Draculovy povídky

Stargate Pegasus : Divitae - 16 - Trilemma

„Konec dílo krášlí.“

- Publius Ovidius Naso

Hvězdná brána na Cimmerii přežila mohutné ostřelování pod ochranou asgardského štítu. Bizarní pohled na zelenou kruhovou plochu, s bránou, uprostřed zcela spáleného okolí, kam až lidské oko dohlédne.
Štít padne, a z oblak se vynoří dva objekty – asgardská bombardovací loď, pancéřovaná dvojitý, kaleným neutroniem, dávající tak lodi překrásné stříbřité zbarvení, a přibližně stejně velká goa'uldská loď, vyzbrojená obelisky. Zbraně obou lodí jsou nabité. Všechny tři obelisky goa'uldské lodi, stejně jako vrhače iontových střel. Tak blízko povrchu by exploze vypařily jak vlastní, tak nepřátelskou loď.
Z goa'uldské se aktivují kruhy, asgardská světlem ozáří místo několik metrů od kruhů.
„Bylo to velmi dávno, že?“ zeptá se Apophis Omrenela. Mají osobní štíty a zbraně připevněné k rukou, a nehýbají se ani o milimetr z místa. Goa'uld si povšimne zlatého symbolu na Omrenelovu rukávu.
Znázorňuje draka, jak překousává nějaký exotický meč napůl.
Apophis se zhrozí. Věděl, že i Asgardi znají recepty na dlouhověkost, ale netušil, že z té doby ještě může někdo z nich žít.
„Všiml jsem si vašeho pohledu, vládče. Jen jsem chtěl pro nás oba připomenout ty zlaté časy našich vzájemných vztahů. Věřím, že si ještě pamatujete, kdo to pokazil, a co následovalo. A kde je Sokar?“
„Ten je ve svém nechutně velkém paláci na Delmaku. Patrně nemá tolik odvahy, aby se s vámi zase setkal.“
„Ovšem. V tom případě jednám jen s vámi, stejně jako za oba, pravda?“
„Rozumíme si.“ Apophis se s velkým zájmem zadívá na svého oponenta „Porazili jste nás, proč projevujete slabost, a mluvíme zde, místo aby vaše lodi plenily naše říše?“
„Na vašem místě bych se příliš nechvástal a zachovával ostražitost a slušnost. „Ano, mohl bych dát k tomu příkaz, a má flotila by ničila jeden svět po druhém – zpustošili bychom vaši galaxii. Další miliardy lidí by zahynuly, ale většina z vás ne. Navrhuji obnovit předchozí dohody.“
„Jsem rád za realistické zhonocení situace. Přece jen je vám líto ubohých otroků a našich služebníků?“
Asgard se pochybovačně zašklebí. To by soudil člověk, třeba to byl i úsměv, kdo ví.
„Děláme to jak pro ně, tak pro naše mladé. Nečekejte, že je tohle konec. Pokud by se stalo, řekněme – něco jako invaze na naše svatá uzemí, naše rasa bude do posledního válečníka bojovat, dokud nebude i poslední symbiont mrtvý, ať by to stálo cokoliv. I pokud bychom měli ničit hvězdy, vytvářet černé díry a pronásledovat vás deseti galaxiemi – stane se to.“
Apophis zažhne očima. Asgard poprvé od začátku jednání pomalu mrkne a jeho černé oči nevysílají ani zrnko strachu nebo blafování.
„Smlouva o chráněných planetách je tedy potvrzena. Všechny předchozí dohody rovněž. Je to tak?“
„Tak.“ odvětí Apophis sebejistě
„Znám vás, vládče. Váš osud vás jednou dostihne. Vás i vaší rasy.“
„O tom pochybuji, veliteli.“

