Draculovy povídky

Potřeba spánku byla jedna z mála, která Gebauerovi po jeho „znovuzrození“ po klíčové bitvě o Evropu zůstala, ale i ta jen v extrémní formě.
Teoreticky zřejmě spát nemusel, když se nikdy nedokázal unavit, jenže zjistil, že z nějakého důvodu to narušuje jeho schopnost přecházet z fyzického do éterického těla.
Nepřepokládal zopakování předešlých, a již tak vzdálených zážitků se sny, jenž nebyly sny, nýbrž forma komunikace a způsobu ovlivňování myslí.
Ihned poté, co zavřel víčka, se ocitnul uprostřed kosmu. Bez viditelných planet, mlhovin, čehokoli zajímavého, hodné jeho pozornosti. Jen černota prozářená matným světlem nesčíslných hvězd kolem něj.

Nevznášel se. Stál na nějaké tvrdé neviditelné desce, držící jej jako gravitace jeho rodného světa.
„Dá se říct, že se mi již tomhle zážitku stýskalo. Avšak, měl jsem zato…“ začal nevzrušeně, čekaje odpověď nebo příchod toho, co neměl v oblibě běžnou konverzaci reálného kosmu.
„Zabil jsi mého pobočníka. Mého věrného zástupce.“
„Ano. A pokud vstoupíš na můj svět, tak zabiji i tebe. Je to prosté.“ odpověděl mu nedobrovolně pozvaný, klidným a sebejistým zabarvením hlasu. Mohl by z toho „snu“ vystoupit okamžitě. Ale proč vlastně. Druhá strana byla na hlavu poražena. Ne, to není správné slovo. Po zabití svého pána byly zmatené zbytky někdy i početných vojsk, snadno povražděny, přestože některé měly šanci ještě něco dokázat a dopřát zcela zfanatizovaným lidským armádám Pyrrhova vítězství.
I takové pozůstatky moci temných invazních sil, ještě před pár měsíci jen krok od vítězství, nebylo snadné dorazit. Zrádci vlastního druhu přebíhaly na stranu Aliance jak jen to šlo, ovšem pokud padly do rukou náboženským oddílům, čekalo je to nejhorší zacházení jaké existuje, a to i na poměry všem známých brutálních Orků.

Zelenokožci se beze strachu ze smrti bili o každý metr země, ať už se mělo dít cokoli, a jejich knížata se poučila z lidské taktiky rychle je zabít a eliminovat tak odpor orkských poddaných.
Přesto jim vyvstala jiná potíž – pokud si nedali opravdu pozor, předtím svým mocným vojevůdcům zcela poslušní „groti“ (jak každý Ork nazýval všechno menší než je on sám), tak mohli být kýmkoli svého druhu zavražděni.
Bylo to k nevíře, a nikdo to neuměl pochopit, ale od zabití nejvyššího pána se Orkové začali chovat nebývale…rozumně. Mnozí se v zajateckých táborech jakoby probrali z opojení, a začali sami od sebe mluvit, což byla schopnost, pro kterou mohla rozvědka vždy využít jen důstojníky nebo šamany.
Další co měli společné bylo, že přestože neztratili ani špetku své bojechtivosti, toužili sloužit tomu, co je zbavil jha otroctví. Právě mocná magie, jejíž vlákna spřádal a měl pod kontrolou právě nejvyšším vládcem dosazený Pán Země, padla, a s ním i otupující kontrola malých zelených mozků přes jejich šamany, neschopné si to uvědomit.
Celá rasa Orků žila v otroctví, aniž by si toho kdokoli z nich všiml.

