Draculovy povídky

Pot mu stékal po zádech a vytřeštěný zrak vytvářel nové dávky slz, které si prorážely cestičky skrze špínu na lících. Automatická puška však byla držena pevně beze známek záchvěvu. S nasazeným bajonetem.
Neměl jsem tu být. Nikdo z nás tu neměl být. U zničené asfaltky kdesi v Polsku, daleko od rodných Ardén, po lokty v jedovaté vodě ve škarpě, uvažoval muž s desátnickými prýmkami, a z kapsy vytáhl nerezovou píšťalku.
Jako dítě ho jednou donutili k účasti na školním výletu do Verdunu. Pamatoval si, že pohled na tisícové řady bílých křížů padlých jej ani trochu nezaujaly, natožpak o něčem poučily, vzdor velké snaze vyučujících. Později, kdy měl více rozumu, si to neuměl připustit. Ani tu možnost, že může zažít totéž.
Přece jen se toho dočkal, a měl jen mlhavou představu, jestli byla lepší zákopová jatka nebo jatka prostřednictvím úplné převahy zrůd a pomocí sil, kterým nerozumí a ani nechce rozumět.

Dusot těžkých bot a zvířecích kopyt a drápů rezonovaly beztak už zničenou komunikací mezi nimi.

Z přesně sto osmi dobrovolníků z jeho unavené horské vesnice zbyl sám. Sto sedm mužů a žen viděl zemřít všemi způsoby které znal, i těmi, které neznal. Paula Courrieta, souseda par excellence, našel s obrovskou vykouslou dírou v hrudníku po prvním orkském ataku. Byl ještě dobrou minutu naživu, a drápal do země nehty. A to patřil k těm šťastnějším.
Carl, nedoučený kuchař, který přesto uměl vytvořit božskou manu z jakéhokoli masa, se například ztratil. Při nočním pochodu kdosi uslyšel křik, a kromě spousty krve a jeho upuštěné zbraně nenašel nikdo nic.
Druhý den zjistili, že je obklíčilo cosi, co vypadá jako mrňavý Ork s dlouhým nosem. Vypadali by legračně, kdyby nedokázali roztrhat vojáka do deseti sekund, a kdyby jich nebylo nepoměrně více.
Trvalo pět hodin zuřivého boje, než byly všechny vlezlé zrůdičky povražděny. Celkové ztráty nebyly nijak výrazné. Pouhá čtvrtina roty.
Čistící akce proti všude rozptýlenému nepříteli v týle umí být silně nevděčná.

Píšťalka se při cestě ke rtům chvěla strachem. Ne kvůli pravděpodobnému zabití, nýbrž sebedůvěrou v sílu své víry ve vítězství. Dávno jej přestaly děsit těžké sekyry Orků i jejich zručné zacházení s lidskými palnými zbraněmi. Ale monster, vytvářených očividně podle nejvybranějších lidských můr, a vypouštěných pod kontrolou myslí bitevních kouzelníků, právě těch se děsil. Bál se, že přemůžou jeho tělo i duši, dosud beze strachu bojující proti nočním můrám o spálených městech a zčernalé planetě, po níž kráčí jen hrstka zbídačelých otroků.
S pískotem povstala jeho rota jako jeden muž a odněkud před nimi se ozval obludný řev stovek hrdel. Evidentně si při přepadení zadního voje vzali příliš velké sousto, jenže pozdě bycha honit.
Většina dobrovolníků ze všech koutů Beneluxu nepatřila k žádným zelenáčům. Naopak, většina již byla směskou zbytků dvacítky oddílů, tedy lidí, kterým se v nejprudších řežích nějak podařilo přežít.
Na jejich odhodlání jakoby odpověděla samotná Štěstěna. Exploze a plameny vepředu kolony neumožňovaly ihned vidět, co se Orkům děje, ale následné odhalení bylo pro bojující vojáky rozhodně příjemné.
Mohli poděkovat konstruktérům, kteří striktně doporučovali rychlé nasazování nových vozidel a zbraní do boje pro efektivnější vychytání všech much. Ne přímo na frontě, ale v oblasti hned za ní, kde bude možnost testování poměrně bezpečná.
Orkové na toto zjevení reagovali rozumnou, leč zbytečnou snahou o rozptýlení.