Na odvrácené straně Měsíce se Atlantis, na konci své cesty z Pegasu, probouzí v plné síle. Dlouho ztmavnělé prostory ozáří světla. Její obyvatelé rovněž ožívají, probouzejí se ze stáze. Taktéž Leagnar ztěžka dýchá.
Antické město Atlantis kdysi opustilo Terru, aby se mohlo jednou vrátit. To se nyní stane.
Goa'uld a bývalí Tok'rové ztěžka oddychují pro symbionty není hibernace nic příjemného, a s obtížemi se pomalu sunou chodbami, většina opřená o někoho dalšího.
Trvá celých deset minut, než se všichni vzpamatují z předchozí agonie.
Leagnar nemešká, a skrze ovládací křeslo připraví drony k možnému odpalu, zadává jim primární pravděpodobné cíle. S trochou štěstí se zatím nestalo nic. Svarog to v Pegasu určitě zvládl. Eliminace galaktického mostu se dá svést hned na sto možných nepřátel. Když je jich tolik, třeba toho využít aspoň nějak pozitivně A rychlejší mezigalaktický pohon nemají ani Asgardi.
V ovládacím křesle znovu slyší Maybournea. Dělá si starost, jestli to Davis zvládl.
A podle lidí máme nemorální způsob uvažování. Zato ta jejich neustálá touha po změnách a nereálné smýšlení je snad vede lépe. Můj hostitel je toho perfektním důkazem.
Město pod silným štítem letí podsvětelným pohonem k Tau'ri. Antické senzory neukazují jedinou válečnou loď, až na několik velmi malých na orbitě, nákladní lodě a Alkeshe.
Atlantis se vrátí na tvůj svět, hlavní planeta galaxie, musíš být velmi spokojený, Maybourne, pomyslí si Leagnar, cítící pozitivní myšlenky svého hostitele v tomto okamžiku.
Na Zemi bývalý major Davis s dalekohledem na oku upřeně sleduje obzor. Nic jiného ani nezbývá. Všechny lepší observatoře jsou v háji. Zbývá jen tohle.
I těm posledním váhajícím generálům stačilo připomenout západ USA, přeměněný na skleněnou desku, a jejich loajalita vůči De Mertensovi pohasla velmi rychle. Nakonec i ten omyl u Bruselu s Kuhlovými divizemi, vybitými do posledního muže, neznamenaly nic.
Stíhačka F-16 mu přelétne nad hlavou, a pokračuje v letu nad Moskvou. Kreml i většina města ustála i tento konflikt, okolní lesy jsou rozorány posledním pokusem o výpad, který učinily loajální jednotky. Půda je nasáklá krví, a plná střepin. Uprostřed Rudého náměstí zeje několik trychtýřů po dopadech dělostřeleckých granátů.
Antické město letí k zemské orbitě. Jeden z nedávných Tok'rů je téměř oslepen září Slunce.
Blízko planety se aktivuje hyperprostorové okno. Apophis. Načasování nemohlo být lepší. Leagnar sice předpokládal delší trvání konfliktu s Asgardy, a pojistky v podobě vzbouřené Země a antického města v případě vítězství Asgardů tak nebyly životně nutné.
Dvojici Ha'taků nechá přiblížit k létajícímu městu, a na Apophisovu výzvu umožní průchody lodí a kruhy přes štít. Zbylé osazenstvo cestou přesvědčil o svých plánech, a zavřel je pro jejich bezpečnost prozatím do cel.
V městském velínu zůstal sám. Vlastně on a Maybourne.
Těžce obrněná garda pozemských vojáků a Hadích stráží obsadí město v počtu dvanácti stovek. Leagnar jen přikývne, a ani se příliš nediví chvíli, kdy je zasažen zat'kniak'telem a spoután.
„Neuposlechl jsi, a proto zemřeš.“ odpoví mu s úsměvem Apophis na hologramu z lodi, sotva se adresát sebere z bezvědomí a vstane, rozhlížíc se po namířených zbraních.
„Proč si myslíš, že jsem neuzavřel dohodu se Sokarem? Zatímco mi vyhrožuješ, jeho lodě zde budou každou chvíli a zničí tě.“

„…jednal jsem, jen jak jsem musel. A udělal bych v této situaci totéž znovu.“ říká nevzrušeně Omrenel
„Vkládali jsme do tebe důvěru, že pomstíš naše padlé.“
„To se také stalo, nebo snad ne? Soudím objektivně, pokud řeknu, že byli rozdrceni a jakýkoli větší útok z jejich strany je na dlouhý čas neproveditelný?“
„To říkáš pravdu, nejvyšší veliteli Omrenele. Přesto jsi neměl dostatek práv k tomu, abys s našimi nejhoršími nepřáteli uzavíral jakýchkoli dohod.“
„Jak jsem řekl – morální aspekt celé věci je naprosto zřejmý. Kdysi jsme se ocitli za podobných podmínek v beznadějném konfliktu.“
„Chápeme, co vás k tomu vedlo, jde o zřejmý důsledek vašich osobních pohnutek z minulosti, o které nemá jediný člen Rady ani jemenšího ponětí. Z toho důvodu si myslíme, že by od vás bylo nanejvýš vhodné…“
„Ctěná Rado, vzdávám se své funkce Nejvyššího velitele asgardské flotily, bez jakýchkoli podmínek a závazků.“
Prohlásí Omrenel. Vláčet sebou jako hadrou nenechá. Oni si snad vážně mysleli, že je nějaký jejich nástroj pomsty bez vlastního myšlení a svědomí. Tak Loki byl taky nakonec jen jejich nástroj. Odstraní Asgarda z velení třeba jen proto, že se jim znelíbí jediným gestem. Každý aby se pak bál učinit vlastních rozhodnutí. U některých ani nemůže vědět, jestli jsou od něj, nebo ho sáhodlouhými řečmi nakonec jen donutili si to myslet.
Staré časy galaktického knížectví měly aspoň punc, na každém kroku zřejmé vznešenosti a noblesy.
„Pamatujte – oni zradili nás, my zradili je. Příští konflikt bude pro jednu stranu konečný. Věřte mi. Viděl jsem přesně tohle, když jsem byl velmi mladý. A nechci to vidět znovu. Domluvil jsem.“
dodá Omrenel, a jeho hologram zmizí ze síně.
A váha jeho slov zjevně dopadla tvrdě.

