Draculovy povídky

Stargate Pegasus : Divitae - 09 - Dawn Of The Gods

Bez nebezpečí je hra chladná.

V Cimmerijské soustavě se v minulosti odehrála celá řada, pro více ras nepříjemných, událostí. Dnes by se ani v nejmenším nezdálo, kolik významného se zde mohlo udát, což se dá snadno vypozorovat jen letmým pohledem na soustavu prachu a malých asteroidů, tvořících prstenec nějaké přilehlé, mrtvé planety.
Až na to, že materiál z prstence pochází z dávno zničených lodí.
Flotila, která obíhá okolo, dosud pro život příznivý světa, obvykle zvaného stejně, jako domovská soustava.
Desítky lodí, pro lidské oko překrásného designu, volně proplouvající prostorem v blízkosti planety, rozhodně nejsou známkou mírotvorství.
Dokonce je možno spatřit i čtveřici vesmírných stanic, k nimž jsou připojeny zbrusu nové asgardské bitevní lodě, vypadající velmi nebezpečně s ohledem na množství hlavní, zakončených špičatými krystaly na ústích.
To si uvědomuje i jejich velitel, sedící v jedné z oněch lodí.
Podivným nástrojem, snad kombinace nože a vidličky, si napíchne kousek fialového čehosi z čirého talíře.
Nevypadá právě jako spokojenost sama.
Tak a dost. Uvažuje Loki. Něco takového by ho ještě před nedávnem nenapadlo, ani si už nedokázal tehdy vzpomenout, jak skvělá dokáže být chuť. Naštěstí už víme, o co jsme zbytečně přicházeli. A co byrokrati plní poraženectví v mysli, jako byl Thor, nedokázali pochopit.
Asgardský nejvyšší velitel pozvedl pohled k blízké hvězdě. Proč se zabývat použitými prostředky? Cíl je vždy nejdůležitější. Jediná správná cesta od myšlenky k cíli, je jen ta nejvíce přímočará.
Ze světa, který se rozprostírá pod, k boji připravenou, asgardskou flotilou, míří užaslé pohledy jeho obyvatel na nebe plné božských vozů, plujících, obklopené nekonečnými nebesy.
Jedni hledí na vozy bohů s obdivem, jiní s obavami – copak prastaré legendy již dávno nenapsaly dost, co mohou očekávat? Většina z obyvatel Cimmerie tušila, a nebyli vzdálení skutečnosti -
Již brzy nadejde Ragnarok, den konce bohů a lidí, a s vůlí bohů nelze bojovat. Jen se jí podvolit.

Alkesh přistává u pyramidy, obklopené vysazenými poli zářivě modrých krystalů, jejichž svit ozařuje blízké okolí, pyramidu i Jaffy modravým světlem. V polích co chvíli probleskne silný výboj energie. Na okrajích polí, jak zpozoruje i Leagnar, vystupujíc z lodi, za nímž kráčí dvojice Hadích stráží, přísně dodržující pětimetrový odstup za svým pánem, se krystaly pokusí prorůst za jimi vytyčenou hranici, kterou chrání štít.
Rezonanční vlna ze štítu je doslova rozbije na jemné úlomky, které dopadají zpět dovnitř pole. Posléze všechny pole zaplní nepříjemný zvuk. Žádný náhodný úkaz, nýbrž zjevný protest.
„Nevyskytly se zde žádné problémy?“ zeptá se Leagnar jaffského mistra, který dohlíží na bezpečnost sklízecího centra, a právě poklekující před ním.
„Žádné, lorde Leagnare. (pauza) Došlo ke ztrátám pouhých dvou Jaffů, kteří nerespektovali Vaše nařízení, a byli zabiti při přiblížení k polím.“ říká jaffský mistr, a hlas mu několikrát přeskočí.
„V pořádku (Goa'uld stočí pohled k pyramidě), nepředpokládám tedy, že by se opakovala nějaká další…příhoda způsobená neposlušností.“ řekne, a krátce se zadívá na mistra, načež vykročí k pyramidě.
