Invaze - Strany 7 až 9
Kolona, složená ze všeho pojízdného civilního i vojenského charakteru, rozrážela studenou mlhu, pokrývající celou Vysočinu. S ohledem na tohle místo nešlo o nich výjimečného. Major Gebauer však doufal v její vymizení s prvními paprsky slunce. Nestalo se tak. Asi v tom bude ta zasraná vlhkost. Stromy odpařují, co můžou…
„Je to ještě daleko?“ zeptal se kysele vojína za volantem. Vypadal dost unaveně a neduživě. No co, po tom všem se tomu nemůžu divit. Měl by se na něj podívat doktor.
Jau, rozlíceně se praští přes ruku. Rozmázlý zbytek hmyzu si otře o sedadlo. Zasraný ovád!
Výtečně, ještě pár náletů, a tu trochu odkryté kůže budu mít jak po chemickém útoku. Ještě štěstí, že tu není malárie. Komáři a mouchy už takhle žerou jak blbé.
„Ehm…omlouvám se pane. Zrovna tady už vidím značku…“ prohlásí vojín, a snaží se rozeznat písmena.
„Ano, už jsme tu…pane!“ dodá poděšeně, že málem zapomněl na oslovení. Podá Gebauerovi vysílačku.
„Koloně 42, major Gebauer, velitel přesunu. Vjíždíme do města Chotěboře. Obsazení předem určených budov a výkladka materiálu bude probíhat podle posledních instrukcí. Gebauer konec.“
Nakloní se dopředu a přepne frekvenci. Auto poskočí a major se praští o střechu.
Vojín ještě více zbledne. Bylo toho na něj opravdu trochu moc. Vzadu sedící major ho sice navigoval dobře, řízení mu vždycky šlo od ruky, ale de facto mít zodpovědnost za početný konvoj…
Gebauer nad tím rozšafně mávne rukou, povzdechne si, a snaží se dovolat do transportéru, uzavírající kolonu.
„Poslušně hlásím, že se nestalo nic mimořádného!“ uslyší známý hlas, a donutí ho to se smát i přes všudypřítomnou depresi.
„Tak mi nahlaste i ty běžný události, kapitáne.“ řekne, a daří se mu udržet odměřený výraz. Ten Láďa je ale vůl. A tyhle blbosti musí kecat před právě zmobilizovanýma zelenáčema. Aby toho nebylo málo, musí trefit na várku nadšených airsofťáků, kteří jsou se skutečnýma zbraněma v rukou blahem bez sebe.
Čemu se vlastně divit? Beztak ani polovina neprošla vojnou…
Konvoj se mezi vylidněnými ulicemi rozdělil do několika proudů, směřující k části města se školními budovami, sportovní hale a přilehlým budovám. Čelní vozidlo s pískavě zabrzdí, major vystoupí a energicky, se zvýšeným hlasem podpořeným mácháním rukama bránil vzniku zmatků.
Roty byly rozděleny do budov s nově určenými funkcemi – ve školách bylo zajištěno ubytování, z rozlehlých halových prostor se stalo skladiště a polní nemocnice. Na budovu velitelství prozíravě určil oprýskanou budovu sokolovny, nacházející se přibližně uprostřed zabraných objektů.
Připadal si jako dopravák na křižovatce, marně se snažící zabránit řetězové havárii. Teprve když pojal názor o vcelku bezchybném umístění své jednotky, šel si zapálit cigaretu. Poslední týden, tedy celou hektickou „mobilizaci“, dával i krabičku denně.
Zase se přesvědčil o neschopnosti vyšších míst udělat něco správně. Celý svět jde do pekel, něco (to je přiléhavé, říkat něco něčemu, co nemá jméno ani tvář) ohrožuje svět, a hrstka důstojnického sboru, co nezařvala v záplavách ani se nenachází někde na Balkáně a v Asii, dostane na starost kvanta lidí, z nichž dobrá polovička nezvládá ani údržbu pušky. Vojna přece jen nějaký smysl měla…
Ke vchodu do kinosálu, kde si chtěl zapálit druhé žváro, přiběhl přibližně dvacetiletý vojín. Téměř včas, jakoby majorovi potvrdil jeho dnešní myšlenkové pochody. Téměř komicky, ale s velkou snahou, srazí paty a zasalutuje.
„Pane!“ zahuláká, tentokrát díky své snaze až na ohlušení bubínků „Mám vám předat tohle, je to určeno pouze vašim očím. Kurýr spěchal hned za kolonou.“
„Pohov, vojíne. A běžte dál pomáhat s umisťováním pluku, tady uvnitř není co dělat.“ řekne a natáhne kouř z právě zapáleného hřebíčku do rakve.
