Draculovy povídky

„Jistá taktika vychází z módy.“ zkonstatoval Gebauer tiše, opřený o vrak svého vlastního tanku, nezbytné oběti dalšího postupu k mágově citadele.
Kromě něj v něm všichni uhořeli na škvarek.

Černá prokletá půda vstřebávala krev zmasakrovaných Orků, jejichž neohrabané stroje byly ihned po začátku bitvy rozprášeny a zbytek se stal rychlou obětí kulometů a plamenometů. Ti, kterým se tento masomlýnek vyhnul, byli rychle pobiti vítězstvím povzbuzenou pěchotou spěchající za tanky.

Vydechl oblak namodralého kouře.
Lhostejně zaměřil zrak na Orka, z něhož pomalu vyprchával život, a zíral na něj…což ho mátlo – s respektem, jak si svými schopnostmi ověřil prohlédnutím té předvídatelné primitivní duše.

„To jsou oni! Střílejte na ně, co to jde!“ zařval generál rozkaz do vysílačky, s přimhouřenýma očima nepřestávaje sledovat pulsujícím světlem obklopené humanoidy, přesně tři, s přesně danými vzdálenostmi od sebe.
S černou orkskou dýkou seskočil z tanku, a zatímco ho míjely svištící střely malých i velkých ráží, co zaměstnávaly mágy, pouhým mávnutím ruky odhazoval celé řady Orků a Elfů, které ho od nich dělily. Nebyl si jistý, jestli něco takového zvládne, jenže neměl na vybranou.
Nemohl se dívat, jak ty kreatury mají v úmyslu vyvolávat něco mnohem horšího, co by je mohlo vážně ohrozit.
K prostřednímu se dostal hned. Neměl kápi, jen jakousi kazajku a kyrys. Překvapivě nešlo o Elfa, ale o neuvěřitelně odporného tvora se čtyřmi oky s tělem pokrytým vředy a boláky.
Chytil ho za barevný hřeben na hlavě a podřízl mu hrdlo.
Byl tak zabraný do procesu vyvolání démonů, že si neuvědomoval, co se děje, ještě ve chvíli, kdy mu matně černá čepel prořezávala tepny, očividně stejně důležité, jako v lidské fyziologii.

Po celé délce fronty se probíjely vyčerpané divize Aliance skrze zarputile se bránící dobyvatele. Tentokrát se zdá, že se konečně vyčerpali, a celému štábu to svým výpadem do Bavor definitivně dokázal.
Ork ho pořád sledoval. Tělo měl prostřílené z několika stran, ale přesto žil. A díval se na něj.

Druhý zaklínač stihl zvednout ruce k obraně, takže pravačka mu byla čistě odetnuta ve chvíli, kdy se o něco pokusil. Bylo třeba dalších dvanáct seknutí do hlavy a trupu, než se přestal svíjet.

Opodál se vojáci bavili hrou s mrtvými. Nově povzbuzená krutost neznala mezí. Soutěže ve sbírání orkských zubů a kostí od umírajících se střídaly s mnohem zvrácenějšími hrami.
Dva vojáky zkrvavené od hlavy až k patě napadlo sundat orkovi s ustřelenými končetinami brnění, a na zádech mu nařezat šachovnici.
Naštěstí nebyli příliš zběhlí v jeho anatomii, a tak vykrvácel už u desátého tahu.
Jiní mysleli ekonomicky a vydloubávali oči mrtvých i téměř mrtvých, kterýmižto produkty plnili PET láhve. Bylo známo, jaká je po nich poptávka mezi pověrčivou většinou.

Poslední se bránil, a to velmi energicky. Hrsti žlutočervené energie mrštil po blížícím se člověku, jehož aura i pro slepého čaroděje zářila jako sluneční paprsky na Sahaře.
Jakmile ho zabil, všechny bytosti Druhé strany přestaly bojovat. Otočily se ke svému novému pánovi.

