Draculovy povídky

Zahalený mávnul rukou a tisícihlavá orkská jednotka se rozestupovala, padající v pokleku. První řada zelených se neodvážila ani pohlédnout jednomu ze svých pánů do očí. Oděn v černém hávu, nijak nevlajícím v prudkém vichru, posla blížící se bouře.
Major odložil zbraň do džípu, a šel mu naproti. Chtěl odpovědi, a věděl přesně, jak je dostane. Velké bytosti byly ovládány přímo, a ty zelené (budiž, „orkové“) z něj cítily strach. Stačilo na to jen pomyslet.
Když si v polospánku vybavil, co se ráno na polích stalo, zdálo se to celé až směšně evidentní. Celá ta teorie výzkumného oddělení, rozmáznutá ve zbylých médiích…vysvětlení všeho, co se stalo. Něco, co jsme donedávna mysleli vážně jen ve fantasy literatuře a v pohádkách pro děti.
Magie.
Logické vysvětlení všeho. Mágové nás zbavili technologických výhod a použili vše, aby nás oslabili. Zbytek měli zařídit jimi ovládaní primitivové.
Četl mysl několika z nich, když umírali. Nedokonale, ale…nedělají to dobrovolně. Oni, Zahalení, jsou jejich páni.
„Máš tu drzost poroučet mým otrokům, ty smrtelnická chátro?“ uslyšel hlas ve své mysli. Zahalený se zastavil, a vzdor Gebauerovým představám neměl žádnou hůl ani artefakt, jen se zdál…prázdnou černou látkou. Jakoby to nebyla osoba.

Pochopitelně, nemohl Degrellovi říct, kam ani proč jede. A co by s ním provedli, pokud by to nahlásil? V tom lepším případě by skončil jako křeček v akváriu. Nemohl rozeznat jediný čarodějův rys, neboť žádný neměl. On dokonce snad neměl ani tvář. Tak dobře. Zkusí hrát jeho hru. Poodešel pár kroků, a podíval se zhruba tam, kde by čekal tvář.
„Ano.“ odpověděl mu, a aniž si to sám uvědomoval, začali svým pohybem opisovat kruh.
„Jsi statečný, člověče. Náš vládce se tobě, i tobě podobným bohatě odmění, o tom nepochybuj. Pokud však hodláš vésti marnou válku, váš druh bude vymazán z povrchu.“
Telepatický dialog nabýval na intenzitě.
„Pokud je to pravda, proč jste to ještě neudělali? Ne, já si myslím, že toho spíš nejste schopni. Od té doby, co jste tu, se zmůžete leda na pár blesků a trochu smradlavý mlhy.“
Zahalený sepjal ruce, a na Gebauera letělo deset rozžhavených mečů. Silně mávnul pravačkou, jakoby odháněl hejno hmyzu, a podlomila se mu kolena. Jakoby ho koplo probíjející trafo.
„Nedokážeš zastavit ani mě, lidská chátro.“
Obrovskou vlnou nenávisti a vzteku téměř neviděl. Instinktivně natáhl dlaň, a tou projela příjemná vlna energie, co se proměnila v řetězový blesk. Zahalený jí odrazil, zato zabila tucet nábožně prihlížejících Orků.

Major vypadal dokonale překvapený. Jestli byl někdo, kdo něco takového nečekal, tak on. Nemůže to přeci být tak…triviálně jednoduché.
Začal mnout prsty a představil si pochodeň. V rukou držel zvětšující se ohnivou kouli. Zasmál se. Začalo se mu to zamlouvat. Neví proč ani jak, ale rozhodně je to návykové.
Vyhnul se příletu modrého paprsku, který odstřelil pěkný kus kopce, přibližně padesát metrů za ním. Tlaková vlna ho srazila do trávy.
Skočil, a vyhnul se proudu rudého ohňe od zkušenějšího mága. Měl toho právě tak dost. Opovážlivý človíček. Mělo ho to napadnout už tenkrát. Cítil blízkost jiné bytosti, vstřebávající tuto opojnou sílu. Nedal na svůj instinkt. Musel být oslepen snadností jejich zabíjení.

