Invaze - Strany 19 až 21
„Celý pluk musí ustoupit, a to co nejrychleji. Proveďte.“ nařídil plukovník radistovi „A spojaři vzadu musí rozšířit mé doporučení se stáhnout. Na mou zodpovědnost. Pověření Gebauer 34-Brno-WL-9.“
Osobní identifikační kódy byly produktem prostého nápadu jak zajistit průhlednost konání v úplném frontovém chaosu, kde by luštění depeší nebo neustálé měnění frekvencí působilo jedině zdržení, a to za dobu, kdy mohlo být pár tisíc vojáků převálcovaných Orky, zatímco týl se ještě ani nedovolal někomu s „pravomocí“.
Tanky, obrněné transportéry, BVP, samohybná děla, nákladní vozidla všech typů, prostě vše se obrátilo nazpátek, všechno co mělo zbraně, je obrátilo o sto osmdesát stupňů, aby ostřelováním zdržovaly to, co brzy přijde. Nebo co si plukovník myslel, že přijde.
Jak jen tohle vysvětlím? Promiňte, prostě jsem ty vidiny a pocity nemohl ignorovat, ano, už jsem měl čest nakopat prdel jednomu metači blesků, protože jsem jím taky…
Ano, asi tak nějak jim to řeknu. Pokračování s cigárem u huby u zdi, nebo jako pokusné morče. Vynikající vyhlídky.
Netušil, jak velký je pesimista. Ve skutečnosti (a ve vší tajnosti), se Výzkumné oddělení Aliance snažilo zaevidovat a ochránit co největší počet lidí s paranormálními schopnostmi. Ochránit je nebyla pouhá eufemistická fráze pro jejich únosy, neboť mnohým hrozilo nebezpečí i od svých vlastních příbuzných, protože jednou z nejhorších lidských schopností je likvidovat všechno, čeho se zároveň bojí a čemu nerozumí.
Paracelsův svitek původní střízlivé domněnky vědců potvrdil. Kvůli nízké úrovní hladiny oné energie zvané magie, byly tyto schopnosti dlouhá staletí pouze latentní, a sotva detekovatelná v laboratořích.
Příchod armád Chaosu (jedno z populárních pojmenování nepřítele veřejností) musel nějakým způsobem tuto neznámou energii uvolnit, a to pro své účely, tedy používání přírodních katastrof jako zbraně.
Vedlejším efektem bylo její rozptýlení do světa, a aktivace lidských jedinců, disponujících schopnostmi magii ovládat. U stovek podobných lidí zaznamenávali silně proměnlivé nadání pro léčitelství, pyrokinezi, telepatii a podobně.
Jejich užitečnost však byla vždy nesmírná.
A to dokazoval už sám Gebauer. Nemohl to vědět, ale ve stejnou dobu i jemu neznámý britský generál v Polsku vydal rozkaz k ústupu dvou divizí, aniž by cokoli komukoli vysvětloval, a ty sebou ve výsledku strhly dalších deset.
Samozřejmě, že se našli i mnozí poddůstojníci a vojáci v Evropě s…velmi podobnými představami věcí budoucích, a jen jim budou vděčit za své životy další tisíce lidí.
Žravé motory těžkých vozidel různého určení polykaly palivo, a na obzoru se vysokou rychlostí přibližovala bouřková mračna, černá a plná nečeho, o čemž měli představu jen výše popsaní lidé.
„Pane? Předsunuté velící stanoviště v Mukačevu žádá vysvětlení…“ dožadoval se radista pozornosti, ale při pohledu na plukovníka strnul hrůzou.
Teď už věděl, proč jsou v každém blbém horroru základem děsu černé nebo červené oči. Nyní hleděl do té první alternativy, a lekl se tak, až si málem rozrazil hlavu o kulomet.
Jak se čerň v očích plukovníka rychle objevila, tak i vymizela.
„Neodpovídejte. Velmi brzy uvidí důvod sami.“ odpověděl Gebauer normálním, vyrovnaným hlasem, a jeho duhovka už měla taktéž normální barvu.
Podíval se na východ, odkud se blížila démonická oblaka. Šestým smyslem viděl hordy rozzuřených Orků, Elfů a stovky dalších druhů z různých světů.
Byly to víc než představy. Pohled do blízké budoucnosti. Nesmí se zastavit. Někde to budou muset udělat, tak nebo tak, ale jistý si byl tím, že zastavit se tady je rozsudkem smrti.