Dvojitá ústí plamenometů po stranách pásového nástroje zkázy zasyčela, a vzápětí vyslala čtyřicetimetrové plameny přesně mezi semknuté zelenonožce, ihned tak proměněné ve zčernalé mumie.
Tažná a jezdecká zvířata popadala první. Šupinaté zubaté cosi, na čem jel jejich velitel, odolávalo a skonalo teprve po minutě.
Jak tank vjížděl hlouběji do křovisek, ohnivé proudy se zkrátily a rozptýlily do šířky, vytvářeje vypálené kruhy z ohořelých těl. Kam nedosáhly ohnivé jazyky, to semlely střely z děl a kulometů.
Od jeho pancíře se neškodně rozbíjely kořistní protitankové střely, ani to Orkům však nebylo nic platné. Užitý kov totiž pocházel z blízkostí magických vřídel a vykazoval vpravdě diamantovou tvrdost.
Pásy drtily spálené nepřátele, a jako parní válec se tento zabijácký stroj stále probíjel zuřivými zeleňáky.
Způsobená zkáza povzbudila morálku pěchoty, a ta se s nesrozumitelným křikem vrhla do pobíjení z formy rozhozených zelených. Ve víru bitvy nebylo těžké přeslechnout, že píšťalka umlkla. Zanedlouho bylo po všem.
Velitel experimentálního tanku měl před návratem ještě nápad připoutat orkská těla blízko nalezeným ostnatým drátem na korbu. Jen ať si každý dobře prohlédne, co dokázal. Bez zájmů ignoroval prosby o odvazení raněných. Jeho úkol je přeci přísně tajný. Kvůli životům pár druholiniových domobranců nebude riskovat.

Medik roty při jeho odjezdu stále obvazoval raněného desátníka tak dobře, jak jen mohl. Bohužel, morfium mu došlo jako první. A přivolaný vrtulník stále nevzlétl z heliportu týlové nemocnice.

Jeho jméno bylo Petr Sartre. Zemřel na trvalé následky těžkého zranění před necelým týdnem. Jeho zbytková aura, pozůstatek nezměrného utrpení, tam stále byla, otisk duše, záznam jejích pocitů a vzpomínek.
Bylo dokonáno. Sto osm křížů čekalo na zasazení na své právoplatné místo na obecním hřbitově v Asch-sur-Clavere.
Muž v uniformě plukovníka urovnal pokrčené zašedlé prostěradlo na prázdné posteli, načež zasalutováním pozdravil lékaře, disponujícího stejnou hodností. Byl tak zmatený, až málem zapomněl také zvednout pravici.
Se zájmem si prohlížel vysokou postavu v dlouhém povlávajícím plášti, a vrtalo mu hlavou, proč přišel, a proč tam seděl celou čtvrthodinu, aniž by řekl jediné slovo.
Sestry mu také prozradili, že to od něj byla čtvrtá již návštěva, a čtvrtý pokoj, kde nedávno někdo zemřel. Bylo snadné si ho nevšimnout. Vlna života, nebo jak tomu říkali novináři vyprázdnila nemocnice dokonale, a ještě pár dní bude trvat, než se přivezou nové případy. Není divu, když se poslední boje přesunuly tisíce mil od Paříže.
Jen aby nepřišel rozkaz k mému přesunu, polkl nasucho lékař, a raději se vrátil do své kanceláře.

„…et spiritus sancti. Amen.“ pronesl kněz s pozvednutým mečem v rukou a přeplněný kostelík se otřásl sborovou odpovědí amen. Nakonec s mečem opřeným jeho berle stále žehnal odcházejícím věřícím, teprve poté si oddechl. Poprvé za svůj pohodlný kněžský život bývá po mších mentálně i fyzicky na pokraji sil.