Roztrhne úřední pečeť s označením přísně tajné, a zjistí, že v těchhle „lejstrech“ je přesně to, co čekal – zpřesňující direktivy, potrvzení setrvání v Chotěboři. Přece jen byl překvapený, jakmile přešel až k posledním pasážím, podepsaným – hele, to je mi překvapení – generálem Janotou, s odkazem na přímé zdroje NATO.
„Nepřátelské jednotky mimozemské povahy postupují z několika oblastí. Ruská armáda potvrdila, že je ztracena polovina Sibiře, byl definitivně ztracen kontakt s Indií a Afghánistánem, a americké jednotky v Iráku se opevňují v blízkosti hranic s Íránem, který odmítá jakoukoli pomoc, přestože je jisté, že místní ozbrojené síly ustupují. Podobně jako v jiných částech světa, jsou místa s větší koncentrací odporu cílem živelných pohrom. Území Japonska bylo srovnáno se zemím zemětřesením o síle 15,5 Richterovy stupnice. Ze střetů se podařilo zajistit několik těl, jejichž fotografie jsou přiloženy s touto zprávou. Předběžné ohledání…“
Dál nečetl. Přelistoval přes byrokratické formuláře k vyplnění, až ke slíbeným…tady to je. Zalapal po dechu. Čekal leccos, šediváka v biobrnění, ohyzdného aliena nebo parazitka co leze lidem do hlav…ale něco tak šílenýho ne.
Inkriminující snímky zatrčil do kapsy své polní blůzy, ujišťujíc sám sebe, že tohle nikomu jinému hned teď neukáže. Protože, kdo pro všechno na světě by věřil…že na svět útočí..tohle, řekne si, a znovu si pořádně prohlédne ohyzdné vzezření mrtvých bytostí na fotkách.
Rádiovým neklidem se po světě nesly lavinové zprávy o milionech bestiích, jež musí kupředu hnát nějaká dobře informovaná inteligence. Ztráty armád většiny států narůstaly. Hordy nemilosrdných tvorů postupovaly vytrvale vpřed, nevynechávaje jediný kontinent.
Nikdo nevěděl co dělat. Pokud se zmohla vojska k odporu, čekala je ohromná smršť katastrof, včetně planoucích lesů a hurikánů v místech, kde se neobjevily nikdy. V jednom případě bez příčiny pukla zbrusu nová přehrada. Očití svědkové trvali na svém, že cítili cosi podobné horkému větru, těsně před tím, než po celé délce praskl železobeton a to samé je údajně nutilo stát na místě půl hodiny bez vydání jediné hlásky.
Bizarní na tom všem byl charakter zajatých a mrtvých cizáků. Bez výjimek šlo o tvory, jejichž vzhled evokoval jakoukoli fantasy literaturu, se zbraněmi pro boj zblízka a středověkými oděvy. Někteří připomínali silně zmutovaná pozemská zvířata. Tak či onak, brutalita těchto věcí neznala mezí. Milióny povražděných obyvatel a ještě větší nezjištěné počty nezvěstných se násobily každým dnem. Nikdo jim nedokázal pomoct.
Přesto všechno se zbytky poražených armád probíjely ke svobodě s mizivou šancí na úspěch. Ti nemnozí, co z nich přežili, byli cenným zdrojem informací.
Čistě ze zoufalství a vzdoru se v Ženevě dvacet států během jediného dne dohodlo na vzniku tzv. Světové Obranné Aliance, mezi jinými i Argentina, Izrael a Rusko. Ostatní váhali, jiní vyslanci už neměli nic, za co by mluvili. Podmínkou byla totální demokracie v rozhodování a úplné propojení ozbrojených sil k boji s invazními silami, nazvané z nedostatku nápadů Druhou stranou.f
To, a ještě víc se obyčejný člověk mohl dozvědět z rozhlasu, jediného jistého média po zhroucení všech těch slavných technokratických bezdrátových supersítí.
Chotěbořská posádka, 38. pěší pluk pod Gebauerovým velením, se nestačil ani pořádně zabydlet na svém novém stanovišti, a už hledal možnosti povyražení, neméně se také každý snažil vědět víc, než co jim řekli důstojníci. Proto i teď, ti co neměli službu, poslouchali ze starého tranzistoráku běh posledních událostí.
Většina byla vzteklá, a nešlo se tomu nedivit. V tom hnusným marasu musí měnit město na nedobytnou pevnost a dívat se na vyčítavé tváře místních. Původně měli vůli jim zkusit vypomoct, ale ti, které major uviděl rozdávat zásoby, nedopadli nejlépe.
Jako první v řadě si vyslechli prskání nadávek do obličeje, a vyslechnou si pohrůžky zastřelením.