Mistr ještě něco říká, patrně svého pána ujišťuje, že se již nic nebude dít proti jeho vůli, ale ten jej neposlouchá. Uvažuje, zda-li Tau'riové vůbec přemýšleli, proč byla planeta tak pustá. Jestli vůbec tušili, co je mohlo čekat, kdyby třeba jen jediný exemplář vysadili do úrodné půdy svého světa…

Trojice Ha'taků opustí hyperprostor u pusté planety, ještě v blízké minulosti plné zeleně, a obydlenou lidmi žijících v míru, kteří již objevili jak sílu páry, tak důležitost velkých myšlenek.
Rozkvět této civilizace skončil stejně tragicky, jako mnohé jiné v galaxii – stal se další neutralizovaným místem, který Wraithové neměli možnost sklidit. Goa'uldi jim v tom zabránili opravdu tak, jak jen mohli.
Další pustina, řekne si Leagnar, když zkontroluje data z měření znovu získané državy. Wraithové sice byli rozdrceni, ale problém přetrvává. Nakolik se dá spoléhat na dálkový průzkum?
To nemá cenu. Znovu si projde databázi planet, získanou před invazí od wraithské královny, a určí nové cíle.
Ostatně, na tom nezáleží.
Goa'uld položí ruku na ovládací zařízení lodi, a Ha'tak vstoupí do hyperprostoru. Za ním vzlétnou i ostatní.
Dívat se na barevný paskvil, který loď obklopuje, Leagnara poněkud nudí, přejde skrz počáteční váhání, a odejde do záhybu chodeb, až k celám na konci.
Poručí Jaffům, ať jí otevřou, a vejde dovnitř, dívaje se na skrčenou postavu před sebou.
„Protože oplývám větší trpělivostí, než mnozí mého druhu, dávám ti ještě jednu příležitost. (pauza) Stěží se s tebou budou dále obtěžovat někteří z mých sluhů, a ani bych to po nich nežádal, proto bys měla vědět, že dokud nebudu znát polohu základny Tok'rů – ano, dobře vím, že jste se s nimi setkali – nechám te v rukou lidí z Tau'ri. A ani netušíš, jak jsou nám užiteční.“
Postava vstane – je to žena – a plivne Leagnarovi do tváře. Ten ji chytí za vlasy, a mrští o zeď, ale beze hněvu, s rozvahou, v čemž pokračuje ještě chvíli, než ji definitivně odhodí k levé stěně cely, a přiloží jí ozbrojenou ruku k čelu. Jakmile dospěje k názoru, že má dost, odejde, ale ještě řekne –
„Možná bude efektivnější užít účinnější metody, a jen málo bolestivé…“ řekne Goa'uld a usměje se na zbídačenou ženu, oblečenou již jen v cáry původní uniformy…

Na hlavní Goa'uldské základně Renec stále pokračuje oprava a zvýšení bojeschopnosti základny. I domorodí obyvatelé si staví nové domy, netušíc, že ve velmi brzké době budou těžit naquadah a jiné suroviny, na níž je tato planeta až neobvykle bohatá.
Námezdní vojáci mechanicky a rázně spalují mrtvá těla Wraithů, jiní se snaží z těl svých spolubojovníků zíksta cokoli, čím by je mohli identifikovat. I Jaffové uctívají své mrtvé, jak se sluší, přestože je skládají do hromadných hrobů, nešetří mnoha pohřebními písněmi a poctami. Několik domorodých žen dokonce těla vojáků a Jaffů zbavují nánosů bahna a krve, těm nejméně zasaženým oprašují oděv, a pokládají jim na hruď věnce květů, a korálků, zpívajíce cosi, čemu jejich žijící druhové nerozumí, ale smutek je v těch neznámých slovech nepřeslechnutelný. Až na několik starších Jaffů, kteří se na tyto ženy dívaly s jasnou nevolí, nikomu to zřejmě nijak zvlášť není nepříjemné.
