Invaze - Strany 22 až 24
Gebauer ležel na matraci uvnitř alpské chatky a neklidný spánek zmítal jeho tělem. Na stolku měl odloženou pistoli a nůž Orka, památka na první vítěznou bitvu o Chotěboř.
Muži, ženy i děti připravovali hornatý terén k obraně, věřící v zázrak. Milióny krvžíznivých bytostí zatlačovaly lidstvo do stále menších výsep.
Dokonce a naštěstí ignorovali silně opevněná města a pozice v lesích a horách podobných této. Poslali jen dostatečné, ale nikoli slabé armády, aby taková místa obklíčila, aniž by je to nějak početně oslabilo.
Příval bestií se zdál vskutku nezastavitelný, připomínalo to samý začátek války. Podle velmi střízlivých odhadů za pouhý týden na evropské pozice Aliance zaútočilo nejméně milion Orků, Elfů a dalších ras, méně početných, o to zákeřnějších, například stvůry připomínající křížence opice a obřího netopýra, jejichž ultrazvukové jméno lidské hlasivky ze sebe neuměly vyloudit, natož napodobit.
Vidět nestvůry z lidských legend napoprvé je šokem pro každého, dokud se z toho nestane každodenní rutina. Ale přece jen, vidět dvojici draků s dechem o teplotě tisíců stupňů, a jak se od nich neškodně odrážejí střely z rychlopalných děl se nerovná ničemu. Boulevardy proměněné v ohniště a roztavené věže kostelů stejně úspěšně vyděsily, jako rozzuřily Pařížany do nepříčetnosti.
Náborové kanceláře Aliance byly plné lidí bez rodin, toužících zabít aspoň jednoho Orka, bohužel většinu museli odmítnout, protože i přes zoufalou situaci museli tito lidé splňovat alespoň nějaký standard.
Naštěstí pro ně vznikly výcvikové tábory podporované všemi možnými církvemi a charitami na ně napojenými. Tyto oddíly alianční vojska viceméně tolerovala pro jejich zarputilost, více než vyrovnávající ostatní nedostatky v boji. Papež dokonce osobně podpořil obnovu templářského a johanitského řádu, pod jejichž znaky se silně věřící lidé sdružovali do jednotek pod velením hejtmanů a vikomtů. Zatímco nošení mečů a šavlí vojáky Aliance bylo považováno spíše za výstřední, v těchto náboženských legiích to byla nepsaná povinnost.
Podobné jednotky přirozeně vznikaly i v islámských státech, ve kterých byli i brutální Orkové překvapení, když proti nim nabíhala lidská mláďata a samice s výbušninami kolem těl.
Pod nožem se leskly generálské hvězdy. Z nedostatku vysokých důstojníků se ze stovky podobných „hrdinů“ jako on stali generálové, a hned jim přidělili další tisíce lidí a sektor, aby je proměnili na jatka. Výmluvné zoufalství.
Jejich majitel se právě propadal do hlubin myšlenek které nebyly jeho.
Nedá se říct, že by třetí sen neočekával, ale doufal, že nepřijde tak brzy. Čas, který strávil ve společnosti zpravodajců a vědců, mu dal čas na přemýšlení o mágovi, co posílá varování nejen jemu, ale i dalším „paranormálům“, jak se od nich dozvěděl.
Také mu potvrdili, že ty změny s lidmi se dějí spontánně, a je to vynikající příležitost k boji s nepřítelem jeho vlastními zbraněmi. Vše tak ponechali v tajnosti, a ani většina Generálního štábu neměla o pravé podstatě Gebauerovy schopnosti „intuice“ ani tušení.
„Tak si opět zde.“ řekl Elf v modrém hávu. Nacházeli se v nějakém lese. Mohlo to být kousek od chaty, v němž spal, nebo také ne.