„To mě kurva nezajímá, vy jeden idiote! Máte dělat co se vám řekne, a nezkoušet tu sabotáže naším pomalým rozebíráním! My tu nejsme na humanitárce, svobodníku!“ vyslechli si, přičemž sprdnul dalších dvacet jiných.
Trestem jim bylo kopání zákopů a upevňování ostnatých drátů.
„Možná bys ty jejich krystálky měl zabavit.“ navrhl nerozumně muž s hodností kapitána druhému, svému jedinému nadřízenému zde, hledící na, od bláta doslova zaprasené vojáky, hltající každé slovo o záhadných armádách kreatur ničící vše, co jim přijde do cesty, mající moc nad ohněm, vzduchem, vodou i zemí.
„Jenže něco z toho je přece jen pravda, i když třeba hodně zveličená. Musí přece vědět, proti čemu budou stát. Večer jim beztak povím, že to nebude dlouho trvat.“ pokrčil rameny major
„Co ta změna?“
„Nejsi jediný, koho napadlo říct lidem dřív co se děje, než nechat žvanit útržky od fanatických žurnalistů na krátkých vlnách. Už došel přímý rozkaz, abychom podřízeným prozradili dosavadní skutečnosti.“ slabě se pousmál. Ani tenhle kapitán by tohle nemel vědět. Jenže s kým jiným by tady měl co probírat?
„Kdy?“ zeptal se jeho „bratr ve zbrani“, prohlížeje si neobvykle důkladně špičky bot
„Podle štábu 12 dní. Můj nejlepší odhad je týden, podle toho, jak rychle se sunou vpřed. Prorazili do Turecka a Ukrajiny, dávaj do toho dost zdrojů. U Rusáků zjistili, že budou o dost tvrdší, než si asi mysleli, našli nejslabší místo, a míří na nás.“ vyjeví mu pravdu potichu, a típne zbytek cigarety o zeď
„Tak to bude milej milník. Vždyť už je to pomalu čtyřista let…“ prohlásí kapitán zamyšleně
„Co?“
„Přece Bílá hora, člověče. Poslední místo, kde bojovala česká armáda o svojí zem. Pak už to bylo všechno víceméně v režii někoho jinýho.“
„Jako by to teď bylo jiné…“ zamumlá si pro sebe, a odejde zkontrolovat průběh opevňovacích prací. Zkusí ještě vymyslet pár vychytávek. Nějaká ta hromadná past nebo nálož…něco vykoumá. No, tyhle věci se pokaždé dají zflikovat skoro až na poslední chvíli. Oči upře k východu, odkud se šíří mlha, přesně ta pověstná, co by mohla krájet.
Doufá jen, že bude ušetřený na davy rodin utíkajících před smrtí.
Nezastavitelná mlha toho dne padla na jižní a východní Evropu, a také na české země.
A za ní spěchali její stvořitelé.
Mlha nezeslábla ani po více jak týdnu, naopak ještě více zhoustla, a pluk se musel potýkat s potížemi dalece přesahující jeho možnosti. A Gebauerova jednotka na tom byla stále lépe, než ty, co držely pozice u největších měst, kde se necházely spojnice hlavních komunikací. Silnice a železniční stanice v cestě postupujícím stvůrám byly přeplněny statisíci utečenci. Nikdo ani nechtěl pomyslet na ty, co zůstali v zabraných oblastech, kde se sice pořád bily silné oddíly, odmítajících se vzdát, které ale bohužel neměly příliš nadějí na přežití.
Zvlášť zatvrzele se k tomu postavily armády bývalé Jugoslávie. Jak Chorvati, tak i Srbové se opevnili v horách a zastavovali neutuchající nájezdy nepřátel. Primitivní živá síla nepřítele musela být vyloženě nevyčerpatelná, jinak se to vysvětlit nedalo.
A i ta primitivní živá síla se tak snadno nevydávala napospas. Skrytá v mlze a bez skrupulí brutálně vraždících obyvatele, nosila brnění, oddalujících rychlou smrt v dešti kulek.
Pokud se dostali k lidským vojákům příliš blízko, proti sečným a bodným zbraním oblečení jen v látkových uniformách neměli nejmenší šanci na přežití.
U cest se nakupily hromady mrtvol lidí, humanoidních tvorů sloužících původcům války, a pokračovali dál, beze strachu, hnaní zřejmě jen touhou po krvi. A snad i ze strachu z toho, co je do boje hnalo…
Na zídce seděli dva lidé. Člověk otočený k mraky rozplihlému Slunci pečlivě přejížděl součásti pistole mastným hadříkem. Pak vzal hlaveň a důkladně jí vyčistil.