Pierre se s cigaretou v puse rozhlédne dalekohledem po znovustavěné příbytky domorodců všude kolem
„Slyšel jsem, že tam bývá dost problémů.“ řekl Edgar, sedící na kovové přepravce pár metrů od něj, a čistící si nehty svým nožem pro boj zblízka. Charlie se naproti tomu opírá o zeď nově vybetonovaného bunkru opodál, a pro změnu se s rádiovým vysílačem v ruce věnuje opravárenské činnosti. Pěkně při tom nadává.
„Co se tam zajít podívat? (pauza) Takovou docela malou štráci džípem bychom si mohli dovolit.“ Řekne Pierre, stále s dalekohledem na očích. Edgar znuděně vzhlédne přibližným směrem k němu.
„Ne díky. Stačí mi slyšet ty Jaffy, co oddělují jednotlivé části obyvatel z různých planet, protože kvůli všem těm jejich hatmatilkách a zvycích by se do zítra pozabíjeli.“ odpoví Edgar s přimhouřenýma očima
„Stejně by nebylo od věci – a do prdele.“ řekne najednou Pierre. Vzdálené výstřely z projektilových zbraní, zarazí i Charlieho, který právě vrcholil v přívalu šťavnatých anglosaských odpovědí na provinilý kus elektroniky, a pozorně poslouchá. Ticho.
Všichni tři popadnou zbraně, které si odložili ke stěně bunkru, a přiběhnou k džípu,.stojící dvacet metrů od vchodu do bunkru. Všude jsou slyšet lidské i Jaffské výkřiky otázek a rozkazů, což v obou případech v zárodku eliminují přiběhnutí důstojníci, štěkající příkazy k nezaobírání se tímto problémem.
To ale nemíní poslechnout naše trojice, ujíždějící skrz palbou vyoraný prostor ke ghettům. Můžou si to dovolit, stříbrné lebky na výložkách znamenají víc, než slova na papíře. Aspoň zde.
„Víte, co to znamená, jestli velení vydá…“ začíná s pohledem stočeným k prefabrikované budově kasáren Edgar, který zároveň vyndá z jedné z kapes vesty tlumič, a šroubuje ji k moderní AK.
„Ano.“ dopoví Charlie, zatímco se Pierre mlčky věnuje řízení, a míjejí kontrolní stanoviště „Likvidace všech možných aspektů hrozby narušení bezpečnosti – co to v důsledku znamená, si přiložit umím, díky za péči.“dořekne kysele, a připne si střelecké rukavice.
Džíp konečně s vyprsknutím pořádné masy zeminy zastaví uprostřed narychlo postavených chýší ze dřeva, látek a proutí, což vzbudí pozornost jejich obyvatel, tak jako tak vesměs venku. Trojice vyskočí z džípu, a uslyší volání. Francouzsky, na což pochopitelně zareaguje nejdříve Pierre, pak i ostatní.
„Héj! Vy jste od nás? Potřebovali bychom tu pomoct!“ volá na ně hlas, a nemusí to opakovat.
Doběhnou k onomu místu, kde je srocený mnohohlasný dav okolostojících, a několik osob v maskáčích, z nichž jedna má ošklivý šrám na obličeji, a drží si na něm kus obvazu. Všichni mají v rukou devítky Glocky. Zblízka de poznat, že i na nich jsou patrné stopy boje, modřiny a potrhané okraje uniformy
„Co se tu děje?“ zeptá se stručně Pierre, aniž by spustil z očí okolní dav
„Pane!“ krátce zasalutuje mladý rusovlasý voják, a pokračuje „Byli jsme zde na rozkaz poručíka Schmidta, z důvodu zjištění nálady obyvatelstva,“ Edgar si významně odkašle a postoupí dopředu „A při…při přátelském pokusu o hovor s místní…mladou ženou, nás napadl tento člověk,“ řekl, a kývnul na ležícího člověka nalevo od nich. Od něj, několik metrů, leželi další dva domorodci, ale v kaluži krve, se střelnými zraněními.
