Draculovy povídky

Stargate Pegasus : Divitae - 14 - Road To The Hell

„Osud není mračno, aby se přehnalo.“
- ruské přísloví

Tau'ri a Delmak. Oba světy ve stejnou chvíli v obležení desítek lodí. Obyvatelé nemusí mít nejmenší strach – jde o lodě jejich hrozivých bohů. Formace Ha'taků, obklopené roji menších lodí, bojových i nákladních, udržují odstup od těch skutečně obrovských. Sokarovy Nemisy u Delmaku působí majestátně, však jich je také osm, zato u Tau'ri má Apophis pouze jedno vyjímečně velké a vyjímečně nebezpečné plavidlo – Modrou vlajkovou loď.
Tu ozáří Slunce, a záblesky nabíjených krystalů, zotročených živých bytostí, svým svitem ozařují mnoho letek stíhačů v bezprostřední blízkosti. Ani si neuvědomují nebezpečí. Modré krystaly mají velmi oblíbenou vlastnost samovolně způsobit přepětí energie, a zasáhnout nějakého blízkého nešťastníka.
Ani Apophis koneckonců neví, jestli jde o náhodu, nebo jejich zálibu…
Další desítky mateřských lodí jsou ukotveny na povrchu, a ve vyrovnaných řadach do jejich niter pochodují lidské a Jaffské armády. Opancéřovaná vznášedla Jaffů vjíždějí do rozměrných prostor uvnitř trojhranných pyramid, bok po boku s pozemskými BVP, za nimiž následují i náklaďáky s municí.
Několik goa'uldských důstojníků prochází a řídí veškerý provoz s tím vším spojený. Čas od času jim zažhnou oči a výbojem z „ozbrojené ruky“ dílo poněkud popoženou dále.
Tam, kde Jaffové sdílejí prostory s lidmi, je vidět silné napětí. I přes léta společných bojů stále nedokáží Jaffové snést povahu té poťouchlé lidské sebranky, přestože jim jejich bůh nikdy nedal najevo, že by nebyli více než oni, spíše naopak – lidé dostávali od Apophise tu nejšpinavější práci, a Jaffové jen s odporem sledovali, jak se mnohé elitní jednotky v maskáčích očividně baví promyšlenými masakry bezbranných obyvatel planet. O zajatcích ani nemluvě. Ale co skutečně ani Jaffští mistři nepochopili, byla lidská chuť po boji s vidinou velkých odměn a zisků v ruku v ruce se skutečností, že Apophis sám dal vyhladit přes tři čtvrtiny Tau'ri, a nezdá se, že by to těm přeživším nějak zvlášť vadilo. Velké štěstí, že jejich bohem se nestal Sokar, říkali si mnozí Jaffové.
K nesnášenlivosti přece nebyl důvod. V rase, která čítala jeden a půl miliardy lidí obyvatel nebyl žádný problém najít několik miliónů dobrodruhů, žoldáků bez svědomí, zločinců a bývalých vojáků, toužících konečně po nějaké vyhovující odměně za jejich službu.
I na Delmaku docházelo taktéž tou dobou k nástupu armád, a to dokonce i lidských, neboť i Sokar zřejmě uznal výhody lidí – jsou snadno nahraditelní a snadno podlehnou vidinám zisku, na rozdíl od Jaffů, u nichž jen velmi nerad pozoroval morálku hraničící s chováním shol'vy.
Nová změna strategie byla tedy jasná – na samotný boj používat především Jaffy, a pokud jde o těžkou obranu nebo eliminace překážek, přišli na řadu lidé.
Přitom nešlo o nic nového. Raova i Kronova armáda velmi dlouho sestávala z obávaných lidských gard, a Kronos jednu dobu dokonce vytvářel trestné oddíly, kde lidem dal na výběr mezi mizivou šanci možná získat bojem svobodu, nebo okamžitě zemřít pod ranama Jaffů. Nutno dodat, že ani jednomu se to nepodařilo až do dne, kdy Bastet je se svými Jaffy v jedné z mnoha bitev pobila do jednoho.
Nabitá Modrá loď, kolem jejíž pyramidy září energetická aura, namíří její špici na, už dávno spálené, místo v Severní Americe, do místa zvaném kdysi Kalifornie, nestabilní modrobílý paprsek, pálící na jedno místo dobrých pět vteřin. Paprsek pohasne, a zdánlivě se nic nestalo, což by si pozorovatel mohl myslet. Ne však Apophis, ze své lodi sledující, co se stane.
