Hvězdná Brána Atlantida : Delenda Est Část 12.
Stargate Atlantis: Delenda Est, part 1.12
"Slovo? Úmysl? Myšlenka? Plán? Předsevzetí? Rozhodnutí? Úsilí? Houževnatost? Nikoliv. Čin je všechn - jen čin. "
- Georges Benjamin Clemenceau
John Sheppard pomalým krokem a s přemýšlivým výrazem jde po jedné z chodeb na Atlantis, po levé straně míjí ošetřovnu, když v tom uslyší protivný pískavý zvuk asgardského komunikátoru. Odchází stranou do boční chodby
„Plukovník John Sheppard, u příjmu. Co se děje?“ odpoví
„Připravte se na transport na palubu. Tacitus konec.“ zní lakonický hlas
Než vůbec stačí zauvažovat, proč a co se to děje, je pohlcen transportním paprskem, a objevuje se ve vězeňské cele na Tacitovi. Jediné, čeho si v místnosti všímá, je standardní vyslýchací vybavení – stůl a dvě židle, přestože neví co se děje, už jen pohled na to je mu k smíchu. Otevírají se dveře.
„Dobré odpoledne, plukovníku.“ říká Merrick „Předpokládám, že víte proč se zde nacházíte?“ dodá s úsměvem, kvůli kterému měl John chuť mu jednu vrazit do zubů už při prvním setkání.
„Měl bych snad?“ řekne John co nejvíce ledabylým hlasem
„Že by vám vaši přátelé nic nenaznačili?“ odpoví mu na to naoko překvapený Merrick, který se zatím posadil
„Mám za sebou poměrně náročný den, a opravdu nemám čas ani chuť tlachat s vámi o něčem, o čem nemám ani mlhavou představu. Nebo je běžným zvykem u IOA mluvit v hádánkách?“
„O žádné nejde. Ve své podstatě je tato záležitost jasná. Protože na vás vidím, že stále nechápete ani slova z toho, co jsem naznačil, povím vám to v kostce – byli jsme…nuceni…zatknout doktory McKaye a Zelenku.“
John pomalu vstává. Co se to zase krucinál děje? Že by snad…to ne.
„Byli zatčeni při pokusu o sabotáž.“ pokračuje Merrick, přehlížeje Johna jak jen to jde
„Tomu nevěřím.“
„Prosím, plukovníku. (podává mu složku) Zde máte kompletní záznam o onom incidentu. Jistě chápete, že jde o velmi choulostivou záležitost.“
„Ano, vy od IOA jste známí svou ohleduplností.“ dodá ironickým tónem John, dívaje se na text
„Okamžitě nás pusťte!“ křičí Rodney McKay v temné a chladné cele
„Nech toho Rodney, tím je akorát ještě víc naštveš.“ říká klidně Radek, opřený o zeď se skříženýma rukama
„To tu mám zmrznout?!“ otáčí se k němu rozhořčený Rodney
„Nedošlo ti, že můžeme být rádi?“ tázavě řekne hlasitě Radek
„Stejně je to jen tvoje vina, nebýt toho že jsi nehlídal…“
„Ahá, takže teď to svaluješ na mně?!“ vyskočí Radek ze svého místa „Měl jsem tě nechat ty blázne vyhodit ten reaktor do vzduchu? Tak jak jsi ho nastavil, tak by to odpařilo všechno na kiláky daleko!“
„Kdybys mi dal jen trochu času navíc…“ pokračuje Rodney svým protivným vyčítavým hlasem
„Jak tě vůbec mohlo napadnout, že odlákám pozornost ?! To jsem měl přibližně sto lidí, z toho půlku od Delta Force nebo odkud vlastně jsou, vykopat z dosahu s tím ,ať si zatím na Atlantis zajdou na oběd?“
„Třeba! A vůbec, koho to byl nápad?“ pokračuje stále vzteklý Rodney
„Víš dobře, že jsem říkal, že pokud se mi podaří upravit reaktor tak, aby proměnil na atomy jen disruptor, tak až pak to zkusíme.“ cedí Čech skrz zaťaté zuby
Protože McKay na tento argument už nedokáže nic namítnout, a Radek se vrací na své původní „stanoviště“.