A měl pravdu.
Také tušil pravdu o předchozím „snu“. Ten se nepodobal předtuchám a vizím, jako je tahle. Objevil se mnohem dříve, a musel být cílený. Ty myšlenky nebyly jeho.
Nebe se zatáhlo, a nesvítila jediná hvězda. Ponurý kraj páchnoucí smrtí se ponořil do tmy, z níž začaly tryskat výrony lávy, a meteory.
Poslové zkázy si nevšímali zbraní, a ničili úplně všechno, co se jim pokusilo dostat do cesty. Skupina armád Aliance na východě Evropy přestala existovat během dvaceti minut, a jakmile se bytosti rozplynuly, převálcovaly je masy smrtelných bytostí, sloužících stejným pánům.
Bylo záhadou, jak se mohli objevit v tak obrovských počtech na všech místech světa, když by takové obrovské přesuny musely být monitorovány.
Bude to jedna z prvních otázek, které začne Výzkumné oddělení řešit, hned po tom, co se jim unavené, polozničené zbytky evropských armád pokusí dát čas na evakuaci Berlína a Prahy…
Po čtyřech dnech, kdy dostaly Gebauerovy jednotky možnost krátkého odpočinku v Karpatech, se mohl i on konečně vyspat. Nevypálená obydlí nechal pro raněné a uprchlíky, a sám se jen uvelebil pod stromem rozetnutým bleskem, tentokrát snad vyjímečně přirozeným.
Druhý zvláštní sen mu připadal jako astrální vidění. Bylo před svítáním, a zdál se mu, jak vychází z vlastního těla, a rozmazaně vnímá okolní pohyb. Postavy v potrhaných uniformách, téměř spící hlídky, a celý okolní křik a nářek překrývala palba děl a minometů, převrácejících zemi v mohutných gejzírech zkázy.
Tajemným vládcům nestačili jejich ubozí služebníci, a na tanky se sypaly žluté a modré paprsky energie od přízračných démonických stvoření, které se daly zničit jen přesnou palbou nejsilnějšími zbraněmi.
Viděl to bez použití optických přistrojů, jenom mu stačilo pomyslet na ta místa pár kilometrů od svého těla a viděl to jak červeným pichlavým okem řadového Orka, tak hnědou duhovkou Maďara, který šavlí proklál prvního zeleňáka, který mu vlezl do zákopu. Než byl rozsekán a jeho ostatky posloužily jako orkské krmení, zabil ještě dalších pět.
„Musíte se změnit, ale především nezapomeňte na to, kým jste byli.“ řekla Gebauerovi přízračná osoba, podobající se Zahalenému, ale byla oděna v modrém. Chtěla odejít, ale plukovník po ní vztáhl ruku, stále ve své éterické formě, protože jeho tělo zůstávalo v bezvědomí pod u stromu.
Nebyl jediný, kdo si úplným vyčerpáním zdříml u svého vozidla, proto si ho nikdo nevšímal.
Bytost v modrém se chvíli ošívala, než to vzdala, a vrátila se k člověku, kterého už podruhé chtěla varovat.
„Rozhodnutí hledej na konci. Poznání je jen tvé.“
„Odpusť si ty kecy. Nejsem blanický rytíř, ani Artuš, a ty nejsi ani Svatý Václav ani Merlin, tak mi pověz, kdo jsi a proč mi lezeš do hlavy!“
Hodnou chvíli mlčeli. Vlastně celou půl hodinu se mu plukovník vpíjel pohledem pod kápi, a vztaženou rukou občas projely proudy energie.
Nakonec ho oslepil záblesk, a věděl, že už není na Zemi.
„Kam si mě to vzal?“ zeptal se až přihlouple. Byl tak překvapený, nebo to bylo cosi…v místním vzduchu, který určitě teď nedýchá:
„Tam kde si chtěl. Tam, kde jsou odpovědi.“ pronesl mág, a odhalil svou tvář. Očividně to byl Elf, jen jeho kůže byla zdravá a podobná lidské, nikoli mrtvolně šedá jako u elfích lučistníků.
„Váš svět není jediný, ani první, který musí čelit rozmarům pánů našich nešťastných bratří. Rasa žijící na tomto světě nebyla lepší, ani horší, než vy. Jedni vzdorovali, druzí poslechli medová slova těch, které nazývali Zahalení.“
„Jak se tento svět jmenoval?“ zeptal se znovu, i když se bál, že zná odpověď.