Bílá tlaková vlna se rozprskne do všech stran západního pobřeží bývalých USA, a rozsáhlá exploze zahltí celou oblast do oblaka až zcela bílých plamenů.
Původce všeho se usměje, prohlížeje si data z konzole před sebou, i pouhým okem vše pozoruje velmi spokojeně. Úsměv mu vzápěti ustrne v grimasu, když si vzpomene na pouhý týden před tím. Ta mizerná žena z Tau'ri bývalá Tok'ra, nejen že utekla z jeho hlavního paláce, což sám považoval za zcela nemožné, ale dokonce se opovážila vzít s sebou i tu porouchanou věc, kterou měla uvést do provozu.
Přece se jí to nepovede. Ascheni byli velmi vynalézaví. Jejich metody dobývání opravdu stály za úvahu. Jaká škoda, že se o ně musel postarat stejně jako o Noxy, ti ale nebyli až tak nebezpeční, jak mohli být.
Plameny dohořívají, a celá zasažená oblast se proměnila na rovný, lesklý povrch. I mnohé hory byly teplotou a tlakem roztrženy a tímto uvedeny v zapomnění.
Všechno na povrchu se speklo v nesmírnou sklovitou hmotu, sahající od Seattlu po Kalifornský poloostrov.
A to vše bez vedlejších účinků. Atmosféra ani zbytek světa nebyl zasažen.
Ha'taky vzlétají s posledními jednotkami, a vytvářejí velké propojené formace mezo Měsícem a Zemí. Modrá loď zůstává poněkud pozadu, v slunečním větru a svitu se poznovu dobíjí na maximum.
Sokarovy lodě se zatím u Delmaku neseskupují, zato z něj majestátně vzlétá poslední dvojice Nemisů, s útočně složenou spodní konstrukcí, tedy k boji připravenými obelisky.
Obyvatelé v ulicích obou světů, se směsicí úžasu, strachu a nábožné úcty, pozorujínebeská plavidla svých pánů, mířících do války.

Pyramida označující jednu z pegasuských základen vybuchuje, a velké kusy konstrukce a sutiny létají na všechny strany. Světelné body bombardovacích pulsů s velikými explozemi létají atmosférou a jen ničí.
Přesto přeživší Jaffy i žoldnéře mate, že by Wraithové neposlali Darty, ani malý výsadek.
Nikdy se tak diametrálně neodlišovali od svých postupů, jako teď.
Bylí zvyklí přestát palbu Wraithů, a pak se vypořádávat s výsadky a svistěním jejich vzdušných kombajnů, chytajících ty neopatrné, neumějících se dobře krýt.
Je to stejně jedno. Není po kom střílet. Brána je daleko a nejspíš je už po ní veta.
Jaffský mistr na jiném místě uvažuje podobně jako lidé. A také se už jen modlí.
Ne, že by modlitby kohokoliv z nich byly vyslyšeny, ale lodě skutečně přestanou pálit do, už za tu chvíli stokrát přeorané měsíční krajiny.
Ze sotva rozeznatelného bunkru s vrávoráním vyjde několik postav, od hlavy až k patě od bláta, kryjících se před rozžhaveným kvantem prachu ze spálené země a těžce sípajících od téměř ucpaných plynových masek.
Jaffové jsou na tom se svými kovovými brněními o dost hůř, ale zase mají v břiše svého stálého ochránce, ale i ten má co dělat.
Ale přežili – takové štěstí neměla posádka jiné planety ve stejnou dobu, s pyramidovou základnou přímo uprostřed skalních roklí, tvořících většinu povrchu. Útok lodí z orbity by vydrželi, červené energetické střely z těch menších plavidel neměly velkou průraznost, a baterie na povrchu dokonce jednu z nich poškodila.
Té velké vzdorovat nemohli. Drony s bombardovacím módem, zesílené volným pádem na povrch, změnila goa'uldskou základnu na pohřbenou nekropoli.
Odpálené skalní masívy a rozstřelené průrvy mezi nimi dalý znát, že nebyl nejlepší nápad stavět zde vůbec něco.
I v tomto případě přišly varování pozdě, a pohotovostní uskupení Ha'taků nemohla být všude.
Stoprocentní úspěšnost se nekonala ani tak.
