Invaze - Strany 34 až 36
Se ztrátou paměti se víceméně vyrovnával snadno. Regenerace fyzického těla byla úspěšně zakončena, a vzhledem k prázdnotě vzpomínek nebylo nic, s čím by musel konfrontovat své svědomí. Být zavřený se mu však zamlouvalo čím dál tím méně. Až dospěl do stádia, kdy se rozhodl vzít věci do vlastních rukou. Uspání několika tisíců vojáků a civilních pracovníků, včetně početné ostrahy z paranormálního sboru mu nečinilo žádných obtíží. Jen jim vsugeroval nesnesitelnou únavu.
Byla to už desáté místo ve čtrnácti dnech od incidentu s jezdeckým oddílem fanatiků, a štáb se domníval, že by zveřejnění pravdy veřejnosti dočista rozložilo už tak vyměněné lidstvo. Křehkost údajně nad věcí a vědecky založené vyspělé civilizace se totiž ukázala v celé své nahotě.
Umělci tvořili pouze a jedině heroické výjevy, obyčejní lidé se sami malovali válečnými barvami, vyráběli talismany se svatými symboly, nosili skalpy padlých nepřátel, bahno, písek a sníh na planetě Zemi byl zbarvován všemi barvami krve bojujících ras.
Citace Nieztcheho by byla na místě.
Po odražení poslední velké ofenzivy Druhé strany se přestalo mluvit o pouhém nabytí všeho, co stejně bylo naše, ale o okamžitém útoku na nepřátelské světy, jakmile bude příležitost. Náborové kanceláře stále nestačily návalu dobrovolníků z řad civilistů, kteří odmítali hnít v chatrných příbytcích bez jídla, léků a pitné vody a truchlit po povražděných blízkých.
Světový průmysl se šponoval jako vesmírná superstruna, přesto chrlil nové kusy zbraní všech typů. Celá koncepce války donutila výrobce změnit své standardy, znovu se povýšila kvantita nad kvalitou. Tanky byly vyráběny jako rozložité pomalé primitivní pěchotní kolosy s tuctem věžiček, kteréžto typy se lépe než ty moderní osvědčily v boji s početně silnými nepřáteli, nejvíce těch útočících zblízka.
Ideálem pěchotní zbraně lidského vojáka se stal ruský Kalašnikov, a překvapivě také česká osmapadesátka, jejíž výroba byla obnovena a zavedena hned v několika nových továrnách Aliance.
Podíval se nebe. Bylo zamračeno už dva týdny, aniž by jedinkrát sprchlo. Noc byla na tuto roční dobu až o třetinu delší. Nenávist a strádání několika miliard naplňovaly okolní vzduch, a vyléčenému se nedýchalo právě dobře. Proměna košile a kalhot v obnošenou polní uniformu plukovníka Aliance, se slušivým ručně šitým brněním na prsou z pancíře elfího lorda, přebarveným na zeleno, byla poměrně složitá. Vzpomínal si na každičký detail, vše co viděl v novinách a v myšlenkách svých „ošetřovatelů“.
Se vzhledem nemohl udělat nic. Omezení v nemožnosti sebeléčení zřejmě zahrnovalo i změnu sebe sama.
Pár metrů po svažující se silnici objevil zrezavělý vrak, který proměnil v blátem umazaný diplomatický mercedes, i s psychokinetickou iluzí řidiče za volantem, jednoduchá projekce na stejném principu, jakým kouzelníci sloužící temným silám vytvářeli armády démonů přímo před zraky postupujících Lidí.
Základna se probrala do dvou minut, přičemž nikomu se nezdálo nic divného. Další projekce, tentokrát vlastní (tady žádná pojistka zjevně neplatila) nebude odhalena dříve, než za tři dny, kdy vyprchá její dočasná aura, kterou se v přítmí učil vytvářet do nezjistitelné dokonalosti.
Vlastně ani nevěděl, odkud se tyto „triky“ naučil, zdálo se mu, že je zná odjakživa, jakoby je dělal mnohokrát. Byl snad paranormálem už před invazí? A kým potom byl? Podle své tváře by to snad byl schopen zjistit, jenže počítačové databáze obyvatel byly dávno zničené a ani on neměl moc prohledávat každou mysl v Evropě kvůli tvářím každého, s kým se každý potkal.
Teď si chtěl jen oddechnout. Zmizet.
Mercedes bez benzínu v nádrži míjel kilometrové vojenské kolony s materiálem, municí i živou sílou ve vysokých rychlostech, občas v místě zhrouceného mostu nebo průrv v zemi musel zpomalit a vše objet. Podobných osobních aut projížděly spousty každý den za zvuků motorů, a vyřvaných nebo dušených nadávek ze strany pomalu se sunoucích řidičů kamionů.
