Invaze - Strany 25 až 27
Za vydatného deště zaútočili. Do rozbahněného dna mizerně mělkého zákopu dopadaly zlatavé nábojnice, a kovem pobité armádní boty je přecházením zatlačovaly ještě hlouběji.
Amatérsky nakreslený johanitský bílý kříž na helmě šel přes nános všudypřítomného bahna sotva rozeznat a osobní výběr žalmů v zápisníků spadl k zemi spolu s puškou bez nábojů. Zato mu vklouzla do rukou pistole a šavle husarského vzhledu, s touto výzbrojí se napřímil a vyskočil ze svého nepříliš krytého místa.
A nebyl sám.
Helmy příslušníků obnoveného johanitského řádu, a jejich nositelé, běžely proti řvoucím Orkům, jejichž bojové skřeky byly natolik intenzivní, až uši zaléhaly. Lidé jim i v tom však byli více než vyrovnanými protivníky.
Kletby a nadávky nebo jen stěží rozeznatelné hurá vyřvávané od plic.
Celé svahy držené řádem mizely pod výbuchy střel válečných strojů.
Zhruba pěti set členný oddíl hejtmana Závodského s kalichy na ramenou zpíval téměř zapomenutý středověký chór vmísení mezi Johanity, jakoby nevěděli, s kým původní husité bojovali.
Hejtman nalákal Orky do otevřeného prostranství, kde se vrstvily tisíce těl do nichž i po smrti hodnou chvíli bušila kombinovaná palba ze všeho, co se naskytlo, z minometů, kulometů, pušek, pancéřovek.
Nyní se tedy tisícovky mstitelů rozhodlo se „zeleňáky“ skoncovat jednou a provždy, dnes a tady. Od bahna a krve, promáčení až na kost od vydatných srážek, byli více bestiemi než lidmi. Nebezpečnými, rozběsněnými stvůrami, kterými se stali, aby mohli den za dnem, neustále, vraždit ty větší.
„Bijte je!!“ křičel jakýsi poddůstojník, který ranou pažby srazil k zemi tvora s obřími špičáky. Pak mu s chutí prořízl hrdlo, a vystřílel zásobník z pistole do hrudníku dalšího. Popadl sekeru mrtvého a bojoval dál
Meč projel koženou kazajkou pobitou tvrdým kovem, a z Orka vystříkla černá krev proudem. Musel trefit tepnu, protože proud krve mu stříkne i do tváře a dočasně ho oslepí
„Zemři, zemři, zemřiiii…!!“ křičí poloslepý „kališník“ a zarazí ostří až po jílec.
Těžké kapky z nebeské temnoty se mísily s tmavou a světlou krví obou ras, a zmáčená zemina se vším, co na ní dopadlo. Další nábojnice pleskají do kalné vodní hladiny zvětšujících se obřích kaluží a potůčků, další kusy země zbarvené do karmínově rudé.
Výstřel z bojového stroje Orků rozmetá první řady rozběsněných lidí. S čím nepočítali, byla jejich zarputilost a fanatismus, s nimiž beze strachu běželi proti nim. Zjevně stále nerozeznávali rozdíly mezi pravidelným vojskem a náboženskými gardami.
Obzvláště legendární se stala 1. divize Sv. Jiří, které velel jistý polský kněz, z něhož by měl jeho středověký český protějšek Prokop Holý jedině radost. Zatímco byla Basilej ve spěchu evakuována ustupující armádou Aliance, jeho desetitisícová opevnila město, k němuž se blížilo ne méně než tři sta tisíc Orků s plnou magickou podporou, ke které se měla brzy připojit podobně velká armáda.
Než po týdnu definitivně utichl zpěv Haleluja od posledních gardistů, město byly srovnáno se zemí až po základy, po jehož obvodu byly navrstveny pahorky z mrtvol.
Mágové byli v šoku, když hned od začátku zjistili, že magií vyvolané bytosti nemají ani zdaleka takovou sílu a výdrž proti bezděky spojeným myslím fanatických lidí, proto je dobytí města vyšlo mnohem dráž, než čekali.