Jiné wraithské uskupení se pokusilo prorazit až k Renecu, ale polovina jich byla zničena úplně náhodně, když si vybrala jako stanoviště před útokem soustavu, kde operoval lord Svarog s dvacítkou Ha'taků a jedné Nemis.
Lord byl také zmaten – copak mají Wraithové stále nové rezervy? Měl v úmyslu způsobit poplach – na druhou stranu tušil, že tu něco nehraje.
Musí jít jen o vzbouřené ubohé zbytky různých ras. Myslí si snad, že takové zoufalé zastaví nové pány Pegasu?
Každopádně, jak Leagnar tak i Bynarr tuto možnost předpokládali…

Navzdory těmto překvapivým útokům nebylo konec s rychlým dobýváním zbylých světů v Pegasu. Ty, které měly co do činění s Wraithy, dodávaly jim suroviny, lidi, měly s nimi tedy „smlouvy“, byly nemilosrdně ničeny. Riziko problému bylo značné, aby se vyplatila spolupráce. Naopak ty, které byly ochotné se poddat, a neměly bývalé utlačovatele v oblibě, si mohli být jisti, že jim nehrozí bezprostřední nebezpečí, coby využití otroků, a nešetrné těžby surovin až ke dnu.
Naneštěstí pro lidi v Pegasu, byli i takoví, které bylo nutno poněkud popohnat k poslušnosti. Manariané jsou toho příkladem. Vlny tau'rijských vojáků se probila bez odporu bránou, neprozřetelně nezakopanou ani nejištěnou vytáčením adres. Tím to bylo o mnoho snadnější.
„Edgare, podej mi sem ty náboje!“ zakřičí jeden z nich za explozí raket, vylétávajících nad jejich hlavami do manarianských pozic. Idioti. Vytvoří si opevnění, a nezablokují bránu. Bez tanků, pěkně postaru.
Z provizorních stanovišť střílejí žoldáci z desítek kulometů a granátometů, občas prosviští i střela z ručního raketometu. S těmi budem rychle hotoví.
Těžko uvěřitelnou rychlostí naláduje Francouz nové střelivo do kulometu, a už to v krátkých dávkách sype do rozdrcených nepřátelských pozic. S pokřikem se útočné jednotky vydají za prchajícími Manariany. Zteč. Tak tohle nerozchodí. Naštěstí.
Jakmile dojde i nový kulometný pás, a vlny jejich spolubojovníků se valí dál a dál i jejich jednotka nechá těžké zbraně na místě, i s lehce a těžce raněnými, průběžně odnášenými bránou.
Pozemšťané prosakují do niter města odpalovanými okraji budov, skryti za výbuchy flashbangů a kouřových granátů. Jedno z komand se probije do zvláštní budovy, snad chrám. Leží v něm spousty raněných Manarianů, vojáci, ženy i děti. Poslední dvě skupiny jmenovaných nechají viceméně na pokoji, ale několik raněných vojáků se zajímavěji vypadajícimi uniformami a několik starců bylo okmažitě zastřeleno. Jejich zaměstnavatel nemá zájem, aby pak důstojnici a inteligence podněcovali vzpouru mezi lidmi.
Střed města i okolní vesnice jsou již ztraceny. Poslední zbytky odporu se zbarikádují v několika málo budovách, ale ani ty neodolají palbě raketometů pěchoty, a soutředěným útokům podpořených dobře vrženými granáty.
Těmto pádným argumentům k vynucení poddanství nedokáže vzdorovat nic.
K jednomu z posledních bráněných domů se dostala i jednotka, po celou dobu působící spíše coby podpůrná.
„Nebudeme se s nimi zbytečně párat, prostě ty vrata odpalte párkem granátů, a já s Edgarem ji mtrochu ztížíme vidění!“ jak řekl Charlie, tak se i stalo. Dýmicí ohon odpálené střely zakončila let i s kusem zdi, a do všeho zmatku dvojice postav pronikla dovnitř za neustálé palby krátkými dávkami z útočných pušek z opasků odjistili každý po šesti granátech, jejichž mlhavý obsah počal vyvěrat ven a zaplňoval celou budovu.
Až teď se dovnitř vydali další a další žoldáci s plynovými maskami, a čistili jednu po místnost po druhé.