Všechno bylo v pořádku, dokud nemíjeli dva největší uprchlické tábory ve Francii, každá po obou stranách zbytků autostrády, a obě byly mnohem větší než několik koncentračních táborů za poslední války dohromady.
Plné nešťastných a bezbranných lidí, trpících skrze následky podvýživy a nemocí.
Už tak mu nebylo příjemné zadržovat veškerou magii uvnitř sebe, aby její silou nesrazil každého paranormála, co by měl tu smůlu, a potkal ho. Ale ve spojení s nesnesitelným zoufalstvím z několika milionů duší mu bylo zle, až se projekce vojína-řidiče samovolně ztrácela. Stačila ještě dojet uprostřed cesty hluboko v lese, než zmizela docela.
Se značnými obtížemi se vypotácel z auta a lapal po dechu. Musel něco udělat.
Jeho tělo nabralo barvu a konzistenci tekutého zlata, jen aby se vzápětí změnilo v zářivý objekt levitující pár centimetrů nad rozbředlou zemí. Vyzařovalo pronikavé bílé světlo, jež se změnilo na modré linky, obtáčející se jako hadi okolo stromů, dokud nevytvořily čtyři přízračné sloupy energie, tyčících se až nad koruny borovic, aby se vzápětí spojily s bíle zářícím středobodem středobodem, a proměnily se v tlakovou vlnu neviditelného pulsu, šířícím se na stovky kilometrů daleko.
Z několika metrů úplně vysušeného lesního porostu vstal její původce. Bylo mu lépe.
I tentokrát nevěděl, co vlastně udělal. Jen věděl, že to zastaví bolest hlavy, a také že ustala, a spoutané magické břemeno břemeno uvnitř něj bylo konečně o něco lehčí.
Zatímco jeho mercedes vjížděl do opevněné Paříže, celá Francie i okolní země užasly. Z upálených a i dávno pokácených stromů vyrazily nové větve. Veškerá uhynulá zvěř obživla. V celé oblasti nebyla mezi lidmi ani stopa po nemocech a zranění. Přes noc se na všech polích urodilo obilí tak zralé, až zrnka sama vypadávala z klasů. Rybáři ještě týdny poté přísahali, že se počet ryb v řekách a blízkých mořích nejméně ztrojnásobil.
Ještě nikdy nebyla válečná Paříž tak zpustošená, jako teď. Široké bulváry s obchody s luxusním zbožím se sotva vzpamatovávaly z posledního náletu draků, a jak náměstí, tak střechy budov se stále více ježily protileteckými děly. Bitevní vrtulníky Tiger neustále křižovaly oblohou, nad Invalidovnou, tovární a správní čtvrtí, a pak zase centrum, Place de Concorde, nad Vítězný oblouk. Čert ví, proč měli ti téměř nezničitelní létající plazi francouzské hlavní město v tak velké oblibě. Noviny Le Figaro přicházely den co den s nějakou novou teorií nebo pochmurným slovním obratem na toto téma.
Někdy přilétali až z Asie, jindy z Afriky, nikdy však nebyli viděni, dokud se nenacházeli na dohled od města. K dovršení celé smůly byly jejich šupiny z nějakého druhu samoobnovovacího kovu, kterým radarové vlny jen procházely, a tak je nešlo detekovat jinak, než zrakem. A teplem, přirozeně.
I město však zasáhla záhadná vlna života, čímž se vyrojily desítky spekulací. Ústav pro výzkum paranormálních jevů vydal stanovisko o teorii náhodného proudu pozitivní magie, která vytryskla ze zemské kůry.
Samotní lidé se schopnostmi jí manipulovat oponovali nepravděpodobností něčeho takového
Zato diskutující většina na ulicích měla jasno – Bůh seslal anděly, aby pomáhaly lidstvu v jeho svatém poslání, a do beztak vytížených svatostánků s ochraptělými kněžími se rázem nahrnuly další masy obyvatel. Nejinak tomu bylo v mešitách a ostatních chrámech desítek vyznání.
Židé v synagogách s jistotou potvrdili blízký příchod Mesiáše, a i samotný Svatý otec ve Vatikánu byl připraven ohlásit druhý příchod Krista. V jeho případě šlo částečně o pragmatismus – vznik nových řádů, sekt, kultů vedených desítkami falešných proroků se dal tolerovat jen do určité míry. Co by se dělo pak, to netušil.