Kromě jiného dostala Aliance potřebný čas pro přeskupený v jižní části švýcarské nížiny, a mohla tak odolat náporu zmíněných posil Druhé strany.
Následné události o další těžký týden později by mnozí z přítomných gardistických kněží bez ostychu přirovnali k ruce boží, ke zjevení archanděla.
Pokud měli andělé kovová křídla a nadvukovou rychlost, pak by to bylo přesné.
Termobarické, laickou veřejností známé jako vakuové bomby, dopadaly do týla magické armády, pokoušející se o definitivní prolomení poslední linie chránící Evropu.
Orkské stroje, obludná zvířata i z ničeho stvoření démoni se tříštili, scvrkávali, vypařovali se a rvaly se na kusy neskutečnou kombinací teplot a tlaků, proti nimž nemá naději ani magie.
Z poloviny rozstřelený statek nepůsobil povzbudivě, ale pro účely štábu obrněné divize byl zjevně dostatečný. Prostorný obývací pokoj ve stylu 18. století poněkud hyzdily bedny s municí, které kromě jiného omezovaly přítomnost všech důstojníků.
I teď tu byli jen čtyři, přičemž jeden spící se měl brzy svézt s křesla s hlasitým prokletím boha, a druhý, smutně se tvářícímajor s vodovýma očima doháněl administrativu za beznadějně přeplněným stolem.
U toho druhého, většího, byli zbylí dva, nikoliv náhodou oblastní velitelé.
Hubenější z nich
„Udrželi se?“ zeptal se věcně Kojecký, a stále s pohledem upřeným na mapu si zapálil cigaretu. Za několik měsíců mu vlasy zešedivěly tak, že připomínal zachovalého padesátníka, nikoli mladého muže na vrcholu sil, kterým byl před válkou.
„Určitě.“ potvrdil jeho naděje Gebauer, srkající kávu. Jemu se strasti těžké doby podivně vyhýbaly, jak si všimli ti, co ho znali déle, to, co je zač, bylo hlavním štábem Aliance přísně utajeno. Nešlo jen o něj, nýbrž o stovky příslušníků armády „Tihle papežovi vojáci jsou větší šílenci, než myslíš.“
„To vím taky. Stačí číst noviny…“ odpověděl mu kysele jeho deprimovaný druh ve zbrani
Zaklínač Druhé strany se zmítal ve středu pentagramu. Jeho tlusté linie byly vytyčeny černým prachem z rozemletých kostí nemrtvých, a členové paranormálního sboru Aliance sepjali ruce, obsazujíc tak každý z pěti cípů symbolu.
Celé toto podivné shromáždění obklopoval tichý čtverec černě oděných vojáků se stříbrnými lebkami na klopách a dlouhými cáry dračí kůže omotanými kolem beder, na jejichž koncích se klimbaly orkské tesáky.
Laserové zaměřovače automatických pušek rudě zablikaly, a mířily do středu pentagramu.
Vzdor snahám států Aliance se lidstvo samovolně měnilo k nepoznání. Pomalu začalo akceptovat magii jako další součást života, a nikdo nenašel odvahu přikázat evidovaným psionikům, léčitelům, zaklínačům ani těm nejnadanějším mágům, aby se přidali k armádě. Většina se jich sice skutečně snažila spolupracovat, ale bylo dost těch, kterým to nestačilo, a přidalo se k náboženským oddílům nebo experimentovalo s magií skrytě či vyráběli amulety, na kterých vydělávali nemále částky, někdy i v prodaných dětech či ženách.
Papež se k nim zachoval neobyčejně shovívavě, a prohlásil, že to přece nebyl nikdo jiný, než tři mágové z východu, kteří přišli obdarovat Ježíše Krista zlatem, myrrhou a kadidlem.
Křesťanské a islámské gardy byly vůbec vítaným posílením, kdekoli se objevily, a jejich vikomti, biskupové, mulláhové a ajatolláhové obvykle bez výtek přijali generální štáb jako nejvyšší autoritu.