Elegantní trup černé Leagnarovy vlajkové lodi se odpoutává od dosud nedostavěné vesmírné stanice u Renecu, a nečekaně svižně obletí desítky zde odstavených lodí, čekajících na nuné opravy, či naložení armád z centrální základny na planetě. Ta se znovu zrodila ještě mocnější, i s přeživšími bojovníky z bitvy Rozhodnutí. Tak jí nazvali žoldnéři z Tau'ri, a i Jaffové toto slovo uznali jako přijatelné.
Majitel černé lodi byl ponořen v minulosti, ale v mnohem hlubší a temnější, než byla chvíle bitvy Rozhodnutí, i než byla celá válka s Wraithy a těmi kovovými stvořeními. Právě tam vzniklo vše, co se stát nemuselo.
Žádná rasa se ale zlem nemůže rovnat Povzneseným, tuto myšlenku měl Leagnar hluboce zakořeněnou už převelice dlouho, a zatím ji nic nezměnilo. Bytosti, které mohou změnit vše, a nedělají nic, mohl názorově uznávat jen kdyby „nezasahování“ dodržovali do písmene. A místo toho…no škoda o tom mluvit i myslet.
Rozhlédne se s povzdechem po lodi. Možná jí neměl přece jen konstruovat jen pro sebe…
A i tak není sám, přestože by se tak mohlo zdát -
„Už si dlouho si sumíruješ v hlavě tu blbost, nechceš to ještě otočit?“ řekne Maybourne v mafiánsky laděném černém obleku, i s kloboukem, jako by byl celý Maybourne vystřižený z části filmu Kmotr.
„Mysli si co chceš, ale tohle zkrátka musím zkusit.“
„Nerad ti to pořád opakuju, ale víš to přece sám, a už dost dlouho – když se tam nakýbluješ s tím, že všem po celou dobu lhali, leda nám upálí oběma palici.“
„Žiju dost dlouho na to, abych znal lidskou i tok'erskou povahu.“ odpoví uštěpačně. Na to, že nežije ani sto let, že už nějak moc drzý. Si snad myslí, že mám za ta staletí chuť pořád hazardovat?
„Jak chceš. (strčí ruku do vnitřku obleku) jestli se ti podaří dostat se aspoň do poloviny toho „vynikajícího“ plánu, měl by ses postarat.“ řekne Maybourne tiše, a položí před něj naleštěný Colt 1911.
Legnar jej vezme do ruky, mimoděk vytáhne zásobník, a na první kulce je jméno. Nepříjemně známé.
Maybourne už s ním zase není. Stiskne ruku s Coltem, ale nahmatá jen vzduch.
Chytne se za hlavu, uvědomujíc si absurditu situace a nejen té. Ha'shak! Jestli tohohle spojení budou všichni lidé tak zneužívat, tak nevím, jestli to celé vyjde bez problémů…

Doktor Jackson se převaluje na posteli ve střízlivě koncipované kajutě, na palubě tollánského křižníku. Nedá se říct, že by tollánské vynikaly pohodlím. A je ža děsivé, jak se změnili. Kdyby neviděl, nevěřil by, jak je dokáže posednout touha naléz smrt, a to ještě nedopadli nejhůře. Hebrideňané nebo Yanniesejci byli vyhlazeni téměř do posledního. Chudák Omoc. Jak jsem si všiml, byl to z nich všech největší idealista. Ani nevím, jestli mu i ostatním padlým u té katastrofy u Delmaku uspořádali pohřeb, posmrtné ocenění zkrátka cokoliv. Musím se jich na to zeptat, přemýšli ve své kajutě Daniel, neschopný usnout.
Vzbouřenecká flotila, seřazená v jedné hyperprostorové koloně, letí vstříc goa'uldy čerstvě dobyté pegasuské galaxii. Neví o těch druhých, stejně jako o nich neví Goa'uldi, v tuto zuřivě práskající bičem války po celém podmaněném Pegasu. Rozdílné civilizace ze všech možných i nemožných světů, ať už v této chvíli mrtvé, a s několika loděmi rozhodnuté padnout se ctí, i ty větší se stálou nadějí, jsou se sebevražednou zarputilostí bojovat.
Daniel Jackson se už dávno necítil být živý. Pocity několikrát sarkofágem nebo nadpozemskou bytostí oživeného člověka, se nedají běžně hodnotit. Zkrátka to není možné.
Přesto to byl stále on a naživu. Nemohl si už dělat žádné naděje, že Sam nebo Jack mohli přežít.