Všiml si něčeho, čeho jeho zachmuřený společník s cigaretou v koutku úst a tupým pohledem na silnici ne.
„Nějak se nám vyjasňuje.“ podotknul muž, jehož hodnost kapitána prozrazovala jen čepice „A to znamená…“
Nebyl nikterak udivený ani spadnutím zbytku Startky na zem, ani vpravdě hitlerovským křikem rozkazů, které major používal jen v opravdu nutných případech.
Případ, kdy po rozplynutí mlhy následuje útok nepřítele, jak už slyšeli z rádia i hlášení za poslední dny snad tisíckrát, k nim bezesporu patřil.
„Vím, co to znamená! A přestaň to plivátko pucovat, sakra! Běž zkontrolovat ty flákače vzadu!“ rozčílil se Gebauer, naskakující do vskutku obstarožního džípu, jeden z neprodaných z armádních výprodejů.
Zrezlý socialistický šunt s vybledlým kruhovým znakem svých majitelů.
Svému účelu stále posluhoval, až na rachot celého ústrojí a vytékajícího oleje.
Studený vítr se opřel do silničničních zátarasů. Dunění země a zvuky, připomínající skřeky divé zvěře se blížily k první linii nikoli sychravým počasím rozechvělých obránců.
Mlha se pomalu, váhavě, zvedala, a odkrývala blízké okolí.
„Vy nejdete nikam, pomůžete mi v předním hnízdě.“ řekne vyjevenému vojákovi, co mu právě přinesl další z písemných rozkazů. Měl smůlu.
Deset metrů od něj bylo stanoviště s rychlopalnou zbraní, o jejichž schopnostech zastavení pěších jednotek nemohl nikdo pochybovat. V rámci možností perfektní, z obou stran zajištěná pozice.
Vezme to do ruky sám. Do kulometných hnízd posadil jen ty, které choval ve velké důvěře, ovšem už od školky věděl, že věřit se dá jen sobě, a rozhodně netoužil viděl, jak nějaký blb zazmatkuje, a odsoudí k smrti celý zákop.
„P…pane, měl bych informovat velení...přece nemůžu…“ koktal kurýr. Proklínal se, proč se tu jen musel zdržovat, proč já kterén blbej už nezdrhal směrem od toho všeho….
„Zůstanete tady, a pomůžete nám. Mohl byste rozkaz neuposlechnout, ale příliš bych vám to nedoporučoval.“
řekl cestou k pozicím, aniž by se na něj podíval.
Teď už bývalému kulometčíkovi podal svou osmapadesátku, a ukázal mu, ať posílí obranu domu
Chápe ho. Sám by se nejraději sebral a šel, jenomže to nejde. Kdo zkusí utéct, toho na místě zastřelí.
Jen kdyby tak moc nebylo jisté, že to bude muset udělal, povzdechl si, hledíc na některé, v tuto chvíli už napohled „předposrané“ vojáky.
V sázce je příliš, než aby si dovolili luxus ústupu. Pochyboval, jestli ti uprchlíci, co nasměroval ku Praze a Havlíčkově Brodu postoupili o víc jak pár kilometrů. Spolu s nimi uteklo i bůhvíkolik obyvatel města, odsouzeného k zániku, podobně jako Olomouc, o níž se dověděl před pár minutami, od toho poseroutky vedle něj. Bože. A to se tam bránila celá divize. Čekal leccos, ale že ten zasraný zmrdí generál, co mu nemůže přijít na jméno, vydal Olomouc a bezbranné lidi napospas masovým vrahům, tomu odmítal uvěřit.
Prostě nemohl.
Zrak odstřelovačů v oknech domů procházel skrz zaměřovací kříže směrem k blížícím se obrysům. Ten nejmladší z nich, který kromě airsoftu a pravidelného hraní Counter-Striku nezažil nic, co se podobá vojně, si lámal hlavu jen nad tím, kam střílet.
Mají pálit do něčeho, o čem ví jen, že to přibližně vypadá jako člověk? No head-shot je jistota. Jen kdyby se mu tak neklepaly ruce. Nasucho polkne, a odjistí
Major Gebauer se suverénně postavil za kulomet s těžkou hlavní na trojnožce, a tolik v jeho životě prováděným pohybem ruky o zbraň zařadí první náboj z pásu.
Zkontroloval mechanická mířidla zbraně. Vysílačku měl na správné frekvenci. Bude rozhodně zajímavé, jestli se rozhodnou obcházet celé město.
Jsou na dohled. Pokyne kurýrovi se stále nešťastným výrazem, aby udělal, co má udělat. Ten z velitelovy brašny vytáhne signální pistoli, a vystřelí nad Chotěboř déšť barevných jisker.