Zkusí to. Nemá na výběr, takhle ho brzy vyčerpá a zabije. Po probuzení byl přesvědčen, že zde zemře, případně vezme sebou tu zrůdu v hábitu. Teď, když se nedokáže koncentrovat, a proniká jeho myslí, by tím pomáhal leda jim. Mohl by pomoci více. Bude vědět, komu a čemu čelí. Může tím zachránit další životy.
Z opasku vytáhl dýku s černou čepelí.
Nevěděl proč, ale věděl, že dělá správně.
Rychlým krokem se približoval k Zahalenému, a odrážel, vstřebával, snášel bolest zásahů. Polní blůza vzplála ohněm, a boty se roztavily v hromádky spálené kůže a gumy. Cítil propalovanou kůži a pach hořící tkáně. Své vlastní.
Bodl. Bodal dál. Bodal do humanoida v kápi. Kvílení umírajícího čaroděje a mocná záře ze zcela mizícího těla. Éterická energie v podobě zelenozlatého kouře vstoupila do nejbližšího tvora, schopného vládnout silami, umístěných nad chápaní dosavadní lidské vědy.
Václav Gebauer otevřel oči. Vstal. Byl zcela nahý, ale přes studený vichr mu přesto nebyla zima. Musel se prohlédnout, aby si uvědomil, že je zcela v pořádku, a vydává pozvolná se ztrácející, bledé světlo.
Orkové leželi mrtví. Většina neměla jediný šrám, a přesto byli mrtví. Zahalený v poslední smrtelné křeči zabil vše živé. Neunesl svou vlastní potupu.
Člověk, třesoucí se už zimou, odcházející ke svému vozidlu pro náhradní oblečení, ho porazil. Vstřebal jeho pomíjivou zásobu magie, a zjistil leccos zajímavého.
Plukovník Degrelle se ho jistě nebude na nic ptát, jakmile mu udá polohu všech obětních chrámů a shromaždišť otroků ve střední Evropě.
Oba mají jisté povýšení.
Gebauer nebyl prvním ani posledním, kdo na sobě od začátku invaze pozoroval změny. Takových byly na Zemi tisíce, a objevovali se s každým dnem další a další. Na schopnější protivníky v řadách Druhé strany to přesto nemohlo stačit.
Zelené víčko posledního umírajícího se zvedlo, a oko se snažilo zaostřit na mizící věc s koly.
„Ka…Kargon…“ zašeptal Ork, a vydechl naposledy

Polní bordel byl od poslední světové války nevídaná, a pro moralisty a pokrytce opět nepřijatelný způsob obveselení těch, jejichž myšlení zažívalo neustálý nápor beznadějí.
Zrovna z jednoho z nich, umístěného cca padesát kilometrů za frontou, táhnoucí se už Vislou a Váhem až po Bělehrad, vyšel za zásluhy vyznamenaný kapitán Kojecký. Zapínal si kalhoty a rozmrzele nadával na alianční skupinu armád Jih, která se narychlo rozhodla, že jej nemůže postrádat další dva dny. Zapálí si cigaretu. Chtěl ještě pozdravit Vencu, zaslechl, že z něj po bleskovém vyvrácení tří orkských chrámů udělali plukovníka, a přidělili mu nové velení.

Smutně vydechl kouř směrem ke své rodné zemi, která se proměnila v pohřebiště, a ve vojenské a uprchlické tábory. Kromě jiného poslední týden jen mrholilo, a všechen kraj byl proměněný v blátivé svinstvo.
Poklepal na okénko usínajícímu taxikáři. Ten jen neochotně otevřel dveře, a zeptal se, kam to teda bude.
Benzín byl na příděl, ale vychytralí jedinci si dokázali pokaždé sehnat papíry o práci pro vojenskou správu. Kromě toho, lepší kšeft než vození důstojníků z odpočinků a rekreací si nemohl v dané době přát.
Mezerou měřenou na milimetry se protáhl mezi cisternou a náklaďák s municí, odkud ho také doprovázely nadávky ve dvou jazycích.

Kapitán si toho ani nevšiml. Byl zahrabán v myšlenkách o brzkém konci války. Zůstal by v armádních službách? Ne, na to už viděl příliš. Ti, co budou všechno zničené obnovovat, to budou mít sakra těžký.
Hlad, bída a nakažlivé choroby už rozežíraly celé přeživší lidstvo.
Na druhou stranu, přece jen se začalo dařit lépe. Svět se pomalu vzpamatovával, a příjímal jeden těžký zásah proti vědě a technice za druhým. Ještě před týdnem byl v Berlíně pořádán summit výzkumných středisek, odmítajících dennodenně dokazovanou teorii „magie“.
Ani nezačal, protože televizní studia celého světa vysílaly záznam z Basileje, kde se doslova rozevřela země, a v plameni vytrysklo cosi podobné pegramenu, a levitovalo to ve vzduchu, dokud po tom první odvážlivec nesáhnul. Nikým nepodepsaný latinský text, obsahující vysvětlení toho, co se děje.
Na veřejnost pronikly jen úryvky textu.