A Teal'c zmizel. Štěstí, že ho nenašli, jinak by o tom věděla každá podmaněná planeta.
Decentní zvukové znamení, které se na křižníku užívalo místo lidského klepání dalo znát, kdo chce s Danielem mluvit. Mohl si být tedy aspoň jistý, že jde o Tollánce. Mimo jich a něj by na lodi neměl být.
Technický problém? Je možné, že se to synchronizování hyperpohonů všech lodí nemuselo povést dokonale.
Měl obrovské problémy přesvědčit Shau'ri, aby s ním neodletěla. Nebylo to snadné.
Daniel přijde ke dveřím, a ty, napohled hladké jako vosk se složí nahoru v sekundě jako rolety.
„Myslel jsem, že všechny detaily jsme si již vyjasnili, Narime.“ řekne kysele místo pozdravu
„Kvůli tomu jsem nepřišel doktore Jacksone.“
„Překvapivé.“ odpoví ještě kyseleji Daniel, odhodlaný nepodívat se Tollánci do očí. Nakonec měl s nimi Jack přece jen úplnou pravdu. Dostanou varování o asgardské zradě, a ani je nenapadne započít s evakuací.
Pak mají ještě tu drzost prohlásit, že létající město Midgard, které nám náleží z rukou Thora, mají spravovat oni.
Ano, na údržbu města i obývání mí lidé nestačí, ale vydírat se nenechám. Ty tam jsou doby, kdy jsme museli škemrat u těch pohyblivých triniových soch. O Omocovi jsem alespoň vždy mohl říct, že je rozumný pragmatik.
„Nemám vám co říci, Narime. Považte, že jsem přijal pohostinství vaší lodi jen ze zdvořilosti, kterou vy zjevně postrádate.“ řekne Daniel, a usrkne z kovového hrnku, který vytáhl z otevřeného panelu nad stolkem.
„Nesuďte nás všechny, doktore Jacksone. Dobře víte, že jsem nesouhlasil s chováním mých nadřízených.“
„Tak jim pouze a znova připomeňte, že vy i váš lid je naživu, protože i přes vaše urážky a neustálého nazývání svých spojenců chátrou – vím co chcete říct, a nepřešujte mě – osobně je mi to jedno, pokud chcete abych mluvil na rovinu. Mí lidé se mají stále kam vrátit, náš svět stále existuje. Což ale nemohou říci Orbánci nebo Yanniesejci. Z Hebrideňanů se staly stroje na zabíjení, potom, co Apophis zmasakroval celou rasu Serrakinů, a ty zbylé lidské obyvatelé poslali zemřít do dolů na naquadah na několika planetách. To vy všechno dobřé víte. A přece se opovažujete uplatňovat nějakou „nadřazenost“!“rozzuří se Daniel, ale stále si kontroluje hlas.
„Tímhle uvažováním nejste lepší než Goa'uldi!“
„Tak to si vyprošuji, doktore Jacksone!“ vykřikne už velmi pobouřený Narim s váháním, protože nechápe, proč se tak rozčiluje. Jenže pozemšťan zkrátka musí říct všechno to, co už řekl do očí jejich takzvanému kancléři, když měl námitek, že pokud bude Midgard vybaven dodatečně tollánskými děly, měl by být pod jejich přímou kontrolou, což bylo podle něj logické – vždyť lidí ze Země i ostatních je tak málo oproti Tollánům, a nejsou tak vzdělaní ani vyspělí jako oni…
„Nemám vám zkrátka co víc říct. Odejděte. A ohledně naší mise – nic se nemění.“ řekne doktor Jackson o něco mírněji, a promne si unavené oči. Mohl by mít oči úplně v pořádku, ale pak zjistil, že si příliš zvyknul na brýle.
Narim odešel. Daniel přijde k oknu a znovu upře zrak na hyperprostor.
Za poslední dva roky se mu ty barvy znechutily až hrůza. Rád by už viděl jen normální prostor, raději vychovávat děti a snažit se vystavět nový svět v té nejzapadlejší planetě. Jenže – není ani jediná, kde by je nemohli najít, a to vědomí stále živilo Danielovu nenávist ke Goa'uldům. Přitom, když unesli Shau'ri, myslel si, že víc už nenávidět nedokáže. Mýlil se.
Musíme je najít. Pokud není příliš pozdě.

