Invaze - Strany 40 až 42
Palestina, před 7 dny
Téměř pouštní kraj byl poset lidskými kostmi, na nichž tu a tam ulpívalo sluncem i plamenomety spečené maso. Zbroj středověkého typu na některých groteskně spekla do podob zvláštních tvorů.
„Co vidíte?“ vypravil ze sebe generál řeckého původu, který se tvářil, jakoby ani nevěděl, jak se tam ocitnul.
„Bolest.“ zašeptal paranormál „Jsou…zmatení.“
Řek si jej už potřetí za den prohlížel jako neobyčejně zvláštní muzejní exponát. Vytřeštěný výraz ostře kontrastoval s klidným postojem psionika. Bylo to poprvé, kdy měl osobně co do činění s jedním z těch podivných existencí.
Bitevník prolétl těsně nad zemí, a zvířil tak písek, prach a popel přímo mezi další stovku jeho kolegů, kteří v pokleku mumlali něco, co nedávalo nikomu smysl. Oči měli protočené, ale černě oděné strážce z řad Smrtihlavů mohly k obrácené bělma jen stěží vyděsit.
Generál byl celým výjevem zděšen, neméně tak jeho řadoví vojáci. Přes neuvěřitelnou únavu a hrůzu, jež přinesl týdenní boj s nemrtvými, byli i dosud nezlomené povahy podrobeny těžkou zkouškou skrze studenokamenné obličeje zabijáckých komand, schopných pobít do pár minut všechno, co by mohlo svědčit, a do prostých uniforem oděných paranormálů. Jen kolem nich ráno prošli, a zhruba deset mužů náhlým přívalem hrůzy zešílelo. Jeden, kterého to zasáhlo méně, běžel do latríny, kde si prohnal kulkou hlavu.
Měli se jen dívat a čekat, a to bez jakýchkoli podrobností.
Pak přišel. Jedni tvrdili, že viděli jen světlo, jasné světlo podobné slunečnímu, jež jim pražilo do tváří a naplňovalo je štěstím a úlevou, jakou nepoznali od invaze.
Naproti nim, bez jakýchkoli rozpaků nebo doprovodu, šel člověk, jehož dosud nikdo z nich neviděl, ale přesto věděli, kdo to je. Všechny dosud existující noviny a časopisy toho byly plné, a užívaly patetické a i na tuto šílenou dobu fantasmagorické přirovnání.
Nebo ne?
Muž, pokud se ještě dal tak jednoduše nazvat, se proměnil ve zlatou páru a vzápětí doslova vsákla do prokleté země, do níž začaly padat spálené ostatky tak rychle, jako se zmítající člověk propadne do pohyblivého písku.
Paranormálové rozpřáhli ruce, a země se začala chvět.
Přímo před zraky několika milionů lidí na Blízkém Východě, vyrašil ze země obrovský cedrový les, mezi nímž pukala země, a řeka Jordán se tak rozvětvila na mnoho proudů. Kdesi na severu se k ní připojily nové prameny, a měnila se tak v učiněný veletok, odteď tekoucí až kdesi k Sinaji a Arábii.
Trvalo to celou hodinu. Nejdelší hodinu pro každého, kdo to mohl vidět.
Přesto nedošlo k žádným škodám ani ztrátám na životech. Vše se dělo jen tam, kde nemohlo ničemu ublížit.
Zářivá mlha se spojila v humanoidní tvary a bez rozpaků a se smíchem pozoroval obličeje na sto kilometrů do všech stran. Nejbližší patřila jednomu Řekovi.
Ten nemohl ani otevřít ústa, ani se podívat na boha. Ano, boha. Byl si tím jistý. Nebyl to žádný všemocný Bůh, ale pokud existuje něco takového, mohli stejně dobře existovat Zeus a Héra.
Jen jeho zářivě přátelský výraz ho nedonutil padnout na kolena.
Pak mu bůh řekl, jako by mu – mohl by, ale neudělal to – četl myšlenky :
„To mě jen tak napadlo. Jeden strom za každého mrtvého. Teď už je vše v pořádku.“ dodala ta bytost, jíž se během posledních dní podařilo posbírat už desítky jmen. Z mytologií a svatých knih, z myslí bláznů i střízlivě uvažujících vědců. Málokterá z těchto definicí byla tak přesná, jako generálova představa.