„A jak mi hodláte vysvětlit tohle, vojáku?“ otázal se Pierre mrazivě, a pomalu obrátil pohled z těl na tázaného.
„Zjevně…nedorozumění.“ vykoktá nešťastný voják a jakoby se zmenší, a o trochu couvne
„Nedorozumění. Jak jinak.“ řekně znovu Pierre, spíše k sobě, ale všimne si příchozí dvojice Hadích stráží, které svým příchodem vytvořily v davu širokou mezeru.
Pierre k nim přijde, a co nejdůstojněji je pozdraví, spolu s hlubokým úklonem. Hadí stráže zjevně ví, co znamená stříbrný znak na jeho límci, a pozdrav opětují. Tau'ri se Jaffů optá, zda-li rozumí jazyků těch lidí, a jestli by jim překládali jeho slova co nejpřesněji. Jen jeden z nich potvrdí, že jazyku těchto lidí rozumí, a tak se i s Jaffy vrátí do onoho místa. Charlie a Edgar se tváří víceméně netečně, a i když mají hlavně skloněné k zemi, dávají si pozor na všechna gesta a výrazy, které jsou schopni zachytit. Tohle může být zatraceně nebezpečné. Ne přímo to, co jim hrozí, ale jestli by domorodci zrovna teď začali pěstovat pochybnosti…
„Zeptejte se jich, jak to celé bylo.“ řekne Pierre Jaffovi
Jejich jazyk zní podivně, téměř jako arabština, ale se zpěvavými tóny, což vojáci jasně slyší, zatímco na Jaffovu otázku jeden z davu, patrně jejich snad náčelník, doslova ječí slova, které nezní právě mile.
Po nutném překladu Pierre konečně řekne, překvapivě si oddechne, a tváří k provinilým vojákům řekne –
„Mluvili jste s dcerou toho, co je v bezvědomí, a dívali jste se jí do očí, aniž byste se zeptali kohokoli z její rodiny, pak vám její otec řekl, že jste pošpinili jejich zvyky, a že máte odejít. Sice trochu…hruběji, a od vás dostal pár přes hubu, až se svalil. Pak po vás šla celá horda z jejich rodu, a dostali jste malý výprask. Ale někdo z vás spanikařil, a výsledky leží tady před vámi. (odmlka) Jste zkrátka v pěkným průseru.“ dodá Pierre bez emocí „Těď, všichni odhodíte zbraně před sebe na zem, a kleknete si. (rozpačité pohledy) Bez řečí, krucinál! A hned!“ zařve nesmlouvavě Pierre „Řeknu, že velmi litujete svých činů, že jste se jen snažili s těmito lidmi spřátelit, když jste si v bitvě uvědomili, jak je důležité vést tuto válku pro svého i jejich boha.“ dovysvětlí Pierre, a zatímco vojáci plní jeho příkazy, znovu dochází k dvojímu překladu mezí ním, Jaffou a domorodcem.
Domorodec po dlouhém váhání, a po neustálých pohledech z vojáků na své lidi, řekl něco velmi potichu.
Pierre dá pokyn Jaffovi, že jeho přítomnost dále není nutná, a ten se bez jediného slova připojil k druhému, a znovu se vydali vrátit se na své původní stanoviště mezi ghetty.
„Výsledek našeho…trialogu…je ten, že jsem byl ujištěn tím, že se určitě jednalo o velké nedorozumění, že svých činů nepochybně litujete, ale nesmíte se už tu nikdy ukázat. Teď vstaňte, nasedněte do džípu a zmizte!“ zařval Pierre, a vojáci nemeškali, posbírali se ze země a zmizeli jak se patří, po anglicku.
