý Občan s udávacím koníčkem.“ odpověděl nevzrušeně Garry, a přidal pár slov.
„Za tohle je tolik oprátek, že by tě do nich zabalili a skutáleli z kopce.“ znovu je zhodnotil Ace, a s hrnkem kávy s rumem, svým oblíbeným životobudičem, prověřil vstupní data na vedlejší obrazovce.
„Ouch…tak hledání ztracených kolonizačních lodí, co si to zabrousili do soustavy, kde je šance o bezpečný průlet někde mezi nulou a smrtí. A já myslel, že nás profíky pošlou mozko-killovací vejlet po vzoru toho zmetka Rica!“
„Ty se znáš s…“
„Jo, s tím skoro popraveným zatraceným hrdinou, co se ukázal naživu, a odpálil tu….bohobroukomozkoplanetu, nebo co ta srágora byla zač. Člověk by řekl, že by si mohl vzpomenout na starý kamarády a ono hovno.“
„Třeba nesnáší jen tvůj osobní slang, Aci.“
Tomu se jmenovaný uchechtl, a přihnul si z hrnku.
„Jako možný to je. Jak jsem ho viděl poprvý, byl to jeden z těch bohatých fracků z vyšších vrstev. Pak se ukázal docela v pohodě. Škoda, že to pak hned zesral s tou zatracenou helmou…kdybys viděl…“
„Raději mi řekni, co ses zatím dozvěděl. Ti paranoici ti toho museli nahrát víc, než mě. Já tam mám jen hromadu souřadnic a astrofyzikálních pozorování.“
„Nic moc, než máš ty. Jen podrobné popisy a soupisy všeho, co mělo co dočinění s tou výpravou, a že se to celý ututlalo. Tisíce lidí zmizelo, a jak zjistili kde můžou být, neposlali za nimi ani jednu průzkumnou kocábku, kromě jedný, co si to brousila na okraji soustavy čistě ze zvědavosti. Prý unikátní čtyřhvězdná soustava narvaná samými plynnými obry, stovkami měsíců a ještě víc bordelu a šutrů. Jediný, co mě na tom zaujalo, je, co tu teda šaškujem, a zrovna teď.“
Odpověď se ukázala záhy, jakmile se korveta pokusila proplést mezi první trojicí plynných obrů, dvacetkrát až třicetkrát většími, než jupiter, jejich měsíci a hustými pásy asteroidů.
Už u té první zachytili signál pozemského původu, přicházející z jednoho z měsíců plynného obra, nacházející se nejblíže té největší z hvězd, zatímco další jí zjevně musely několikrát do roka osvětlovat z různých stran, podle pohybu desítek plynných planet.
Mapování bylo snadné, průlet už horší.
Moderní pancíř sice odolával nárazům i větších asteroidů, ale dvoučlenná posádka korvety neměla po hodině kličkování a hraní ruské rulety s gravitací a vesmírným kamením daleko k mrtvici.
Nový náraz.
„Co to do hajzlu zase bylo?!“ zařval Ace hystericky. Rozhodně nebyl zvyklý, aby jeho život visel na takhle tenkém vlásku. O svém „kámošovi“ věděl, že má hodně dobrý postřeh, ale stejně si připadal jako vězeň v cele, co se mohla rozpadnout každýžm okamžikem.
„Bacha!“ zakřičel zbytečně, když se před nimi objevil stometrový asteroid.
Corville převrátil trup korvety, a těsně, snad na centimetry, minul celý kus kovu a kamení.
„Myslím, že už budem z nejhoršího venku…“
„Ty myslíš, jo?!“
Tři dny strávili přistáním na osmi planetkách a měsících, aby se mohli vyspat a hledat cestu ke zdroji signálu, který byl silnější, ale stále nedostupný. Nebýt důkladného zmapování zvnějšku, jistě by nepřežili jediný den. Garry naváděl loď víceméně jen podle očí, a Ace jen rozčileně hlásil změny údajů na senzorech, doslova zblblých množstvím objektů. Tam, kde nebyly asteroidy, byl alespoň zvláštní prach, co se jim usazoval na trup, a museli vycházet ven, protože stěrače na sklo nepatřily k standardní výbavě lodi Federace.
Po dalším dni se jim podařilo proniknout k místu určení. Věděli, jak obrovské štěstí měli se k tomu měsíci vůbec dostat, a už si pohrávali s myšlenkou tam chvíli zůstat, pokud je aspoň trochu obyvatelný. Na cestu zpět zkrátka potřebovali nabrat novou zásobu klidu.
Na orbitě však brzy nevěděli, co si mají myslet. Našli pozůstatky havarovaných kolonizačních lodí staré kontrukce, a také mnoho vesnic okolo.
Signál vycházel ze tří míst, ale nikdo jim neodpovídal.
„Zkus to ještě jednou. Přece musí…“ řekl Ace, ale vzápětí si málem rozbil hlavu o kovovou stěnu. Energie ve tvaru víru narazila do korvety, a zneschopnila její zbraně.
Poté je čekalo příchozí vysílání na federální frekvenci, právě když blonďatý kapitán použil velice neslušný obrat na adresu inženýrů, co projektovali můstek.
Člověk, jehož tvář spatřili na obrazovce, se nepodobal ničemu, co by znali. Kůži měl bledou, na spancích byly zřetelné řady podkožních kabelů, a oči byly ještě děsivější – bez života, jako z leštěného modrého skla. Zářivě bílý oděv, něco mezi laboratorním pláštěm a tógou. Bílé zdi za ním téměř splývaly.
„Federace a velení na Zemi bylo informováno o ztrátě kolonizačních transportů před lety v této oblasti galaxie. Vaše civilistická práva zůstávají stále…“ začal Ace, pevně odhodlaný dokončit misi, ať už se s těmi lidmi stalo cokoliv.
„Země už dávno není naší vlastí, pane Levy.“ přerušil ho…člověk? „Na druhé straně chápeme, že vaši nadřízení touží po odpovědi, neboť vás sem jistě přivedl přímý důkaz naší existence. V tom vám rádi vyhovíme. Potom budete moci odletět.“ řekl smířlivě a ukončil spojení.
Další varovné výstřely z energetických zbraní zachvěly korvetou, a Ace se v tu chvíli rozhodl pro obyvateli nařízený sólový výsadek. Jeho starý kamarád bude mít alespoň nějakou možnost úniku, neboť se zdálo, že paprsky střílejí pouze z planety, kdežto po lodích nepřátelské povahy nebylo ani vidu.
„Kurva, co to sakra dělám za kokotinu.“ ulevil si vulgaritami blonďatý důstojník, a potom co zapnul chrániče a pásy okolo sebe, odpálil výsadkovou kapsli, která se autopilotním systémem dostala do atmosféry.
Dopad byl měkčí, než očekával.
Jakmile vykopnul přetlaková dvířka, jevící následky zmetkové rychlovýroby na Marsu, nestačil se divit tomu, co viděl. Ne, že by mu vadil místní vzduch. Na kyslík nebyl pravda bohatý, ale pokud nebude běhat vytrvalostňáky, tak to půjde, pomyslel si.
Nacházel se na okraji lesní cesty u vesnice, jejíž architektura nesouhlasila s představami technicky vyspělé civilizace. Šel se podívat blíže.
Domy jakoby pocházely ze začátku dvacátého století, kámen, cihly, dřevo, žádný beton
„Jsme rádi, že se vám tu líbí. Odpusťte, určitou nostalgii jsme si neodpustili.“ Řekl kdosi za ním, s tváří, kterou už viděl.