Hvezdná Pěchota : Vyhubení - Část 1.
Hvězdná Pěchota : Vyhubení
Propagandistické tlampače u kasáren opakovaly projev Nebeské Maršálky Phidové, který přednesla lidu Federace před třemi dny. Vizionářské poselství a provolávání slávy nebyly neobvyklými rétorickými prvky, ale tentokrát to znělo jinak. Apelování na hrdinství jednotlivců, osobní iniciativu nižších velitelů, a zcela přesně definovaná blížící se ofenzíva, o níž se mezi generály fantazírovalo snad půl roku.
„Jednou nastane den, kdy bude poslední zárodek, poslední broučí kukla, poslední vejce spáleno na popel. Den, kdy tento strašný konflikt bude pouhou vzpomínkou rodičů a prarodičů nových lidských generací.
Studovali jsme je. Snažili je pochopit. Stále jsme je tolerovali, proti veškeré logice a zdravému rozumu. To vše kvůli míru, který přece jen porušili oni, a dokázali, jakými hlupáky jsme byli.
Obrana každé lidské kolonie nás vyčerpávala, lidstvo chřadlo a bylo zatlačováno. Pomalu, zákeřně, planetu po planetě se nás snažili vyhladit.
Tuto válku nevedeme kvůli slávě, nevedeme jí kvůli pomateným ideologiím, nýbrž pro přežití a budoucnost lidstva, a zbyla nám tedy jen jedna jediná možnost.
To, oč vás nyní budu žádat, nebude jednoduché, ani snadné. Avšak, je to nezbytné.
Dost bylo obrany, dost bylo ústupů!
Vydáme se přesně tam, odkud Brouci zamořují galaxii, do jejich kolonií, sídel a hnízd.
Nesmíme se zastavit. Nesmíme polevit.
Tato chyba vesmírné evoluce bude naší rasou jednou a provždy zničena!
Vojáci Federace, má věrná Hvězdná pěchoto, vydejte se kupředu, a vraťte lidstvu jeho místo mězi hvězdami!“
Dosud však nikdo neobdržel žádné rozkazy, týkající se celkové strategie. Téměř nikdo. Jediné, co se proslýchalo, bylo zmizení generála Rica s celou bývalou Anokeho gardovou flotilou. Oficiálně byl vyslán někam k Jádru, zjistit aktivitu nepřítele v Karanténní zóně…
Poslal pro něj, tak přišel. Přirozeně, že pozdě. Plukovník si už dávno zvyknul na promíjení jeho neústalých kázeňských prohřešků, protože buď jak buď, pořád víc snesl toho držkatého blonďáka, než aby ho nahradil občánek, co se umí akorát dobře držet v pozoru a umí udělat dvacet kliků v rekordním čase. V bitvách s Brouky jdou tyhle rychlokvašky tak rychle na odpis, až ho nebaví dokola posílat žádosti o doplnění stavů mužstva.
Ace Levy zasalutoval takovým způsobem, že by mu jeho bývalý seržant při výcviku přišpendlil ruku ne jedním nožem, jak se to stalo za jedinou poznámku, ale zlámal by mu obě ruce i nohy.
„Kapitáne…“
„Plukovníku!“
„Mise nejvyšší důležitosti…a utajení.“
„Ehm…znovu doprovázet…?“ začal potichu, protože přesně před měsícem velel konvoji, snažícího se dostat přes poušť do další pevnosti. Jedna z těch muničně-ničících věcí, co nejdou vyřídit dopravním raketoplánem.
Povedlo se to. Jen ty ztráty nemusely být tak velké…
„Tentokrát ne, Aci. Mě samotného nechali přečíst sotva polovinu, vlastně jen to, že tě mám uvolnit ze služby, a také – je to v soustavě Bhatar.“
„Bhatar? To mi nic neříká.“
„Tomu se nedivím. Bhatar je téměř přesný střed arachnidské karanténní zóny.“
„Poslyš, člověče, vím, jakej umím bejt, ale poslat mě na sebevražednou misi…hele nemůžu raději dělat něco bezpečnějšího, třeba dělat noční sólový průzkum broučích hnízd bez noktovizoru?“
„Čas od času by neškodilo ti zavřít hubu, v tom se shodnem. Prostě se sbal, odletíš ranním transportem. Nahoře ti určitě vysvětlí víc. Odchod.“
Už neviděl ani jeho mizící záda, a říkal si, jestli mu ten přerostlý spratek bude chybět. Přiznal si, že určitě. Rozum měl, výsledky taky, udělal pokaždé víc, než byla jeho povinnost Občana. Jenže na Zemi by mu stačilo pronést jednu z jeho oblíbených vět, a byl by příštím účastníkem popravovací show na hlavním kanále.