„Orgragringarer. Domov Orků.“ odpověděl Elf, a všechno okolo zmizelo.
Procitnutí bylo provázeno blízkou explozí a všudypřítomným štiplavým kouřem a pachem krve.
„Plukovníku, tady jste! Byla proražena linie, je třeba…“ křičel na něj v rychlosti četař z druhé roty, ale to už Gebauer naskakoval na tank, snažící se zatlačit do pozadí minutu starou zkušenost
Tlak nepřítele byl nemilosrdný, a ve zmatku dalších dvou týdnů se nad Evropou stahovala nová mračna, mračna nevyhnutelné porážky.
Americké jednotky byly tou dobou definitivně vytlačeny z celé Kanady, a plovoucí fronta v Rusku přestala existovat. Naštěstí se nepřítel nezabýval silně opevněnými baštami odporu, ve které se proměnilo mnoho měst a horských masivů, kde se usadily silné vojenské oddíly, a čekaly na signál k protiútoku, až se zvrátí situace na frontách. Nechat milióny lidí uprchlých do městských aglomerací a hor napospas nepříteli bylo nepřijatelné. Velitelé takovýchto jednotek měli zkrátka na výběr mezi jistou smrtí vojáků a masakrem a zotročením obyvatel, a zahrabáním se a doufáním v zázrak.
Většina souhlasila s výrokem vojenského velitele Káhiry o tom, že sice neví z jakého pekla se ti vrahové vzali, ale jedno ví jistě – raději zbaví celý Egypt obyvatel, než aby jim dovolil je použít jako chrámové oběti a hračky pro své zvrhlé a bezbožné záměry.
Každý už měl totiž na paměti, co dělá Druhá strana s těly lidí, které nedokázali ochránit, v co strašného a nechutného je mění.
Zanedlouho se hordy znovu vrátily na předchozí dobytá území, a pálila a ničila dál. Aliance neměla ani tolik zdrojů, aby ochránila uprchlíky a ustupující průmysl, včetně skladů surovin.
Poražené kmeny stromů proložené ostnatými dráty, minami a dalšími zákeřnými šaškárnami zcela zaplnily tři stovky metrů silnice, vedoucí na další dopravní tepny, ucpané k smrti vyděšenými lidmi.
Brdy se měnily na baštu odporu, a žádný básník by při pohledu na unavené poraženecké obličeje obránců nenašel jediné slovo k napsání heroického eposu.
S tím počítal i sám Kojecký, už byl celé dva dny plukovníkem velícím promíchaným zbytkům něčeho, co mělo bránit pekný kus země. Nepřítel se prohnal střední Evropou jako uragán, doslova jí konzumoval. Stromy padaly pod sekerami Orků stejně rychle, jako těla lidí a zvířat.
Zanedbaná pole byla znovu zdupána, města hořela a zdi domů se bortily jak pod útoky obrovských orkských válečných strojů, tak magických pomocníků, zjevujících se odnikud.
Kojecký už dalekohledem rozeznával standarty orčího klanu, blížícího se k zatarasené cestě.
Kulometná střelba rozzářila večer ponořený do příkrovu jak tmy tak mlhy hustoty hrachové polévky. Plukovník chodil kolem pozic a jen podle zvuku odpaloval výbušné nástrahy buď sám, nebo na výslovný rozkaz vysílačkou. Jedno hnízdo se odmlčelo a sotva tam doběhl, uviděl chroptícího vojáka se dvěma šípy v krku. Podle křiku Orků se museli přibližovat k prvním zákopům. Odpálil poslední nástrahu pod touto pozicí, a i přes příkrov mlhy viděl záblesky řetězových explozí min a skřeky umírajících zeleňáků.
Bylo to dost blízko, protože cítil jak závan z tlakových vln, tak i slyšel plesknutí mnoha kusů ustřelených končetin. Pak se sám chopil kulometu s těžkou hlavní, a trasírky střel mířily pod bráněný kopec, dokud jej nevystřídali záložáci.