Biskupové a arcibiskupové znovu masově žehnali zbraním statečných obránců lidského druhu, tak jako těsně před a po rozhodující bitvě o Evropu, a do toho všeho se přimísil zvuk ruční brzdy jednoho mercedesu.
„Jen račte, je to pro můj podnik čest, moc pánů důstojníků tu obvykle nezavítá.“ řekl úslužně barman se silným bretaňským přízvukem, zatímco se jeho nový host soukal úzkým lokálem k masivnímu stolu s jedinou nevrzající ani jinak poškozenou židlí. Nemusel se ani rozhlížet, věděl, že je sám, proto si také vybral špeluňku na periferii v době polední mše.
Orosená sklenice s tmavým pivem dosedla na tácek před ním.
„Nejsou ty sklenice nějaké malé? Nemáte větší?“ zeptá se bezmyšlenkovitě hospodského. Třetinové sklenice se mu nezdály v pořádku.
„Ehm…samozřejmě, někde bych mohl vyštrachat větší, když počkáte, pane.“
„Bez obav pane hostinský, míním tu chvíli pobýt.“ řekl tou nejlepší francouzštinou a povzbudivě se na něj usmál s gestem pozvednuté sklenice.
Od doby, co znovu mohl mluvit i jinak než prostřednictvím telepatie, zvládal mluvit snad stovkou jazyků. Totiž, kdykoli k němu kdokoli přišel, uměl mluvit jeho mateřskou řečí naprosto bezchybně. Pak si pomocí vyžádaných knih ověřil, že umí číst nejen latinku, ale i azbuku, sanskrt, mandarínskou čínštinu a klínové písmo, čímž padla první možnost zjistit, odkud by mohl být.
Při dnešních stavech věcí by klidně mohl být do umírajícího vojáka převtělený etiopský šaman, řekl si, a hořce se ušklíbl. Po donesení další, větší dávky piva, se mimoděk zeptal, co takový hostinský může v dnešní době slýchat od lidí.
Ten si to vyložil tak, že před ním možná ani nesedí plukovník armády, ale důstojník rozvědky. Má takový divný kukuč. Docela mladý, ale třeba zatraceně nebezpečný, jako dneska skoro každej.
„Coby, tady pořád někdo něco povídá, to víte, sem tam nějaký handlování s orčími kly, však to znáte.“ odpověděl, nervózně se uchechtl a dál se už zaměřil jen na leštění třikrát mytých sklenic.
„Vždy je tu touto dobou tak prázdno?“ zeptal se po třech hodinách, pěti vyprázdněných pitných nádob a tří posledních výtiscích War Times, De Reconquisté a Crusade.
„To víte, že ne, pane. Jen je můj podnik trochu z ruky, když se teď většina…teda i těch obvyklejch štamgastů, veselí na náměstích a v katedrálách.“
„No, máme to přeci složitou dobu. Snad abych se k nim připojil. Kolik jsem dlužen?“ zakončil konverzaci a sáhl do kapsy pro stříbrňáky, šikovné to komodity v aktuálních dobách hyperinflací.
„Děkuji, pane.“ vykoktal ze sebe chlapík, zatímco mu „plukovník“ vysázel čtyři groše na ruku, a nechal ho stát s pusou dokořán uprostřed prázdného lokálu.
Venku se děl učiněný zvěřinec, ani nemusel jeho umělý řidič jet moc daleko. Dlouhý plášť, který si pohybem ruky v okamžiku přehodil přes sebe, skryl hodnost, a zapadl tak snadněji mezi smějícím se davem otrhaných dětí a špinavých dělníků, kteří se jako každý den těšili na večer, až jim na pár hodin pustí teplou vodu.
Nahromaděné pyramidy aut připravených k brzkému odtažení do oceláren byly dějištěm výnosného divadla pro kejklíře, kteří ohlupovali prostý lid, jako jejich kolegové staletí předtím.
Kolem se pořádal jakýsi stálý jarmark, kde se prodávalo a předvádělo možné i nemožné.
Kromě malých, v podstatě neškodných zvířátek, které se na světě zničehožnic objevily po invazi, od velikosti krysy po velké prase. Jedno z nich i prase připomínalo, kdyby nebylo tak chlupaté, že téměř nejde rozeznat, a kdyby nemělo osm tlapek.
Dav se mu vyhýbal, a proplouval tak jím na způsob nože přes máslo.
„Račte, račte račte! Největší podívaná všech dob, tak hrůzostrašná, až neuvěříte, že je to možné! A přece se s těmito ohavnostmi setkával každý udatný bojovník! Proto, kdo ještě neměl šanci vidět na vlastní oči tyto…“
vyvolával a dělal reklamu pro další zvědavce mnohobarevně oblečený cirkusák.