Citadela stála nepoškozená na samém vrcholku. Byla mu vydána na milost a nemilost. Generál stále čekal na vhodný okamžik útoku. Pokud z ní vyjde její obyvatel…
Ve sloupu ohně se před ním objevil. Šedé, planoucí oči šelmy, zlatý kabátec. Darghent.
Vojáci chtěli něco dělat, ale nemohli. Nepopsatelná moc podobná síle gravitace je nutila zůstat na místě. Tato moc rozhodně nepůsobila na generála, který pomalu vstal, a zapálil si novou cigaretu.
Bez výrazu si začal prohlížet svého nepřítele.
Ten se kolem sebe rozhlédl, a viděl jak mrtvé z bitvy, tak masově povražděné lidmi. Byli mírní jako beránci, zradili ho, a byli ochotni sloužit lidem. Jenže ti otroky nepřijali. Nedokázal to pochopit. Dvacet tisíc sluhů. Takové plýtvání.
„Zabil jsi mé služebníky, a zabil i ty, co se ti poddali. Oč ti jde, člověče? Cožpak nechápeš, že i kdybyste nás porazili všechny, náš vládce vstoupí na tento svět, a srazí každý vás slaboučký pokus nás vyhnat?“
„Nejsem sám.“ odpověděl mu Gebauer, a jakoby mimoděk by chtěl smést neviditelné smítko, přejel prsty po generálských hvězdičkách na prsou, které se nezřetelně modře zableskly.

„Ano. To nejsi. Už jsem měl to potěšení zabít pár opovážlivců tvého druhů, co neměli ani potuchy o moci magie. Víš vůbec, proč tu jsme? Jediné pomyšlení…“
„To „ponětí“ náhodou mám. Ale opravdu jenom náhodou.“ dodal, a vydechl nový oblak kouře „Důvod jste měli jasný a logický. Zdroje. Nejenže žádné nezískáte, ale pomřete do posledního na Zemi. Včetně tebe, Darghente.“ dodal, a začal si pohazovat svou černou dýkou.
Elf jí s hrůzou poznal. Obětní nůž orkských šamanů, musí být jedna z posledních vůbec. Dýka duší. Jak se k ní ten prokletý lidský ubožák dostal?
Nečekal na pokračování konverzace, a vynutil si magií zemětřesení. Vozidla a lidi pohlcovaly pukliny v zemi.
Od Gebauera na něj mířilo ohnivé kopí, a bílý paprsek, který se vlnil jako bič, obojí rychle za sebou.
Skutečná bitva začala.

Lazaret ve sportovní hale nepatřil k ideálním objektům vykonávání lékařské profese, ale pro raněné skýtal mnohem větší bezpečí oproti stanovým městům. Zdi skýtaly stálou ochranu přes počasím a omezeně i před možnými hrozbami.
Zvenku nešlo pochopitelně poznat, jakého je objekt přesně určení. Bylo to tak lepší, vzhledem k občasným útokům draků a jiné vzdušné havěti Druhé strany.
„Pacientovi na lůžku 18 vyměňujte obvazy každé čtyři hodiny. Je tam podezření na nějaký druh neznámé infekce podobné pátému typu.“ řekla prošedivělá sestra ještě staršímu zřízenci, který se s třesoucí se rukou jal připravovat injekce antibiotik.
Vrchní sestra se vrátila za svůj stůl, a rozhodla se pustit do listování již zpola rozečtených novin.
Ranní výtisk War Times v šesti jazycích oznamoval jedinou věc, a to, že Aliance zvítězila. Mnohem rychlejší než toto vydání byly včerejší oslavy po celém světě, přestože nebyl důvod k jásotu, jak několikrát v článku zopakoval náčelník evropského štábu Aliance, armádní generál Thomas Schmidt.