„Jak…jak jste to…“ zakoktal řecký důstojník, ale muž, zvaný oficiálně Václavem Gebauerem jen zamyšleně pokrčil rameny, a odešel. Odcházel bezstarostně, jen s nějakým zasněným pohledem do dálky. Básník, přemýšlející o nových verších v rozkvetlém sadu. Přesně tak mu připadal.
Mlčky ho následovali Smrtihlavové a teprve za nimi očividně zesláblý zástup paranormálů.
Vnitrozemí Barmy, před 2 dny
Oblohu ozařovaly jen plameny . Paranormální sbor ručil za hodinu bezpečného letu nad územím Druhé strany, na kterou se jim podařilo zmást mysli nepřátelských mágů. Přesně to nakonec činilo šedesát osm minut a padesát sekund.
Hořící letouny zasažené energetickými výboji i raketami země-vzduch byly nutnou cenou výsadek speciálních jednotek. Několik stovek mužů a žen roztroušených v džungli plné nepřátel, s tvářemi bez života a stříbrnými lebkami pod zbrojí.
„Smaragd 9. Topas 18. Sapphire 2…..“ hlásily se bojová družstva, a nedlouho poté začal nevyhnutelný zápas o přežití
Jejich velitel pro celou akci měl co dělat, aby se vymotal z popruhů. Nakonec to vzdal, a celé řemení výbavy rozřezal na cáry. Jen se svou zbraní a krabicí nábojů běžel temnotou.
Po půl kilometru, blízko většího říčního toku, opřel zbraň o kámen, a ostatní učinili totéž.
„Tak nám ukažte, co umíte.“ zavrčel, a zarazil její pažbu silněji do ramene.
Chrám Unghaaaraaaha, Bombaj, současnost
Dopady dělostřeleckých granátů velké ráže orkského šamana nijak neděsily. Po létech válek na desítce planet si jeho divoká povaha zvykla vše ignorovat do té doby, než mu k oltáři vtrhnou protivníci jeho knížete. A protože jeho kníže sloužil Zahaleným mágům, služebníkům takřka neporazitelných bytostí, bylo to jedno.
Hvízdání střel menší ráže ho přece jen donutilo naostřit své dlouhé dýky, a připravit se na boj s lidmi, chtějících narušit posvátné místo, zasvěcené bohu války a oslav.
Orkové měli vždy rádi více věcí dohromady. Ani šaman ještě nezapomněl na slávu své, kdysi svobodné, rasy, ale to teď nebylo podstatné. Podstatné bylo zabít rouhače, co se opováží vstoupit dovnitř.
Těžká tepaná vrata se rozpadla na kusy zásahem rakety odpálené z ramene příslušníka námořní pěchoty, jehož druhové měli umírat v plamenech, které ze svého nitra dštěl podsaditý zelený akolyta. A nebyl sám.
Další mu přicházeli na pomoc, jenže mariňákům také. Rozpálený modul dopadl přímo do malého náměstí mezi vypálenými slumy, kde se tu a tam ještě krčila ta hrstka indických civilistů, co nějakým zázrakem přežila všechny nálady okupantů, jen aby vzápětí zemřela v křížové palbě Trpaslíků vyzbrojených těžkými plazmovými kanóny, jimiž čistili jeden blok za druhým.
Netrvalo dlouho, a jedna zelená koule přehřáté plazmy odpálila vrch chrámu. Vržené energetické kladivo proměnilo šamana v rozbitý cár masa.
„Jak dlouho si myslí, že mohou vzdorovat služebníkům Nesmrtelného?“ zamumlal trpasličí velitel v zelené kamizole, zatímco vytrhával kladivo z obvodové zdi.
Seržant od mariňáků, rozumějící jejich jazyku, se k němu okamžitě otočil. U piva toho o Nesmrtelných vyprávěli mnoho, až ho z toho bolela hlava. Stvořitelé ras a světů, naše planeta coby jejich rodiště a sídlo
Musela to být jen nadsázka…
Knížecí palác byl v jednom ohni. Černooděnci postupovali chodbu za chodbou, likvidující vše, co jim stálo v cestě. Stavěli se jim na odpor jak řadoví Orkové, tak šamani, ti však jen užasle sledovali, jak jejich kouzla mizí za letu, nebo je ledabylým mávnutím ruky útočníci odrážejí.