„Víš, přemýšlel jsem o všem, co jsi mi ukázal, mágu. Bohužel budeš muset svému pánovi říct, že jsi fatálně selhal. A umím si díky tobě představit, co tě bude čekat, až mu vyjevíš pravdu.“
„Zmýlil jsi se, člověče. Máme stejného nepřítele.“
„Když jsem se nad tím zamyslel více, tak vše, co mi pomohlo proti Druhé straně, jsem zvládnul sám. Proniknul jsem do mysli temných kouzelníků, řadového Orka nebo Elfa. Cítil jsem příval negativní magie. Ty jsi mě…tedy nás, měl znejistit a oslabit.“
„Ach tak. Začínají tě ovládat zlé myšlenky. Údajné lži. Dej si pozor na svá slova.“
„To není hlas zla, ale spíš hlas rozumu. Naneštěstí pro tebe, už jsem jednu stvůru zabil, a ta mi vyjevila před smrtí mnoho myšlenek…a tváří. Lituji toho, že jsem si tyto znalosti nedokázal uspořádat ve své mysli dříve. Teď tě donutím se ukázat v pravém světle.“ řekl klidně, a křečovitě k němu natáhl obě ruce. Napadený se vzpínal až do doby, než je sevřel v pěst, a oba se objevili na černém spáleništi.
Elf vztekle rozhodil rukama. Vypadal stejně jako lučistníci, až na to, že ti jsou svalnatí a vysocí, kdežto tento byl menší než Gebauer, a byl kost a kůže.
„Ničeho jsi tím nedosáhl!“ zaskřehotal a pak se rozchechtal „Jsi rozhodně ten bystřejší z tvého druhu. Mnohé už jsem přesvědčil, aby nekonali zlo, a ti hlupáci se dosmrti nevzmůžou na nic, kromě léčení slabých!“
„Slibuji ti, že raději zemřeme, než sloužit něčemu jako jsi ty!“
„A jak byste to mohli dokázat?! Na tolik z vás platil hloupoučký sen, a vy lidští ubožáci jste si to hned zařadili do vašich směšných pohádek o Světlu a Temnu, Dobru a Zlu! Jste slabí, a je vás příliš málo, ty to nezměníš!“
„Učím se rychle. Pro začátek už vím všechno, co ty. Možná, kdyby mě ten tvůj první kolega nepodceňoval, tak jsem mrtvý. Vaši služebníci, skuteční i stvoření, bojují jako zvířata, a vy jste ostatní jen velká sebranka sebejistých sadistických parchantů.“ dopověděl, a vyskočil na Elfa, který se mu marně bránil.
Probral se, a v ruce jako chyceného motýla držel plápolající modrý plamen, vířící a rotující, jakoby se snažil vymanit ze sevření. Gebauer se na něj chvíli díval, a pak mu z ukápla slza. Viděl, co se stalo s Elfy. Varování, co se může stát i jeho světu.
To co předtím viděl, a co mu promítal, bylo skutečné, a tento mág to viděl.
Jeho zlem zatracenou duši držel mezi prsty, a nedokázal ho zničit. Jeho tělo, kdesi daleko v komnatě citadely, leželo na kamenné podlaze, kde jen vegetovalo, zbaveno vší aury, toho, co se Gebauerovi snažilo proklouznout mezi prsty.
Druhou rukou vzal generálské označení na blůzu, a spojil jí s masou energie. Ta zmizela, a v ruce mu zůstaly jen generálské hvězdičky.
Ze středověkých hradeb hradu Hohenzollernů se ještě těsně před válkou davy turistů těšily malebného panoramatu celého okolí Stuttgartu, nacházející se jen pouhých padesát kilometrů od hradu.
Nyní se na Stuttgart zaměřovaly stovky hlavní polních děl a odpalovacích šachet raketometů, protože se z města ve spěchu stáhla poslední divize Bundeswehru, která zajišťovala odsun civilistů a důležitého materiálu.
Kojecký, rovněž oběť rychlého „zgenerálování“ důstojníků, to mohl pozorovat jak dalekohledem z hradu, tak z videopřenosů. Díky nějaké šťastné náhodě byla totiž zprovozněna většina satelitní sítě.
Vstal ze židle, původně majetku hradní restaurace a ignoroval verbální i neverbální pokusy neměckého kapitána o konverzaci.