„…čela útočných jednotek se po dvou týdnech neustálých bojů přes naše očekávání vyčerpávala mnohem pomaleji, a jen hrdinství a vytrvalost jednotlivých velitelů frontových sektorů…“

Vrchní sestra zběžně prohlédla zbytek sdělení. Samá propaganda a ovace. Zasloužené, ale pro ní už po včerejšku dost vyčpělé. Promnula si unavené oči.
Ještě před třemi dny zachraňovala šestnáctiletého kluka od těch šílených křesťanských gard, který jen se štěstím přežil pokus o sebevraždu. Nic ho nedokázalo přesvědčit, že si nejdou ďáblové pro jeho duši.
Uklidnil ho až voják od brány se slibem postřílení všech raněných včetně něho, pokud by se dostali až k nemocnici.
Četla dál.

„…největší dík patří statečnému veliteli, který se neohroženě probil nepřátelskými liniemi a obětoval se se svými muži při zničení hlavního tábora nepřátel. Václav Gebauer i všichni jeho muži budou posmrtně dekorováni za…“

Nepotřebovala ty svinstva číst dál. Spousta lidí už zemřela, a další spousta zemře. Hrdinové i zbabělci, všichni umírají stejně. A poslední dobou skutečně na všechny způsoby.
„Bylo by něco k pití?“ zachrčel přes sotva znatelnou škvíru v obvazech kompletně obvázaný pacient s pahýly nohou a jedné ruky.
Ležel od ní sotva pár metrů, proto jí přišlo krajně netaktní tomu nebožákovi nevyhovět. A podle zdravotní karty pít mohl.
„Jak se vlastně jmenujete?“ řekla, zatímco mu pomalu lila čirou tekutinu tam, kde při nejlepší vůli hádala ústa
Muž, připomínající mumii, u níž balzamovač přehnal míru, totiž dosud neměl jméno. Nefalšovaný neznámý vojín.
„Já…nevím.“ řekl po chvíli, a před tím, než se ho ještě mohla na něco zeptat, usnul. Nebo tak vypadal, v rámci možností pozorovatelky.
„S kým si to povídáte?“ syknul po chvíli bělovlasý zřízenec, který právě končil s rozdáváním injekcí.
„Spíš vy byste si měl zajít za doktorem Wattsem, aby vám předepsal naslouchátko!“ křikla na něj panovačně, a vrátila se ke svým novinám.
Zřízenec se na ní podíval tak starostlivě, že by jí to jistě popudilo, pokud by ten pohled zachytila.
Je to tu plné raněných, a ona chce mluvit s jediným, kterej mluvit nemůže, pomyslel si. K tomuto názoru by dospěl každý, kdo by viděl, když ho přiváželi, a co o něm lapiduši povídali. Ohnivá střela démona třetí třídy, kromě ostatního měl pryč oči i jazyk.
Sestra četla dál.

„…se nedozvíme, jak probíhala bitva o Darghentovu citadelu. Jednotky generála Kojeckého se na místo dostaly příliš pozdě, na desítky kilometrů nebylo žádných jiných živých bytostí, jen trosky chrámů, hlavní citadely, vraky a ohořelé zbytky těl. Odborníci na magii z Aliančního institutu v Paříži soudí…“

To, co jí znovu zabránilo v dalším čtení, připomínalo padající zdi z domina. Jeden po druhém všichni pacienti se začali probouzet, nehledě na utrpěná zranění. Někteří zůstali ležet, jako by nevěřili tomu, co se děje.
Veterán od výsadkářů, Brit, kterému byla po amputována noha, si ohmatával tu, co mu právě narostla, a bodne do ní jehlou. Ověřoval si, jestli se nezbláznil.
Než se posádka nemocnice vzpamatovala, začaly dovnitř proudit davy vojáků i civilních pracovníků, proč zevnitř se smíchem vybíhají údajně těžče ranění.

Jediný, kdo zůstal ležet, byl pacient, kterému před chvíli přinesla vodu. Nevypadalo to, že by byl také nakažen epidemií zdraví. Spíš jí způsobil, protože když se podívala pozorněji, tak s velkou námahou držel rozevřenou zdravou ruku směrem k ostatním.
Voda. Říkal, že chce vodu, nebo jsem to slyšela…uvnitř? Mluvil vůbec?
A to, že z jeho ruky cosi na okamžik zářilo, tedy nebyl žádný optický klam z přepracování.