Vybavení zbrojí z dračích šupin a vybavením z magických kovů nalezených u vřídel, kde magická energie vyvěrávala ze země v pravidelných intervalech, byli prakticky neporazitelní, a při boji zblízka přesekávali celá zelená těla bez větší námahy. Pouhá facka rozbila i tvrdou lebku Orka na kousky.
Stále vládl věk technologie a pokroku, a tak jim rozhled zlepšovalo ve tmě a kouři vylepšené vidění, a od Elfů ukořistěné neurální rozhraní, takže si myšlenkami mezi sebou mohli předávat údaje o útoku během milisekund.
Krátké útočné pušky s velkými zásobníky vpalovaly svůj obsah přímo do zubatých zelených obličejů, z nichž se ještě na žulové podlaze pár minut kouřilo.
Zanedlouho směrová nálož vypálila kruhový otvor i v samotné trunní komnatě, odkud jejich počínaní sledoval kníže Orků, jehož jméno nebylo nikdy nikým vysloveno. Snad ani nešlo vyslovit, což bylo docela dobře možné.
Bez hnutí seděl na kamenném trůnu, a jeho hrůzostrašně vyhlížející zbraň s černou čepelí zůstala opřená o schody pod ním.
Byli překvapení, čekali početnou gardu nejlepších válečníků, stovku šamanů obklopujících svého vládce – všechno možné, ale jeho samotného nikoli. První z útočníků po něm bezmyšlenkovitě vystřelil.
Těžký náboj se odrazil od neviditelného štítu, a trefil druhého co vešel přímo do čela.
Kníže zařval, popadl svůj těžký meč, a namířil ho proti nim. Z nepatrného otvoru nad jílcem vylétla žlutá výboje energie, a skrz naskrz provrtala další dva Smrtihlavy, aby kdesi v záhybu chodeb explodovala ve změti prachu a kamení.
Vcházející lidé z komanda si sundali bionické masky, aby pro boj zblízka lépe viděli, a sami tasili dlouhé šavle jakoby samurajského typu, ale s širší čepelí, vyrobené ze zářivě stříbrného kovu, v nastálém šeru světélkujícího.
Všude kolem nich probíhala řež s o nic větší intenzitou, byl slyšet skřek na smrt bojujících Orků a strážných stvůr nejistých tvarů i původu.
Muži, i několik žen v nijak omezující matné zbroji obstoupilo svůj cíl ze všech stran, a obezřetně se vyhýbali výpadům, skokům i výstřelům, vytrhávající další kusy kamení ze skály, neboť zdi místnosti už tvořil jen masivní vnitřek hory, na jejímž úpatí pevnost stála.
Zvenku to byl na Orky vynikající pevnostní systém protkaný zaminovanými koridory a rušičkami na bázi magie nebo nečeho konvenčnějšího, čím je vybavili lidští odpadlíci. Speciálním oddílům stačilo obsadit jediný portál pro přenos hmoty, aby obešli veškerá opatření.
Zadní dvířka, jež si sám kníže nebo snad nějaký odpadlický mág ponechal pro případ útěku nebo rozumné zrady, se svým stvořitelům vymstila.
Zásobník energie knížeti došel po devíti výstřelech, a jeho dosavadní bilance činila osm těch měkkých a slabých lidských opovážlivců. Ti se dosud ranám jen vyhýbali, a jako na povel na něj začali dorážet s úmyslem svou oběť unavit. Nemuseli nijak komunikovat, do jednoho se sami od sebe shodli, že by je při přímých výpadech bez potíží zabíjel, nehledě na jejich schopnosti. Neviditelná clona stále obklopovala jeho obludné zelené tělo a zjevně propouštěla jen relativně pomalé objekty.
Čtveřice Smrtihlavů vybavených rychlopalným samostřílem připevněných na rukou pro tichou práci zaklekli, a vystříleli do něj vše co měli. Kníže začal krvácet snad z dvaceti otvorů, a tmavá krev mu stékala všude po zbroji.
Odrážení ran šavlemi z nezlomitelného a navždy ostrého karnivortalu jej začalo unavovat, a začal si uvědomovat, jak je jeho ochrana před projektily a kouzly zbytečná – všichni mistrně ovládali různé druhy boje s meči, a jakmile jeden z nich padl, ostatní nevšímavě pokračovali.
Neměli z něj strach ani respekt. Nebyli jako ti podlézaví a chamtiví lidští červi, co cvičili jeho poddané. To se mu líbilo.