Množily se rádiovými stanicemi i tiskem šířené zprávy o zázračných synech a dcerách lidského druhu, bojujících proti Druhé straně její vlastní zbraní. Temných mágů bylo již nepočítaně, ale i když je ti lidští nedokázali zničit, dokázali je pokaždé zaměřit, a co nezvládly speciální jednotky, to dokázal nálet.
Tlak na zbytek neobsazené Asie a Evropy pokračoval nezměněným tempem, ačkoli se už projevovaly známky slabosti na straně nepřítele.
Boje v Latinské Americe přinesly novou naději, když byla Druhá strana po měsíci zuřivých bojů poražena a zatlačena do And a Amazonie, kde byl likvidován poslední nepřátelský odpor.
Také se tam našlo vysvětlení rychlého přesunu nepřátel v podobě portálů na přenášení hmoty, které transportovávaly materiál, mágy i orkské hordy přes kontinenty.
Bohužel to také znamenalo, že se museli najít vypočítaví nebo zbabělí zrádci, kteří jim i nadále pomáhali v dobytí světa lidí. Ohledně Pádu, začátku války, nebyl nikdo na pochybách o nutné zradě – primitivní nepřítel s luky, šípy, oštěpy a meči, který by tak dokonale znal taktiku moderních armád, polohu komuničních uzlů a i těch nejtajnějších vojenských základen?
Buď jak buď, muselo se to dít i teď. Mezi lidmi se i teď nacházeli zrádci a žoldáci bez svědomí, a ta skutečnost se nedala nijak akceptovat. Bylo štěstím v neštěstí, že psionici ve službách Aliance dokázali neomylně poznat lži a zapírání, proto nemuselo docházet k hromadným čistkám a popravám, jak se mnozí po těchto zjištěních obávali.
Zaklínač své špičaté šedé pazoury zatínal v bolestivé agónii hluboko do kamenné podlahy a cosi křičel, zřejmě ve své řeči. Pentagram vzplál ve sloupy plamenů, a pětice „paranormálů“ (jak se jim oficiálně říkalo) šeptala stále stejná slova, stále stejné příkazy uvězněnému.
Ten si už stačil sám vydloubat oči a rozdrásat kůži po celém těle. Nedokázal spáchat ze své vůle sebevraždu. Bránilo mu v tom magií čpící sklepení hradu, a snaha ovládnout skrze pentagram mysl Smrtihlavů, jak si říkali nikoli jen přihlížející vojáci, by se mu nikdy nepodařilo. V těch matných okamžicích, kdy k nim přes veškerou bolest pronikl, viděl v jejich duších jen oheň a smrt, tedy něco, co ovládnout prostě nejde.
„To stačí.“ nařídil přeskakující, nijak zvlášť charismatický hlas Pietra Mazuchelliho, zedníka, co na své nadání přišel při útěku ze svého rodného Terstu. K tomuto prozření stačilo být součástí masakrované kolony uprchlíků. Netušil jak, prostě z jeho vůle vzpláli nejbližší Orkové, a hořeli, dokud z nich nebyla hromádka popela.
Ironií osudu ho pak zachránění utečenci ze strachu hodlali upálit za čarodějnictví a spolčení s ďáblem.
Smrtihlavové poklekli, a styčný důstojník kontrarozvědky Aliance po Mazuchelliho pravici se bezděčně zachvěl při pomyšlení na všechny ty pomstychtivé bývalé výsadkáře. Kromě neosobních složek si vyslechl nejeden příběh o všech těchto jednotkách zvláštního určení. Tato konkrétní disponovala jedním paranormálem na deset zabijáků.
Zabijáků, protože většina z nich přestala být pouhými vojáky už velmi dávno.
Italský čaroděj překročil beze všech následků plamennou hranici pěticípého znaku, a chytil tvora, prakticky jeho „kolegu“, pod krkem, a levicí mu zmáčknul temeno. Zavřel oči.