Nejvyšší vládce Druhé strany však nezajímala malicherná ztráta těch zcela patetických a nahraditelných tvorů. Jen a pouze myšlenka, odeslaná jeho mrtvým služebníkem, zbaveným života někým, kdo už nemá existovat.
„Nemůžeš být Nesmrtelným. Ti se díky své tuposti vyvraždili dávno před tvým narozením.“
„Ah. Tak proto tohle nočnomůrní soireé nás dvou. Jak milé. Tuto laskavost ti, neznámý hrůzovládce, rád oplatím – nejsem ani člověk, ani Nesmrtelný. A právě si mě přesvědčil, že má včerejší úvaha není nesmyslem.“
Gebauer nyní seděl na pohodlné proutěné židli a popíjel imaginární kakao. Bez námahy začal prostředí stvořené svým nepřítelem přetvářet podle sebe.
Právě dospěl k zajímavému zjištění. Aby s ním mohl vést debatu takovýmto způsobem, musel – podle vědomostí vstřebaných při likvidaci Tan Arkana – spotřebovat vřídla magie, ze živých bytostí akumulovaných, na několika světech.
Tak nehorázné plýtvání naznačovalo nervozitu a uznání vlastního ohrožení.
Jaká škoda. Nebýt tady a teď, zavřel by cesty na Zemi, a pomohl svému druhu při obnově zpustošené planety. Neriskoval by protiútok, pokud by si nebyl jistý výsledkem.

„Na tvém světě mi nezáleží, přízraku, ty zatracený hybride, nebo co vlastně jsi. Jen další…“
Byl přerušen. S naoko překvapeným výrazem a pohybem ukazováčku, kmitajícího ze strany na stranu.
„Nejdřív to tak vypadalo. Teprve po příletu našich trpasličích přátel mi začalo svitat. Na Zemi vám – tobě – záleží. A drahnou chvíli vím proč.“
Vstal ze židle a upřel pohled na bod mezi dvěma hvězdami na nebeské klenbě nalevo od něj.
„Musel by jsi k tomu zbavit vesmír i posledního člověka. Jak šílený a megalomanský plán.“ Dopověděl, a lusknutím prstů byl pryč.
Zpět na rozbouřené vodní hladině himalájského jezera, kam šel spát, aby ho nikdo nerušil. Ani kapka vody nemohla do jeho prostého oblečení vsáknout.
Je to šílené. Všechno zešílelo během necelých dvou let. Celý jeho svět, ve kterém se narodil, vyrostl a snad ho i právě zachránil, se zbláznil, změnil se ve fantastické něco, čemu ještě nepřišel ani trochu na chuť. Udělá však cokoliv, aby ho z něj zůstalo co nejvíc.
Dovedl svůj druh k vítězství, a dovede ho k němu zas. I s pomocí Orků a Trpaslíků.

Kdysi dávno

Kvetoucí stromy se prolínaly s věčně zelenými jehličnany, přes něž se sluneční světlo jen stěží dralo na své nevyhnutelné cestě k zemi. Zato listí a květenství některých stromů překypovalo učiněnou hrou barev a stínů. Cvrkot cikád a třepotání křídel celých hejn motýlů, bzučení medonosného hmyzu a zpěv ptáků.
Léta v Tanenderských hájích taková byla. Nikdy v nich nezapršelo, nikdy však nic netrpělo nedostatkem vláhy. O co se nepostarala prostá ranní rosa nebo jarní obleva, to Anjjal rád a ochotně nahradil svým uměním.
Vždy své nadání pro vytváření života považoval jen za umění, rovné lidské architektuře nebo kovorytectví, přitom svým svéhlavým dětem žádné zvláštní schopnosti pro posuzování krásy do kostí a masa nevložil. Zkrátka byli takoví sami od sebe, za což byl jen rád.
Jen ho děsila ta přehnaná věrnost lidí. Cožpak bylo něco správného na tom, že kdyby chtěl tak na jeho příkaz všechny ženy ve Starém světě udusí vlastní děti? Jen na to pomyslel a už se otřásl děsem.
Poslechli jej pokaždé. Jakmile příliš nestoudní a na jeho slova nedbající králové zahájili válku s ostatními druhy, byl první kdo to zarazil, a ostatním bratřím se za své děti omluvil. Přes zavádějící výraz, kterým jim všichni bez výjimky říkali, úplně nesmrtelní nebyli. A především jich nezbývalo právě mnoho.