Víka velkých klecí za jednou z hromad šrotu otevíral pouze, pokud dotyčný zaplatil. Minimálně jednomu člověku však nečinilo potíže se do nich podívat i bez toho.
Až na tvora, připomínajícího pětiokou zubatou ropuchu, jej nic nezaujalo. Vlastně jen jeden „exponát“.
Horní trup nemrtvého. Stále se svíjel mezi mřížemi, a svou jedinou rukou ohmatával své vězení. Neúnavně.
Pouhé přivření očí a jediná myšlenka osvobodila zotročenou duši ze zpráchnivělých kostí.
Následný křik pronajímatele atrakce o smradlavých rozpadlých kostech jejich majiteli poněkud snížil příjmy.
Jednání s přátelsky naladěným trpasličím druhem doprovázel táhnoucí se palčivý problém ohledně autority, která bude mluvit jménem lidské rasy. Co zbylo z řádně zvolených vlád, nemělo prakticky už žádnou moc ani respekt. Nakonec byl rozumně dohodnut jakýsi triumvirát autorit, který bude jednat se zastupujícím vládcem lidu Manaralu, jak svůj mrtvý svět sami nazývali.
Papež Jan XXV., pak představitel nově obnoveného kalifátu, který znovusjednotil islámský svět, medinský kalif Al-sím Azahrí a samozřejmě vrchní velitel ozbrojených sil Světové Aliance, polní maršál Simo Kolkka.
Setkání se uskutečnilo na neuvěřitelně silně střeženém zámečku nedaleko Barcelony, obklopeném čtyřmi pluky veteránů v černém, se stříbrnými lebkami na klopách a elfími meči v tulcích.
Byly to ty nejlépe vyzbrojené a nejzkušenější oddíly Aliance, nasazované jak na mise zvláštního určení, tak pro vylodění a výsadky v týlu Druhé strany, aby zničily přepravní portály, vyhodily do vzduchu magickou citadelu nebo osvobodili zajatce či naopak popravili nebezpečné dezertéry. Nejeden výcvikový tábor Orků už totiž musel být jimi očištěn od zrádců lidské rasy, kteří si místo čestné smrti na obětním kameni nebo přeměny na nemrtvého otroka vybrali více než mrzký osud pomahače a velezrádce.
Plynové masky coby prostředek proti stvůrám vypouštějícím jedovaté spóry a proti chemikáliím, užívaných zjevně více než dobře učenlivými Orky, jim dodávaly v rámci temného vzhledu do dokonalosti.
Již zavedené přezdívky Smrtihlavové se tak zbaví jen velmi těžko.
Nechyběla ani tisícihlavá Vatikánská garda a takzvaní Alláhovi Služebníci, kalífova osobní záruka bezpečnosti.
Do toho všeho se vmísila sto a jedna postava v zářivě zlatých brněních, posetých stejně štědře rytinami, drahokamy a nádhernými kousky výzbroje, jako vpravdě hi-tech vybavení, akustický zářič, díky nemuž mohl každý trpaslík zvukovou vlnou odhodit dotírající Orky a jinou havěť do dálky, nebo třeba bezchybné a dokonalé hledí pro noční vidění, lapající i tu poslední částici světla.
Celé toto procesí bylo doprovázeno zadním vojem v podobě pochodujícího válečného stroje.
„Stejně je to trochu povyku pro nic.“ zavrčel generál Kojecký, pozorujíc celou, podle něj přemrštěnou, šaškárnu. Naškrobená slavnostní uniforma byla na něj trochu moc, jako by nestačilo že už musí nosit tu pitomou šerpu se všemi bitevními vyznamenáními. Nikdy nechápal ten ruský zvyk být ověnčený metály jak výloha s tretkami na holešovickém tržišti, a rozhodně neschvaloval, že jí Aliance vzala za svůj.
Vzorově, s rukavicemi z černé měkké kůže, zasalutoval celému trpasličímu průvodu. Okem zavadil o taktéž černě oděné zabijáky. Generálovy insignie naznačovaly, že k nim také patří.
Studené, nehybné tváře těchto zasvěcenců smrti nedaly najevo svou podřízenost, ale s jistotou mu patřil jejich respekt.
Byl to koneckonců on, kdo způsobil průlom u Aralského jezera. Když byly vyloučeny všechny ostatní možnosti, osobně velel výsadkovému komandu, které se s dvoutřetinovými probilo dovnitř pevnosti Orků a jejich knížete připravilo o život. Ze zkušenosti už věděl, co na ně platí, proto ihned jak hlava jejich vůdce dopadla na zem, posedlo je vražedné šílenství a pobili se více méně navzájem v souboji o to, kdo se ujme vůdcovství. Do hodiny měli všichni mrchožrouti k dispozici milión zelených těl.