„Zapomněl si na drobný zádrhel. V čem teď jako pojedeme?“ řekl Edgar s učitelským výrazem
„Jdeme za těmi Jaffy. Možná dojednám menší obchůdek, ať máme nějaký pozitivní zážitek.“ řekne spokojeně Pierre, a jeho druhové už se ničemu nediví, upevní si popruhy zbraní, a míří skrz již prořídlý zástup lidí.

Na okraji atmosféry planety, na níž se táhnou široké delty řek, a mnoho malých moří, oddělujících několik kontinentů, proletává Ha'tak, kterému se tak daří nedotknout se prstence, které by si většina Tau'rijců normálně dokázala spojit jen s jednou plynnou planetou své soustavy. Tyto jsou ale mnohem hustší, a obsahují i větší asteroidy. Velitele lodi tento problém přirozeně nikterak netrápí. Pro případné obránce je taktická výhoda důležitá, ať je sebemenší, zauvažuje spokojeně Leagnar. Dlouho netknutý svět, starodávné ruiny po důkladné wraithské sklizni v dávné minulosti – ideální. I nerostná ložiska jsou slibná.
Zbylé dva Ha'taky zůstávají na vysoké oběžné dráze, a skenují blízký vesmír.
Totéž právě koná i Leagnarův velitelský Ha'tak. Jeho majitele ve chvíli, když obloukem se svou lodí míjí prstence planety, zaujme zachycené subprostorové vysílání, které směřovalo přímo k nim!
Leagnar energicky nařídil zbylým lodím vytvořit formaci. Pustí si záznam. Goa'uld zareaguje nadmíru překvapeně. Není divu. Antičtina?!
„Hovoří k vám velitelka Helia, kapitánka antické lodě Tria. Naše loď byla poškozena v boji s Wraithy, žádáme vás o pomoc!“ víc nic. Jen zaslané souřadnice. Leagnar nemeškal, a tak všechny tři lodě skočily do hyperprostoru, ze kterého se i rychle znovuobjevily, neboť nešlo o právě velkou vzdálenost.
Oči Goa'ulda zalije žár, jakmile se jeho lodě přiblíží k poškozené a nehybné Antické lodi.
Zjeví se před ním hologram ženy v podivné uniformě.
„Děkuji, že jste vyslyšeli naše volání. Jak se můžou vaši lidé k nám transportovat?“ řekne žena, zjevně velitelka
„Vaše loď očividně disponuje hangárem, takže v tomto ohledu nebude problém. Jen našim pomocným lodím umožněte průlet štítem, budeme se adekvátně snažit vám pomoci. (pauza) A i vy byste nám mohli být nápomocni ohledně informaci proti našemu společnému nepříteli.“ řekne Leagnar klidně, lidským hlasem
„Jsem si dobře vědoma, že rozdíl v čase mezi naší a nynější válkou je značný, ale pochopitelně – informace o nich, pokud mají stále cenu, vám ochotně poskytneme. Tria konec.“ A hologram zmizel
Není vlastností Goa'uldů důvěřovat v něčí ochotu, pokud se nejedná o oddané služebníky, plnící příkazy do písmene, a Leagnar rozhodně neočekával, že Antikové budou bezvýhradně dodržovat daná slova. Jde jen o to, kdo koho přelstí. Jejich lodi nemusí Ha'taky dlouho vzdorovat. Je třeba se o ně postarat jinak, než hrubou silou.

Obvykle se v době pozdního odpoledne na základně zrovna moc neděje, což rozhodně není dnešní případ.
Důstojník konající službu, kapitán Karamazov, neprojevil příliš pochopení pro jednání vojáků mezi domorodci, a mluvil s nimi tak, jak si bezpochyby zasloužili. Krucifix! A zrovna dneska! Žádný kontakt s těmi lidmi, z důvodu zbytečných incidentů, z důvodů neznalostí kultur a jazyků. Ale stejně se i tak najde několik blbců, co přemýšlejí, a pak neví, co mají dělat. Vždycky.
