Invaze - Strany 13 až 15
Prsty v kožené rukavici přenastavily rádiovou frekvenci v pásovém transportéru. Éter byl mimo armádních hovorů, leckdy i v cizích jazycích, plný šumu a rušení. Po chvilce se ozval tichý, nezřetelný hlas.
„Volání o pomoc?“ podivoval se Gebauer, snažící se ještě trochu vyladit sotva slyšitelné zvuky. Jeho uši je sotva překládaly. Nechápal, jak je ten vojín zaslechl při všem tom venkovním marasu.
Právě přisunuté dělostřelecké baterie chrlily oheň na postupující orkskou pěchotu. Pokaždé je to jen zdrželo, a několikrát se dostali až do zákopů, kde proti Orkům v brnění měli vojáci jen malé šance. A vzhledem k nevídané rychlosti pohybu nepřítele a nepřijatelným ztrátám letadel, nestály zpravodajské informace ani za starou belu.
Palba ustala, děla se musela stáhnout, očekávaje brzkou odpověď v podobě vybuchujících mračen šípů.
Sám major viděl jejich původce zatím jen jednou. Vysoké, bledé siluety v přesných rozestupech, vystřelující jako jeden muž salvu šípů, cupujících vše nepancéřované a nezakopané na kusy.
Děsivá i fascinující podívaná zároveň.
Ani teď se nemýlili s reakcí, a na transportér dopadalo učiněné krupobití miniaturních granátů. Zůstavaly po nich ožehlá místa i důlky. Tanky by s nimi potíže neměly, kdyby tu nějaké vůbec byly. Česko zkrátka nemělo prioritu, údajně kvůli snadné ubránitelnosti. Blbci!
To bubnování po jeho „vlajkovém“ vozidle mu už zřejmě leze na mozek.
„38. pluku, Gebauer. Směr severo severo východ, silnice 78.“ měli se sice dorozumívat šifrovaně, ale vcelku se na tom nelpělo. Ostatně, představa Orka u rádia s šifrovacími bichlemi byla absurdní.
Pásové vozidlo se v oblaku kouře znovu rozjelo, za ním několik stejných.
Jako poslední se rozjely náklaďáky, do nichž ve spěchu naskakovali vojáci. Pět se po lukostřelbě nerozjelo vůbec, z deseti dalších šípy nadělaly jednohubky.
Měly takovou sílu, že několik lidí zůstalo přišpendlených ke kmenech stromů, za něž se pokusili schovat.
Ti, na které nezbylo místo naskákali na korby transportérů, až to připomínalo druhoválečné filmy, kde vojáci obsypaní po tancích nebyli zvláštním jevem.
Měsíční krajina, dým a třesoucí se země, kam až oko dohlédne.
Pěší divize po obou křídlech pronikaly hlouběji do zabraných oblastí, nebylo tedy času nazbyt.
„…a dost! Víte sám, že ofenzivní rozkazy jsou nadřazeny ostatním, a vy máte povinnost splňovat každý požadavek útočných jednotek, tedy i mě! Palbu směřujte na kóty 225 a 248! Hned!“ řval do vysílačky, aby mu ti zatracení dělostřelci vůbec rozuměli. Přímo nad hlavou vrzala věž, a rychlopalný kanón vyplivoval trhavé střely do všech směrů. Jestli to tak půjde dál, tak se ze mě vážně stane stejný arogantní sráč, jako je náš starý generál, napadlo ho nečekaně.
Průzorem se podíval ven. Zbloudilá kulka cinkla těsně vedle levého oka. Reflexivně sebou praštil dozadu úlekem.
Ale zahlídl dost, aby si domýšlel průběh postupu. Jeho „pancéřoví granátníci“ postupovali zároveň s transportéry, využívajíce jakoukoli terénní nerovnost.
Z lesů po obou stranách se zjevili lučistníci, a začali působit mnohonásobně větší ztráty.
„Dým do stran! Hned!“ nařídil, teď už dost ochraptěle, do rádiové komunikace. Transportér nalevo od nich už hořel, jen jedno z něj podpálené tělo, se zmítalo po rozryté louce. Jeho ječení se všem okolo zarývalo do mozku jako sbíječka. Někdo mu věnoval ránu z milosti.
Smrtonosné šípy svištěly vzduchem.
Zadýmovače na věžích mrštily granáty nalevo i napravo, a umožnily pěchotě se přiblížít k siluetám s luky.
I Gebauer opustil bezpečí bojového vozidla, a připojil se ke svým lidem. Nevědomky
Jak se ukázalo, popis lučistníků coby „Elfů“ se hrubě shodoval. Měli špičaté uši a luky, rozhodně by se však nedali nazvat pohlednými. S protáhlými šedými tvářemi a studeným pohledem ve velkých načervených očích vypadali snad ještě odpudivěji, než takzvaní Orkové.