„Co myslíš, kdy nám asi přinesou oběd?“ snaží se Rodney změnit téma
Radek neřekne nic, jen si sám pro sebe zašeptá hlasem, v němž je jak zklamání tak zoufalství – „Blbče…“
John hází Merrickovi zpět složku, a pokouší se tvářit bez výrazu. Stále je na něm i tak vidět směsice překvapení a rozhořčení. Agent od IOA si jej měří hodnotícím pohledem, a složku vkládá zpět do kufříku.
„Přejete si mluvit s vašimi přáteli?“ řekne Johnovi, aniž by se mu podíval do očí
„S vaším svolením. (Merrick kývne) Pak ano.“ říká John hlasem, o poznání klidnějším
„V tom případě– očekávejte transport zpět na Atlantis. Na Aspolis vás již budou očekávat.“ dodá Merrick s úsměvem
„Výborně. Skončil jste?“ říká, ze židle vstávající John
„Samozřejmě.(odmlka) Brzy nashledanou, plukovníku.“ řekne, a odejde
John ještě minutu stojí v místností, jen sám se svými myšlenkami. Je transportován do jedné ze vzdálených chodeb na Atlantis. Nikdo nikde. Uvažuje, proč by ho posílali někam tady…
„Plukovník John Sheppard?“ řekne nějaký muž, blížící se k Johnovi
„Záleží na tom.“ opatrně odpoví
Z druhé strany přichází jiný muž. John se ohlíží a těká pohledem z jednoho na druhého. Snaží se zrakem nesetkat s devítkou u pasu. Zatím to není vhodné.
„Na to ani nemyslete. Nadělal by jste si zbytečně mnoho dalších problémů.“ říká postava v obleku a kravatě
„Ať mi věříte nebo ne, Merrickovi (sarkasticky)– předpokládám že ho znáte – jsem řekl jen pravdu.“
„Možná ano. Ovšem, jít za vašimi přáteli, to by mohlo být nejen pro vás poněkud nebezpečné.“
„Nějaký návrh na pokračování této situace?“ ironicky se ptá John
„Stačil by výtah?“ říká druhý z agentů úslužně
„Takže…co je v plánu?“ ptá se John stále obezřetně
„Jsem rád, že si rozumíme. Pan Merrick nám nakázal, jen abychom vás poněkud varovali. Jakékoli akce směřující k narušení oficiálních plánů IOA a TFP, budou více než přísně potrestány.“
„Beru na vědomí. (pauza) Nejspíš mi vaši lidé budou dělat i chůvy, abych nezlobil, nemýlim-li se.“
„Měl byste už jít, plukovníku. Na vašem místě bych si dával pozor. Na Zemi se může stát všelicos.“ řekne mrazivě
„IOA má ve zvyku vyhrožovat? To jsem netušil.“ doplní John ironicky
„Možná vás to překvapí, ale všichni nemusí být nutně pouze od IOA.“ řekne druhý agent s úsměvem
John je sice dál podezřívavě pooku sleduje, a nastupuje do transportéru. Co to sakra zase mělo být? Že já se vždycky musím namočit do něčeho, o čem vím kulový…aspoň někdy bych měl vědět, proč mě někdo chce zabít nebo sledovat. K smíchu to je. Všechno.
V dálce vidí John velitelství Orderu, a o kus dál jdoucí Geniiskou jednotku. Jde okolo teple oblečených stráží, vyzbrojených puškami SG552. Strážný vpravo mu zatarasí cestu.
„Vstup k vězňům pouze na rozkaz generála Currana.“ řekne voják strojeným hlasem
„Prosím.“ říká John, a ukazuje mu jakési papíry. Strážný si je pročítá, až nakonec řekne
„V pořádku, můžete jít, pane plukovníku.“ říká strážný, přičemž ustupuje z cesty a salutuje
John mu salutování opětuje a míří k sice improvizované cele, ale na první pohled nedobytné.