„Nežvaňte mi takové pohádky! Byly vydány jasné rozkazy, které jste každý do jednoho dostali i písemně a písemně potvrdili svými podpisy. Je to tak?“ zařve kapitán a zlostně si měří vojáky, stojící před ním v tak pozoru, jak jen dokáží. Není na nich vidět žádný strach, ten už je přešel. Už jen vyčkávají nezbytný verdikt.
„Vidím, že není co byste mohli dodat. (odmlka) Nemyslete si, že se tu budete jen tak válet, a prát se s našimi…spojenci, zvláště pokud se jedná o spojence dobrovolné! (o něco klidněji) Přišli jsme i tak o dost dobrých mužů, a vy se jistě nemůžete dočkat, až se vrátite do akce, nemám pravdu?“ řekne Karamazov s náznakem úsměvu, přejde znovu ke stolu
„Nebudu to dál protahovat. Zkrátka se zítra ráno hlaste u velitele 42. roty. (pauza) Pokud nechcete zbůhdarma plýtvat mým i svým časem, možností tam najdete dost. Rozchod!“ poslední slovo kapitán přirozeně zařval, až se sklo sypalo, a během pěti minut už měl u úst láhev, kterou z poloviny vyprázdnil na jeden lok. Ne, že by zapíjel světobol, to ani omylem.
Mezitím co se věnuje této své pravidelné činnosti, čas od času přetáhnutou do zbytečného extrému, dochází k výměně stráží u znovupostavených budov kasáren, obklopené pyramidovými budovami, sklady a doky svých „zaměstnavatelů“.
Neoholené tváře unavených strážů vzhléednou k nově příchozím, a aniž by se pokoušeli o nějaké salutování spojené s býměnou stráží, klidným krokem odejdou, se zbraněmi na rameni, a jediná myšlenka, která se odcházejícím vojákům přišla na mysl, byla návštěva relaxačního centra, malé hranolové budovy na okraji základny, pod kterýmžto názvem se skrýval docela obyčejný bordel, ustanovený pro případné potřeby námezdních vojáků z Tau'ri, všechno ale perfektně čisté, na úrovni, a s těmi nejvybranějšími otrokyněmi.
„To je ale mizerná sebranka, viděls to? Přijdeme je vystřídat oni ani nekývnou, a vzhůru za děvkama!“ řekne s nelibostí první z nových strážců v němčině. Druhý mu odpoví, ale s jiným přízvukem.
„Co bys chtěl? To si tu máme hrát na vojáčky?“ ušklíbne se druhý, a bez mrknutí oka si zapálí, a opře se o strážní budku. První z nich jen pokrčí rameny a začne přecházet sem a tam s zbraní v ruce a se svým oblíbeným párátkem v koutku úst uvažuje, proč pořád tu pořád jen tvrdnou. Snad si náš starý generál uvědomuje, že když si tu budem válet prdele bez jakékoli akce, bude to pak horší.

Kel'nosh v nákladní lodi sám kličkuje atmosférou v bouři neznámého světa. Bouře hází celou lodí, a nesčetné a strašlivé blesky šlehají z modrofialových mraků, neustále hřmějících, vše splývající do zvláštně děsivě fascinujícího panoramatu.
Lodi se zadaří vyhnout se hned několika bleskům, a zamířit přes…nepředstavitelně široké a rozsáhlé rokle, z nichž vyrůstají modré krystaly velikosti velkých skal až kopců, k místu, kolem něhož leží desítky mrtvých těl, a také zlatavé, k transportu připravené, bedny.
Všude kolem, úplně všude se rozprostírá modrou září, obklopující snad celou planetu
Tel'tac přistane, a transportními kruhy přenese připravený náklad do lodi. Blesk narazí do místa jen několik metrů odkud se vznesly kruhy, a vytvoří rozsáhlý kráter.
Jaffa se svou lodí vzlétne, a oddechne si teprve, až opustí atmosféru. Celý tento svět je pokrytý hustou, energií pulsující bouří. V Kel'noshově tváři je právě vidět všechno ostatní, kromě fascinace.