Rozmrzele se podíval na mapu, a jedním pohybem ruky strhl všechny špendlíky. Jednak to považoval za zastaralou šaškárnu, jednak to bylo úplně k ničemu. Nepřítel se už týden přibližoval k ne právě ideálně připravenému pásu obrany na způsob nesmrtelné chiméry, a zjevně neměl pořád dost.
Zabručenou českou nadávkou odbyl jiného člena štábu, pokoušejíci se mu předat seznam zásob. Všechno už viděl, všechno slyšel, podepsal. Do hajzlu s tou jejich germánskou pečlivostí.
Celé to považoval za trest. Gratulace k udržení jedné pevnosti, a pak mu předají další, a to mnohem větší. Navíc, aby velel lidem, co ho pořád oslovují jen „Herr General“ mu už lezlo na mozek, a to tam byl pouhé čtyři dny. Viděl na nich, že jsou podobně „nadšení“, jakého velitele v hodině apokalypsy dostali.
Aby měl pokoj, vyšel na obchůzku kolem polních opevnění. Sice je už prošel skrz naskrz pětkrát, poddůstojníky si už bezpečně pamatoval podle jména i obličeje, ale co když něco přehlédl?
Ne. Všechno bylo nad očekávání připravené, celý 855 metrů vysoký kopec byl prokopán a zpevněn. Hradby a okna se ježila hlavněmi pěchotních zbraní.
Hustý lesní porost byl z poloviny vypálen a vysekán, a těžké kulomety byly ještě ráno zastřelovány kvůli zjištění možných „hluchžch“ míst.
Ostnatý drát a výbušné nástrahy donutí Orky i všechno podobné, aby zaplatilo za každý centimetr přiblížení k nim. Ironické bylo, že protipěchotní miny pod Hohenzollernem byly srbského původu. Kolik bylo kvůli pacifistům promarněno zbraní a výbušnin, které by se teď zatraceně hodily?
No, to nikdo nemohl tušit…ale stejně to nasere.
Přiběhne k němu jeden z poddůstojníků ze zákopu třetí obranné linie.
„Pane generále! Nepřátelské kolony se přiblížily na méně než deset kilometrů!“
„Tak na co ještě čekáte?!“ zařval na něj Kojecký svou rakouskou verzí němčiny, na které si dřív zakládal.
Zařval tak, až ten chudák ztratil na rovnováze a musel se zachytit dřevěné výztuže bunkru.
Plášť jejich českého generála se trhavě rozkmital jeho rychlou chůzí, při které vysílačkou instruoval desítky sektorů tvrze a jeho okolí.
Ani se neobtěžoval vracet do svého honosného, pytli z písku zabarikádovaného štábu, a zůstal v zákopech, kde si vyžádal spojaře s patřičnou výbavou, rozhodně jistější formou komunikace, než mrňavá kapesní vysílačka s mizerným dosahem.
„Mamut volá Šíp 2. Palebná podpora na silnici 133, čtverec B až D.“ už slyšel i horší volací znaky. V tomto konkrétním případě hodlal blížící se obludu polechtat, aby si jich všimla.
Nejdřív tedy dal vědět Šípu 2, tedy pár bateriím lehkých houfnic, aby kropily, co se do nich vejde. Když už zase viděl jejich standarty, a první šípy a těžké šípovité střely a dělové koule z orkských válečných strojů začaly zdravit první zákopy, dal vědět i třem dalším Šípům, tedy minometům a granátometům. Těch byl vlastně plný i samotný hrad.
Orkové nepřekvapili svou taktikou absolutní početní převahy, a bez rozmyslu se vydali do proudů svištících střel, ostatně ani nijak husté, jak by mohla být. Kojecký už měl na rozdíl od těchto „dojčmajstrů“ docela slušnou představu, kolik se jich může objevit v nadcházejících dnech, tak striktně trval na palbě pouze dvou prvních zákopových linií, přičemž ta druhá je podporovala jen z kulometných hnízd.
Taktéž těžší zbraně by byly při takovém boji nemístným plýtváním.
První roje šípů zasypávaly kopec, vystřelované po stovkách a tisících i z nějakých obludných pojízdných mechanismů, ve kterých si v poslední době Orkové velmi libovali.