„Stále se ukrýváš jen zde, náš bratře?“ zeptal se Fraensil. Jako všichni jejich rasy nenosili šaty, a jevili se jen jako identičtí šedobílí tvorové, zdající se jen o málo více reální než ranní mlha, jejíž příkrov háj stále zahaloval.
Anjjal přiložil ruku ke stromu zasaženého bleskem. V okamžení se rozštíplý strom znovu spojil, a už umírající listí se zazelenalo svěžestí.
Upřel na Fraensila své mdlé, téměř nerozeznatelné oči. Byl vždy, jak jeho děti říkaly často o sobě, horkokrevný. Paradoxně měl více v oblibě chlad a ticho hor. Snad proto i jeho národ, který sám stvořil a o který pečoval, uměl opracovat jeskyně v obrovská podzemní města a katedrály uctívající jejich boha.
„Zpustošené universum potřebuje všechny. Nač hrotíš zbytečný konflikt?“ zeptal se Anjjal, tušící, o čem se bude vést řeč. Ano, sdílel jeho znepokojení ohledně Garrena a jeho Orků. Množili se mnohem rychleji, a byli pravda divočejší.
Tolik světů bylo po nešťastné válce s Elgopty zbaveno všeho živého, a na tolika měli šanci přežít a vrátit jim bývalou prosperitu jen odolní Orkové. Stejně jako mnoho světů, potřebujících jemné ruce Elfů a šikovné lidské řemeslníky. Někde zase houževnatý a mrazem pohrdající Fraensilův národ.
A tento svět, kde se zrodí nový život v tolika rozmanitých formách, obývaný posledními Nesmrtelnými, byl i žalářem zbylých Elgoptů. Všemi nenáviděných pseudobohů, vysávajících život i ze samotných hvězd.
Rovněž oblíbené Fraensilovo téma. Anjjal sám nerozuměl, proč trvá na zničení těch, co jim nedobrovolně pomáhají získávat životné éter, v lidském výrazu magii, aby i oni obnovili to, co zničili.
Ani netušil, jak se ocitnul mezi vzrostlými trsy trávy. Bílá krev potřísnila nedaleký žlutě kvetoucí keř a ulpěla i na jeho vrahovi, na nějž se zaměřil lítostivý pohled vyhasínajících očí.
„Nečiní mi to žádnou radost, bratře. O tvůj lid se postárám dobře, je téměř tak silný, jako můj. Jen se mi nesmí vzepřít. Oni byli tvou slabostí, Anjjale.“

Les se pomalu, se zrychlujícím tempem, propadal do hluboké tmy. Listí žloutlo a opadávalo, zvířata stárla o celé roky a pomírala na nemoce. Z božských hájů Tanenderu do dalšího úsvitu zbývala jen zčernalá planina posetá shnilými dřevy a kostrami uhynulých zvířat.
Lidské pevnosti, chránicí svatý les, upadly do smutku a nenávisti. Kněží trvali na tom, že jde o znamení dne konce světa bohů a jejich ras, a armády vytáhly do boje se zbylým světem, zatímco probíhala postupná likvidace prvně jmenovaných v bratrovražedném zápase o osud každého z druhů obývajících Zemi.
Anjjal si tisknul ránu na hrudníku a ztrácel vědomí. Mohl se snadno zachránit, pokud by vstřebal veškerý život, co stvořil, včetně lidí. K něčemu tak obludnému se snížit nemohl.
Z posledních sil se doplazil k jedinému místu v hrůzu nahánějící černotě padlého lesa, ke studni z hrubých kamenů, stále posetých mechy a lišejníky, s několika jako zázrakem stále žijících květinami kolem.
Zemřel ve stejném okamžiku, kdy se ponořil do mnohobarevného víru spojených aureol, prostupující každým živým světem.