Probodl dalšího a bezvládné tělo odhodil stranou. Tohoto okamžiku však využili další tři, a nízko vedenými pohyby v něm otevřeli další krvácející otvory. Ork cítil, jak z něj pomalu vyprchává život a ustoupil dozadu, ztráceje orientaci.
Ještě celých osm minut vzdoroval, než inkasoval čerstvé rány, které srazily knížete na kolena. Černá okovaná bota mu z tlusté zelené ruky vyrazila meč, přičemž mu ji druhá rozdrtila prudkým dupnutím.
Od hlavy až k patě spálenou cizí tkání pokrytý velitel zvednul zbraň poraženého knížete, a potěžkal jí v rukou.
Lehká a elegantní, předpokládal, že jde o kořist, nebo naprosto prastarý výplod tajemné technologie. Snad obojí.
Otevřel svorníky své masky a dal tak na odiv tmavou ošlehanou tvář stejně nejasného původu, jako poslední bestie, o jejíž lebku si zlomil katanu.
Beze slov, jedním mávnutím, zbavil zelené tělo jedné jeho části, jen aby brzy skončila u nohou ohromených služebníků knížete.
Pomocí hlásných stanic s tlampači a rohy v orkském jazyce provolávali slávu nového vůdce orkských klanů, a jeho vysoká černě oděná postava s černým mečem padlého si už jen sama o sobě vynutila respekt.
Orkové jeden za druhým padli k zemi. Jiní začali tlouct sekerami o zem a řvát.
Gigantická pevnost, rozkládající se na celé kilometry čtvereční a přilehlá území byla dobyta.
Od teď slouží jenom lidem. Jednomu člověku.
Druhá strana právě ztratila kontrolu nad deseti milióny elitními Orky přímo v centru své moci.
Jako ze severských ság. Jako z legend o dávných válkách starých bohů, vlastní každému kmeni, každému národu na Zemi. Masy armád zaklesnuté do smrtelného zápasu. S palnými a sečnými zbraněmi, s podporou tanků pomalovaných znaky a hesly pluků a divizí z celého světa, s palbou salv raket a dělostřeleckých granátů těsně před sebou, se statisícové armády lidstva probíjely indickým subkontinentem, spalujíce na popel jednu každou zrůdnost, která se jim postavila do cesty.
Obnovená satelitní pozorovací síť umožnila nebývale rychlý nárůst ztrát nepřátel.
Tentokrát to mělo být jiné. Posvátná řeka Ganga rudla a černala krví mnoha ras, když byl náhle postup Aliance zastaven obrovskou přílivovou vlnou démonů, elementálů a těch nejstrašnějších tvorů, chodících po Zemi od Velkých válek Nesmrtelných, jak byli někteří vojáci poučeni od svých trpasličích spojenců.
Nenápadná, dosud neviditelná postava, léčící vše okolo sebe jen svou pouhou přítomností. Na kámen zpečená černá půda se zazelenala, na krvavou masu rozsekané břicho umírajícího se zacelilo, bouřková mračna chrlící kroupy a blesky se rozbíjela, a slunce osvětlovalo celý prostor, na níž se odehrávala vpravdě apokalyptická bitva. Jenže, který válečný střet, kterýkoli na světě, by se dnes dal označit jinak?
Žádný.
Pán Země z moci Nejvyššího vládce, Krea’sill Tan Arkan, věděl, koho vyzval na souboj. Jeho moc, schopná blokovat projevy té jeho, byla nezpochybnitelná. Důstojný protivník, bez něhož bude moci tu následně vyčerpanou a demoralizovanou lůzu pozabíjet, a splnit tak přání Nejvyššího, neboť jeho přání musí být vždy a do písmene splněno. A kdo jej zklame, nemá právo na druhou šanci.
Sesedl ze svého vznášedla, přízračného vozu bez kol, pod nímž matně zářilo cosi namodralého, a vykročil směrem skrz vlastní vojsko, uctivě se rozestupující do stametrové mezery, s obličeji sraženými až do bláta.
Jeho aura, sálající široko daleko, byla spojena se samotnou podstatou magických tepen pod zemskou kůrou, z níž čerpal nové síly.
Doslova plně nabitý touto, tísice let akumulovanou, silou se tak připravoval k vytvoření posil ke konečnému rozdrcení alianční skupiny armád Východ, dorážející na jemu věrné Orky a Elfy. Brzy je měli zezadu napadnout zrádné orkské legie, které lidé lstí získali na svou stranu, a změnily tak dosavadní poměr bojujících stran.