Levymu na Ilmarinen, nové lodi třídy Athéna, nařídili, aby počkal ve společenské místností, která se s určenou standardní lodní nocí vylidňovala, až zůstala jen povážlivě se kymácející skupinka opilých pilotů, ke které se chtěl přidat další, dokud neuviděl Ace.
Nedá se říct, kdo byl překvapený víc. Od neslavných školních let se vůbec neviděli.
Brzy už se předháněli ve vzájemném objednávání pití a historkách, vesměs kolem ženských a chlastu. Některé věci se zkrátka nemění ani po tisíciletích.
„…a tak jsem vzal na obhlídku tu mexickou poručici, co nám přibyla na seznamu minulý týden…“ vyprávěl rozvláčně Ace, co zažil na předchozí kolonii, potom co mu Garry potvrdil, že se tam museli minout, protože někdy tou dobou tam prováděl Flotilou nařízený ostrý pozemní výcvik, aby zvýšili už tak mizivé šance pilotů po nouzovém přistání v broučích pozicích.
„Fernandézovou? Člověče, to byla ta, co má tu nejluxusnější…že jo?“ přestal, a ukázal jasně určitelný geometrický tvar ve vzduchu.
Oba se oplzle zachechtali.
„Přesně tu. Chtěl jsem trochu soukromí, tak jsem jí zatáh tam za kótu 29…víš jak jsou tam ty starý okopy kousek od drátů?“
Pár chvil trvalo, než se rozvzpomněl. Pak mu svitlo. Aceova nátura by se přece nezměnila ani za sto padesát roků.
„Hej! Tak moment! Snad jste vážně před hmyzákama....“
Ace pokrčil rameny a docela nevinně odpověděl
„Víš jak, před publikem…extrovert to musí umět ocenit.“
„No ty si hovado!“ a Garry mu uštědřil pořádného koňara.
Za ty léta pilotování už skoro zapomněl na tu předchozí bezstarostnost. Byly dny, kdy litoval svého rozhodnutí jít do toho s kámošema. Do kokpitů nastoupi jen čtyři lidé z celého města, mezi nimi i on. Po Klendathu a těch tisících dalších potyčkách se divil, že stále žije. A tenhleten perverzák mu během pěti minut dodá zásobu nových zvrhlostí a chutí do života.
„Kapitán Ace Levy, předpokládám?“ řekl rezervovaný hlas, patřící plukovníku rozvědky, Carlu Jenkinsovi. Ace viděl, jak chladně si ho přeměřuje. Nebyl zvyklý s jím podobnými mluvit jinak než provokativně, ale věděl, že jeho postavení není natolik pevné, aby mu to prošlo. Tak vstal a zasalutoval, o poznání předpisověji, než jak to předváděl u svého plukovníka.
„Doneslo se nám, že prahnete po přeložení. Víme o vašich kázeňských problémech, proto vám dosud nebylo vyhověno, to si doufám uvědomujete. Snad tedy oceníte, že vám byla svěřen úkol vysoké priority. Jak očekávám, bude proveden podle těchto dispozic.“ řekl, a podal mu objemný svazek do plastu zatavených listů.
„S plukovníkem Corvillem se znáte, takže bez zbytečných průtahů – vaše loď Anakreon je zadokována v hangáru 8K. Odlet bude nejpozději v 8:00 zítra. Vše potřebné máte v rukou, navigační data se odemknou až za letu. Dobrou noc.“
dopověděl strojeně, a odešel, nechávaje za sebou dva tupé obličeje. Prozření o „náhodě“ nebylo pro ně to nejpříjemnější.
Dobrých deset minut jen upíjeli namíchanou směsku všelijakých nápojů, až Ace pronesl s tím svým protivně zubatým úsměvem:
„No, je třeba to brát z tý lepší stránky. Brácha bude mít radost, až dostane ty fotky z té loňské párty generála Synkewitze, kde se to malinko urvalo z řetězů. Strašně rád fotím, akorát si nikdy nemůžu vzpomenout, kde jsem nechal paměťovku…“
a znovu se smáli. Garry nevěděl, jestli si jen dělá legraci, nebo ne. U Ace je něco takového klidně možné.