„Synu?“ zeptal se tázavě postavy skryté ve stínu, sedící s hlavou skloněnou k zemi zcela v zadních lavicích. Málem by ho přehlédl. „Je mi líto, ale budeš muset také odejít. Můžeš dostavit k večerním modlitbám.“
V šeru svatostánku téměř nerozeznatelná postava k němu pozvedla tvář.
„Když tu může přetrvávat jeden hříšník, tak je tu dost místa i pro dva.“ sice si na žádný nepamatuji, ale buddhistický mnich jsem patrně nebyl, pomyslel si přitom.
„Nejsem si jist, zda-li ti rozumím, synu. Máš snad na mysli, že nikdo není bez hříchu? To se potom nemýlíš.“ povzdechl si kněz až utrápeně.
„Záleží ovšem na míře prohřešků. Například si připustit, že vám celé utrpení světa vlastně udělalo službu, to bych považoval až za neodpustitelné.“ opáčil mu, a pomalu vstal, ruce sepjaté na hrudi.
„Začalo to pocitem radosti nad zájmem lidí a novým vzplanutím víry. A bohužel to pro jednoho skončilo otrávením jeho duše.“ řekl, a zvrácená bytost, ukrytá v nitru kněze se zachvěla strachem.
„Umíš se dobře schovávat. Zatímco o většinu podobných se postaral paranormální sbor, tys tu mohl stále v bezpečí slídit a snažit se najít někoho jiného, důležitějšího, kým bys mohl manipulovat.“
Kněz o krok ustoupil, a obrátil špici meče směrem k neznámému. Kromě toho jeho kůže nezdravě zbledne a odhalí rozhodně nepřirozeně zvětšené žíly a tepny, a to i v očích.
Od jeho úst proběhne plamen, který prostoupí hostitelským tělem, a zmizí v jílci bodné a sečné zbraně.
Návštěvník kostela se zastaví a se zájmem si posedlého prohlédne, nevynechávaje jediný detail. Pak se mu na lících objevil až pobavený úšklebek.
Popošel, a stisknutím palce a ukazováku zlomil čepel tak snadno, jako malé dítě lázeňskou oplatku. Následně z něj vytryskl proud bílého světla, který pohltil bolestmi vřískajícího parazita.
Nešlo o démona. Tuhle práci měli na starost skrz naskrz zlem prostoupení mrtví zaklínači Temnoty, kterým po právu nebylo dopřáno zemřít. Při odhalení tak bylo vše, co z nich zbylo, navždy zničeno. Jako nyní.
Původce světla celý výjev lhostejně pozoroval, načež odešel, nechávaje rozechvělého kněze na kolenou, sotva lapajícího po dechu. Nemohl najít brýle, proto jen rozmazaně vnímal svého mizícího zachránce. Chtěl mu něco říct, něco za ním zakřičet, ale hrdlo měl stažené hrůzami, které viděl při umírání toho ďábla. Zaťal ruce v pěst, proklínaje své pochyby, své selhání.
Ať to byl kdokoli, dal mu druhou šanci. Sotva se vyhrabal z následků posednutí, navždy opustil svou faru, aby za několik měsíců padl při konečném osvobozování střední Afriky, s novou vírou a zbraní v ruce.

Viděl dost. Tento svět umíral, a byl rozhodnut mu pomoci za každou cenu. Tento svět? Je to vůbec jeho svět? Na to se ptal od svého procitnutí v obvazech na lůžku té polní nemocnice. A na jeho vlastním osudu mu pramálo záleželo. Vzdálenost mezi kostelíkem a štábem Aliance, nacházejícím se pod Pompiduovým centrem v Paříži, překonal během dne.
Skrz kontrolní checkpointy pronikl přesto, že jej hlídky paranormálů nakonec odhalily. Jediná seslaná myšlenka je však přesvědčila k souhlasnému kývnutí. Přesvědčenému, nevynucenému.
Teprve po překonání posledních pancéřových dveří přestal krýt svůj vzhled, a k smrti vyděšeným vysokým důstojníkům se před mapou světa, kolem níž diskutovali, objevil vysoký člověk v prosté polní uniformě bez označení, aby se vzápětí změnil v levitující masu oslepujícího světla, která pomalu oblétla místnost před očima užaslých generálů a maršálů.
Následně se proměnil zpět do lidské formy, v ruce zdobený černý nůž, jehož představa ho napadla jako první – přestože žádnou podobnou dýku ještě neviděl. Ta pak zasvištěla vzduchem a skončila hluboko v nástěnné mapě světa, hrot zaražený kdesi v Kašmíru.
„To místo musíte dobýt. Jinak nemáte naději.“ řekl pak tiše, do zcela hrobového ticha. Měl se k odchodu, ale k překvapení zbytku ho chytl za rameno jeden z nejstarších lidí ze štábu.
Generál Janota.