Lord Apophis se směje odporným goa'uldským akcentem. Nemůže se nabažit potěšení z nevědomosti jeho nevěrného služebníka. Sáhne do svého oděvu, a zapne okrouhlé zařízení. Změní se na Sokara.
„Celou galaxii se mi podařilo oklamat. Všechny, i tebe. Netvař se tak překvapeně, stejně už tu věc nepotřebuju. Absolutně nepotřebuju.“ dopoví, a okrouhlou věc zahodí. Je z něj zase on.
„To věru nepotřebuješ. Děkuji ti, že jsi mi objasnil poslední záhadu. Teď ti něco nového prozradím já – to že se za Sokara vydáváš, jsem byl přesvědčen okamžitě. Bylo mi jedno jakým způsobem. Jen málokterý živý Goa'uld totiž znal Sokara tak dobře, aby věděl s jistotou, že by se s tebou nikdy nedohodl, kvůli nikomu a ničemu, ať by jsi mu dal tři další galaxie nebo sto miliard otroků.“
„Zabijte toho shol'vu!“ zařve Apophis směsicí strachu a rozčilení
Namíří na něj palné i tyčové zbraně, ale nevyjde ani rána. Zato Leagnar poručí, ať je osvobozen, a Apophis zajat.
Neděje se nic, dokud nezmáčkne zlatavý krystal na své odložené „ozbrojené ruce“, vydávající pisklavou melodii.
Zopakuje svou výzvu, a ta je tentokrát splněna do písmene.
„Shol'va! Mai'tac Tok'ra!“ křičí bezmocně a zoufale Apophis
Ulmčí ho až zat'kniak'telem jeden z Jaffů, tvářící se neuvěřitelně tupě.
Město i s Ha'taky vstupuje do atmosféry. Leagnar posílá všem lodím, základnám a državám v galaxii subprostororem zvukový signál, stejný, jaký použil před chvílí.
Neslavně, a absolutně nedůstojně sesazený vládce galaxií, se probere zároveň

„Tak mě tedy zabij, špinavý shol'vo! Pro tebe ani pro ostatní se nic nezmění!“
„Ale změnilo Apophisi, ani netušíš sám jak. Jsi posledním ze všech?“
„Jak posledním?! Nedělej ze mě hlupáka, shol'vo!“
„Pochybuji, větším být nemůžeš.“
Znevážený a vztekem paralyzovaný bůh se pokusí o předem ztracený únik, ale ani prosebné pohledy a žhnutí očí na vojáky a Jaffy nepřinesou kýžený efekt. Jen to Leagnara znovu přiměje k smíchu.
„Dobře víš, kdo vymyslel technologii za'tarců. Sám jsi ji jako první využil, a to s velkým úspěchem. Jen si se měl lépe chovat k Nerusovým potřebám. Proto jsi také od něj obdržel jen základní princip, zato mně umožnil spolupracovat na poněkud dokonalejším projektu. Neměl tě rád, i Yu se dokázal brilantně překonat, a dávat mu všeho, čeho si poručil, třeba i na naquadahovém podnosu.“
„Nic, co řekneš, tě nezachrání. Tvou smrt si vychutnám.“
Leagnar se ušklíbne asi tak, jako by chtěl vyjádřit, že ta osoba za svou blbost nemůže.
„Zemřeš jen jednou. Nechci být někým, jako jsi ty.“
A plivne mu do obličeje. Šlo o Maybourneovo vyjádření. Koneckonců, i on musí žít s ohavnými vzpomínkami na doby, snad už nikdy nenávratné.
„Zasloužíš si vědět ještě jedno –. Svarog, Bynarr, dokonce i Baal a další vládci, včetně většiny výše postavených bytostí z naší rasy, bylo postupně nahrazeno. Jak jsem to udělal, se už nedovíš. Museli se chovat zcela identicky, dokud nedostanou znamení – v případě mé smrti by se zbytek pokusili povraždit, ať by byl následek jakýkoli. Jsem rád, že k tomu nemuselo dojít, a už zemřeš jen ty. Ach ano, abych nezapomněl – děkuji za zabití a nahrazení Sokara. Velmi jsi mi ulehčil tento palčivý a neřešitelný problém.“
Výstřel zat'kniak'telem pošle Apophise do dalších temnot.