Boj zblízka byl ale o poznání vyrovnanější, než s nimi. Lučistníci měli na sebeobranu jen dlouhé dýky, a rychlopalné zbraně je spolehlivě zabíjely na jakoukoli vzdálenost. Jejich pestré stejnokroje nenabízely větší ochranu, než-li lidské uniformy.
Major se dostal do celé vřavy s pistolí a černou dýkou v ruce. Prvnímu dlouhohubcu chytil ruku s nožem a druhou mu odspodu nahoru probodl tvář. Moc si z toho ke konci nepamatoval, kromě shromáždění těch, co se vzdali. Pár jich poslal v džípech s doprovodem, ať si s nimi pohrají zpravodajci, zbytek nechal postřílet.
Zálohy, co se je chystaly překvapit, byly zaživa pohřbeny granáty ze samohybných děl.
Stačilo dvacet minut jízdy po mnohokrát vyspravované silnici, než pluk vzal ztečí doutnající obec. I tady se srazili s orkskými oddíly, naštěstí pro ně zaskočenými nenadálým proražením fronty. Tentýž postup jako předtím. Tam, kde evidentně odmítli zelenokožci vylézt, se po zemi kutálely odjištěné granáty.
Pak začalo zdlouhavé prohledávání budov. Nechat si byť jediného Orka v týle by byl nepřípustný hazard, přestože i tak se jich musely hemžit lesy okolo, tomu zabránit nemohl nikdo.
Konečně je našli. Zprávu vysílal zoufalý rádioamatér, kterému se podařilo shromáždit skupinu utečenců v blízkosti městečka, a až do příjezdu Gebauerova pluku se vyhýbat orkským a elfím stopařům.
Pět stovek mužů a žen za to zaplatilo.
Vítězství za každou cenu.
Gebauera i poddůstojníky na tomhle místě mátla jiná věc – těla zmasakrovaných chyběla. Jen…jakoby všichni odešli. Nebo spíš byli odvedeni…
Moravské frontové linie se rozhodně nedaly nazvat pevnými. Připomínaly rozbouřené mořské vlny. Rozrážely se o protivníka, dokud neztratil trpělivost. Poslední týdny se stále častěji tento příboj lidských armád zakousával do ruin měst, pevně odhodlán nevzdálit se ani o metr původním směrem.
S tím kapitán Kojecký počítal od samého začátku, a přemýšlel o tom i při seskoku, těsně před tím, než blesk ve tvaru víru zasáhl letadlo, a proměnil jej na popel.
Ani nestačil otevřít padák, a už přišel téměř o třetinu lidí.
Dalekohled s kletbou odhodil do hluboké kaluže. Prasklé čočky. Ani si nepamatoval, kde ho tak zřídil. Snad když sebou praštili na nesklizeném, hnijícím poli, zatímco je míjely zástupy Orků, těch…lučistníků (říkat těmto bezcitným zrůdám Elfové se mu příčilo. Čtyři dny od výsadku byl svědkem rituálů, kde…nikdy na to nezapomene, i kdyby byl ještě sto let naživu. Zjevně jejich pohanští bohové vyžadovali velmi speciální a velmi bolestivou smrt nevinných lidí), pseudovlků, co Orkové používali místo koní (tehdy ho napadlo, jestli je nemohou ucítit, v tak špinavě nechutném stavu, ve kterém byli, zjevně ne).
Následoval ještě větší počet lidských mužů, žen a dětí, odváděných na smrt. Věděl kam jdou. Zemřít na obětních kamenech, rukami orkských šamanů. A on s tím nemohl vůbec nic dělat. Nic, dokud nepodá hlášení…
Neklamné známky civilizace byly po útrapách spojených s návratem, byly na dosah.
Byla slyšet už i palba z lehkých zbraní.
Od lesa, v němž vyhledali nový prozatimní úkryt, je dělila jen nějaká ta míle otevřeného prostoru a země nikoho.
Posadil se na pařez, svěšená hlava se mu kymácela ze strany na stranu. Dospěl do stavu, kdy z nedostatku spánku omdlí nebo dostane zástavu. To druhé spíš. „Vitamínky“ na výdrž dokázal spolykat vzdor doporučovanému dávkování do posledního.
Z následků smrtelného vyčerpání ho probral dětský pláč a mnohohlasný křik hádky. Hlasitě praskající klouby protestovaly vůči jeho nejlepšímu úmyslu vstát.
Došel právě ve chvíli, kdy docházelo k pěstí a nožní výměně názorů mezi polovinou toho, co mu zbylo z jednotky, složené jen z profesionálů.