„Tak co jste tu zase vyváděli?“ zeptá se John zvučným hlasem. Rodney leknutím nadskočí, zatímco Radek jen vstane
„Co bychom tu dělali? Měli jsme jen mrňavou srážtičku s bezpečáky, právě když jsme chtěli vyhodit do povětří disruptor.“ konstatuje stále ještě vzteklý Radek
„Jdeš nás pustit?“ zeptá se Rodney dětinsky nadějným hlasem
„Ve stupnici jedna až deset je tenhle průser na šestnáctce, takže pokud vás neomrzela svoboda do konce života, už nic nezkoušejte. (šeptem) Četl jsem ten plán použití disruptoru, a nelíbí se mi to o nic víc než vám. Něco zkusím vymyslet, ale vy – a hlavně ty Rodney – už nic nevymýšlejte. Já, Cadmanová, Lorne a další jsme sledováni.“
dopoví John, a než stačí Rodney nebo Radek odpovědět, jde pryč směrem k východu
Znovu se nacházíme v pohodlné kanceláři vrchního velitele TFP, její obyvatel a host sedící v pohodlných sedačkách.
„Musím říci, že nejnovější hlášení z naší domoviny jsou více než uspokojující. V každém případě – Ori se daří zdržet, a ohledně posil směřujících k nám…“
„Nic není definitivní, maršále. To jistě chápete. (pauza) Na odletu Slavie a několika předem slíbených, podpůrných plavidel, se nemění nic.“ řekne O'Neill bez výrazu
„S tím počítám.“ maršál odloží spisy ve složce a nabízí generálovi sklenku whisky
„Děkuji.“ řekne O'Neill, naleje si, a vypije svou sklenici jedním douškem
„Ve válce je třeba se něčím držet ve formě, nemýlim-li se? (pauza) V případě tělesných cvičení to už v našem věku není právě zdravé.“ dodá Brit a nasadí jeden ze svých vzácných úsměvů
„Ohledně zatčení doktorů Zelenky a McKaye – mnoho lidí z Pentagonu a IOA včetně mě, je toho názoru, že by jste je měl propustit, a nechat pokračovat na projektu disruptoru. Přítomnost plukovníka Carterové je nutná především v oblasti 51, ne v Aspolis.“ podotýká generál
„Uvidím, co se dá dělat. Jsem podobného názoru jako vy, ale musím vyčkat direktiv přímo od IOA.“
„Jak si přejete, maršále. (pauza) Co se mě týče, budu již muset Atlantis opustit.“ dodá O'Neill, vstávaje z křesla
Vyhřívaný stan v pevnosti Aspolis, důstojnická jídelna.
„Tohle už rozhodně začíná dost smrdět.“ podotýka tiše Lorne, srkaje cosi z tácu
„ O čem to mluvíš?“ snaží se John udržet nezávazný tón
„Ale jdi, přece i ty jsi byl „varován“, co? (pauza) Nějak ty organizace ztrácí úroveň. Che, a nejvíc je musí srát to, že nás odsud nemůžou vykopat, protože jsme pro armádu až příliš potřební.“ zašklebí se sarkasticky Lorne
„Viděl jsem už dost. Viděl jsi Radka s Rodneym?“ ptá se John
„Jasně, zvlášť Rodney na tom není nejlíp. Ten by ve skutečném vězení nepřežil ani dvě minuty.“
„Nemysli si, že tak úplně souhlasím s tím co chtěl Rodney udělat. (odmlka) Ale nevyčítám mu to, ty snad jo?“
„Ne. Ani s tím pořádně neumíme, a chtěli bychom s tím zmasakrovat celý Pegas skrz naskrz.“
„Co se takhle trochu proletět v Jumperu?“ zeptá se najednou John, až Lorne překvapeně vzhlédne
„Doufám, že nechceš…“ překvapeně začne Lorne, ale John ho přeruší
„Ne, jen bych potřeboval někomu odeslat subprostorovou zprávu. Jde jen o jistou pojistku. (pauza) Řeknu ti to až na místě.“ dopoví John a řízne do kusu steaku