Bitva o Evropu, první měsíce po invazi

Darghent zarazil své nově vyrostlé pařáty do generálova břicha, ze samé bolesti nemluvného. Levou rukou vší silou tisknul mágův znetvořený obličej, a spaloval ho na prach. Byl téměř slepý. Gebauerova vlastní tvář byla proměněna ve spečenou růžovou hmotu. Po vlasech nebylo také ani stopy a jen se štěstím se mu nespekly i rty v žáru, vytvářeném jeho protivníkem, sajícím vlastní formu many z vřídla přímo za ním.
Prohrával, a s ním i jeho stateční vojáci, padající pod sekerami Orků a magickými střelami Elfů. Vozidla hořela tam, kde stála.
Ze zoufalství zkusil Darghenta ze všech sil chytit, a zatlačil do divoce se zmítajícího kouzelníka, oplývajícího mnohem většími zkušenostmi a silami, s nimiž se nemohl měřit. Ještě jednou na něj dorazil, a oba přepadli do vířící masy energie. Mág se pokusil zachránit, ale k jeho tělu přirostlá ruka umírajícího i jeho poslední pokus něco udělat, mu v tom zabránil.
Nemohl dýchat a upadl do bezvědomí, cítil, jak se rozpadá. Z Daghenta nezbylo nic než atomy, a o to víc se pád do magických žil a tepen Země projevil na povrchu. Vítězící i poražení byli sraženi plameny a tlakovou vlnou, pohlcující všechno živé i neživé.
Co se mělo stát, se nestalo. Umírající se setkal s již dávno umírajícím. A síly magie stvořily jednoho. Živého.
Část člověka, část Nesmrtelného. Část něčeho jiného.

32. den od vylodění v Bombaji, Kašmír

Nehmotným mečem přetínal těla nepřátel, aniž by se potřísnil tím, co je tvořilo.V dáli matně zářila Brána, magický vstup do jiných dimenzí, jiných světů. Jeho přítomnost na bojišti působila neustálou vzpruhu každé jednotlivé jednotce, probíjející se zbytkem vojsk Druhé strany, k nimž přibývaly rychlé posily zvenčí, údajně vyslané samotnými a i pro Gebauera stále tajemnými Vládci. Jediné, o čem nepochyboval, byla jejich touha dobýt Zemi nikoli kvůli klasické honbě za zdroji.
Pro oblast netypické bouře dodávaly místu punc apokalyptické bitvy, jíž se nečekaným průběhem bojů stala.
K postavě vůdce lidstva by pisatelé pozdějších legend nemuseli nic dodávat. Mocnými výboji pálil na popel spousty malých nebo skupiny velkých tvorů a víceméně zrůd. Co mu přišlo do cesty, se rázem ocitlo přetnuté na několik částí, dopadající až stovky metrů daleko.
Strach je musel pohánět mnohem více, než předpokládal. Vzdor marné snaze se stále snažili dostat přes jeho osobní štíty z mnoha jím vytvářených aureol a dorážely na něj celé legie mágů, až musel přiznat určitou únavu.
Taktické bombardéry proto prolétly těsně nad jeho hlavou, zatímco piloty telepaticky navigoval na cíle. Plazmové bomby, vytvářející ničivé atomové exploze bez jaderného zamoření, dárek od Trpaslíků, zničily veškerý odpor před armádou lidí daleko rychleji, než by to dokázal on sám.

Bitevní tanky Aliance s pancíři posetými neuvěřitelně hluboko zaraženými šípy a důlky po střelách dojely k místu jako první. K místu, kde skály, země a písek zpekly na desky ze zeleného skla. Horký povrch nedělal problému jen jednomu chodci v okolí. Pousmál se.
„Sakra. Tak takhle nějak musely vzniknout ty zatracené vltavíny…“ pronesl tiše, a změřil si jednotlivé objekty brány. Dvacet prakticky nezničitelných černých věží, vysoké sto metrů, postavené do kruhu s kilometrovými mezerami a vytvářejících pod vedením nadaného a magií silně prostoupeného čaroděje mezihvězdný vstup do jiného světa.
Stál přímo uprostřed a stačilo mu jen pomyslet na aktivaci všech najednou. Žádné zaklínadlo z pohádek a fantasy románů. Prostá a jednoduchá myšlenka.
Zavrtěl hlavou, a s už neplanoucím mečem vykročil vstříc svým věrným. Na věžích tanků ztěžka kašlali z dýmu a padali horkem, přesto se přemáhali, aby vzdali zachránci lidstva hold. Znovu se pousmál.
Nikdy se nenechal prohlásit tím, čím se stal, ale zakrýt to nemohl.
Opřel se o rozžhavené zbytky balvanů nedaleko nejbližší věže a letmým pohybem ruky k obloze nechal Slunce ozářit vítěze, provolávající na kilometry a nakonec na tisíce kilometrů daleko skrz masmédia, slávu sjednotiteli a vůdci lidského druhu.