Věděl, jak moc vzdoruje, proto využil jeho oslabení v jiných stránkách, a dostal se na kratičký okamžik k jeho pánovi, šupinatému pseudoještěrovi, oděném ve zlatém brnění.
Zaklínačova páteř pukla na pěti místech, a vyčerpaný Mazuchelli stěží popadal dech. Neměl ani přibližnou představu, jak silný může být místodržící kontinentu, jež se zodpovídá pouze Nejvyššímu vládci v paláci Zentfrakzil, na bezejmenném hlavním světě těchto temných sil. Teď už nějakou měl.
Jemu podřízení paranormálové mu pomohli na nohy a jakmile si byl svými možnostmi jistý, zavřel oči, a podíval se vzhůru. Telepatická zpráva se nesla na stovky kilometrů daleko, a obdrželi jí pouze ti, jejichž myslím byla určená.
Velmi blízkým příjemcem byl generál Gebauer. Jeho tanky drtily pod pásy všechno, co zbylo z Orků klanu Černého kamene. To neplatilo o jejich mázích. Ti se, jak měly jejich těla ve zvyku, rozplynuli na prach.
Gebauer ihned rozeslal souřadnice cíle zbytku divize. Byli v tom sami. Bez dělostřelecké a letecké podpory. Zato se sebejistotou a přesnými informacemi.
Portály v Bavorsku brzy přestanou existovat. Vítězství je život, hlásaly slova na korbách generálových tanků, a výmluvně, jako by chtěly potvrdit jejich platnost, na pancířích zapáchaly napůl zetlelé poražených.
Až bude potom čas, dám klukům vědět, ať je vymění za čerstvé flákoty, pomyslel si český důstojník, tyhle už dost smrdí…
Orkský válečný stroj obdařený pancéřováním v podobě do sebe vpletených obludných klů, nebo snad žeber ze zvířat zřejmě monstrózních rozměrů, valící se rozdrolenou silnicí. Očividně měli naspěch, a tento spěch byl vysvětlen zjevením tanků Aliance, jedoucích plnou rychlostí přes kopce, a střílející na cokoli, co je tak bláhové, a projeví známky života.
Stodvaceti milimetrová podkaliberní střela je vyplivnutá z hladké hlavně děla, a prorazí si cestu mezi „klovou“ ochranu dělového monstra, v níž vznítí střely plné výbušné kapaliny, kterou podle tajné receptury připravovali orkští šamani.
Jedovatě zelený oblak výbuchu na chvíli zakryl tankovému střelci potřebný výhled, a kly, co vydržely víc než celé vozidlo, se zabodávaly do širokého okolí.
Brzy se celá překvapená kolona změnila v nebráněné doutnající body pokryté ohořelými těly, a výsadky z obrněných transportérů, spěchající za tanky, dobíjely raněné a ty živé, co se snažili utéct.
Někteří měli přilby a ukořistěné, lidské palbé zbraně. Nejen sami lidé se tedy snažili porazit nepřítele jeho vlastními zbraněmi. Zrádci ze zemí podmaněných armádami Chaosu se museli velmi činit.
Naprosto šokující byla byla bližší prohlídka Orků – jejich kůže nebyla jednolitě ropuší, ani bahnitě hnědá, zato měla odstín mnoha barev, přesně jako maskovací uniforma.
Házeli je na hromady a zapalovali i se zbytky jejich vozidel.
Generál Kojecký si celé dílo zkázy rozmrzele prohlížel, zatímco mu medik ošetřoval šrám na obličeji. Podle svého zvyku měl při útoku otevřený poklop, aby mohl lépe řídit útok, ale zbloudilá kulka nebo střepina mu vyjevila jasný negativ tohoto jednání. Kupodivu ho to nechalo chladnějším, než by normální člověk měl být.
Po posledním stehu dal seřadit zajatce do jednoho dlouhého zástupu, a žít nechal jen ty, co měli na svých zelených a hnědých kůžích nejvíce památek po bitvách v podobě jizev a spálenin. I neuvěřitelně tvrdá pokožka těchto barbarů měla svá meze.