Ani je nemusel volat. Prostě se měli všichni v době útoku připravit a důstojníci pravidelně posílali náhradníky za padlé. Doktor i medik by zde byli zbyteční. Prvně jmenovaný chyběl úplně, a medici se víc sami zapojovali do boje, než aby zkoušeli někoho křísit. Těžká sekyra řadového Orka uměla člověka nadobro zbavit života i nijak silným seknutím. O vesměs vždy otrávených elfích šípech raději ani nemluvě.
Kojecký dobře věděl, že bez veteránů tvořících vetšinu jeho provizorní maličké armády by se neudrželi ani hodinu. Mnozí měli tolik kuráže, že při útoku lehké orkské pěchoty použili v boji zblízka místo pušek šavle a meče, které dílem vzali snad ze zámků, dílem od mrtvých Elfů, a bezděky se tak vrátili do středověku.
Proměnit nepřítele zblízka v cáry masa a dívat se mu přitom do očí se totiž diametrálně liší od neosobní střelby na desítky a stovky metrů.
Zažil to sám před dvěma dny, když se pod praporem jednoho z orkských klanů dostaly ty hrůzostrašné bytosti hluboko za pozice, až téměř na vrchol prostředního pahorku k polní nemocnici.
Plukovník jel v původně civilním hummeru zkontrolovat stav po posledním pokusném útoku Orků na východní průsmyk, a viděl je.
Nějak se jim podařilo dostat přes hnízda, jejichž obsluhy skončily s useknutými hlavami, a co nejvíc se jich pokusilo vpadnout Kojeckého jednotkám dovnitř jejich provizorní pevnosti.
Nabral nejvyšší rychlost a najel přímo proti nim, okýnkem vyhodil dva granáty, takže je dostatečně zpomalil a zdržel, aby je zuřivý protiútok Lidí zahnal s obrovskými ztrátami zpět.
Jen ho mrzela jedna věc, a to sice, že ty zasrané sekery mu udělaly z hummeru dvakrát (a blbě) nožem otevřenou konzervu.
Každý den to zkoušeli jinak, a to i způsoby, které by od takových primitivů dosud využívajících pouze početní převahy nikdo nečekal. Poměrně dobře dokázali odhadnout slabší místa, čímž nutili plukovníka hrát s nimi hry kdo koho obelstí dřív, jen s tou nevýhodou, že jeho omyl může být poslední, jako ten zmíněný, který byl napraven za cenu zánovního hummera a stovky mužů.
A proč tam vlastně byli?
Druhá strana sice ignorovala „kapsy“ plné obklíčených zoufalých lidí, ale jen pokud jim nestály přímo v cestě, což byla jediná výhoda, jež se světové Alianci hodila. Stahování do předem připravených pozic díky postavením podobným tomu v Brdech probíhalo méně chaoticky, a přidávaly tolik potřebný čas.
Jenže za vysokou cenu.
Plukovník Kojecký desátý den, kdy jim docházely munice, léky i potraviny, zaslechl, že Praha sice definitivně padla do rukou Orků, ale Poláci ve Slezsku a Italové za Alpami se dál zarputile bili, a nedovolili postoupit armádám Chaosu ani o krok.
Jedna z tajných informací Výzkumného oddělení Aliance bylo tou dobou také zjevná schopnost silně věřících lidí vzdorovat magii. Bylo zřejmě jedno, jestli se jednalo o monoteistické nebo pohanské kulty, předběžná zpráva hovořila o doložených případech, kdy při magických útocích byli nábožensky založení lidé překvapivě schopní je přežít téměř bez úhony.
Jedenácty den se rozednilo, a mlha opadla. Konečně se mohl každý na vlastní oči přesvědčit, co se za ty dny dělo. Blízké okolí bylo změněno mrtvou zónu plných hnijicích těl a spálených kostí.
Z rádia se ozval sice nepřívětivý, ale pozitivní zprávy mluvící hlas, po němž následoval příjezd náklaďáků s několika sotva pojízdnými tanky a transportéry.
Čechy byly sice ztraceny, a není vůbec jisté, jestli to není navždy spolu se vším lidským, ale na jeden den byla Aliance pánem situace.
Kojeckého jednotky se konečně mohly stáhnout do bezpečí, bitevní vrtulníky je kryly. Nově vytyčené pozice se táhly od Hamburku po Alpy, a i ten nejbezvýznámnější vojín si uvědomoval, že tuto čáru nesmí nepřítel překročit.
Osud celé Evropy měl viset na tenkém vlásku.
A tak se i stalo.