Podobně jako jeho vlastní služebníci, začaly reagovat ustupující lidští pěšáci. I pásové obludy, jež měli ti lidé v oblibě, zastavily palbu, a jejich posádky se mermomocí chtěly vidět jediného muže, který si zasluhoval respekt celého zachráněného světa.
V prosté zelené uniformě, jako obvykle bez označení, šel vstříc svému protivníkovi. Ten byl naproti tomu oblečen v překrásné červené zbroji poseté drahokamy a podivnými symboly. Kalné vody v řece prosycené krví se při dopadu jeho boty prvního o hladinu začaly čistit na křišťálově průzračné, kdežto Arkanův krok dopředu jí proměnil v hnijící a pulsující černou břečku.
Na obou stranách stály bytosti, vládnoucí mocí bohů.
„Padneš i se svým slabým rodem, člověče. Nic nedokáže vzdorovat moci Nejvyššího vládce a jeho služebníků.“
uslyšel ve své mysli Gebauer.
„Řekl otrok svobodnému muži.“ doplnil jej dalšími telepatickými slovy a udělal dva kroky vpřed. Jen málo svědků překvapilo jeho chůze po vodě, rozhodně nezpůsobená žádným podhladinovým mostem či jiným trikem.
Arkan si byl jist sám sebou, až do chvíle, když viděl, jak mění svou fyzickou podstatu na čisté světlo, jeden z derivátů magie, rozptylující jím stvořené vojsko magických kreatur, jako jemný písek odvátý silným větrem.
To nemůže být skutečný…ne. Všichni padli. Jsou mrtví. Tento člověk jen nějak musel přijít na to, jak získat tuto…schopnost.
Stále to však neřešilo jeho problém. Jak může vzdorovat něčemu, co dokáže překonat nevýhody masa a kostí?
Pokusit se to zabít na jediný pokus.
Soustředil se na jediný bod na své čtyřprsté ruce. Celou minutu, dokud mu nezačalo krvácet z uší, očí, nosu a úst, z nichž trčely početné špičáky, od jejichž horů kapala v rychlých proudech tmavomodrá krev.
Dlouhý a temnou, negativní aureolou magie prosycený paprsek rozťal nebesa, a obloukem dopadl na na cíl. Mohutná tlaková vlna odhodila první řady armády Aliance, a to včetně těch nejtěžších obrněných vozidel, na kilometry daleko.
Světla se jeho snaha zřejmě ani netkla. Shluk světelných částic jakoby sebou zavrtěl na nesouhlas, a přelétl až k vysílenému Arkanovi, do nejž se jako kopí zaryla desítka proudů žlutých paprsků. Jeho vlastní aura se ztrácela, a odhalovala jeho smrtelnou duši.
I dosud živí přisluhovačští zaklínači se otřásali děsem a strachem. Jejich pán byl poražen.
Arkan ztěžka oddechoval. Byl slepý a sotva slyšel výkřiky již ničím nechráněných Elfů a skřeky Orků, masakrovaných masivní dělostřelbou a nálety stíhacích bombardérů s termobarickými bombami a napalmem pod křídly. Zdálo by se, že jsou naváděny majákem světla, rozehnávající poslední projevy nepřátelské magie a rozjasňující den coby vítané doplnění slunečního kotouče.
Zničehož nic se také, pro mnohé věřící opět nepřekvapivě, rozestoupily vodstva, a obrněná kaválérie z bitevních tanků, transportérů a bojových vozidel pěchoty drtily dezorientované otroky temnot. Přesně to, co zamýšlel udělat Arkan s lidmi, se právě stalo s jeho slavnými legiemi, majícími na kontě nejeden zničený svět.
Veškeré svitky, databáze vědomostí tolika světů…a vše vyšlo vniveč.
Jeho poslední myšlenka se soustředila opět na jediné. Byl zabit Nesmrtelným. Posledním Nesmrtelným. Proto nedokázal od druhého do posledního dne otevřít brány sto tisíc cyklů starého Daemonora, které by jim dalo neocenitelné spojence pro dobývaní stovek světů prostoupených magií. Byl tak blízko…
Krea’sill Tan Arkanův sklovitý pohled zůstal tupě upřený a spalovaný sluncem z bezmračné oblohy.