„…arci se síly magické kumulovaly věk co věk, neodešly ze světa našeho. A ty se tak mohou v časech dalekých stát ďábelskými pro všechny rozumné bytosti…“

„…na vědomost těm, co tento opis nalezli, je třeba vysvětliti zákeřnost bezbožných nájezdníků, schopných rozevřít vřídla magická a donutit je sloužit jejich moci…“

Kapitánu Kojeckému to všechno připadalo nesmyslné ještě teď. Kde se to ten svět ocitnul? V Pánovi Prstenů nebo v Harrym Potterovi?! Šílený, všechno zešílelo.
Obrněné divize bojují s lučistníky a mágy, děla nejsou schopná zničit jedinou nepřátelskou stavbu, pokud je tam jediná postava schopná zlikvidovat celou rotu mávnutím ruky, schopná vyvolat další bouře a mlhy, uzemňující letectvo, které by je jinak vymazalo ze světa během dvou dnů.
A slavný lidský jaderný arzenál? Byl uskladněn po prvních pokusech ho použít. Ve spojení s mocí Druhé strany způsobily jen neškodný výbuch a kromě jiného jen mutace Orků a rostlin do nebezpečnějších podob.

Celé to zní jako fantazie nějakého uctívače Warcraftu. Za chvíli nám tu snad budou poletovat i draci a gargoyly, ušklíbl se, zatímco práskl dveřma, a odpověděl na salutování hlídky u brány.
Nemohl vědět, jak moc tu poslední představu zakřiknul.
Na briefing dorazil akorát včas, když generál Janota přemisťoval špendlíky na mapě podle posledních hlášení z frontových linií. Byla to kompletní mapa Evropy. Podle toho, jaký prostor zabíraly červené značky, bude mít Světová Aliance ještě spoustu práce.
Brzy už bylo slyšet jen generálův monotónní hlas, vysvětlující důvody a směr dalšího postupu směrem na Užhorod, kde vyčekají na rozhodnutí, jestli bude zajištěno dostatek sil na proražení k Rusům, nebo aspoň k zakopání u Karpat, u kterých by bylo šílenstvím pokoušet přímý útok v případě silných mrazů a nedostatečného zásobování.
Její horské hřebeny se už zdálky ježily monumentálními sídly orkských velitelů, elfími věžemi a citadelami mágů, což bylo o to děsivější, uvědomíme-li si, že neuplynulo ani půl roku od začátku invaze.

Nadcházející ráno, oblíbená to část dne pro zahájení ofenzív, se sto tisícové vojsko, ve kterém byl Kojecký jen jedna část důstojnické skládačky, na východ, a zároveň na sebe upoutat co nejvíc nepřátel z Polska, kde byl každý metr čtvereční zaplacen mnoha střelami a kalužemi krve.
Jiná armádní skupina se valila z Rakous přes maďarskou pustu do Jugoslávie, a s bojem v horách obeznámení Švýcaři s Rakušany se připravovali na dlouhé dobývaní lesů a hor v onom pomyslném „balkánském sudu s prachem“, který pravděpodobně zmizel spolu se všemi řevnivými příslušníky místních národů.

Daleko v Asii znovu žhnula oslepující záře, ze Sibiře a Tibetu znělo táhlé kvílení a shlukovala se bouřková mračna.

Invaze – 18. díl

Probral se a všude kolem viděl jen překrásné planiny dýchající životem, plné zvířat a rostlin. Obloha byla modrá, ale zdálo se na ní cosi cizího. V dálce zahlédl praskliny ve skalách, připomínající Grand Canyon.
Šestikřídlý plaz se zobákem se mu usadil na rameni a vzápětí s pískavým zvukem odletěl.
Kolem něj projela skupina humanoidních jezdců na desetinohých chlupatých tvorech. Na jeho volání nereagovali. Nezdálo se ani, že by ho brali na vědomí.
Oslepily ho všudypřítomné záblesky a ohloha zčernala na uhel. Pak z ní začaly padat meteory a všude slyšel nářek a kvílení.
Zavřel oči.