Pětice nákladních lodí neustále a v pravidelných intervalech míjí velkou bublinu antického štítu, pod kterým se v hlubinách tyčí mohutná šestiramenná konstrukce města, posetá četnými vysokými stavbami roztodivných tvarů a velikostí, která ale ani v nejmenším nepůsobí rušivě, vzhledem k celkové stavbě.
„Žádné možnosti průniku štítem. Jsme zase na začátku.“ řekne Anise v jedné z lodí
„Musí být způsob! Třeba jen hledáme špatně!“ rozčílí se Delek, a vyrve bílý krystal z ovládání kruhů, ve kterém se patrně dlouho o něco snažil. Pot z něj jen teče, a obličej rudý námahou a rozčílením.
„Všem lodím, tady Delek. Vracíme se k základně. Loď Selmak se vrátí k…“ už nedopoví, protože jeho oči zachytí podivné pulsování štítů, které i v temné vodě lze zahlédnout pouhým okem.
„Anise, co se to děje? Nějaké údaje?“ zeptá se své kolegyně na lodi Delek, a přisedne si k ní.
„Nevím, snad…snad selhává štít!“ odpoví Delekovi. A skutečně. Antický štít, který se doteď držel okolo celého města jako neproniknutelná hráz před nezvanými návštěvníky, začal ustupovat až k centrální věži.
„Štít selhává!“ zakřičí Anise dle údajů senzorů, zatímco se Delek ujímá řízení lodi, a letí k již, ve vodě odhalené konstrukce města, kam míří i ostatní lodě.
„Deleku, máte Antický zdroj?“ zeptá se v komunikaci něčí hlas, a osoba, k níž otázka směřovala odpoví ihned
„Ano, máme ji, ale musíme vymyslet, jak se dostat do napájení města! Nevíme, co způsobí úplné zatopení města!“ vysvětlí Delek a vyskočí od ovládání, kterého se ujme překvapená Anise
Tok'rové se zmateně snaží zpracovávat údaje zatímco Delek otevírá záchrannou kapsli.
„Co to děláš?!“ křičí Anise
„Není čas vymýšlet něco jiného! Prostě to se mnou vystřel k souřadnicím zdroje, štít pulsuje, tak snad proletím!“
říká Delek, zatímco uzavírá pojistný systém kapsle. „Nebo nám ten zdroj, získaný až z naší galaxie, nebude vůbec k ničemu!
„Uvědomuješ si, že můžeš…“ snaží se ho odradit Anise, ale nemá to ceny.
„Zkrátka to udělej, jak říkám, a to hned!“ zakřičí a uzavře se do záchranné kapsle, se žlutě zbarveným Antickým zdrojem v ruce. Anise se přiblíží až k štítu, a kovové těleso, s hlasitým průnikem vodou, se jako rychle torpédo prostřelí skrz štít, přes sklo potemnělé místnosti horní části hlavní věže, několikrát se převrátí, až připomíná jen hromadu plechu. Jako zázrakem z ní její cestovatel vstane, potlučený, se světlem v jedné, a zdrojem v druhé ruce. Z jiné nákladní lodě, vylétla druhá kapsle, která míří přibližným směrem, jako ta Delekova.
Jen se rozhlédne a běží chodbou, ozařovanou jen svým příručním světlem, a všude kolem slyší zlověstný zvuk vody, rozlévající se vzdálenými chodbami v jiných částech města.
Tok'ra, běžící jako o život, konečně najde místnost s vybitými zdroji, jeden z nich vyndá, a nahradí jej tím svým.
Plavidla okolo města se prozíravě držely opodál, když se štít města znovu zvedl, a systémy města jej začaly zbavovat vody, aktivujíc zároveň i světla. K ovládacímu křeslu města se přiblíží nově příchozí.
Ayana, poněkud váhavě, něco aktivuje na konzoli opodál, a sedne do ovládacího křesla.
Tok'erské lodě jsou svědky pronikavé záře prastarého města, vystupujícího z hlubin.