Přesto to byly jen šípy, a i narychlo sbité kusy syrového dřeva byly dostatečnou ochranu. To už se nedalo říct o zeleně explodujících koulích plných šrapnelů, naštěstí velmi nepřesných.
Z oken věží bylo naráz odpáleno tucet řízených střel, mířících na tyto primitivní, ale smrtící válečné vozy, a dvanáct z nich vzplálo v okamžení.
I generál kromě vydávání rozkazů v pravý čas odlehčoval svým podřízeným pomocí ostřelovací pušky. Zaostřil puškohled, a zahlédl cosi podivného. Zpočátku si myslel, že jde o mžitky, vytvořené z prachu, kouře a explozí.
Pak se to pohnulo, a stočilo se to směrem k němu.
Cítil na sobě pohled Toho před ním, stojícího u doutnajícího orkského stroje.
Nevěděl proč, ale sundal oko z puškohledu, a levou rukou sáhl po pistoli, která se pomalu, proti jeho vůli, blížila k jeho hlavě. Vzpomněl si na všechny co ztratil. Bouře. Záplavy. Zmasakrované rodiny. Chtěl myslet na něco lepšího, ale nemohl se k tomu přinutit.
Pak mu ruka poklesla a s ní i pokus toho něčeho ho zabít. Znovu zvedl pušku, a hledal jí. Byla pryč, tak si rychle našel první elfí hlavu na výcvik střelby.
Hlídka na alpském svahu byla vystřídána už před pěti hodinami. Švýcarský četař si loknul z polní lahve nečeho, co mu pomáhalo před nočním chladem, zároveň tak nechutným, až se mu zkroutil obličej a zajedl to krajícem chleba z příruční brašny, kde obvykle skladoval nějaké ty tabulky čokolády, mýdla a jiné luxusní zboží, prodávané stálým zákazníkům mezi mužstvem.
Dnes však nepřišlo nic, a navíc vyfasoval hlídku, zrovna když padla další mlha. Sice pořád nic neslyšel, ale věděl, co se bude zanedlouho dít.
Nepociťoval strach, protože se mu po několika nájezdech nepřátel zadařilo dostat se s jednotkou odtamtud pryč z fronty, s jednotkou, která snesla sedmdesátiprocentní ztráty, na banální ochranu pár důležitých silnic, zajištujících v horském terénu jedinou možnost zasobování.
Krve by se do něj nedořezal, jakmile s plnou pusou chleba uviděl, co se děje na silnici pod ním. S krajní opatrností probudil zbylých devět mužů z bojového družstva se sídlem v malé horské chatce, především spojaře Kuhnla, který mu málem rozbil hlavu, když jej probral z neklidného snu.
„Musíš dát vědět všem okolo, co se tu děje! Silnicí se nám valí nemrtví!“ zašeptal nahlas, a všechny polil studený pot. Po předchozích jatkách v Lichtenštejnsku neměli strach ze smrti, ale z toho, že by se přidali do těch mlčenlivých pochodujících zástupů, nebo spíš valících se mrtvol, pomalu, a s jediným cílem, zbavit svět všeho živého. Ty, které dovolili vojskům Druhé strany pobít, se obrátili proti živým lidem.
Mlčky si vzali veškerou výzbroj, zatímco si Kunhnl u rádia překousl jazyk zjištěním, že jsou bez šance. Nemrtví se řítí údolími Alp, a za nimi magické a mechanické stroje obshluhované Orky a Elfy, pod vedením desítek kouzelníků, patrně také přímo řídících prvně jmenované.
Nemrtvým nemohlo trvat nijak dlouho ucítit deset živých bytostí ve své blízkosti, také se už jich oddělila nejméně stovka, aby je rozthala na kusy. Z východu střílely bojové mechanismy nepřátel, doprovázené magickými výboji všech barev.
Trojice malých podzvukových letadel nalétla střemhlav na silnici plnou hýbajících se věcí, ani živých, ani mrtvých, a shodili na ně pár zápalných pum. Jedno z nich zasáhl fialový paprsek, a v plamenech se zřítil k zemi, naštěstí přímo do velkého dělového cosi s koly orkské provenience.