Nejste toho hodni.

Jakmile je znovu otevřel, viděl pouze spáleniště, a meteory stále padaly, a měnily se na beztvaré bytosti, spalujících veškerý život. Otočil hlavou a viděl, jak hoří choulící se postavy žen a dětí. Nebyli to lidé, ale posedla ho strašná nenávist k těm, co to mají na svědomí.
Oči mu zčernaly do barev a odlesků sopečného skla, a kůže zbělela. Ohni a blesky zabíjel ty nemyslící netvory.
Nový záblesk, a všechno bylo stejné, jako na začátku.
Roztodivný plaz mu znovu sedl na rameno. Tentokrát se však proměnil v popel. Podíval se dolů, a kam došlápl, tam pomřel další život. Cítil se jiným. Lepším.
Jezdci na něj bez účinku házejí oštěpy, a on je mávnutím ruky srazí proudem světla. Poté došel až k místu, odkud pocházeli. Vesnice plná mírumilovných obyvatel. Padali na kolena, a tiskli se k sobě.
Cítil zvrácené potěšení z jejich strachu. On je přece jiným, lepším.
Záblesk.
Shlíží ze své citadely, a s uspokojením pozoruje týraní tisíce zotročených ubožáků. Podívá se nalevo, a smích mu zmrzne na rtech.
Je to on. Václav Gebauer. S černým zrakem a mrtvolnou pletí, na němž visí kdysi mu dokonale padnoucí slavnostní uniforma Armády ČR. Visí splihle, je nasáknutá čerstvou krví.

NEJSI TOHO HODEN!

Křik ze spaní zarezonuje pancířem Leoparda jako ve zvonu, a probere i střelce, Slováka, kterému se bůh ví jak daří pravidelně spát vsedě, kdežto plukovník si připadal zkroucený jak paragraf.
Stále to bylo bezpečnější než nocovat ve stanech nebo montovaných domcích. Pokud je něco schopno zničit obrněný cíl, má to obvykle moc zabít člověka hned. Nepřítel už dokázal vymyslet mnohem bolestivější alternativy smrti pro nechráněné cíle.
„Čo to bolo, pán velitel? V poriadku?“ zeptal se co nejzdvořileji poručík Puškár, snažící se zakrýt zívání, měnící se na velmi hlasité bučení silně rozespalého tvora.
„To nic. Jenom noční můra nic víc. A propos – kolik je hodin?“
„Osem.“
„Tak to jsem se probral včas. Nebudeme čekat na desátou…“

Že plukovník Gebauer rozhodl, jak nutná je změna nočního postupu, se dozvěděl celý pluk během pěti minut, ani o vteřinu déle. Ti výbojnější udusili nadávky na dresu všeho, co bylo po ruce, včetně hmyzu, kazícího už tak mizerné jaro na mrtvých ukrajinských pláních.
Hořící Kyjev, jednoho z mnoha měst, které byly pro druhou stranu pouhými zásobárnami lidských obětí a pracovních sil, už zachránit nemohli. V každém případě byl zázrak, že jej podle leteckého průzkumu místní vládce ušetřil větších následků na to, že už několik měsíců bylo ukrajinské hlavní město a jeho okolí obsazeno dobrým miliónem Orků a jiných bestií.

To však bylo stále malou útěchou pro „vítězící“. Ty, co zachránili, čekala ještě dlouhá a strastiplná cesta do relativního bezpečí, přičemž se množily přepady zbloudilými oddíly zrůd, skrytých v horách a lesích.
Postup směrem k Rusku způsobil, že jednotkám Aliance téměř podařilo rozdělit síly mágů a orkských generálů do dvou gigantických kotlů, na Balkáně a v oblasti zasahující od východního Polska téměř až k Moskvě, jíž by tvrdošíjní Rusové neopustili, i kdyby na ní táhlo deset miliónů Orků s celou škálou magické podpory.
Již každým okamžikem se tyto čísla měla stát skutečností nejen v Evropě, ale na celém světě. V Severní Americe, kde se podařilo utvořit frontovou linii severně od Toronta, táhnoucí se ke Quebecu, by Gebauer vycítil několik dalších lidí, jako je on. Lidí s větší mocí, než by měli mít, s doslovným šestým smyslem.
Tito nemnozí příslušníci lidské rasy by mu potvrdili, že měli rovněž podobné sny. Až nápadně podobné.

Co se mělo stát, se stalo.