Orkovi, který se na něj opovážil plivnout, dal zaživa vytrhnout tesáky a useknout obě ruce. V sociologicko-kulturním oddělení Aliance už o nich věděli leccos, i to, že ztráta klů a horních končetin je pro ně horší než smrt umučením.
„Bachklata vrarvgraarh!“ zařval na ně, co mu hlasivky dovolovaly, a i druhému dal setnout ruku. Talent na jazyky se neztratil ani u výuky toho orkského.
„Napqra jaaargrrrraaa kigoghora!“ odpověděl mu jiný Ork hnědého poddruhu. Podle lidského zvyku vystoupil z řady, a zůstal v pozoru, s bradou vysunutou, přesně jak to viděl dělat námezdní lidské válečníky v táborech, kde Orky učili lidské taktice a v použití zbraní.
To generála zaujalo. Otřel si čepel šavle od černé krve do rukávu a přistoupil k němu. Neměli by se zdržovat. Kavalérie Vency Gebauera se už musela dostat dál, a on tu je aby donutil ty parchanty rozdělit síly a nenechal je vpadnout jeho nadřízenému i příteli do zad.
To se mu nepodaří jestli bude vést řeči. Odvedl onoho Orka stranou a kývl na kulometčíka ve věži nejbližšího Leopardu, aby to skončil.
„Lokhta weerkta?“ zeptal se ho, zatímco byl vzduch prořezáván dlouho dávkou z kulometu, po němž následovalo jen tiché mručení umírajících.
„Ka Darghent kazshzem qerrrktaaa Kargon!“ vypravil ze sebe, a jeho ruce ho okamžitě zardousily, aniž tomu mohli lidé zabránit. Kojeckému drahnou chvíli trvalo srovnat si to v hlavě. Orkský jazyk není nijak složitý, a vzkaz - Strašný Darghent chce zabít Kargona – se nedal vyložit jinak, jenže – kdo je Kargon?
Ušmudlaná příručka orkských podstatných jmen vydaná teprve před měsícem mu moc nepomohla. Normálně by se o to nestaral, a nechal to ve zprávě pro zpravodajce a Výzkumné oddělení, jenže pokud to byla důležitá informace…
Ka znamená strašný, krutý, r se přidává na zdůraznění prvního slova a Gon je zabíječ, ničitel, assasín…takže když se spojí…
Dumal nad tím několik dalších kilometrů terénu překonávané pekelně rachotícími pásy.
Zabíječ, Ničitel démonů. Ale kdo to může…
Do prdele…
Citadela mága se svými dvěmi stříbrnými věžemi tyčila na vrcholku bavorské hory, a svým lesklým povrchem odrážela oslepující sluneční paprsky na všechny strany. Oblast měli pod kontrolou teprve pár týdnů, a už vybudovali něco takového. Fascinující, zrádné a nebezpečné.
Zčernalé kosti hlasitě zapraskaly pod vojenskými botami.
„Tohle je ten chrám?“ ujišťoval se Gebauer při pohledu na letecké snímky oblasti, rozložené na kapotě džípu. Ze všech stran cítil magii tak intenzivní, až si nemohl být jistý ničím. Ze země nasáklé krví snad stovky tisíc obětí ještě stále prýštěla čarodějná esence, použitá k přeměně lidí na zrůdy, kterou sám bezděky vstřebával do sebe.
„Přímý útok nepřichází v úvahu.“ rozvíjel své myšlenky, opět jako vždy, s cigaretou mezi rty. „Počkáme na Kojeckého pluk, snad se i dovolá ke štábu k…“ pokračoval, když mu jeden z důstojníků vrazil do ruky dalekohled.
„Je pozdě. Jsou tady…“ ukázal mladý kapitán na obzor, odkud se přes kopce blížily úctyhodné posily nepřátel, viděné už pouhým okem.
Armády nepřátel se chystaly s lidmi střetnout v poli a zjevovaly svou pravou podstatu. Jako obvykle úplně od začátku přečíslili své lidské protivníky, zakopané na kopcích pod horou, pod sídlem elfího mága Darghenta.