Planetka se pomalu sune mezigalaktickým prostorem, upravené na základě vědomostí zajatých Goa'uldů. Není to příliš, ale času je dlouho. Je velmi nepravděpodobné, že parazité zjistí směr cesty, nemluvě o době nutných zastávek. Planetka přeci vydrží mnohem, mnohem delší let hyperprostorem, než standardní Hives, Wraithská císařovna sleduje své zbylé služebníky, ukládající se do stáze. Nakazuje strážkyním, a zároveň svým dcerám, že cesta bude velmi dlouhá, a ať dohlédnou na všechny spící válečníky. Mezi nimi spí i několik málo královen.
Císařovna jde dál a dál, až dojde do komnaty, kterou tajila několik tisíc let.
Je v ní uskladněno datové zařízení. Potřebuje se ujistit o správnosti svých tvrzení.
Bylo v něm zachováno povědomí o tom, jak se větší část vydala na neskutečně dlouhou cestu do dalších galaxií, jakmile Pegasuská galaxie přestávala stačit, a přemnožení lodí i válečníků, což je donutilo to udělat.
Povědomí o stovkách hnizdních lodích, plné lidské potravy a válečníků, nelze zapomenout. Jen císařovna však měla tu čest se toho účastnit, na palubě planetky, ze které byly vidět další a další, doprovázené oněmi stovkami Hives. Nějakou dobu trvalo, než se v hyperprostoru ztratila i poslední loď.
I s jednou planetkou, a mnohými z dalších odmítajících, mohla tehdy obrodit nové pokolení Wraithů.
Bude to dlouhá cesta. I ona se ukládá k předlouhému spánku…

Město klesá strmou trajektorií do zemské atmosféry, štít rozpálený do ruda bezpečně pohlcuje veškerou energii tření. Těsně nad hladinou pozitivně zapůsobí inerciální tlumiče, takže Atlantis s jemným šplouchnutím přistane na hladině Černého moře. Senzory hlásí splnění plánovaných sekvencí letu. Přístav Sevastopol se matně rýsuje kilometry daleko v slabě prosvícené ranní mlze.
Leagnar pokynul
„Zadařilo se. Kdo by to byl býval řekl?“ ozval se Maybourne, rádoby schizofrénní představa. V plukovnické uniformě, ale zato bez čepice, a s rozepnutým kabátcem, s lahví Heinekena v levé ruce.
„Chybí ti fantazie, pokud jde o představu radosti. Kde je déšť okvětních plátků a otrokyní?“ řekne v duchu spokojený Goa'uld. Maybourne poznámku přeslechne, a přihne si. Pak řekne -
„Když si to tak zrekapituluju, tak těch náhod bylo trochu moc.“
Leagnar se zatváří silně ironicky. Náhoda. Nejen živá, ale i povznesená stvoření se na ní rády vymlouvají…
„Neřešil bych to. I tak nám to budě těžké. Účinky za'tarcového zařízení jsou jen dočasná, to víš.“
„Lidi si zvyknou. Žijete stovky nebo tisíce let, a stejně se obávate lidských reakcí. Není čeho.“
Kdyby mu to neřekl jeho hostitel, nikdy by tomu nevěřil. I ti, co se nenechali ovlivnit sarkofágem, nedůvěřují nikomu, koho dobře neznají nějakých sto let. Žádný živočišný druh není dokonalý…
„Jednou jsi mi tvrdil, že hrát si na boha může být prospěšné. Ale hrát si na ďábla nikdy.“ Odpoví plukovník na překotná slova, míhající se symbiontovou myslí.
„To ne. Ale i tak se o to pokusím.“
Neexistující postava zmizela ve změti myšlenek propojených bytostí.

Poražený Apophis v atlantiské cele se marně snaží jakkoli osvobodit. Dvojice Tok'rů přináší kovové, pevně uzamčené bedny, původně určené pro výzkum. Podivné hemžení uvnitř nepřidá sebejistotě vězně, a huláká všemi jazyky co zná, prosby o slitování. Všechny jsou nevyslyšeny.
Další Tok'rové svírají TER zbraně, připravení na všechno. Z beden jsou odstraněny pečetě, a otev řeny. Eratuští brouci skočí na svou oběť, ječící strachy a bolestí.
Takhle - pomalu a bolestivě, skonal poslední samozvaný bůh. Ti, kteří budou nést jméno i pověst Goa'uldů, budou mnohem rozumnější. To především.