„Ty…ty jsi přežil?“ zachvěl se mu hlas, i ruka, na kterou se stočil nelidský, povznesený pohled. „To není….možné. Všichni byli mrtví. Já…byl jsem tam osobně. Nechápu…“ zamrkal rychle za sebou v šoku, a téměř se zhroutil.
I ve tvářích dvou nebo tří důstojníků prolétne záblesk pochopení. Ano, musí to být on. Padlý hrdina rozhodující bitvy o osudu svobodného lidstva, muž, který srazil temného pána armád Temnoty pod jeho vlastním sídlem.
Nemusel ani nahlédnout do žádné z myslí. Jméno toho, za kterého jej pokládali, se nesl místností silnými verbálními i psychickými odezvami, které by slyšel i ten nejslabší telepat.

Generál Václav Gebauer, muž, který způsobil obrat ve válce. Ve všech chrámech všech vyznání oslavovaný, na prvních místech v kázáních kněží, jakožto vzor obětování, statečnosti a víry.
Jediný, kdo o totožnosti osoby s jeho tváří pochyboval, stál oblečen v nijak neoznačených maskáčích uprostřed betonového bunkru. A měl jeho tvář.
Janota se mu podíval hluboko do očí, a pak mu zasalutoval. Druhý, třetí, čtvrtý člověk pozvedl ruku ke spánku.
I trpasličí kníže, účastnící se porady velení, opřel ruce o své válečné kladivo, které jinak nikdy neodkládal, a skloní tvář na znamení úcty.
Všichni, do jednoho.

Poloprázdné stříbrné pouzdro na cigarety. Cvaknutí benzínového zapalovače. První z kuřáků do sebe vtáhl kouř zvolna, aby si vychutnal jeho nikotinovou podstatu, kdežto druhý do sebe vtáhl dobrou polovičku délky válečných Lucky Strike. Nijak se nelišily od mírové verze, vyjma absence filtru a logem zkříženého meče a pušky pod textem značky.
Na rozdíl od první osoby v generálské polní uniformě na sobě měl něco mezi moderním oblekem se zlatou kravatou a slavnostním stejnokrojem nějaké královské gardy.
„Nátura se ti nezměnila.“ zachechtal se jeho přítel s distinkcemi ve tvaru lidské lebky.
Václav Gebauer se zaklonil, a v dlouhém proudu vypustil kvanta kouře do uzavřené ocelové místnosti kajuty. V té chvíli se zachvěla. Kovovými zdmi pronikala směsice zvuků, vesměs kvůli přípravě zbytku raketového křižníku k palbě.

„Snad. Poznávám tu chuť. Ano, byly mé oblíbené.“ odpověděl zamyšleně, a znovu se jeho tvář ponořila do povzneseného stavu, jak už Kojecký pozoroval od chvíle, kdy se zjevil jako archanděl pomsty uprostřed nejlépe bráněného objektu Aliance.
Už v té chvíli poznal pravdu. Tato zamyšlená mocná bytost měla jeho tvář, jeho vzpomínky, ale pravý Gebauer zemřel pod mágovou citadelou, a ať už se tam stalo cokoliv, byl pryč.
Nebyl jím. Jen chvílemi jednal, jako on. Něco v něm zůstat muselo a v to jediné doufal.
Druhý, jakoby četl jeho myšlenky – což by mohl, ale nečetl – řekl :
„Nemyslím, že sem patřím. Od chvíle, kdy jsem se probudil, myslím jen na to, něco najít. Něco, co nevím. A nechápu.“ pak se podíval Kojeckému zpříma do očí a pousmál se „Nedává to smysl. Ani nevím, jestli nějaký je.“ pak svěsil hlavu a svůj pohled upřel jen na šedé ocelové pláty podlahy.
Generálská bota svou špičkou rozcupovala nedopalek.
„Všechno je otázka času. Až ty svině zaplatí i s úroky, budeme vědět všechno, co oni. I ty. To je ten nejlepší způsob, jak se dozvíš, co se s tebou tenkrát stalo. A čím si.“
„U toho posledního si nejsem jistý, jestli to chci vědět. Protože jestli dostanu jinou odpověď, než v kterou věří ti venku, mám tvář někoho jiného.“ dodal muž s tváří Gebauera zachmuřeně, a doslova ve vzduchu nechal zmizet svůj zbytek cigarety.