Obrovitá a vysoká síň s nedohlednými konci plní jen vysoko umístěné pozice sedících členů Velké Rady Asgardů. Přímo před jejich zraky, zasvítí hologram již bývalého člena Rady, Lokiho.
Velká rada Asgardů zasedla, aby rozhodla o jeho dalším osudu.
„Bývalý Nejvyšší Veliteli Loki, jsi obviněn za zradu na asgardském lidu. Smíš se hájit, máš-li čím.“
Hologram zmáčkne obě pěsti, a rozhodně odpoví –
„Vše, co jsem udělal, jsem udělal pro dobro své rasy. Přiznávám však, že bylo jen mou vinou, a mou zodpovědností, zahájit válku proti Goa'uldům, i když jsem věděl lépe než kdo jiný, že naše armády a lodě nebyly v boji ozkoušené, a zoufale nám chyběli zkušení velitelé, schopní se nezávisle rozhodovat a podle toho měnit postupy. Tím jsem vinen, a hodlám nést následky. Více obhajoby nemám.“
Členové Rady si vymění pohledy, a několik nevyřčených názorů přes komunikační konzole, a je jasno –
„Tvé činy znovu pečlivě a co nejvíce spravedlivě zvážíme. Setrvej však nadále ve svém sídle na Othalle, a nevzdaluj se z dosahu planetární sféry. Smíš odejít.“ to také Loki učiní a hologram zmizí.
„Koho tedy zvolit za nového Nejvyššího Velitele? Právě byla obdržena zaručená zpráva, že se goa'uldské flotily shromažďují u Delmaku a Tau'ri. V Pegasuské galaxii před nedávnem zvítězily spojené goa'uldské síly proti té rase, která kdysi porazila tamní Antiky. Můj osobní předpoklad je, že mohli polovinu flotily odeslat na pomoc do domovské galaxie, takže Chráněné světy budou čelit hromadnému útoku.“ zkonstatuje situaci Frejya, a předá slovo ostatním. Jeden z nich se přece jen přihlásí o slovo.
„Navrhuji pověřit velením bývalého velitele Omrenela.“
Naprosté ticho zarazí i samotného navrhovatele. Není to přece nejhorší nápad. Jeden z nejstarších žijících Asgardů vůbec, který sloužil coby prostý pěšák za Furlingských válek.
„Omrenel rezignoval na svou funkci už před tisícem let. Myslíte, že bude souhlasit?“ zeptá se jej Frejya udiveně.
„Je to zcela loajální osoba, a jako veterán má jistě schopnosti…“
„Schopnosti ano, ale uvědomujete si, že se tak dlouhý život na něm mohl podepsat? Většina starých jako je on, už spáchala sebevraždu – je velmi nepravděpodobné, že si mohl uchovat zcela zdravý…“
„Stále jsem svéprávný, drahá Frejyo.“ řekne nově aktivovaný hologram. Zobrazený Asgard vypadá o něco podsaditěji, než ostatní, a velké oči má tak hluboko vpadlé, jak to jen u Asgarda může být.
Frejya se poněkud podrážděně podívá na mladého člena Rady, který bez jejího vědomí utvořil komunikaci s prastarým velitelem.
„Mě život neomrzel, to vás ubezpečuji…a přestože se vzpomínkami citím už velmi unaven, své záležitosti jsem nikdy neodbýval.“
„To o vás nikdo netvrdí, Omrenele.“ odpoví Frejya a myslí to vážně. Sama od začátku nechápala, proč mu někdo vytýká jeho neutuchající snahu o povznesení, což musel pochytit ještě od posledních Antiků.
A to i mnoho staletí promrhal v hibernátorech, aby vždy zkusil něco nového, co by mu v tom pomohlo. Nebyl koneckonců ani omylem jediný, kdo si dělal takové naděje, nebo kdo. Většinu to po čas přestalo bavit, a dobrovolně si vybrali smrt. Nebo zešíleli.
„Omlouvám se velice, ale budu muset jít. Odešlete mi standardní typ nekódované zprávy, jak se rozhodnete. A omlouvám se členu Rady Lanssonknovi. Nejsem ve své rezidenci zvyklý na návštěvy.“ a obraz zmizí.
Frejya se tázavě podívá po onom mladém členu Rady, ale ten poslední slova bývalého velitele zřejmě nemíní komentovat, a vrhá na ostatní neproniknutelný ledový pohled.