„Jestli proti nám jde Lich King, tak jsme v prdeli.“ řekl snaživě dvacetiletý Gunter, velký znalec jedné slavné onlinenovky, kterou si od Pádu a zničení internetové sítě nezáhrál už ani jednou.
Nikdo mu neodpověděl, a trapný pokus o konverzaci selhal.
Pochodující kostry vyzbrojené meči, palcáty, sekerami a kopími se k nim přiblížily na padesát metrů. Z těl jim matně zářila žlutá magie smrti, která je přivedla k „životu“.
Zoufalí obránci dělali co mohli, ale sotva je jen zdržovali. Už nějaký týden moc dobře věděli, jak je to ve skutečnosti s jejich údajnou křehkostí.
Kulky mohly leda způsobit to, že v místě kloubů mohly oddělit končetinu nebo hlavu, jenže to bylo téměř k ničemu. Ruce i nohy se pohybovaly také, stejně jako bezhlavé trupy. Pomoci mohly jen výbušné a zápalné zbraně, kterých byl všude této neustálé potřebě adekvátní nedostatek.
Desátníka Zimmera proklál oštěp vržený s neuvěřitelnou silou, a zpátky k chatě se jich dostalo jen pět. Granáty už neměli, ale podnikavý četař mezitím rozlil tři sudy s benzínem, dva skutálel i dolů po svahu, a zapálil světlicí.
Pro potřeby poslední obrany měli ještě diskutabilně funkční plamenomet s děravou nádrží.
Doteď neměli odvahu ho použít, aby se nezměnili sami v pohyblivé pochodně, jenže pomoc nepřicházela, proto si ho navlékl jen na ruce zraněný Gunter, a plameny z něj začaly olizovat obživlé mrtvoly.
Další vržený oštěp od téměř nezničitelných stvůr ho přibil ke zdi chaty, a vržená sekera se mu zatla do lebky.
Zbývali už jen čtyři, z toho dva ranění.
Četař, jeden z nezraněných, pomohl oběma raněným dostat se ven, a pak střelil pistolí do kanystru plamenometu na Gunterově těle, čímž začali hořet další. Střelil se do hlavy ve chvíli, kdy první z nich byl dva metry před ním, a mohl tak místo jeho prázdných očních důlků vidět jen tu bezbožnou zrůdnost jejich stvoření.
Zbytek byl také připraven to rychle ukončit. Před ukončením života jim totiž mnohokrát vypravoval, jak na vlastní oči viděl způsob přeměnu živých zajatců mágem přímo v bitevním poli v TOHLE, a nikdo netoužil po tom to zažít.
Nemrtví se však jako zázrakem a s nezájmem obrátili nazpět. Trvalo jim celých deset minut hrůzy čekání, a intenzivní kanonáda z obou stran včetně hlučného pohybu válečných strojů za nemrtvými nepřidával na optimistickém očekávání zázraku. Ten přece jen přišel.
Rota tanků s vysokou rychlostí rozrážela s devastujícím účinkem trosky zničených orkských kolosů, přejíždějíc zbylé nemrtvé. Děla i kulomety střílely za jízdy. Bitevní vrtulníky pálily neřízené rakety kamsi do mlhy, a vzápětí se vrátily. Už žádné „blesky“ nenarušily jejich boj ze vzduchu.
Osmikolové bojové vozidlo pěchoty zastavilo u vypálené chatky, kde rozpačitě čekali ztrhaní a zkrvavení přeživší. Zůstali jen dva, třetí mezitím vším přes veškerou snahu vykrvácel.
Na nic se jich neptali, prostě je naložili a odjeli.
Velitel s hodností nadporučíka jim chápavě podal hrst cigaret, zatímco je medik dával do kupy za jízdy.
„Díky.“ řekl zraněný vděčně
„Ještě mi neděkujte, vojíne.“ Zabručel si viceméně pro sebe a sám si jednu zapálil.
Vím, jak vám to připadalo, a náš generál zřejmě doufá, že si to oni budou myslet taky. Jinými slovy se stahujeme hlouběji, někde k až k hranici sněhu. Hrajeme v kostky, a to ještě s falešnými, ponořil se do myšlenek, přerušovaných jen občasným hlášením od obsluhy věže.