„Co je tu za problém?“ zeptá se kapitán, a potlačí tak silné zívnutí, až se bál, že mu kusy čelisti vystřelí jako pružina. Zato jeho hlas způsobil zůčastněným přesně to, co u televize příkaz Pause.
„Ti malí smradi pořád kvičí, takhle nás jen prozradí…“
„Držte hubu, desátníku.“ odpoví mu s klidem
„Ohrozil jste nás všechny, PANE! Neměli jsme je brát s sebou.“
„Máte chuť ve svém nesouhlasu zajít dál? Polní soud by pro mě byl novou zkušeností…ačkoli jsem myslel, že nějaký čas si na to ještě počkám, nač ještě čekat? Pokračujte.“
Konverzační tón, kterým to Kojecký řekl, vzal protestujícímu pevnost jeho už tak vratké pozice.
„Prozatím si přátelsky povídáme na místě určeném k odpočinku. Změna děje je na vás, poddůstojníku.“
Pokračoval, a to bez známky strachu. Dobré polovičce jeho malé jednotky nebyly ty děti od začátku po chuti. Ano, bezpochyby bylo praktičtější zapomenout na lidství a soustředit se na přežití, jenže to on schvalovat odmítá. Podíval se obě děti. Dosud nevydaly ani jediné slovo, co by stálo za řeč.
Pistoli měl i s pouzdrem položenou pár kroků od nich. Pochva jeho nože však měla odepnutý puntek, takže jestli se něco semele, tak ten podvratný pitomec skončí s čepelí mezi žebry jako první.
Nemusel podniknout vůbec nic. Desátník si totiž všiml, jak studeně se na něj dívají další dva „bratři ve zbrani“, a došlo mu, že by vzpouru nejdéle žil tak asi deset vteřin. Proto se bez debat podřídil kapitánově rozkazu k přesunu.
Nebylo ani jednoho z nich, kdo by nezalapal po dechu nebo si neodplivnul nad fantasmagorickým nápadem Kojeckého. Pokud se nemohou nepozorovaně proplížit,
Zoufalost a identické vyčerpání síly těla i mysli nedovolily dalším vojákem uvažované rebelii vyplout na povrch.
Prostě šli. Šli v řadě, děti si po nedostatku nápadů dali dva vojíni do batohů, kde je ještě zamotali do nepřůstřelných vest. Kapitán jim jasně naznačil, pokud se to celé posere, musí se postarat o to, aby netrpěly. Jejich pohledy mluvily za všechno. Ani jim to naznačovat nemusel. Jednu ránu jim, pak sobě.
Ze začátku, jak se rychlým krokem blížili, je nikdo nezaregistroval. Po levé straně je minula dobrá stovka Orků na těch vlčích věcech, aniž by jezdci o zubožené průzkumníky jevili zájem.
Snad to bylo podvečerem, snad obrácenou psychologií, se kterou Kojecký počítal. Teprve až došli k hrubým hradbám z kolů, vrhlo se na ně s řevem několik desítek Orků.
Cenili své obludné tesáky, a vydávali obludné skřeky.
Pro poslední zelené nepřátele jim definitivně došlo veškeré střelivo, tak použili pěstí a nožů. Někdo vzal i ukořistěnou sekeru.
Následného příjezdu francouzských transportérů s jediným tankem v čele se dočkalo osm lidí. Poručíka, co jim vyšel vstříc, se pokoušely mrákoty. Tak tohle všechno udělalo.
Kojecký mu oplatil jeho roztržité zasalutování, a obrátil se ke svým podřízeným.
„Někdo z vás umí francouzsky, myslím. Mohli byste…“
Desátník mlčky ukázal prstem na posekaný zbytek něčeho, co ještě před čtvrthodinou bylo živou a dýchající lidskou bytostí.
Francouz naštěstí rozuměl i angličtině.
Pásová vozidla a džípy přejížděla mrtvá těla. Ta lidská byla nakládána na poslední náklaďák, a vzápětí skončila vyklopená v příkopech. Belgický plukovník strašlivě sprdnul celou rotu na téma nezdržovat se s mrtvými, když by mohli ztraceným časem přibýt další.
Kromě toho, většina tam ležela už dlouho, a vlastně se už staly stejnými prvky krajiny jako ty staré jabloně lemující neudržovanou silnici.
Mnoho času věru nezbývalo. Spolu se zbytkem důstojnictva diskutuje nad rozloženou mapou, zatímco je míjejí vlastní vojáci, vstupující do rozbořeného města. Neumí si to vysvětlit. Už dávno měli zahlédnout někoho z
38. pluku. Přece ještě ráno potvrdili setrvání ve městě kvůli zraněným a doplnění utržených ztrát.
Nějakou dobu trvalo, než-li byl dokončen průzkum celého místa.
Za obcí, u severovýchodního výjezdu, u polí, se jim naskytl děsivý pohled.