Zbytek článku si už nikdy nepřečetla.
„…soudí, že zničený zdroj magické energie, která zjevně vyvěrávala ze země, a přes níž Darghentovi služebníci, i on sám, čerpali síly k vytváření jednotek nemrtvých a tvorbě dalších démonů. Mluvčí Úřadu pro kontrolu paranormálních sil toto vysvětlení doplnil prakticky dokázanou teorií mnohonásobné polaritě magie – nejen tou pozitivní a negativní, lidově zvané „bílá“ a „černá“, a jejími rovněž výbušnými vlastnostmi.
Při pohledu na naprostou zkázu tedy nemůže být pochyb. Nebo snad ano?“

Odborník z Paranormálního Sboru Aliance ani nemusel vcházet. Už když bitevní vrtulník přistával na betonových deskách provizorního letiště, ucítil příšernou bolest hlavy, a na chvíli se ho zmocnila úplná slepota.
O něčem takovém dosud jen slyšel, ale neviděl.
Jistě, nepatřil k úplným nováčkům a dětem, co se hloupě obdivovali už za jednoduchou magickou disciplínu typu zkuste s tím hrnkem udělat pár pohybů ve vzduchu.
Dokonce měl na kontě nemalý podíl na likvidaci tří draků u Hamburku, k níž mohlo dojít jedině přesnou kooperací taktického letectva a PSA. První zajistili upravené protitankové střely, druzí docílili spojenými silami ochromení mentálních schopností těch nestvůr.
Až tehdy byla totiž definitivně potvrzena přímá kontrola draků a jiných podobně velkých bytostí mágy, a díky tomu také byla zjištěna potenciální možnost jejího odstřižení.

Ani nevěděl, jak se mu podařilo vypotácet z kabiny stroje. Ta koncentrace energie, éteru života a smrti, laicky nazývaná magická, byla pro něj ohlušující. Ještě před odletem si byl jist, že to zase někdo v hlášení přepísknul. Od té euforie po nedávné Bitvě Rozhodnutí byl i jejich úřad zahlcen novými poznatky a žádostmi, k jejichž zpracovávání nedostačovaly ani vyzkumná oddělení ani dosud existující univerzity, kterým to „paranormálové“ obvykle s radostí přenechávali.
Tentokrát ne. Tentokrát se mu mohla hlava rozkočit z něčeho, co nedokáže ani náhodou zpracovat svým „nadsmyslem“, jak vědci v odborných kruzích nazývali geneticky předávaný talent pro ovládání magie.

Magie. Vždyť ještě před rokem patřil tento pojem do fantasy žánru, a skutečně jí znal jen zlomek z těch, co se o ní zajímali. Jediný skutečný léčitel nebo telepat na tisíc podvodníků a bláznů.
Dnes je poměr přesně opačný.
Ani lidé s touto vrozenou vlastností nechápali, co magie je, a kde se bere. Odpověď byla doslova pod povrchem.
Několik sdílnějších zajatců z řad Elfů vypovědělo, že přes každý svět kde se nachází život, prochází magie jako žíly a tepny žijícího tvora, a tyto žíly sílí s každým životem a smrtí všeho, co kdy žilo.
Tuto energii lze využít k čemukoli, a sama se obnovuje, pokud není svět zcela vyplundrován a vyhlazen, jako se to děje po dobytí světů Druhou stranou, která logicky musí hledat další.
Magická vřídla u paláců temných mágů dokázaly dobíjet a zesilovat schopnosti i těch lidských, a v jejich blízkosti samovolně mutovaly rostliny, zvířata i kovy, země se podivně zbarvovala a deformovala, obrácená gravitace či elektrické poruchy však činily tyto vřídla nebezpečné pro obyčejné tvory.