Jediný, kdo se při pohledu na následnou zkázu nenadouval pýchou, byl sám Kojecký. Neměl z toho prostě dobrý pocit. Ne ani tak kvůli svým mužům, cena za vítězství byla přijatelnější, než obvykle – zato znovu cítil, stejně jako několikrát předtím, cosi zrádného v povětří.
Od příchodu Trpaslíků se všichni mágové a nejsilnější bestie objevovaly na bojištích čím dál vzácněji. Nepřítel měl stále pod kontrolou větší části Asie a Afriky, a i bez studia strategických databází tušil, že dlouhá válka by mohla přijít lidstvo ještě dráž, než-li tomu bylo dosud.
Na poslední procházce městy se zhrozil, jak moc už byl svět zdeformován. Téměř z roku na rok se relativně svobodný svět přetvářel na trojtřídní – vojáky, dělníky a duchovní. Nikoho jiného už pomalu ani nezahlédl. Zároveň však uznal, že jiné řešení není, a navíc, čelilo někdy lidstvo jako celek snaze o úplnou porobu nebo vyhlazení? Ne.
Jednání probíhala za zavřenými dveřmi, a trvaly pouhou hodinu a půl. Jeho obsah měl být ještě celá léta přísně utajovaným tajemstvím. Oficiálně byl jen oznámen podpis dohody o vzájemném přátelství mezi oběma národy.
Okruh lidí znajících tak byl silně.
Jen nepatrná elita důstojnického sboru a nejbližších věrných papeže a kalifa se dozvěděla pravdu o lidské civilizaci na Zemi, která dlouho žila víceméně v harmonii s desítkou humanoidních ras na Zemi, v dobách před poslední dobou ledovou a následné válce mezi Nesmrtelnými, jejich záhadnými stvořiteli, kteří soupeřili o nadvládu na planetě. Také bylo před ní na Zemi osm kontinentů, jejichž počet se zredukoval na ten dnešní a po níž byly čtyři rasy včetně jejich bohů navždy zničeny a zbylých šest bylo rozehnáno vítěznými lidmi, přestože jejich Nesmrtelný "otec" padl v bitvě s tím trpasličím. Jestli byli bratři nebo otec a syn, to nevěděl už ani sám manaralský regent.
Přeživší, co zůstali na Zemi se snažili skrývat a byli tak základem novodobých lidských legend. Dle dosud ne zcela rozluštěných Paracelsových svitků byli poslední z nich skutečně pobiti v průběhu středověku.
Trpaslíci znali osud šesti vyhnaných druhů. Elfové a Degronti (lidé se tak poprvé dozvěděli jméno plazovitého druhu, často zastávajícího posty zaklínačů a nekromantů) sloužili záhadnému temnému spojenectví, které pohltilo nejeden svět.
V každém případě se jednající lidé rozhodli ignorovat regentovo pohrdání ostatními druhy, které nepocházely od jimi stále uctívaných Nesmrtelných. Maršál Kolkka však už tehdy uvažoval o nasazování zajatců na straně lidí, neboť Orkové čas od času přijali porážku tak, že považovali vůdce lidí, který je právě porazil, za svého nového pána, dokonce se už dvakrát stalo, že část zradila svého knížete a svým primitivním jazykem křičeli karghon, což znamená zabíječ démonů, jak začali své lidské protivníky nazývat.
Zpravodajská služba si tak už po dva měsíce lámala hlavy, jak vyvolat masové povstání Orků, kteří se zjevně vymykali kontrole temných mágů, anebo si získat důvěru samotných orkských lordů.
„Naše víno jde vašim válečníkům k duhu, jak vidím.“ zapojil se do konverzace při slavnostním banketu Kojecký se sklenicí červeného v jedné, a na pouzdru pistole klepající prsty druhé ruky. Jestli trpasličí šlechtic pochopil ironický podtext, nedal to na sobě znát. V každém případě mu odpověděl již velice slušnou angličtinou :
„Nemůžeme přeci urazit hostitele odmítáním nabídnutého.“ zahlaholí z pod vousu, sahajícího až k zemi „Budeme pít, dokud bude co pít, příteli.“
„No…to je dobrý přístup.“ odpoví mu generál s úšklebkem a vzápětí mrští neuvěřitelně opovržlivý pohled na sluhou nabízené jednohubky s kaviárem.