„Jsi dobrý člověk, a dokážeš víc, než kdokoli. Starý Václav byl čestňák a ne zpropadený armádní robot, nebo arogantní parchant, které můžeš vidět v hlavním štábu každý den i bez paranormálních triků. I kdyby z něj v tobě zůstala jen desetina, máš na čem stavět.“
Gebauer vytáhl z kapsy složený papír, jehož text si zapamatoval během půlsekundy, když byl ještě založen v tlustých deskách, a na deset kilometrů, kdy se tyto desky nacházely v nákladovém prostoru v kurýrním vrtulníku.
„Možná máš pravdu. Ale já teď nepůjdu křičet do propagandistických tlampačů ty nesmysly, které jste mi vy napsali.“ dopověděl, a Kojecký si všiml, jak zdůraznil slovo „vy“. Něco podobného od něj zaslechl několikrát, a vždy měl ten…výraz. Jakoby se díval na zajímavý objekt v dálce. Copak se už nepovažuje za člověka?
„Ne. Vymyslel jsem něco lepšího.“ řekl Gebauer, a zmačkaný papír letěl do kovového kouta pancéřované kajuty, spojené se zbytkem lodi archaickými, obřími, ale spolehlivými nýty.
Tlustá protitlaková dvířka otevřel dokořán letmou myšlenkou, a zlatá aura obklopila jeho fyzické tělo, až donutil strážné padnout na kolena.
Letmo se po nich podíval. Nalevo ortodoxní Žid, napravo Íránec. Výmluvný důkaz jediné světlé stránky této války o přežití lidského druhu. Jeho sjednocení.
Teprve po několika stovkách milionů obětí se lidstvo spojilo v nerozlučný celek.

Ochoz okolo můstku byl mírně narezlý, a vzduch voněl po všudypřítomné mořské soli, a ozónu, neklamné známky nedávno skončené bouře, která se útočné flotily ani netknula. Dílo jejího vojevůdce. Hodinu předtím vyslal magickou vlnu pozitivní energie, proměňující veškeré nemrtvé na indickém pobřeží a vnitrozemí v pouhé zpráchnivělé kosti a popel. Paranormální sbor se zařadil mezi vyloďované jednotky, aby je chránil před početnými bitevními čaroději, hustě promísenými s dobrými padesáti miliony Orky, Elfy a desítkou služebnických ras, včetně lidských zrádců nakažených zvrácenou myslí svých pánů, mezi nimiž byli i žoldáci bez skrupulí, toužících po vlastních otrocích a bohatství.
Tito vyvrhelové byli mnohem horší než Orkové, neboť ti se stali sami otroky, ale teprve, když byl zabit jejich vládce a spálen celý svět.
Vodní elementálové chrlili vodu na neviditelný štít kolem lidské flotily, a zvířecí stvůry před zelenými hordami svými tlamami vyluzovaly rozzuřené skřeky. Očekávali smrtelný boj. Lidé samozřejmě neměli v úmyslu je zklamat.

Démon, přízrak, anděl, Duch Svatý, prorok s božskou mocí, hříčka působení magických uvolněných z nitra zemské kůry. Měl mnoho popisů, ve které byl ochoten věřit více…oproti svému, zřejmě skutečnému jménu.
Zřejmě.
Světlo, pronikavější a jasnější než nejsilnější reflektor, než laserový zářič, vystřelilo do nebes, v samém středu největší flotily, jako kdy lidstvo připravilo do boje. Desítky raketových křižníků po boku téměř stejného počtu letadlových lodí. Torpédoborce a korvety, chránící mnohem větší počet transportních plavidel, přeplněných obránci lidského druhu, nasedávajících do vyloďovacích člunů a obojživelných vozidel, plujících po průzračné čisté a klidné vodě sahající až k plážím, rovněž dílo jediné bytosti.

A tato bytost nepromluvila. Zářící zlatý objekt stoupal po oném světlu, a ozářila tváře všech pod ním. Každá lidska duše cítila hřejivý paprsek, podobný slunečnímu, ale naplňující je silou a nadějí, doplňující slepou nenávist a touhu zabíjet a zmírňující bolest, která oba vášně po smrti vytvořila.
Bez rozdílu vyznání a tisíce dalších mezilidských rozdílů, každý člověk věřil ve vítězství.

První vlna člunů se zabořila do kamenitého pobřeží.