„Dělá vám to zle? To mě mrzí.“ uslyšel ve své hlavě, sotva vstoupil do spoře osvětlené haly. Všechna lůžka byla prázdná nebo úplně chyběla. Kromě jednoho, u něhož by lékař tak jako tak zakázal transport.
Hlava mu brněla stále, ale ne tolik jako při příletu. Energie tryskající ze zmrzačeného těla byla skutečně značná.
„Můžete mi povědět, kdo jste? Našli vás těžce raněného u Essenu, spolu s dalšími z 89. Divize. Byl jste jeden z mála, kdo ten poslední nájezd démonů a orkské jízdy přežil.“
„Jeden ze sto padesáti šesti z původních osmi tisíc před bitvou. Ano, vzpomínám si. Ale na nic předtím. Byl jsem tam, a najednou, jsem byl tady. Chápete? Nechápete.“ dokončil po chvilce
Návštěvník si přisedl na okraj postele.
„Dobrá. Možná jste byl vojákem, který se svého…nadání obával, tajil jste to, a nyní trpíte amnézií. Dejme tomu. Ale pokud jste schopen dokonale vyléčit celou nemocnici, proč tu stále ležíte?“
„To já nevím. Třeba nedokážu dát dohromady sám sebe.“ odpověděl mu telepatický hlas a pokračoval „Sotva jsem se probral, slyšel jsem tu bolest okolo. Nemohl jsem jí dal snášet.“
„Léčitelský tým by jistě našel způsob…“
„Dejte vědět generálu Schmidtovi, aby upustil od plánu K. Je to marné. Jen se to tam hemží…“ přerušil ho záhadný raněný, a jeho do obvazů uvězněná hlava se naklonila na bok a vpadla do polštáře.
Nezemřel. Zase usnul, přesně jak vypověděla vrchní sestra.

„Neví kdo je, a přece bez potíží mluví o snad nejutajovanější operaci války! Copak vás ještě nenapadlo, že ten voják je třeba dávno mrtvý, a mluvíme s bůhvíkým?!“ prskl do paranormálova obličeje plukovník rozvědky čekající venku na výsledek hodnocení neidentifikovatelného člověka.
„Na vašem místě bych si dával pozor na jazyk i myšlenky. Ten člověk uvnitř – podle aury, která zkrátka nelže – byl a je člověkem bez nejmenších pochyb, a mohu vás ubezpečit, že pokud by jen trochu chtěl, zbyl by po nás kráter s průměrem jedné míle.“ oznámí mu, nikoli varuje
„Jste opravdu takový idiot, jak se mi zdáte? Myslíte, že to nevím?! Sám se nedokáže uzdravit, tak se snaží získat naši důvěru! A lidskou auru mají určitě i odpadlíci, co cvičí Orky pro boj s vlastní rasou!“ dostal ze sebe plukovník, nedbaje na to, jestli to uslyší i onen neznámý.
„To ano. Přesto bych radil méně negativismu, pane. Může to být velice výjimečná příležitost. Taková, jaká se nemusí zopakovat.“
„Co máte na mysli?“
„Mám na mysli, že něco se dá ukrývat. Když je něco malé a bezvýrazné. Snáze propašujete do základny bez potíží psa, ale se slonem můžete mít problémy. A pokud jsme u zvířecích přirovnání, právě mluvíte s myší, a uvnitř na vás čeká plejtvák.“ dodá s úsměvem na rtech specialista na magii. Nenadaným se musí holt vše vysvětlovat polopaticky.
Plukovník rázem pochopil, oč ho ten paranormál žádá. Neznělo to jako prosba, ale důrazné doporučení odůvodněné bezpečnostním rizikem. Přesvědčit hlavního lékaře k nařízení převozu bude otázkou desti minut.
„Pokud hovoříte za celou PSA…“
„Ano, pane.“
„…tak vydám rozkaz k jeho převezení do vašeho centra. Přebíráte celou odpovědnost s tím spojenou?“
„Jinak bych tu ani nebyl, plukovníku.“ Jako bychom tu zodpovědnost nad vším podivným v téhle válce neměli od založení celé organizace.
Byl by přísahal, že právě ucítil závan jízlivých myšlenek, které mu nepatřily.