Zkrvavené mrtvoly byly rozesety, kam oko dohlédlo. Místo posledního odpočinku českého pluku.
Mouchy a ptáci se slétali za potravou ze širokého okolí. Kavky a krkavci vyklovávali oči dříve, dokud je nepředběhne hmyz.
Pak si ho všimli. Václav Gebauer seděl na mrtvém tvorovi. Mnohametrová hora svalů měla jedinou obrovskou vypálenou díru v břichu. Vyšel jim v ústrety, v rukou kulomet a na zádech jednorázovou pancéřovku.
Bez meškání ho přivedli k velícím důstojníkům, řešících, zda-li mají podpořit obchvatnou akci (v podstatě opakování Ostravsko-karvinské operace) nebo postupovat s aliančními jednotkami dál na jih, podél Dunaje.
Bylo to….zvláštní.
Jeho příchod byl pro Belgičany jak šokem, tak úlevou. Budou alespoň vědět, co se tu stalo. Mnoho jednotek bylo zmasakrováno do posledního muže takovou rychlostí, až někdy velitel vyslal spojku s depeší, vrátila se za ani ne hodinu, a už neměl komu předat odpověď.
„Ach tak, vy jste nás…mě přišli vystřídat?“ opáčil jim anglicky. Jakmile se ujistil, že mu rozumí, vstal a zasalutoval před plukovníkem Degrellem. Zapomněl, že má v koutku úst zapálenou cigaretu, nebo nepovažoval za nutné jí vyhazovat. Každopádně, plukovník by mu nevytýkal nic ani v případě, kdyby zmlátil do bezvědomí jeho pobočníka. Muž, co přežije svůj pluk, a uchová si zdravý rozum, si zaslouží nejvyšší možné uznání…
Nevěděl, jestli ho víc děsí majorův klid, nebo stav, ve kterém je. Neuměl si představit, co by dělal jako velitel, kterému pod rukama zemřou všichni muži, ale rozhodně by nezůstal a nehájil pozici, jako v nějakém heroickém filmu.
Nešlo to zastavit.. Veškerý rozum selhal. Touha po zabíjení se roznesla do srdcí všech.
„Co se tu stalo?“ zeptal se ho plukovník. Věděl, jak hloupě ta otázka zní, ale jiná ho nenapadala. Koneckonců, co když za pár minut dojde k opakování těch velejatek?
„Kapku moc se tu toho na nás sesypalo.“ odpověděl suše, tentokrát chraplavěji, než předtím „Nemějte obavy, na nějakou dobu je tahle oblast bez nepřítele.“
Zaútočili za svítání. Nepřítel bez fantazie. Odražen a utíká, pronásledován rozběsněnými mstiteli.
„Jsem si vědom, že podle rozkazu jste mým velícím důstojníkem do doby, než štáb mé divize rozhodne jinak. Hlášení pro vás i pro velitelství budu mít nejpozději hotové zítra, do 6:00.“
Pobili jsme je, a vynořili se další. Zhmotněné noční můry bojovaly s nepochopitelnou zarputilostí.
„Majore Gebauere, spíše mám na mysli odpočinek a rekreaci.“
„Vaše starost mě dojímá. Pane. Ale se vší úctou, rád zde vyčkám dalších rozkazů, a pokud jen projíždíte, zapojením do akce se bránit nebudu.“ tvář měl odkrvenou a neobtěžoval se odhánět hmyz, toužící se nakrmit četných zbytků padlých, kterými byla jeho polní uniforma hustě nasycena.
Srazil mě k zemi a čepel se před mým zrakem studeně zaleskla. Ztuhlý strachem jsem se nedokázal ani pohnout, ani křičet. Výstřel brokovnice. Zelená ruka klesla, a já v ústech ucítil cizí nakyslou krev. Nabídnutá ruka mě vrátila do víru boje.
„Jestli je to zatím všechno…potřeboval bych se převléknout. Aha, to mi připomnělo, to co nám zůstalo ze zásob je uskladněno na radnici a v tom co zbylo z místní samoobsluhy.“
Degrelle jen přikývl.
Byli by zvítězili, kdyby řady nepřátel neposílily ty neohrabané brutální postavy. Nedělalo jim žádné potíže odolat kulometům, a rozbíjely transportéry…ne mačkali je jako plechovky od piva.
Živí Orkové a lidé z toho pole vymizeli během minut, až zbyl sám.
Z nějakého důvodu od něj udržovali uctivou vzdálenost. Nerozuměl tomu. Tak chodil, a hledal. Jakmile našel pancéřovku, střílel. Neměl problém se zaměřením. Jenom tam…prostě stáli. A tupě hleděli.
„Výhra v loterii, kterou nikomu nepřeju.“ zamumlal, ignorujíce obdivné i nechápavé výrazy v obličejích.